A taky musím poděkovat vám, moji laskaví čtenáři, kteří jste sem chodili a nechávali mi jen hezké, slušné, vtipné a inteligentní komentáře. Díky vám jsem měla chuť psát dál a dál a mnohdy jsem šla do poněkud intimnějších podrobností jen proto, že jsem věděla, že vám můžu věřit, že mě nepomluvíte :o)
Potkala jsem zde spoustu lidí, se kterými jsem se přes internet skamarádila, mnohé z vás znám teď dokonce osobně a to by se bez bloguje nikdy nestalo. Bylo to fakt bezvadné a ráda na všechno vzpomínám. Kdybych měla vyjmenovat všechny své vzpomínky, umlátila bych si prsty o klávesnici.
Jenže jak šel čas, pomalu jsem začala pošilhávat výš a vzedmula se ve mně pýcha převeliká, jež zahlušila varovný hlásek, který volal: „Dyk seš lama a Blíženec má svých starostí dost!" Nic nepomohlo a já se rozhodla.
Takže pokud budete ještě někdy chtít zvědět nějaké INFOrmace o KRYSCE z ostrova, zadejte do svých vyhledávačů prostě a jednoduše svůj záměr:
Budete vítáni!
P.S. Brzy bude šesté výročí Doupěte, takže jsem si novou doménu dala jako dárek. :o)
A v takovým fofru i nějaká mrňata přežila? Jak? Zvědavé to je jak opice, sebevražedné jak mohamedán a naprosto nekritické ke svým (ne)schopnostem. „Nelez tam!" a už je to v jámě na mamuta...
Nebo že by dřív byly jiný děti? Poslušný?
No, možná i jo, to nevím, ale zjistila jsem, že Finka má jisté zajímavé rudimentální synapse. Normálně na ni můžu jódlovat jak chci, ať sem neleze a jde jinam, ale ona mě naprosto ignoruje. Když ovšem Blíženec vrtal do zdi hmoždinky na skříňky, bylo třeba, aby se tam opravdu nemotala. A když jsem ji viděla, jak se protlačuje kolem nezajištěných skříněk, řekla jsem sice úplně klidně, ale hodně varovně: „Finko, pojď sem, tohle je nebezpečné! Nechoď tam!" A ona se okamžitě rozběhla ke mně. A pak, kdykoli Blíženec vrtal, trvala na tom, že bude u mě v náruči, což jsem jen vítala. Nebyla nijak vyděšená, jenom s tím ošklivým zvukem nechtěla mít nic společného.
Jednou jsem nebyla poblíž a když jsem si uvědomila, že Blíženec opět vrtá, běžela jsem za ní, aby nebyla sama. A ona seděla na gauči, jako jsme před tím seděly spolu a v náruči chovala svoje panenky tak,jak já normálně chovám ji.
Pak jsme odnášeli nějaké věci na půdu. Máme v horním patře díru ve stropě a spouští se tam tudy schody – Finka ještě neuměla pořádně chodit a už na něj vylezla. Problém je, že ty schody, které jsou normálně složené nahoře, se dolů stahují takovým vachrlatým způsobem – pomocí háku a ač jsou hliníkové, jsou pořádně těžké a je třeba Finku uklidit do bezpečné vzdálenosti.
Jindy je kolem toho strkanice, ale tentokrát jsem využila čerstvé znalosti a použila stejný varovný tón a odvedla ji za práh ložnice. Zůstala tam jak přikovaná. Dokonce mě překvapilo, že když pak Blíženec ty schody sklízel, běžela se „schovat do domečku", aniž by jí kdokoli cokoli řekl.
A dnes zas – byly jsme na hřišti a kolem zrovna sekali trávu takovými těmi velkými mašinami, co tu trávu rozhazují široko daleko. Takže jsem zase Finku varovala a ona mi okamžitě vlezla do náruče.
Na tom celým mě naprosto fascinuje, že malá se vůbec nebojí, je jen na nejvyšší míru ostražitá a naprosto přesně plní zadané pokyny. Už chápu, jak přežívají potomci přírodních národů, když je to tak silné, že ani tisíce let pokusů o civilizaci to nevymazalo.
Je to prosté. Když jsme zjistili, kde ta IKEA vlastně je a dokonce jsme se stali hrdými vlastníky GPS už jsme zase měli jiný problémek. (V Irsku je GPS pro nás nezbytnost, irský styl značení – uprostřed soukromého pole ležící uhnilý sloup obitý směrovkami je sice malebný, ale to je tak všechno, co se o něm dá říct.) Ten problémek se jmenoval – Kryska má pár týdnů do termínu porodu.
Ne, že by těhotenství samo o sobě bylo na překážku, ale jen si to vezměte. Jsme dva Češi, žijící v Irsku. Pokud se nám zde narodí dítě, bude automaticky Ir, s čímž jsme se smířili a počítáme s tím. I vyjedeme si do Severního Irska (tedy vlastně Velké Británie), já v rozrušení z náhlého estetického šoku porodím, a co potom? Bude to Čech, Ir nebo nedejbože Velký Brit? :o)
Tak jsme radši počkali doma.
Dnes jsme si opravdu mákli. V Irsku konečně otevřeli IKEA!!! Já vím, vás v Čechách to nechá chladnými, ale tady je to něco naprosto přelomového. Před příchodem IKEA byl na celém Ostrově nábytek pouze trojího druhu. Jednak nápodoba zámeckého stylu (děsně in jsou zde taky umělohmotné štukové ozdoby na strop a imitace těžkých brokátových tapet) – tento nábytek má na sobě kýbly laku, je ohnut do neuvěřitelných úhlů a je absolutně nepraktický. Šuplíkový prádelník o rozměru metr na dva metry (a šedesát cenťáků na hloubku) má v sobě prostor na několik ponožek a asi patery kravaty. V případě hodně málo obdařené ženy se sem dá umístit i pár bavlněných podprsenek bez kostic.
Druhý typ je „rurální" – to znamená tesaný širočinou, bez povrchové úpravy a pokud je prodávaný v Dublinu v centru, stojí hříšné peníze. I jednoduchá police váží tolik, že je třeba pod ní vybudovat bezpečný železobetonový sokl. Třetí typ je laciné lamino, které má tendenci se rozpadat už v obchodě. Co se sedaček a vůbec čalouněného nábytku týče, převládají kůží potažené nepohodlné imitace rozpláclého brontosaura – nejvíc se bohuželn povedly kosti. (Jak dokazuje moje naražená kostrč – koho by napadlo, že se na třímístný gauč smí sedat jen na vyhrazené plochy, že? Hodila jsem sebou doprostřed mezi polštáře a pak si tejden mazala zadek opodeldokem.)
Předpokládali jsme, že místní obyvatelé, jež stále ještě žijí v iluzi, že malinenkatý vlhký domeček zázračně zkrásní a opticky nabude, pokud bude vymalován temně rudou v kombinaci s temně zelenou, jsou se současným stavem nabídky zcela smířeni a dokonce spokojeni. Leč i zde se najdou lidé nenechaví, skoro by se dalo říci, že kverulující až reakcionářští, a ti si vyčíhli, že nahoře, v Severním Irsku, konkrétně v Belfástu je IKEA. A jezdili tam z celého Irska natolik často a nadšeně, že IKEA nejen že začala přijímat kromě Libry také Euro, ale dokonce začala brát i Irské kreditní karty.
Protože zájem Irů neutichal, před několika lety konečně padlo rozhodnutí, že IKEA bude vybudována i v republice Irsko. Byl zakoupen pozemek u Dublinu a rozproudilo se několik sporů, zdlouhavých správních řízení a my, IKEA čekači sesychali beznadějí.
Leč minulý měsíc byla IKEA konečně otevřena. Byly očekávány masové hysterické scény, IKEArun, drancování a vůbec pouliční bitky, jak je tu blahým svátečním zvykem. Z toho důvodu byly posíleny veškeré zodpovědné složky, IKEA sama sebe předháněla ve zpracovávání a vyhodnocování katastrofických scénářů (její experti jako vedlejší efekt konečně objevili strategii, jak vyhrát třetí světovou), no a co myslíte?
Jak všichni pořád slyšeli, jaký to bude opruz, nikomu se do té vřavy nechtělo a Oranžisté s Republikány jsou zase natolik tradicionální, že dali přednost hrátkám na hlavním Dublinském náměstí jako obyčejně (ono u IKEA nejde vytlouct mekdonalda a za to je vždycky bonusové ohodnocení pro oba týmy),takže nakonec se žádný nával nekonal. Ne, že by tam bylo málo lidí, to opravdu ne, ale žádný pudlík nebyl ušlapán a prozatím ani žádné dítě nebylo zcizeno a rozebráno na orgány.
My se do země zaslíbené, skandinávské, mrkli v pondělí. To jsme tam přišli v sedm večer (měli do devíti) takže jsme to jen velice rychle proáchali a letěli domů změřit stropy. Měli tam totiž naprosto skvělou knihovnu Billy. Dokonce v dubovém designu. V úterý už jsme tam byli zas a skříňky koupili.
Dovezli nám je v pátek a my je skládali. Dneska. Lidi, to je žůžo! Máme pět metrů skříněk na délku a na dva metry a třicet sedm cenťáků na výšku! Tam už se pár knížek vejde! A pokud to tam nenaskládáme všechno, koupíme další skříňky.
A ještě jsme si tam vyhlídli sofa. To staré se totiž poněkud odporoučelo a my zoufale obsedávali všechny rozplácnuté brontosaury, co jich tu v obchodech měli.
Zkrátka IKEA vivat!
Když jsem se teď konečně dohrabala k počítači, zase je toho tolik, že nevím, kde začít...
Předevčírem tatáž scéna. Dítko klimbá nad kaší, ale chraň bohové rodiče, jenž by zašelestil třeba jen krevním oběhem – dítko je stále připraveno k hrám, veselení se a podobným kratochvílím. Však to taky dává najevo explicitním cucáním palce. Cuci cuci deset minut... cuci cuci dvacet minut... PRÁSK hlavičkou do stolku. Rychlé zvednutí, zmatené rozhlédnutí, zavření očí... PRÁSK ještě jednou.
Vystartovali jsme s Blížencem oba zároveň, já dokonce tak aktivně, že jsem židlí nabourala drátěnou zástěnu u krbu. Šlupka jako hrom. Okamžitě oba s Blížencem vyděšeně hypnotizujeme zhroucenou postavičku na židličce. Tím pádem ovšem nevidíme, že tou ranou se vyděsila dosud klidně spící kočka a v polospánku maniakálně vyskakuje do prostoru, přímo před Blížencovu nakročenou nohu.
Ano vážení priatělia, len milimetre chýbali... Vlastně nechýbali, byl to gooooooooooooooool – Blíženec našeho koče nakopl jak zákon káže a tím změnil směr letu nebohého chlupatce – přímo do štokrlete. Za děsivých zvuků (čtyři kostrouši ve vodojemu trénují hru na xylofon) se ochlupené štokrle zase rozsektorovalo na jednotlivé činitele – kočka doleva, štokrle doprava (a krb tak dostal druhý zásah).
Stáli jsme tam jak solné sloupy. Kočka zvědavě vykukovala z podstolu, naprosto klidná (později to komentovala laxním: "To se mi stává běžně.") a my s Blížencem v pozici dvou voskových figurín čekali, až se ozvuky té strašidelné řeže rozplynou i v našich hlavách.
Jediný, koho rozruch minul, byla Finka, pokojně spící s hlavou na stole. A tak si ji Blíženec naložil a odnesl do připravené postýlky. A ještě se vrátil včas, aby mě mohl křísit ledovou vodou. Pane jo, já mívám záchvaty smíchu hodně často, ale tentokrát jsem se opravdu neudržela na nohou.
Když k nám ten malý chudák přišel, byl nejen nemocný, vyzáblý a zablešený, ale taky plný hrůzy ze všeho a absolutně bez jiskry sebevědomí. Vlastně to byl takový vyděšený špinavý hadřík, který se nám snažil co nejvíc zavděčit a neustále čekal, kdy ho začneme mlátit. Pokaždé, když si na tu dobu vzpomenu, skřípu zuby a ráda bych původní majitele zkopala.
Nicméně to, na co jsem si nedávno vzpomněla, byl jeden z průvodních jevů jejího zlomeného charakteru. Když jsme ji dostali, pokoušeli jsme se hrát si s ní a dělat jí věci, které ostatní psi vítají a její jedinou reakcí byla hrůza, že to zase bude bolet. A hlavně – když jsme s ní šli na procházku a v cestě jí ležela kaluž, naprosto bez jakéhokoli zaváhání jí prošla. Vůbec se jí nesnažila vyhnout.
Tyto věci se měnily nepozorovaně. Nejprve si s námi začala hrát, pak dokonce začala s Čivaváčkem „zpívat" – prostě oba zaklonili hlavičku a ječeli, co to dalo. Čivaváček tyto zpěvy nadšeně provozoval celý svůj život a nemohl pochopit, že jeho nová kamarádka se k němu ne a ne přidat. Jen se provinile kroutila a sem tam jí ze sevřené tlamičky uniklo zdušené kníknutí. (Tehdy jsem ji tak dlouho za každé zakňučení chválila, až se doopravdy rozezpívala a vřískali pak s Čivaváčkem, až drnčela okna :o)))
Ale zpět ke kalužím – vlastně ani nevím, kdy jí ten fatalistický pocit zbytečnosti přešel, ale jednoho dne jsem si uvědomila, že na cestě plné jarních kaluží klušou dva minipsíci s ladností ušlechtilých kočárových koní, a že se oba zcela kategoricky vyhýbají nejen kalužím, ale také sebemenšímu nebezpečí, že by si zašpinili své elegantní štíhlé nožky.
Nedávno se něco takového stalo i mě. Po letech, kdy mi bylo prakticky jedno, co na sebe navleču a jakákoli péče o zevnějšek byla bržděna vědomím, že stejně je to jedno, lepší už to nebude a raději si koupím něco na čtení. Aspoň mě přes ten papír nebude vidět.
Po té, co se událo za poslední rok a co mě vrátilo o dobrých patnáct let nazpátek, jsem si jako zázrakem uvědomila, jaké blbosti se dopouštím. Náhle jsem se uviděla z větší perspektivy a uvědomila si, že jsem taky věčně zalezlá v koutě. A taky, v metaforickém slova smyslu, se nevyhýbám kdejaké zbytečné louži. Vědomí, že jsem se nakonec dokázala ubránit mi zvedlo sebevědomí o stovky procent. Najednou mám místo špinavých tenisek i hezké boty, pečlivá pedikúra i manikúra taky udělala své a kolem mě se odkudsi zhmotnilo i hezké prádlo. Pravda, co se horního oblečení týče, tak pořád vládnou džíny a trika s potiskem, ale to už je spíš otázka toho, co mě baví.
Ale mí kamarádi se opravdu snaží, abych se potrénovala :o)
Včera jsme si na dnešek domluvily sraz s kamarádkou. Teď mi přišla SMS:
"HI, JUST 2 LET U NO IM GOIN 2 DUBLIN 2DAY DIDNT NO TIL LAST NITE SORRY BOUT TIS."
Smysl jsem sice pochopila, ale nedalo mi to a přepsala jsem si to do lidské angličtiny. A musím říct že mi to chvilku přemýšlení dalo :o)
Od dob, kdy jsem porodila mám dojem, že jsem o něco blbější.
V neděli jsem šla prát ložní. Tři dávky toho byly. Hned po první dávce jsem na prováděnou činnost zapomněla a až večer jsem si uvědomila, že pokud chceme spát v čistým povlečení, bylo by dobrý aspoň šoupnout do sušičky tu první dávku...
Druhý den jsem jednak prala zbytek ložního z neděle a jednak jsem chtěla vyprat normální prádlo. I obešla jsem věšáky, ručníky v koupelnách, pyžama... a pořád se mi toho zdálo jaksi málo.
Ne, nezačala jsem přemýšlet, kdepak. To jen večer jsem se podivila, proč nám ten koš na prádlo přetéká.
No nic, bude hůř.
To takhle povlečeme čisté povlečení, je čtvrt na jednu v noci, těšíme se, že dítě to konečně zalomí a my složíme hlavu na čistou lůžkovinu. Držím dítko v náruči na polštářku. Dítko je čisťounké, voňavé a bez poskvrnky, pěkně v čistě vypraném a vkusném fusáčku, na hrudníčku s vyobrazením medvídka na houpacím koni. Kolem postele v tichém usebrání stepuje Čistota a Dobře vykonaná práce.
Blíženec spokojeně zaléhává a je mu všechno jedno. Dítko se hladově sápe po mlíčku. Dítko se zakuckává.
Dítko se prudce erektuje a upřímně blije. Čvachtavé zvuky neberou konce, ale konečně se zase rozhostí ticho.
Čistota i s kolegyní zahnula kramli. Z vedlejší postele se ozve naivní:
„Snad nezvrací?"
Nakvašeně se dotazuju, jestli má pro ony zvuky nějaké jiné vysvětlení. Pokud možno takové, které by umožnilo setrvání v čisté posteli a nerušený spánek.
Pak už jen převlíkáme postel, dítě, sebe a Finka nám k tomu spokojeně něco brumlá ze své čisté, suché a nedotčené postýlky.
Nudíte se? Pořiďte si miminko. Doporučují čtyři z pěti šílenců.
Mimo jiné jsem si poprvé užila stabilní klimatizace v autě. Naši si sice před pár lety pořídili Golfa s klimatizací, ale jednak to byla taková ta jednoduchá klimatizace, jednak jsem byla už z domu, takže jsme s nimi jezdila jen výjimečně a hlavně má hypersupermega šetrná matka dospěla k závěru, že provoz klimatizace je příliš drahý a tak zakázala její používání.
(Má matka je tak šetrná, že se v jejím domě nesmí používat ani trouba. Všechno se musí dělat v prastaré, polorozpadlé remosce, ze které trčely elektrické dráty, dokud se Blíženec nenaštval a tu nebezpečnou věc neopravil. Sranda je, že ona remoska má přibližně stejnou spotřebu jako ta trouba, ale matce se to nesmí říkat. Její logika zní – remoska je menší než trouba, ergo MUSÍ mít nižší spotřebu.)
Ale teď se cítím jako královna. V zimě máme v autě příjemně teplo, ale ne moc, v létě máme v autě chladno, ale ne moc. Vím, že Finka v sedačce je v bezpečí (aspoň relativním) a že je v pohodlí.
V průběhu jedné nedávné cesty zahlásilo naše auto konverzačním tónem, že je čas na garanční prohlídku. Chceš prohlídku, máš prohlídku. Schůzku s Martinem (naším prodejcem) jsme stanovili na tuto sobotu a víc jsme to nechali plavat.
Blíženec jezdil poslední měsíc opravdu hodně, protože nejen, že projektuje své rozvodny, ale ještě jezdí kontrolovat jiné a tak je každou chvíli v jiné části ostrova.
Ve čtvrtek, když byla Finka na hlídání u Jenn, jezdil taky od jedné Díry Ď k druhé. Pak se vrátil, zašel pro nás k sousedům, že ještě pojedeme nakoupit a tak jsme v družném hovoru se sousedkou vyšli před její dům. Jen vyšla ze dveří, zavětřila a prohlásila, že miluje vůni benzínu. Tak jsme zavětřili taky. No jo, že by tu někde vyrostla benzínka? A jak se tak rozhlížíme, koukáme, že pod naším autem roste loužička a pravidelný cupot kapek nevěštil nic dobrého.
Dobrotivá Jenn hned nabídla Blíženci svůj zapalovač, aby prý pod auto lépe viděl, ale pak ji odvolaly mateřské povinnosti. Blíženec chvíli nakukoval pod auto, ale ještě se nestihl ani pořádně ohnout, když v tom už ze dveří vycházel Eamon, že prý jde spravit to auto.
No, byl to nějakej filtr, který stejně nikde v okolí koupit nešel, tak jsme zavolali odtahovku a auto jelo na garanční prohlídku jako princezna. Blížence nejvíc překvapilo, že mu nedali jediný papír, podpis, nic. Prostě auto naložili, zamávali a klid. Mě zase překvapilo, že nám okamžitě nabídli náhradní auto.
V sobotu volali, že auto už je opravené a zrovna na něm páchají tu garanční prohlídku, takže v poledne si pro něj můžeme přijet.
A já si porád říkám, jaký měl Blíženec štěstí, že ten filtr rupnul pěkně u našich domovních dveří a ne někde na západním pobřeží, kde jedinou společnost osamělé ovci dělá větrem strhaný keřík hlodáše.
V noci se mi zdálo, jak Finka hodinu usedavě pláče u Jenn. Ráno mě bolel žaludek. Do dvou hodin odpoledne to tentokrát odtikávalo podivně krátce.
Když jsem se šla vysprchovat, Finka pobíhala kolem a spokojeně si tancovala. Jakmile jsem se však zavřela za průhlednou přepážku, začal tepreve ten opravdový tanec. Pláč, slzy jak víla Amálka horizontálně do stran, řev že by i splašený býk stydlivě šoupal kopýtkem, soplík na tričku... No říkala jsem si, že tady mám ukázku toho, co bude následovat.
Moje poslední naděje byla, že Blíženec, který den trávil na rozvodně kdesi v dáli, se výjimečně jednou vrátí domů dřív a zvládne ji pohlídat. Bohužel mi volal ve dvě, že skončil sice teď, ale ještě jede na jinou rozvodnu a pak to bude mít tak tři hodiny domů. Moje naděje bídně zhynula.
O půl třetí jsme naklusaly k Jenn. Teta Jenn Finku okamžitě popadla do náruče a já se málem vyvrátila, protože Finka tohle ještě nikdy nestrpěla. Tentokrát se jí spokojeně zavrtala do náruče a začala si pobrukovat. Deset minut jsem tak nenápadně postávala kolem a pak se opatrně vyplížila ven přes zahradu.
Vyšetření bylo legrační. Vyfásla jsem sestřičku, kterou jsem ještě nepotkala. Na rozdíl od těch veselých byla poněkud nepřístupná a měla tendenci koukat na mě jako na póvl z východu. (Což je prakticky poprvé, co tak na mě někdo zahlížel.) Ale neměla šanci. Když jsem po dvaceti minutách odcházela, už měla taky pusu od ucha k uchu.
Zdrhala jsem zpátky. Všechno klapalo rychleji než jsem čekala, ale i tak jsem byla pryč hodinu. Když jsem doběhla k oknu sousedovic domu, musela jsem se několikrát nadechnout, abych v klidu zaťukala. Ale nezaťukala – jen jsem se podívala dovnitř, viděla jsem spokojenou Miu jak pobíhá po místnosti, Eamona, kterak houpá dřímajícího Aaronka a Jenn, kterak drží na klíně spokojenou spící Finku.
Mia mi běžela otevřít a jen jsem prošla na chodbu, dala si prst na pusu a pak zařvala jak hlásná trouba: „FINKA SPINKÁ!!!"
Tak jsme si pak všichni zaskákali na trampolíně a vůbec se pobavili, dokud nepřišel Blíženec.
Takže úspěch! Kéž by to tak zůstalo!
PS
Tenhle zápisek jsem páchala dva dny. Po větách. Holt je porád co na práci :o)
Po té, co jsem se stala matkou, mám občas pocit, že jsem, obrazně řečeno, až na samém konci potravního řetězce. Zkrátka, že když se něco nedaří, jsem taková poslední instance, která to může (musí) nějak zvládnout. Mám z toho občas hezká usebrání alá „ó já ubohá oběť, ó jak krásně trpíííím". Snažím se to eliminovat, ale sem tam mě to přece jen zahltí. Jako dneska.
Blíženec mi poslední dobou vždycky na půl pusy zahlásí, že na pár dní odjíždí z pracovních důvodů. I normálně odjíždí ráno v sedm a v sedm večer se zase vrací. Takže s Finkou-Fifinkou, jsem tu jen já a pokud má naše slečna nějaké příjemné nálady, mám o zábavu postaráno. Teď, co je starší už je to v pohodě, ale i tak mi občas jde pára z uší. No a když se Blíženec odsune někam do dáli, Finka začuje nebezpečí, že rodiče si dávají voraz a pak se mě drží opravdu pečlivě.
Blíženec většinou tvrdí, že jede tak maximálně na dva dny. A pak jsou z toho čtyři dny a podobně. No a teď jsem měla jít v pátek k doktorovi na nějaké odběry a tak. A protože to bude na delší lokte, chtěla jsem aby Blíženec zůstal pracovat z domu a malou pohlídal. (Občas může.)
Naplánovali jsme to, objednali a dnes mi Blíženec volal, že mu volali ze střediska, že jim onemocněla sestřička, takže buď půjdu hned zítra, nebo až příští tejden. Příští tejden máme naplánovánu návštěvu velvyslanectví, takže to nepadalo do úvahy a zítra je Blíženec na druhým konci ostrova, takže hlídat nemůže. A ještě mi sdělil, že tím pádem tedy padá ten jeho pátek doma.
Oách Bohové, jak já se naštvala! Zrovna jsem seděla u kamarádky, tak jsem jí to všechno povykládala. Jak je Finka ve věku, kdy mi s úklidem obětavě pomáhá, ovšem svým způsobem – takže pak uklízím pořád dokola tytéž věci, které ona stíhá rozhazovat daleko rychleji, než je já uspořádávám. Jak měl být Blíženec v pátek doma, čímž by mohl lehce dělat svý a Finka by si v klidu taky dělala svý, zatímco já bych v jiných částech domu uklízela. Taky jsem Jenn líčila, jak zítra budu u těch odběrů krotit dítko, jak... No a Jenn najednou, ať Finku nechám u ní doma, že si taky myslí, že ten doktor není dobrej nápad vzhledem k procedurám, který mě čekají.
Vím, jak je na nás Finka fixovaná, takže jsem to Jenn vymlouvala, že bude hodinu povykovat. Jenn mě ale umlátila argumenty, že už jsem jednou málem skončila v nemocnici a to se může stát znovu a teď si aspoň můžeme vyzkoušet, jak by to fungovalo, že o nic nejde a že bude klidně Finčin řev tu hodinu až dvě poslouchat.
A tak nás čeká velké Poprvé. Finka bude někde sama beze mně nebo Blížence. Ach jo. Jestli já to přežiju!
PS.
Blíženec se nakonec rozhoupal a řekl mi, že v pátek zůstane doma. Tím pádem nezajdeme na skrnitej tyfus. Hurá. (Ale zase si nezaskuhrám ;o))
Náš realitní agent se tuží a z našeho bytu, který se vinou předchozího agenta změnil v zanedbanou stoku, udělal zase krásný, čistý a voňavý byt. Budiž mu za to dík a nechť mu to pánbů vrátí na dětech. My mu za to poslali pusu ze slunné Neapole, ale pořád je to málo. Náš agent totiž zkrotil i šíleného souseda a ještě navíc do očistných prací zapřáhl i své nejbližší. Říct za tohle jen „děkuju“ je zoufale málo.
Blíženec si minulý týden odskočil do krásných Benátek, by tam něco řešil pro svou firmu. Přivezl mi nádherný šperk, který jsem ocenila i já, normálně nezdobivý typ, pak sprosté tričko, druhé slušňácké tričko a Fifince medvěda se slamáčkem. Radost jsme měly obě.
Když se ve středu vrátil, přivezl s sebou i pěkné počasí a tak jsme každý večer vytuhli venku. To člověk tak jako vyleze ven, že Blíženec poseká trávu a my s Finkou mu budeme držet palce, načež Finka dvakrát třikrát zahaleká a z okolních domků vystřelí další děti. A rodiče se zakecají, jak jinak a pak se jde ještě do něčího domu a je tma, dítka se radují, padají hlavou na kameny, popřípadě na beton, skáčou na trampolínách a vůbec je jim fajn.
V pátek jsem Blíženci upekla dort. A protože byl velký, nesli jsme přebytky sousedům a nakonec jsme narozeniny slavili kompletně u nich. Milé to bylo. A nemusela jsem mýt skleničky :o)
V sobotu jsme jeli koupit skelnou vatu a místo toho koupili Fince spoustu nového letního oblečení, Krysce spoustu nového, kvalitního oblečení a Blíženec to celé přežil jen s mírným záchvatem akutního nudění se. Ovšem tak moc se nám to líbilo, že jsme v neděli opět vyjeli pro skelnou vatu, tentokrát do jiného města a zase jsme kupovali věci pro Finku a já si udělala radost a koupila si několik stromků na bonsaje a krásné bonsajové misečky a další hromadu kytek. Finka se toulala mezi venkovními regály s kytkami, padala na ústa jen sporadicky a na konci dne jsme sehnali i tu skelnou vatu.
Večer jsme doma zprovoznili zahradní gril a (ne netopili jsme skelnou vatou) udělali si skvělou letní večeři s hromadou rajčátek a opečenými karbenátky v bylinkovém pajcu. Mňam. Sofinka dotáhla den k dokonalosti skokem na beton, čímž mi způsobila třas okončetin, neb zvuk to byl strašlivý. A spát šla coby jednorožec.
Dnes jsme zapracovali na zahradě, Blíženec ověsil zahradní zeď neviditelným drátem, takže klematis, psí víno a zbylé popínavky se mají k čemu vinout. Já se zabývala květinovými obrubami záhonů a přesazováním, s čímž mi mohutně pomáhala naše malá šikulka. Nosila mi lopatku, podkvětináče, květináče, sem tam vyrvané rostlinky, ale hlavně hrsti hlíny, často vmasírované do trička. Když jsem začala zalívat, bylo její štěstí dokonáno, protože konečně dosáhla vizáže čerstvě zorané brázdy. A že jsem měla včera takovou radost z jejího povedeného střemhlavého skoku na beton, předvedla mi prakticky totéž, jen si pomohla dřevěným prknem, kterým je obrouben záhonek. Takže dnes jde spát coby sudorožec. (Od slova sudý, ačkoli je pravda, že ty boule mají v sobě určitou blahobytnou soudkovitost.)
No a já se třeba šestkrát za noc vzbudím, jen abych si uvědomila, že ta tíha, která mě posledních pár let drtila, je pryč. Kéž by to tak zůstalo!
Pocházím z rodiny, jejímiž předky byli patrně Pat a Mat. Nikdy nezapomenu na dědečka, který proslul tím, že kdysi odkráčel před obědem do sklepa (to žili v takovém starém krásném činžáku s křížovými klenbami ve sklepeních) aby tam nasekal dříví. Když se dlouho nevracel, šli jej hledat i spatřili ho ležícího s dlouhým krvavým šrámem na hlavě.
Takže přátelé, pokud půjdete sekat dřevo do starobylého sklepa, je dobrý činit tak ve středu místnosti, kde je klenba vysoko. Pokud s tím půjdete do rohu, jako dědeček, tak již při prvním nápřahu trefíte kamenný strop, což vám vyrazí sekeru z ruky a následky budou drtivé.
Můj otec byl sice člověk šikovný a svépomocí postavil dům, ale přece jen i on měl své dny. To takhle jednou celé dopoledne spravoval popraskané skleněné tabulky ve střeše králíkárny. Zvláště jedna tabulka byla sveřepá a ještě na špatném místě, takže v dřepu na kovové konstrukci strávil nejednu pernou chvilku s její výměnou a zakytováváním. A pak ho maminka zavolala k obědu. Zvedl se, zamotala se mu hlava... a tu čerstvě vyměněnou tabulku si prošláp.
Těch kurev, co šlo toho dne kolem nespatřilo ani Dubí.
Znalá těchto věcí přistupuji k Blížencovým dalekosáhlým plánům na zvelebení našeho domu poněkud vlažně. Ano, Blíženec je šikovnost sama, to jo, ale... co když se na něj otisklo mé rodinné zatížení? Vždyť i on má v obličeji několik jizev jak se jednoho dne rozběhl do zapadajícího slunce a oslněn naběhl přímo do trčící traverzy...
Kromě Pata a Mata má moje rodina ve znaku ještě nebozez. Vrtáme si jím navzájem kolena abychom ušetřili. Zásadně nikdy nikdo z naší rodiny nepoužije služeb kohokoli, pokud si tutéž práci může provést dotyčný člen klanu v potu tváře, v průběhu mnoha let a o to méně kvalitně.
Proto mě hluboce zasáhlo Blížencovo sdělení, že se rozhodl natřít náš dům. Představa, jak víkend tráví na desetimetrovém žebříku a pomoc mu poskytují naši dva sousedi (stejně šílení jako Blíženec) mi opravdu zahnala úsměv ze rtu.
A víte jak to dopadlo? Špatně.
Blíženec si na tuto práci najal profesionála, ten to během odpoledne natřel a vůbec, ale vůbec nic se nestalo. Seděli jsme venku se sousedy, sledovali ho při práci a vůbec si udělali další pouliční happening.
Jestli není zábavnější dědeček se sekerou v hlavě, což?
První věc je – máte-li problém s nějakou nemovitostí, chcete prodat nebo koupit a potřebujete někoho akčního a obětavého, kdo se ujme vašich problémů a začne je řešit nápaditě, systematicky a s přehledem, a jste v oblasti Brna, napište mi a osobně vám doporučím našeho agenta, který právě rozplétá zádrhele, stran naší nemovitosti, které se kupily posledních šest let. Znovu opakuju, že ten člověk je naprosto skvělý a kromě práce s nemovitostí se s entuziasmem sobě vlastním pustil i do detektivní činnosti, kdy napřed musel hledat osobu, která se přede dvěma měsíci naprosto nepochopitelně ztratila a kterou bylo třeba o něčem vyrozumět. Tohle jsem ještě neviděla! Náš agent je prostě jednička.
A navíc díky onomu agentovi zase začínám mít sílu psát do Doupěte. Tak nějak začínám vidět světlo na konci tunelu a oddávám se optimistické naději, že to není přijíždějící vlak. Za posledních pár let jsem toho moc nenapsala. Ale mám pocit, že jsem vlastně ani moc nežila. Že jsem jen tak přežívala ze dne na den a děsila se toho, kam věci směřují. A ony směřovaly... no, pokud řeknu do háje, bude to velmi mírné vyjádření. Ve skutečnosti směřovaly do daleko delikátnějších oblastí.
Je fakt, že díky určitým trendům a zjevujícím se problémům mě už posledních patnáct let děsila představa tátovy případné smrti. A když pak zemřel, ukázalo se, že jsem se děsila právem. A že situace byla ještě daleko horší, než jsem čekala, protože jsem některé problémy podcenila a o dalších jsem ani nevěděla.
Tím chci říct, že problémy v naší rodině se vyskytují, co pamatuju. Do Doupěte jsem o nich raději moc nepsala, protože mi to stačilo v reálu a já si nechtěla špinit tenhle prostor propíráním špinavého prádla. Jenže někdy v období před třemi roky se s těmi problémy protrhla hráz a vynořily se věci staré bezmála padesát let (ne, to jsem ještě nebyla ani na houbách natož na světě) aby mi otravovaly život. A bylo hůř a hůř. Tátova smrt to jen zpečetila.
Nakonec se toho na mě navalilo tolik, že jsem z toho onemocněla a jak Finka nemohla spát, tak to nebylo proto, že by byla nespavá. Ten malý chudák pil moje adrenalinové mlíko! Myslím, že ta tekutina by postavila na nohy i mrtvého koně a donutila ho vyhrát Velkou pardubickou. Ovšem pro malé miminko to byla vstupenka do říše „Insomnia for ever".
Ke konci tohoto roku jsem si sáhla na dno.Jak fyzicky, tak duševně. Naštěstí tu byl Blíženec, Finka, Lavondyss a moje sestra Ovečka. Tyhle ingredience mě zase nakoply do života a donutily udělat jedno velice bolestivé rozhodnutí pod vlajkou „Lepší je hrozný konec, než hrůza bez konce."
Jenže jakmile jsem se otřepala ze Silvestrovské tragédie (to bylo až na konci února), hned zase došlo ke komplikacím na straně naší nemovitosti, což vedlo k další vlně mé nespavosti a posléze i miminčí nespavosti. Jenže to už jsem věděla, která bije, takže nastoupila meditace a vůbec Lavondyss v plné polní. A pak se otevřela nebesa a z nich vyplul náš agent, který mávnutím kouzelného proutku vyřešil během tří dnů záležitosti, které jsem se já pokoušela bezúspěšně vyřešit na dálku poslední dva měsíce.
No a tak už se zase začínám cítit jako živá cítící bytost.
Morální poučení na závěr? Zabijte sociální upíry ve svém okolí! Nemilosrdně! Smrt všem manipulátorům!!!
Je fakt, že jsem se vytáhla – tři dorty, jeden mandarinkový ve tvaru zahradního košíku plného květin, druhý čokoládový ve tvaru medvídka a třetí šlehačkovo-oříškový. K tomu jsem napekla pár mís sýrových křupánků, gluten-free sekanou a nějaké to cukroví. Taky jsem nazdobila sýrovo- šunkový talíř a napekla rohlíky. Když oslava, tak pořádná.
Ze čtyřiceti pozvaných hostů se nedostavila jen jedna rodina, která už byla na cestě, ale náhle se něco zvrtlo. Takže tu bylo pořádně rušno. Oslava začínala ve čtyři a přesně tři minuty po čtvrté přišlo prvních deset lidí. A pak se dveře netrhly. Ačkoli jsem inzerovala, že na dárky můžou zapomenout, každý donesl hromadu balíčků a krbová římsa brzy přetékala blahopřáními. Já sama jsem nikdy nic podobného na svých narozeninách nezažila a tak jsem si teď užívala i za naši malou princeznu.
Musím říct, že Finka se na hosty netvářila nejlépe. Celou oslavu prožila přilepená na mě či na Blíženci, odkud zkoumavě shlížela na ostatní. Bez úsměvu, bez pohybu, asi jako zoolog zkoumající novou formu potenciálně jedovatého planktonu. Osmělila se teprve kolem deváté večer, kdy se nechala postavit na zem a s nadšením si začala hrát.
Já strávila první polovinu oslavy v kuchyni, ovšem rozhodně ne osamělá – naše obýváko-jídelna praskala ve švech a tak se mnou v kuchyni vždy vesele rozprávěli alespoň tři lidé. Nejvíc mě pobavila Sally, která si otevírala víno se svou obvyklou razancí, takže teď máme na vývrtce uzel.
Trochu jsem se bála o Annu – svou italskou kamarádku z jazykové školy. Bydlí totiž na jiném konci města a tak zatímco všichni ostatní kamarádi se znají navzájem a my se opravdu nemuseli unavovat s představováním, Anna a její dva syni byli single. Ovšem to trvalo asi deset minut. Anito a Luka se okamžitě zamíchali mezi ostatní děti a Annu mi přímo z kuchyně uzmul Harry. Když jsem za pár minut vkráčela do jídelny, Anna už byla „naše“ – čile rozprávěla se všemi kolem.
Nejvíc mě ale překvapily děti. Lítaly kolem jak perpentykl, vřískaly a rozmazávaly čokoládu po zdech. To jsem předpokládala. Náhle však ticho, klid a když už to začalo být podezřelé, přiklusal devítiletý Anito (v tu chvíli nejstarší z dětí) a oznámil nám, že si nacvičili Puppet show. A fakt – sbalili předtím Finčiny plyšáky, teď si udělali z židlí jako-podium a zahráli nám pohádku. Mohli jsme se utleskat.
***
Týden jsem hrůzou nespala, jestli to bude stát za to. Nikdy jsem párty nepořádala (nepočítám večerní posezení s pěti, šesti kamarády) a už vůbec ne v Irsku, takže jsem měla pocit, že to musí být výbuch. A nakonec nám všichni děkovali za pozvání a ještě se přimlouvali, ať pořádáme co nejdřív zase něco. Takže se mi tak ulevilo, až jsem z toho do druhého dne dostala chřipku :o)))
Vypadá to, že letos z pečení dortů nevyjdu – skoro všichni kamarádi mě prosili o dort na jejich budoucí oslavy. Ještě, že mám pečení jako koníček a ještě, že tu máme ve městě polský obchod, kde je možné koupit normální ingredience.
A už se těším na příští rok.
První fotka dokládá ruch na oslavě, ale ani zdaleka nával, který panoval – třetina patrně kouřila venku a se zbytkem jsem diskutovala v kuchyni.
Tady jsem našla jedinou fotku dortů, a ta ještě navíc vznikla omylem...
Jsme nevěřící ďaurové a tak jsme zůstali hluší k dotazům naších různě věřících přátel, kdy že bude křest naší prvorozené. Ale rozhodli jsme se alespoň pořádně oslavit její narozeniny. Za tím účelem jsem se nejprve trošku přizhroutila, neb těsně po Vánocích, hned jakmile se mi konečně (s Finkou umně a hlavně permanentně zavěšenou na mé noze) povedlo uklidit po svátcích, jsem se navezla do dalšího vaření, chystání a vytváření chaosu.
Jednoho dne (minulý víkend) jsme nejprve vyrazili do Tesca a nechali tam značný obolus, ale zase jsme si vezli hromadu potravin, papírových talířků, ubrousků, kelímků, balonků a chipsů a dalších narozeninových nezbytností.
V neděli jsme usedli ke stolu k předtištěným pozvánkám na oslavu. Koho pozvat? Nejlépe všechny. Aby přišel aspoň někdo, že?Nakonec to bylo přibližně deset rodin , což znamenalo asi deset až patnáct dětí a pětadvacet dospělých.
Naivně jsem si myslela, že napíšeme pozvánky, Blíženec je roznese nejbližším a pak sedne do auta a rozveze zbytek. Záležitost cca na hodinu. Blíženec si to ale představoval poněkud slavnostněji. A tak jsme těsně po poledni sebrali Finku, oblekli ji do hezkých šatů a vyrazili jsme zvát na party. Jenn s rodinou (sousedi zleva) zjevně nebyli doma, takže první byla Barbínka, naše sousedka zprava. Koukala na nás tupě, ale chválila Fince obleček. Neřekla, jestli přijde a vůbec na mě působila jak vyoraná myš. To jsem si říkala, že to teda začíná divně.
Druhá sousedka v řadě, kamarádka Judy taky nebyla doma, takže jsme to vzali o ulici dál, k našim hinduistickým kamarádům z Jihoafrické republiky. Ti doma byli. A nejen že byli doma – právě oslavovali narozeniny mladšího syna. Dokonce tam byla na návštěvě i Judy s dcerou, takže jsme to měli dvě v jednom. Okamžitě nás vtáhli dovnitř, přes naše protesty nám naložili talíře neskutečně dobrým kari a ještě lepšími (a pálivějšími) jehněčími kuličkami a dovršili to těstovými placičkami (něco na způsob tortill), po kterých se od té doby můžu utlouct. Vykulili jsme se ven naprosto nekřesťansky přejedení. Mňam!!!
Další zastávka vedla ke spřáteleným Irům. S díkem jsme odmítli whiskey, podiskutovali o svých plánech na večírek a nechali si poradit, neb tito přátelé mají politiku „otevřeného domu“, takže mají opravdu velké zkušenosti s večírky všeho druhu. Ještě jsme dostali zapůjčenu formu medvídka, abychom měli stylový dort.
A jeli jsme dál. Za Francis a Peterem – rodiče předchozích majitelů našeho domu. Ti nás také vtáhli domů a odolávali jsme další alkoholické palbě. Zatím se zdálo, že všichni až na Barbínku byli naším pozváním poctěni a s radostí potvrzovali účast.
Další zastávka byla u Rumunských přátel. I tam zrovna slavili, takže jsme byli vtáhnuti a dostali jsme šíleně dobrý dort.
Odjížděli jsme kolem deváté večer s tím, že se ještě zastavíme u Anny a Giuseppeho, našich italských kamarádů. Cestou Blíženec chválil dort s tím, že by bodlo kafe. U Anny jsme napřed zkontrolovali, že ještě svítí a pak jsme cinkli. Plán byl, že se omluvíme za vyrušování, předáme pozvánku a pojedeme domů. Místo toho jsme byli objímání a vtaženi dovnitř, kde Blíženec dostal pravé italské kafe (cca 0,2 dcl ale síla volského kopance) a já italské sladkosti. Finka byla zahrnuta hračkami a tak tak jsme se vykolíbali v jedenáct večer. Zbytek pozvání musel počkat na další dny.
Musím říct, že jak jsme s Blížencem bývali takřka samotáři, náhle žijeme bohatým společenským životem. Šokuje mě, jak se mi to vlastně líbí.
(Zpráva o party bude následovat hned, jak mi Finka zase dovolí sednout k počítači :o)))
Čtenáři všech zemí, smějte se!
Anebo se raději potetujte Win7 :o)
Co umí Windows 7? A co umí iDNES?
http://technet.idnes.cz/software.asp?c=A090118_134755_software_vse
(Bohužel mi pořád nejdou jednoduše vkládat odkazy ani obrázky.)
To jsme si tak před Vánoci stírali z čela pot a celí uštvaní jsme viděli Vánoce docela krhavě. Napřed napéct, uklidit, připravit Štědrý den, přežít Štědrý den, pak nachystat na návštěvu Blížencových rodičů, pak si užít návštěvu… a pak se zhroutit, protože se bude uklízet po Vánocích. Chtělo to světlo na konci tunelu. A tak Blíženec navrhl, že se tentokrát mrkneme do jednoho z největších nákupních center u Dublinu. Záminkou bylo, že potřebuje nové zimní boty.
Pak se překulil Štědrý den (pod stromkem jsem usnula jen jednou), přijeli rodiče, proběhl pohodový dědečko-babičkovský týden a nastala chvíle, kdy jsme měli vyrazit do velkého světa.
„Blíženče, víš, zítra jsme měli jet do toho Dublinu.“
„Jo, jo.“
„Ty hele, chce se ti tam?“
„Pročpak? To má být hlavně výlet pro tebe…“
„No jo, ale boty jsme ti koupili, když tu byli vaši a vždyť víš, že já na ty nákupy nejsem.“
„No ale budou ty povánoční slevy, ne?“
„Ale co bysme kupovali? Nic nepotřebujeme. Stejně jsem jakživa nic v povánoční slevě nekoupila, takže bez toho můžu žít i nadále.“
„Tak bezva, jen bysme měli koupit tu dětskou autosedačku…“
„Na to stačí Newbridge.“
A tak jsme druhého dne vyrazili po dálnici do nejbližší prodejny s dětským sortimentem. Den jako malovaný, sedačku v námi požadovaných barvách neměli, ale měli jinou stejné značky, do které jsme zkusmo strčili Finku, abychom zkontrolovali, zda-li má kompatibilní pozadí. Měla, takže jsme sedačku objednali a vydali se dál. Pořád byl den jako malovaný. Co takhle skočit do velkého elektra? Středa, nikde nikdo (davy nesnáším), tak pročpak ne.
„Ty hele, Blíženče, tady mají bezva lednici! Naštěstí to není ta dvoukřídlová americká, ale je to osmdesátka!“
„A je to Elektrolux!“ (Tady na ostrově nevedou AEG, ale aspoň jsou ochotní objednat Elektrolux, takže máme skoro všechno v této značce.)
„A je ve slevě! Tý jo, 100 euro sleva, to už jde!“
„Hmm a vevnitř vypadá dobře!“
„A v mrazáku nemá ty blbý umělohmotný nesmysly, ale poctivý drátěný koše…“
„Potřebujete poradit?“
To se do našich oslavných výkřiků vmísil prodavač. Blíženec pronesl řeč na téma – chceme velkou lednici, leč máme nyní lednici vestavěnou v lince a je to šedesátka. Musíme tedy nejprve předělat linku a pak přijde čas nové lednice. Pan prodavač však viděl až na dno našich černých duší a začal nabízet, ať si lednici dvaceti eury „zastavíme“ a že nám ji pak, klidně i za tři měsíce, prodají za stejnou cenu jako nyní.
Huh. Odcházeli jsme rozpolceni. Naše stará lednice už rok dodělává a střídá teploty bez ohledu na nastavení. Sem tam se zblázní a zmrazí celý obsah. Ale kam vrazit tu novou? Kuchyni jsme chtěli předělávat až tak za tři čtyři roky…
Dojeli jsme domů, měřili, uvažovali a pak otevřeli starou lednici. Opět mrazila jak o život a já mohla vyhodit veškerou zeleninu.
No a tak hned v sobotu starou odvezli a v místě kde byla, teď bude špajzík. A tam, kde bylo topení je teď obrovská, kovově matná lednice. A topení se bude překládat.
Je to bájo. Lednice je sice prakticky prázdná, ale zelenina je v jejím spodním šupleti krásně přehledná, vedle si hoví šuplík na ovoce, lednice se nikdy nemusí odmrazovat a má tam tolik vychytávek, že mi z toho jde hlava kolem.
Ale hlavně, hlavně jsme si konečně užili ten mýtický nákup v povánočních slevách!
Perlička na závěr: Ta lednice je sice prodávaná pod značkou Electrolux, ale je to australská lednice značky Westinghaus. A může za to globalizace.
Předevčírem to tu bylo zas. Ve čtyři probuzení do kalné temnoty. Blíženec oddechoval vpravo, maličká na druhé straně. Ticho klid. Jen v mozku mi tepala migrenická céva. Honem pro prášky, potichu se odplížit do koupelny… Takhle se nedá žít, tři migrény v týdnu! Co bude dál? Jsou čím dál silnější a obtížnější. Dřív mě v noci nebudily…
Pomalu se plížím zpátky k posteli a zkouším usnout. Tepající bolest mi nedovoluje se ani pohnout. Přátelé z druhého světa, kde jste? Co se děje?
Přišli jako příboj, tam kde jsem dřív musela volat a čekat, už dnes jen stačí se rozhlédnout. Po chvíli si vzpomínám na strážce hranice a zalykám se děsem jako pokaždé. Bůhví proč je pro mě děsem z nejreálnějších. Ani mrtvých se tolik nebojím. Ani Rybáře, který byl daleko nebezpečnější, jsem se tak nebála.
Ale tyhle myšlenky zaplaším a soustředím se na Cestu, na pozvolné uklidnění. Kde to jsem? Osmička. Osmička? Ano, dva světy spojeny jak bříška osmičky. V tom jednom jsem já a v tom druhém to, co mi ubližovalo v reálném světě. Stavím vrata. V nejužším místě mezi světy.
Cítím rány kamením a útoky, mohutné veřeje se zachvívají. Jednou je zbořím sama, ale teď potřebuju oddechovej čas. Na pár chvil. Jen se dát do pořádku. Odpočinout si a zahojit nejhlubší šrámy. Dveře se zpevňují. Už obrůstají mechem a houbami – cítím, že ty houby se živí energií kolem vrat. Kolem proudí úzký potok. To místo je tak živé, že se tam můžu kdykoli vrátit. Dokonce cítím vlhkost skal z okolí průchodu. Vidím, jak ze vrat při útocích opadávají kousky mechu.
Vstupuju do bystřiny a nechávám ze sebe odplavovat strach a bolest a vztek a falešné pocity viny. Tlak z krku pomalu ustupuje. A nejen ten. Na bolest v žaludku už jsem si dávno zvykla a teď i ta povolila. Sláva. Jsem v potoce, uvolněná, důvěřivá a otevřená. Pomalu a vědomě nechávám odplavovat to, co do mě bylo nahuštěno. Hodiny pozoruju odcházející energii.
Dveře se už neotřásají. Jsou dokořán otevřeny a proud mnou uvolněné energie se dere zpátky do světa odkud vzešel. Když je třeba, mluvím s přáteli, ale tentokrát pracuju hlavně sama.
Jakási podivná melodie mě vytrhuje z druhého světa. Ach ano, Blíženci zvoní budík. To už je půl sedmé?
Kdysi jsem se bála, že by mě někdo mohl považovat za blázna. Dnes je mi jedno, jestli jsem čarodějnice nebo cvok. Hlavní je, že hlava se umoudřila a bolest se alespoň zmírnila. A už zase můžu spát. Pořád lepší kontrolovat Bránu než do sebe cpát prášky. V tomto světě se pak dokážu smát věcem, které mě předtím přiváděly ke zhroucení. A u Brány (nebo kdekoli jinde v onom světě) mě čekají přátelé.