I tuto neděli jsem musela volat domů. Již od pátku (jenž se rafinovaně tvářil jako čtvrtek) jsem byla kapku neklidná a hlavou mi probíhaly všechny jobovky, které jsem se při podobných příležitostech dozvídala téměř v přímém přenosu. Ne, že bych zavolala domů až ve chvíli, kdy se to pěkně přežene, postižení si přepočítají kosti a všeobecně se zjistí, že to vlastně dopadlo ještě dobře. Ne! Volám zásadně ve chvíli, kdy ještě nejsou spočítáni padlí a ranění dosud sténají na bojišti.

Sobota večer. Zvedám sluchátko, hledám telefonní číslo a sakruju. Blíženec se tváří, že se neusmívá. Spojení nelze navázat.

Neděle odpoledne. Neskrývám svou nervozitu. Hledám telefon. Hledám číslo. Po pěti minutách poslouchání „faxu“ mi dochází, že jsem neshodila internet. Sakruju. Opakuju pokus. Doma mi to zvedá záznamník. Tak zase nic.

Neděle večer. Plížím se k telefonu. Čekám, kdy mě ta obluda kousne. Blíženec se nepokrytě baví. Sluchátko, internet, telefonní číslo. Zvoní. Okamžité zvednutí. Táta.
„Ale nazdárek!“
Polykám a snažím se, aby můj hlas zněl normálně: „Uff frrrrchrchly fuuu….se máte?“ Ani nedutám a čekám na odpověď.
„No, já se mám skvěle, ale máti… no ona ti  to řekne sama.“ Klapání sluchátka, předávání.
„Ahoj, to je fajn, že voláš, víš co se mi stalo?“ V hlase má vítězoslávu poraněného, ale přeživšího. Listuju si v hlavě seznamem zranění, za která by se ani kaskadér nemusel stydět a kterými (toť pouze mé soukromé podezření) mí příbuzní prošli extraspeciál jen proto, aby se mi měli čím chlubit do telefonu.
„Co se ti zase stalo?“
„Zrovna mě kousl sršeň! Do prstu!“
„Seš na to alergická?“
„Nevím. Ale vzala jsem si antihistaminika.“
„Máš na tom led?“
„Jo.“
„A jak seš oteklá?“ Totálně zapomínám, že je sama doktorka, takže je v odborných rukách.
„No jenom ten prst a lopatku.“ Ta lopatka mě zarazila.
„Ty seš oteklá NA LOPATCE?“
„No, mě tam ještě chvíli před tím píchla vosa…“

Co dodat. Ve zbytku telefonátu jsme ještě probrali to, že má neteř byla právě odvezena do nemocnice, bo dostala náhlé vysoké teploty a podivné otoky. Nikdo neví proč.

Kruci písek – jak mí příbuzní vědí, kdy budu volat a kdy si teda mají začít ubližovat?

BTW – Blíženec tvrdí, že mám raději přestat telefonovat domů, dokud je čas...

Začalo to pátkem. To jsem totiž byla bytostně přesvědčena, že je čtvrtek, takže jsem nenakoupila na víkend. Když mě Blíženec za pomoci internetu přesvědčil o mém fatálním omylu, bylo už pozdě honit bycha, tím méně pokoušet se jít nakupovat. A protože bylo celý víkend ošklivě a nám se nechtělo vystrčit ani špičku čumáčku ven, vzali jsme útokem mražák.

V pátek jsme vytuhli u Diabla do tří do rána, takže v sobotu se spalo do jedný. Pak se nám nechtělo tak dlouho z postele, až nám vážně začala hrozit smrt hladem. Čerstvě upečené rohlíky s (nesoleným) máslem a marmeládou jsou dobrým začátkem dne, i kdyby to mělo být ve tři odpoledne, že?

Pak se opět „diablilo“ do tří do rána s přestávkou na druhý díl Terminátora a v neděli jsme vstávali zase kolem druhé odpoledne. Blíženec (jakjinak) zasedl k počítači a cele se oddal boji proti pekelným mocnostem a já udělala kardinální chybu.

Místo, abych mu byla partnerem v boji na planetě Najtmééér, pustila jsem se z naprosto nepochopitelných důvodů do úklidu na Zmiji. Pravda, za poslední tři roky jsem si ve svých souborech moc neuklízela, ale proč jsem do toho vosího hnízda musela píchat zrovna včera?

Ztratila jsem díky tomu nárok na medajli z flákací olympiády, protože jsem za víkend udělala víc, než bylo pro zachování mých životních funkcí třeba. Navíc jsem si udělala totální chaos ve svých souborech a kamsi jsem zatarmanila složku se zálohami.

Proč jsem radši nevraždila Mephista????

Jak nedávno diplomaticky poznamenala fily, jsou věci, které se do blogu nepíšou. Ne, že by byly nějakým tajemstvím, nebo bůhvíčím, ale prostě a jednoduše se tyto záležitosti k popisu nehodí. Jsou často nepříjemné, složité a hlavně rozvleklé.

Od půlky dubna letošního roku se toho nepublikovatelného u nás v doupěti stalo povícero. Samé životní „příjemnosti“, které se rojily jedna za druhou a všechny mi způsobovaly chronickou gastritidu zostřenou o nespavost a nervozitu.

V průběhu tohoto týdne se většina problémů konečně víceméně rozuzlila. Sice ne sama od sebe, ale to, co ještě minulý týden vypadalo jako hrozba H, najednou se rozplynulo jak pára nad hrncem.

Nedělám si iluze, že to dlouho vydrží, ale v tuto chvíli se cítím jak maratónec, který se konečně dostal do cíle. Huráááá.

Co je ovšem nejdůležitější, je mé zjištění, že staré dobré přísloví „v nouzi poznáš přítele“, je skutečně pravdivým životním moudrem. Velká část kamarádů v ČR se sebrala a ačkoli všichni mají svých problémů dost, ještě řešili ty moje. A to jsem je pouze stydlivě požádala o radu.

Zanechalo ve mně hluboký úžas, kolik kamarádů mi nabídlo pomoc, aniž tušili, co se mnou vlastně je a proč jsem zelená jak okurka.

Samozřejmě tu je jistý, včera popsaný fenomén. Tento fenomén zcela samozřejmě očekával mou trpělivost, mou pomoc, mou otevřenou náruč a značně nelibě nesl to, že jsem přestala poslouchat na písknutí. Nu což. Tím víc si vážím těch skutečných kamarádů.

A když už tu bilancuju jak na Oskarech, musím poděkovat kamarádům, kteří rozjasňovali mou líc po internetu. Je jich samozřejmě víc, ale dva elementy bych, s dovolením, označila za převratné.

Jistý Rádce, který si od prvopočátku naší známosti ví rady se vším, s čím se na něj obrátím (no jo, dnes už umím vkládat obrázky na blog levou zadní a dokonce je i posílám mejlem, kdy jen si vzpomenu  :o)))) a který mě asi nikdy nepřestane udivovat šíří svých znalostí a zkušeností.

Jistá Vrba, která mi znovu připomněla, že řešení svých problémů, máme sice v sobě, ale že opravdu nezaškodí tyto problémy kapku ventilovat a podívat se na ně s humorem. Jo, díky Vrbě jsem zjistila, že něco, co se může i několik měsíců tvářit jako Problém, se během dvacetiminutového rozhovoru promění ve vtipnou záležitost, nad kterou se pochechtávám, kdykoli si na ni vzpomenu.

 A teď jdu užívat pohody a klidné mysli, dokud to jde. :o)))

O ceně přátelství se toho už nakecalo horem spodem. Věrnost až za hrob, že by i Amis s Amilem zaplakali dojetím, vždy otevřená náruč, vlídné slovo i uprostřed noci a takový ty žgrndy. No jo, taky na to věřím. Ale odsáď pocáď. Že jo.

A v tom je ten problém. Vím odkud, ale ještě jsem se nerozhodla pokud…

PG je totiž specifická záležitost. Na první pohled milá, okouzlující a inteligentní osoba. Ale teprve na několikátý pohled je to do sebe zahleděná rozmazlená primadona, která si myslí, že pokud se svět netočí přesně dle jejích představ, stačí dostatečně hlasitě ječet a svět si uvědomí, jaký je pošetilý, zastydí se a napraví své jednání.

Pokud vás stihne přátelství s PG, musíte se pečlivě připravit. Vaše problémy jsou občas programově vyslechnuty (PG ví, že se to sluší), ale častěji jsou odmávnuty jako pitomosti. Jediné skutečné starosti, bolesti a problémy má totiž PG. Je to ubohý chudáček.

Pravidlo číslo jedna: PG má vždy absolutní pravdu! Chraň Manitou ty, kteří by se odvážili s PG nesouhlasit! Ošklivě by PG zranili! Au au au, to to bolí!!!! Pofoukat, obvázat, omluvit!!!!! Málo omluv, víc víc víc!!!!

PG potřebuje pochopení! Vždy. PG potřebuje pochvalu. Za vše. PG potřebuje slyšet, že je nejlepší. PG potřebuje zvláštní ohledy, PG je totiž někdo. PG nikdy neřekne prosím, slovo děkuji do slovníku také nepatří. PG jen vznese ŽÁDOST. Skutečný přítel přece vždy přispěchá pomoci.

PG patří k lidem: „My jsme to přece říkali, že to tak dopadne! My všemu rozumíme a všude jsme byli nejmíň dvakrát!“ Ví přesně, co by měl kdokoli kdykoli dělat a neváhá užít hrubých výrazů, když má pocit, že skvělé rady made in PG nebyly patřičně vyslechnuty, uposlechnuty a aplaudovány.

PG si pamatuje každou malichernost, která se kdy znelíbila. Řekněte cokoli, co pochopí jako „ošklivé“ a bude tu ublíženost, ublíženost, ublíženost. A protože PG má vždy pravdu, rozhodne-li se považovat sebevětší malichernost za útok na svůj majestát, je to tak a basta fidli.  Když už ublíženější být nemůže, dojde k rozhodnutí, že dotyčný člověk nezasluhuje žádné sympatie. Tak začne další kolo.

Pomluvy. Pokud totiž zví, že někdo je ošklivý, postará se o to, aby to věděli i všichni ostatní. Ale přitom je PG takové zlatíčko! Taková čistá charakterní bytost! Vždy říká to, co se sluší a pojem „plynutí s proudem“ dovádí k dokonalosti. Vždy říká to, co si „myslí“ i kdyby to každý den mělo být něco jiného. A to, jak umí vydávat nápady jiných za své vlastní, to by si taky zasloužilo metál.

Přesně před tím mě varovala spousta našich společných známých. Nevěřila jsem jim. Jak to, že mi nebylo podezřelé, že všichni říkají přesně totéž???

Přátelství za každou cenu? Za cenu toho, že budu buď kývat, nebo budu poslouchat ublížené frfňání? Že se budu od společných známých dozvídat, co o mně ta čistá bytost prohlásila? Že budu dostávat úsečné příkazy v ranní poště?

Jak se korektně říká: „Na Tvé přátelství již nereflektuji?“

Jaký to teda bylo? Z předcházejícího bědování to asi  není jasné, ale největší hrůzu jsem měla z cizího chlapa, který na mě bude šahat a bude po mě něco anglicky chtít. Naštěstí se mnou šel Blíženec a tak jsem měla psychickou podporu i překladatele v jednom.

Cestu na místo činu jsem prožila složitě. Blíženec se pochechtával, že jsem bílá jak mlha a já se v duchu uklidňovala, že jediné co mi nehrozí je zemětřesení (ad první Gaijinův koment k předchozímu článku). Taky jsem bádala nad tím, proč Gaijin píše, že u zubaře „ležel“. A tak mi při tom přemýšlení cesta uběhla rychleji, než bych si byla přála...

Zubařův dům je v prestižní čtvrti. Zařízen není nijak bombasticky, ale čekárna s tlustým kobercem, ve které jsou pro pacienty připraveny dvě kožené, nádherně pohodlné pohovky, mluvila za vše. Také tři roztomilé sestřičky působily velmi uklidňujícím dojmem.

Dostala jsem formulář pro nové pacienty. Jméno, datum narození, prodělané nemoci a také roztomilý dotaz: „Bojíte se dentistů?“ A za tím sedmistupňová škála začínající „vůbec ne“ a končící „panická hrůza“.

Doktor byl roztomilý tlouštík s rozedmou plic v posledním stadiu – sípěl jak umírající astmatik. Jeho chrčení ve mně vyvolávalo ambivalentní pocity. Jednak mě uspokojovalo, že pokud se mu rozhodnu zdrhnout z křesla, nemá nárok mě dohnat. Na druhou stranu jsem si nebyla moc jistá, kdy jen tak píská a kdy mluví.

Vysvětlili si s Blížencem co mi je a posadili mě do křesla. Ježíš, lidi, docela jsem se lekla, když se opěradlo začalo sklápět! No, aspoň mi bylo konečně jasné, proč Gaijin u svého zubaře ležel. :o) (Tím ovšem padla má zdrhací teorie – z lehu na zádech se startuje hodně špatně.)

A pak už to šlo ráz na ráz. Vysvětlil nám, proč to vypadlo, co s tím udělá a pustil se do mě. Do zítřka nesmím kousat, tak mě čeká jogurtovej den a pak už můžu jen doufat, že tento problém už řešit nebudu.

I když teď, když už vím, co to koštuje, už se asi tak moc bát nebudu.

 
Bude na mě mluvit. Anglicky. Bude po mně chtít informace. Odborné. Bude na mě šahat. Buhéééé.

Jo. Blíženec mě včera těšil, že předporodní prohlídka by byla horší. Nevím, odkud má tuto praktickou moudrost, ale od tý doby mi to leží v hlavě. Co je horší?

Vlastně jsem se nikdy nerozhodla, jestli je horší klusat na gynekologii, nebo k zubaři. Ať jdu na tu či onu prohlídku, vždycky bych tam nejraději nešla. V posledních letech mě s oběma úkony smířilo hlavně to, že jak má gynekoložka, tak má zubařka jsou milé dámy, se kterými mě vážou přátelské vztahy.

Ovšem teď to bude o odvaze. (Zdravíme otomany:o))) Toho chlapa, jehož ordinaci jdu za pár chvil navštívit, neznám. Navíc mi stačí vzpomínka na to, co se mnou dělali v ČR a polívá mě studený pot. Repete opravdu ke štěstí nepotřebuju!

No, ale je tu jedna šťastná okolnost. Dnes mezi jednou a druhou hodinou si to odžiju a večer, ať to dopadne jak chce, už budu mít pokoj svatý. A když všechno klapne, budu zase moct žvýkat to svoje müesli :o)

Korunka se řekne anglicky jacket crown, kořeny jsou root, vytáhnout je extract a nasadit bude v tomto případě fix. To je veškšrá odborná terminologie, kterou ovládám, tak doufám, že to bude stačit. Howg.

Nesnáším telefonování. Vlastně ne, s kamarádama dokážu strávit se sluchátkem v ruce nekonečné hodiny. Nesnáším oficiální telefonáty. Nesnáším je podobně jako vepřovou pečeni – hrozně!

Nebylo tomu tak vždy. Vlastně ještě před pár lety jsem na telefonování komukoli neviděla nic problematického. Až do doby, kdy jsem se srazila se svým (nyní už bývalým) šéfem. Sám byl poněkud méně komunikativní a tak se snažil zbavit všech situací, kdy by se v rámci svého povolání měl setkat s lidmi.

Měl to skvěle vymyšleno – má přece mě. Dokud po mě žádal pouze to, abych mu za pomoci telefonu zjišťovala informace, případně dohodla schůzky, bylo to v pohodě. Jenže pak se rozhodl, že nějaké schůzky jsou zbytečné a žádal po mně s vážnou tváří, abych vše zařídila po telefonu.

Marně jsem mu vysvětlovala, že je to totéž, jako by chtěl, abych mu vytelefonovala dodávku pečené husy zdarma. (I když to bych patrně zvládla – zvládla jsem si sehnat zadarmo počítač a dva monitory.)

Šéf stále trval na svém. Prý když budu patřičně tvrdá, dostanu to, co on bude chtít. A tak jsem v pravidelných intervalech trávila týden až čtrnáct dní v kuse s telefonem u ucha a se snahou přeskočit telefonistky, zaměstnance, sekretářky a dostat k telefonu až ty „ó nejvyšší“, což se mi samozřejmě skoro nikdy nepovedlo.

Je pravda, že když jsem ve své práci dávala výpověď, bylo mi líto spousty věcí, které jsem za sebou nechávala. Jen jedna věc mě těšila – že už nikdy nebudu mámit z jalové krávy tele a ještě k tomu po telefonu!

No a minulý týden jsem zjistila, že jsem v ČR něco zapomněla vyřídit. Vyplnit a odevzdat formulář. Co teď? Blíženec byl v pohodě – „Tak tam zavolej a zeptej se, jak to udělat.“ Ve mně se všechno stáhlo a zalomila jsem rukama. Už jsem se zase viděla, jak přesvědčuju nějakého tupohlavého úředníka, že chci informace a on mi bude tvrdit, že to nejde, ať zavolám někomu jinému… Sodoma Gomora!

Celý týden jsem to odkládala, protivná jsem byla jak čert a skuhrala jsem, že nemám telefonní číslo. Blíženec mě „zradil“, protože číslo mi sehnal. Tak jsem zase zalomila rukama a zase to odkládala. Dnes jsem sevřela sanice, sebrala telefon a s bojovým řevem vytočila číslo.

Voilá! Sluchátko zvedla příjemná dáma, která mi vyhledala všechny informace, co jsem potřebovala a ještě se na mě mile smála.

Očekávání katastrofy je holt vždycky daleko horší, než okamžitá akce. No jo, snad si to budu pro příště pamatovat!

A přitom patří v mém můřím fanklubu k těm, které mě svými návštěvami poctívají opravdu často. Kromě toho byla má dnešní noc ve znamení přátelských návštěch všech dříve taxonomizovaných děvčat. Díky tomu jsem se dnes probudila s hladinou adrenalinu značně zvlněnou a s náladou na legrácky všech typů.

Mimo jiné jsem stíhala vlak, pronásledoval mě šílenec s kulometem po mé bývalé základní škole, já před ním zdrhala, nakonec jsem musela skočit z okna sborovny (ještě, že byla jen v prvním patře), pak jsem se schovala na stromě (moc hezké bylo mé snové přesvědčení, že je naprosto zbytečné volat 158, bo ti mi stejně nepomůžou :o)).

Pokračovalo to ještě lepší historií – byla jsem ve dvoučlenném komandu, které dostalo za úkol zjistit, jak je to s jednou teoreticky nepoužívanou továrnou, která byla postavena ve 24. století a teď už sto let nebyla oficiálně používána. Kupodivu byla stále ve skvělém stavu.

Po různých peripetiích jsme do továrny pronikli a čekal nás moc inspirativní pohled. Kdo viděl Terminátora jedničku? Tu scénu, kdy ze zlýho švarcíka zůstal jen kulhající skelet s rudě zářícíma očima. S pajdáním se sunul za Sárou a Johnem a těžce u toho skřípěl. Jo. Tak ta továrna byla plná takových kovových skeletů s rudězářicíma očima. Až na to, že v šeru neosvětlené tovární haly neskřípěli. Byli tiší jako stíny. Jako velmi smrtonosné stíny.

Samozřejmě, že si nás všimli. Dobře stovka hnusných robotů šla po nás! S našima pětačtyřicítkama jsme proti nim neměli šanci! Ještě, že už dávno dokážu trochu měnit svý sny – okamžitě jsem si vymyslela, že mám mrazicí střely. To stačilo terminátora zasáhnout, on zmrznul a zničily se mu čipy. A bylo po nebezpečí.

Sranda byla, že jsem si nebyla schopná dost rychle představit, jak by ta superzbraň měla vypadat a tak jsme se spolubojovníkem prostě jen natáhli ruku ve směru robotů, udělalo to „pif“ a další robot ztuhl a jeho skelet se pokryl jinovatkou. No, nebudu to natahovat, nakonec jsme se odtamtud ve zdraví dostali. :o)))

A ty závratě? To jsem byla nucena použít coby výtah umělohmotný kyblík,  který visel na laně uprostřed výtahové šachty. Nejhorší bylo nastupování a vystupování…

Včera jsem potkala článek u Tokugawy o zajímavém začátku dne. Rozhodně nebyl tak zajímavý, jak ten můj dnešní.

Probrala jsem se totiž nárazem. Rána do hlavy. Na nohách mi kdosi seděl a ruku jsem měla v nepřirozeném úhlu zkroucenou pod tělem. To vše jsem jen cítila. Neviděla jsem nic, než světelný kaleidoskop – záblesk světla, stín, světlo, stín…

Teprve po chvíli mi došlo, že tohle není přepadení. To jsem pouze zapadla do půlmetrové škvíry mezi postelí a zdí. Na nohách mi taky nikdo neseděl. Měla jsem je zamotané do peřiny tak pečlivě, že jsem nedokázala pohnout ani palcem, natož nohou. A ty světelné záblesky? Jak jsem se padala, máchla jsem rukou a zamotala si ji do okenních závěsů.

Fajn. Nikdo mě nevraždí. Jenže co teď? S nohama pohnout nešlo, na jedný ruce jsem si ležela a druhou jsem vymotávala ze závěsů. Tělo jsem měla šprajcnutý ve škvíře. Bylo mi zima a těsno.

Nakonec jsem z tý díry vylezla spíš silou vůle než pomocí svalů. Dorazil mě Blíženec. Celou dobu mého urputného osvobozeneckého boje sladce spal. Jakmile jsem se zase vyhrabala na postel a snažila se vytáhnout za sebou i peřinu, nespokojeně se zavrtěl, otevřel jedno oko azřetelně pronesl:

„Zase jsi viděla ruku?“ Po té opět urychleně usnul, ačkoli měl už dávno odcházet do práce.

Rozhodla jsem se, že když už nespím já, nebude ani on. Začala jsem ho budit. Ze msty mě zamotal do mojí peřiny, z té své na mě vytvořil jakousi homolici a v závěru na mě nalepil samolepku z ponožek.

To je prosím začátek dne! :o)

Později má nevinná dětská duše začala poněkud okorávat a to, co ji na počátku spolehlivě přivádělo k nočním děsům, brala jako snový standard. A tak mé milé a v té době již zabydlené noční můry musely poněkud přitvrdit. Postupně se dokonce specializovaly. To je holt ta civilizace.

Původně jsem měla takové ty klasické, děsivé. To kolem v přízračném svitu pochodní korzovaly bezhlavé trupy, ze zdí vylézala „zelená příšera“ (přímý důsledek toho, že mi byla před spaním místo pohádek čtena literatura typu Foglarových Hochů od Bobří řeky :o))).

Po čase to byla docela nuda a tak byly děsivé můry nahrazeny vraždicími. Ještě coby školkou povinné pachole, bojovala jsem zásadně v zákopech, nad hlavou mi vybuchovaly světlice, kolem se válely kusy těl a v krku jsem cítila zvratky. Zpočátku měly tyto sny velký úspěch a já chodila budit rodiče, aby s tou válkou něco udělali. Již po páté repríze mi to začalo připadat totálně out.

Vraždicí noční můry se ovšem odmítaly jen tak vzdát a zmodernizovaly své služby. Zosobněly. Válečné pole se změnilo v široké pole osobních tragedií. Nikdy kupříkladu nezapomenu na sen, ve kterém jsem byla lovcem na dálném severu. Vracela jsem se z obhlídky pastí a v chatě mě měl čekat parťák. Ale co to? Mé spřežení se blíží k cíli a chata vůbec nevypadá obydleně! Vpadám do dveří a tam, vzadu na pryčně, vidím znetvořené tělo svého kamaráda. Ano, epidemie pravých neštovic začala řádit i u nás, na zlatém severu.

Napřed jsem se všech těch vražd a maniaků se sekerou bála. Člověk si ale dokáže zvyknout i na šibenici a tak jsem se po čase se svými můrami skamarádila a začala se těšit na to, jak si hezky zabojuju.

S tímto tréninkem mě ani další sorta můr (můry o konci civilizace) nemohla vyvést z klidu. Za všechna ta léta, co chodí na návštěvu, už se známe. Já se tvářím, že jim to žeru a ony zase přimhouří očko a dovolí mi sehnat patřičnou výbavu a nějaký ten zbrojní arzenál. To je část snu, kterou si vždycky užívám jak malá – takový zbraně, co mám ve svých snech já, totiž neexistují a hned tak existovat nebudou. Jsou fantastické! Je to spíš takový sladký relax.

Pak je tu další kategorie snů. Sny, které nejsou tím, čím se zdají být. Jsou zoufale děsivé, ale nejsou nočními můrami. Jsou ukazateli cesty. Ty mě vyděsí vždycky. Nejdou totiž měnit v průběhu děje. Kromě toho tam ani tak nejde o to, co se děje, ale o to, co u toho cítím. Brrrrr. Ty si pamatuju dlouho a velice, velice podrobně.

Ale nejděsivější je poslední kategorie nočních můr. Nositelky těchto snů mají na sobě šedé hábity a v pařátkách drží razítka. Domluva je s nimi možná pouze po řádně okolkované a trojmo psané žádosti na typovém dotazníku C164-MKd-1d a i pak jsou velmi nevstřícné a nesrozumitelné. Ony totiž řehtají. Jo jo. Jsou to noční můry úřednické.

Tak na tyhle mrchy jsem si nikdy nepřišla. Pokaždé, když mě postihnou, prožívám noc v agonii hrůzy, ráno se probouzím unavená, zalitá studeným potem a totálně vyřízená.

V těch snech hledám svůj byt na naprosto neznámém sídlišti a pokud ho naleznu (mám samozřejmě časový limit), klíč funguje, ale po vstupu do bytu zjišťuju, že tam bydlí někdo cizí. Zavolá policii, ti se ke mně chovají jako k bytovému zloději, nikdo mě neposlouchá …

Nebo další klasický sen – dojdu na svůj bývalý gympl. Jen tak, na návštěvu. Najednou zjistím, že tam vlastně patřím, že mám spoustu neomluvených hodin, a že právě dnes se píše pololetka z matiky. Samozřejmě nejsem připravena a tudíž propadnu. Huf!

Tyhle sny mají spoustu variant. Od klasického stíhání vlaku (lodě, letadla) až ke shánění naprosto nesmyslných povolení a razítek. Nesnáším je! Tento typ nočních můr jsem ještě nikdy nedokázala zvládnout. Jak jsem jednou ve školní třídě (na úřadě, na nádraží, v panelákové chodbě) vím, že jsem v troubě. No a právě tento poslední typ nočních můr mě navštěvuje tento týden každičkou noc.

Jenže se přepočítaly, mrchy jedny škarohlídský. Po šesti nocích, kdy jsem jim to žrala i s navijákem, sháněla číslo správnýho vlaku, stíhala letadlo, vysvětlovala policajtům, že nejsem zloděj a maturovala do zblbnutí, dnes jsem se jim na to vybodla.

Vůbec nechápu, jak se mi to povedlo, ale ve chvíli, kdy se situace zase začala vyvíjet dle klasického scénáře, začala jsem se smát. Ne v realitě snu. Jen tak, uvnitř sebe. Sen se vyvíjel dál naznačeným způsobem a mě to bylo srdečně jedno. Držela jsem si v sobě svůj smích, nechala jsem po sobě ječet snové rodiče i snového Blížence, s klidem lovila běsnící kočku (která mi předtím zdrhla z přepravky) a s klidem jsem si nechala ujet autobus.  Tohle si zasluhuje oslavu! :o)))

PS Díky jistému Tokugawa-san za moc hezké slůvko „blackout“ :o)))) 

 Včera touto dobou to udělalo „křus“ a můj pečlivě vyrobený a ještě pečlivěji namontovaný umělý zub se stal minulostí. Jen zrytá dáseň po něm zůstala. A přicházela každičkého rána… ne, zpět. Prostě mi ten drahej zub vypadnul. Sviňák. To jako budu celý rok vo kašičce? Dnes jsem zkoušela müsli ke snídani a zrovna dobrý nápad to nebyl.

A navíc,  jak to křuslo, bohužel se mi v hlavě rozsvítilo, že ještě jednu povinnost jsem v ČR zapomněla k dokonalosti přivést. Nuž, ještě, že máme tefén, že? Teď ještě znát telefénní číslo. No nic.

Stejně jsem nějaká zabržděná. Ještě jsem nevybalila všechny bedýnky, co jsme přivezli (budiž mým alibi skutečnost, že nemáme dostatek úložného prostoru) a dokonce ani bubínek jsem nerozezněla. A že by to už bylo docela třeba!
Mám spoustu plánů a žádný elán.

Venku je krásně a mě se kupodivu ani nechce sbalit foťák a jít si hrát na zvědavou slečnu.
Konečně mám českou klávesnici, takže už nemusím dumat nad každým písmenkem (ta ostrovní má poněkud matoucí rozložení); mám dokonce i spoustu námětů a přesto nedokážu zůstat vsedě alespoň tak dlouho, abych něco sesmolila.
Angličtiny mi třeba. A copak já, Kryska líná, alespoň jednou za týden učebnici otevřu? Nikolivěk, pohříchu.

A tak dále a tak dále. Jak dnes byla pravila Přesladká, pár na chrámpáně mi třeba. Aneb velkej bič a malej dvorek. Tož tak.

Na setkání jsem se těšila. Deníček, který zachycuje radosti i strasti těchto kamarádů čtu už dlouho a tak jsem vcelku věděla, co mám čekat. Ale stejně mi hlavou táhla spousta otázek.

„Budou takoví, jak je znám z deníčku?“
„Budeme si navzájem sympatičtí?“
„Poznáme se?“
„Jak moc bychom si měli důvěřovat?“
„Existuje vůbec nějaký protokol pro setkání dvou osob, které se sice znají, ví o sobě víc, než mnoho kamarádů, kteří se znají „face to face“, ale fyzicky se setkají poprvé?“

Nakonec jsem to nechala koňovi a sypala na místo dohodnuté schůzky. Byli jsme tam s Blížencem první. Stáli jsme tam jak dvě trubky a sledovali cvrkot. První je zmerčil Blíženec. Oáh, bohové! Byli to oni!

Na první pohled sympatická dvojice. Za chvíli jsem na protokol ani nevzdechla a pusa mi jela jak šlajfířce. Byli neuvěřitelně přátelští a pohostinní. Ten víkend, který jsme u nich strávili, byl asi ten nejodpočinkovější, za celý pobyt v ČR. Prostě bezva.

Jejich bydlení mi totálně vyrazilo dech. Už vím, jak bych chtěla, aby vypadal i můj byt. Jednoznačně přesně takhle ultra mega sexy cool :o))) a ještě navíc pohodlně a příjemně.

Jaký to teda vlastně bylo? Magický. Jako když člověk vstoupí do oblíbeného románu. To jsem třeba vešla do koupelny a hlavou mi táhly věty, které v onom spřáteleném deníčku koupelnu popisovaly. Hned jsem věděla, jaké peripetie byly se zrcadly, s vanou, s obkládačkami. Taky jsem si musela vyzkoušet křesílka, co mělo každé jinou barvu. A modrá konvice mě dorazila. Držela jsem ji v ruce a uvědomila jsem si, že znám přesné datum, kdy byla zakoupena a taky to, že se majitelce její barva vůbec nelíbila. :o)))

Spoustu věcí jsme si vůbec nemuseli vysvětlovat – četli jsme své deníčky a tak jsme znali své názory na spoustu věcí. Ale teď jsme měli možnost vnímat se i jinak, než skrz napsaná slůvka. Krásný úsměv a laskavé oči nejsou v houštinách slov až tak patrné. A nejen to. Příjemných překvapení bylo daleko víc.

Opravdu – jako bych navštívila hlavní hrdiny své zamilované knížky.

V posledních dnech jsem chořela. Můj nos si pronajalo kvarteto rýn a mé krční mandle připomínají pinpongáče. Ještě, že jsem si z ČR přivlekla banánovou krabici k prasknutí narvanou knížkami. A ne jen tak ledajakými! Mám tu Herriota, Durrella, Frýbovou, také něco děl philosophických, etických a vzdělávacích. To se hned radostněji choří!

Má to jedinou nevýhodu. Ostrované neumí udělat pohodlnou postel. Nejen, že letiště tu mají rozměr 135 cm × 190 cm, ale matrace jsou vymýšleny jako mučicí (a pohříchu i mučící) nástroj. Blééé. Dnes jsem musela z postele v sebeobraně vylézt, bo bych měla tělesnou schránku plnou podlitin.

Může mi někdo říct, proč si na sebe ostrované upletli takovýto bič? Nejprve jsem si myslela, že velikost, či spíše malost postele jde výhradně a pouze na vrub spořivosti našeho pana domácího. Pohled do katalogů místních obchoďáků mě zcela vyvedl z omylu. Velikost 190 cm na dél a 135 cm na šíř (na úž) je zcela běžný rozměr manželského lože. Pro kverulanty tu mají velikost 200 × 150 (king size) a 200 ×180 (super king size) je již pro naprosto ztracené případy. Tyto větší rozměry postelí jsou k mání pouze výjimečně.

Musím podotknout, že ačkoli měřím jen 165 cm, délka postele 190 cm je pro mě nedostačující a stále se kopu do zdi. A to ani nemluvím o tom, že máme oba s Blížencem značně aktivní spánek, takže do sebe stále narážíme a bijeme se. Včera jsem ho třikrát nakopla a on mi vrazil loket do ledvin (bolelo to jak prase)…

Ó s jakou láskou vzpomínám na naše letiště v ČR! Super king size letiště se zdravotními matracemi od Klinmanna!

Tím se dostávám k ostrovním matracím. Pružinová epopej, proti níž je zkáza Brittanicu pouhou dětskou hrou. Mám podezření, že tyto matrace vymyslela nějaká teroristická organizace jako nástroj k totální destrukci psychické kontinuity vyslýchaných vězňů.

Na tento vynález zkázy nelze ulehnout, aby do těla ubohého mučedníka nebyly surově zaraženy nejméně tři pružiny na obzvlášť bolestivých místech. Snaha minimalizovat počet zaražených pružin pomocí převalování je medvědí službou naší, již tak trpící, tělesné schránce. Jednak je naše tělo neustále atakováno novými a novými pružinami, jednak (díky již zmíněné miniaturizaci manželského ložečka) člověk velice záhy narazí na převalujícího se spolunocležníka, jenž trpě co zvíře, těžce chápe případná slova, byť by bylamíněna jako omluva.

A to nemluvím o zvukové kulise, která se při sebenší změně polohy ozývá! Ani sbor nemocných papoušků by něčeho takového nebyl schopen! Pera naříkají, vzdychají, třou se o sebe a drnčí. Snad i úpějící duše zatracenců by ve srovnání s naší matrací mohly jen stydlivě šoupat nožkou! A to nemluvím o tom, když si kýchnu... Tu kovovou ozvěnu plnou výhružného sténání by nám mohl závidět i Hitchcock!

I u matrace jsem předpokládala, že její (ne)kvalita je v jasné souvislosti s šetrností našeho landlorda. Nicméně po té, co jsem matraci vysávala a lépe si ji prohlédla, do duše mé byla zaseta semena nedůvěry – na matraci je jasně napsáno, že se jedná o matraci ZDRAVOTNÍ. Jak tedy musí vypadat ty „nezdravotní“?

Když jsem svou nejistotu stran matrace konzultovala s Blížencem, bylo mi sděleno, že naprosto nevidí žádný rozpor v nápisech na matraci a jejím devastujícím působením na naše tělesné schránky. Na můj nechápavý pohled odvětil, že matrace jistě zdravotní je, ale asi ne pro normální smrtelníky. Pro takového nemocného fakíra musí být poležení na těchto matracích naprostým požehnáním.

No, ať už je to jak chce, tyto matrace by měla rozdávat zdravotní pojišťovna zadarmo. Po 48 hodinách, strávených v této zahradě masochistických potěšení jsem ochotná podepsat, že jsem naprosto zdravá, už jen proto, abych mohla vylézt a aspoň na chvíli relaxovat na kancelářské židli u počítače.

V ČR jsme byli 4 týdny. Od 6.7. do 30.7.2004. To je 17 pracovních dnů a 4 víkendy. 12 pracovních dnů jsme strávili lítáním po úřadech. Jeden víkend u jedněch rodičů, druhý u druhých, třetí u kamarádů a čtvrtý na cestě. Zbývá 5 dnů. Za ty se toho moc stihnout nedalo.

Neviděla jsem svou přítelkyni, co dává čaj do „konvicej“ a chodí dávat „slepicům“ (ahojky Světlonoško! :o)) a bohužel jsem jí ani nestihla zavolat.:o((( To musí počkat na příští rok.

Taky jsem nestihla přítelkyni Lvici, která byla zrovna v době mé přítomnosti na dovolené :o(((( Dokonce ani právě se rozvádějící Mauglí jsem nestihla potkat a ani s Mesim jsme si nevyměnili názory na nové filosofické směry. A to vůbec nemluvím o tom, že jsme nestihli navštívit nikoho z oblasti kolem Prahy. Ach jo.

Měla jsem toho naplánováno daleko víc. Jenže jsem tak nějak zapomněla, že problémy se mají tendenci množit a komplikovat. Za to jsme navštívili elektrárnu a poseděli s kamarády a jejich ratolestmi. Taky jsem jednou došla až na dohled k mému oblíbenému lesu. Kdyby nezačala průtrž mračen, dokonce bych tam i dorazila.

Co mě naštvalo. Jedna moje doktorka, která ačkoli věděla, že léky, které mi předepisuje, budu používat celý rok, napsala mi 10 (slovy deset) tablet léku. (To je má průměrná měsíční spotřeba.) Naštěstí mám nesmírně hodnou obvoďačku, která mi napsala všechno, co jsem potřebovala a ještě se divila, že jí děkuju.

Taky jsme narazali na neuvěřitelně laskavého člověka od zdravotní pojišťovny, který sice věděl, že nemám úplně všechny doklady, který bych dle litery zákona měla mít, ale přesto mi věřil, že mu nekecám a zařídil všechno k mé spokojenosti a ještě tak, že jsem ušetřila skoro tisícovku. Vivat pane a díky moc!

Na závěr malé přání. Jestli něco nesnáším, je to rozhodování „naslepo“. Za červenec jsem takových rozhodnutí byla nucena udělat desítky. Doufám, že jsem se ve svých rozhodnutích nemýlila. Ale to ukáže až čas.

Skoroprávní problém

Ne, netěšila jsem se na návrat. Za toho půl roku, co jsem byla mimo ČR se nastřádalo pár nepříjemností, které bylo třeba řešit. A tak se odlet do ČR stal synonymem pro zkázu. Alespoň pro mě.

První cesta z letiště vedla do epicentra problému. Docela síla. Během deseti minut jsem byla rudá jak rak. Nikoli studem. Vzteky. Po 14 dnech nepřetržitého lítání, jednání a dohadování se, to začalo spět k určitému konci. To už jsem skoro viděla světlo na konci tunelu a sem tam jsem zahlédla i nějaké ty jiskřičky humoru. Přestala jsem si připadat jak v Kafkově zámku a začalo mi to spíš připomínat Gogolovy mrtvé duše.

Nakonec se to snad dovyřešilo a teď se jen modlím, aby se nevynořily ještě nějaké další dozvuky onoho Problému.

Rodina

Oboje rodiče nás rádi viděli a to, co je normálně problém, se taktně přecházelo mlčením.

U Blíženců jsem fotila miláčky – pejska, žáby, želvy, chameleóny a další havěť; houpala se na houpačce pod obrovitananánským ořechem a cpala si teřich vybranými pochoutkami. Taky se vyskytl Blížencův bratr a přivezl si s sebou svou bývalou a svou ex bývalou (předchozí před bývalou) a ex bývalá si s sebou přivazla svého současného bývalého. (Taky tomu moc nerozumím.) Podle posledních zpráv trávil řečený bratr tento víkend opět u rodičů, ale tentokrát se svou ex ex bývalou. Kdo tomu rozumí, ať zvedne ruku. :o)))

Moji rodiče připravili uvítací hostinu hodnou králů, celý večer jsme povídali, hráli si se zvířaty a já viděla, jak si mě máma potají měří lejzrovým okem a odhaduje, kolik jsem přibrala. Jenže nejhorší byl druhý den, kdy jsem se vydala fotit naše miniaturní latifundie a došla až dozadu, k jedličce. Malinkatý hrobeček se dvěma oranžovými afrikány a malou slunečnicí.

Navíc se nemůžu zbavit ošklivého pocitu, že do příštího roku tam přibyde další. Čivavák i Ratlička jsou hluší jak polínka. Dohromady mají jeden zub a dva otřesy mozku. Ten zub je Ratliččin, ty otřesy mozku jsou oba Čivaváčkovy. Jednou spadl ze schodů, podruhé ze stolu. Skoro nechodí, ale za to by pořád spal. Moč neudrží a tak se mu musí pelíšek měnit i dvakrát za den. Špatně vidí, ale když ucítí někoho, koho má rád, snaží se skotačit jako štěňátko. Ratlička, která se nikdy neuměla moc mazlit, teď zase každému leze na klín a nastavuje záda k pohlazení.

Při loučení jsem si tajně přála, abych je příští léto ještě stihla pomazlit, ale moc tomu nevěřím. Aspoň, že Kočička je plná energie a chuti do života!

To be continued.

Město bylo plné sluníčka a lidí, pomalu se šinoucích do svých zaměstnání. Jedinou výjimkou v tomto poklidu byl Blíženec, který (jako obvykle) vstával dlouho po té, co uplynul i ten nejzazší vstávací termín. Hnal mě skrz park jako zedmutou kozu a povzbuzoval mě hláškami typu: „A to jdu kvůli tobě ještě pomalu! Jsi docela z formy, ne?“.

Jak jsem si oddechla, když se naše cesty rozdělily! Courala jsem se po hlavní třídě a užívala si ostrovní atmosféru. Bylo to  fajn. Tak fajn, že jsem se došourala až za řeku pod špicu. Když už jsem tam byla, řekla jsem si, že zajdu k Aldimu, protože tam lze koupit pár věcí, které jinde nemají.

Jak jsem pomyslela, tak jsem udělala. A zde se dostávám k jádru pudla. Ani jsem si nevzala košík, proběhla jsem obchodem, nakoupila zboží za nějakých našich padesát korun, dorazila k pokladně a vytáhla kartu.

„Karty nebereme.“ No tak né, no. Vytahuju peněženku, že to teda zaplatím v hotovosti, když tu mi hlavou proletí filmeček, kterak si Blíženec bere mou peněženku na nákupy, když jsme v neděli přijeli. To jsem zvědavá, kolik mi tam nechal!

Sypu si drobné do dlaně. Ať dělám, co dělám, patřičný obnos z toho nesložím. No co. Ještě mám v pouzdru na doklady svou železnou zásobu, právě pro takovéto okamžiky. Skláním se k batohu a koutkem oka zahlídnu nekonečnou frontu, která se za mnou mezitím utvořila. Zrychlím. Hrábnu do batohu a…

…a hlavou mi proběhne další krátký filmík. Ráno vytřepávám batoh. Držím v ruce pouzdro na doklady a říkám si, že ho nebudu brát, protože ho určitě nebudu potřebovat.

Co teď? Prodavačka je už lehce nervózní. Vysvětluje mi, že ve vedlejší pasáži mají bankomat, tak ať si tam zaběhnu vybrat peníze. Kývám a balím prázdný batoh. Ochranka mě sleduje ostřížími zraky. Nemám sílu hledat zatoulaná slovíčka a vysvětlovat, že bankomat je sice na dosah, ale já totálně zapomněla PIN, protože v obchodech vyžadují pouze podpisy…

Včera, v pozdních večerních hodinách, něco kolem osmé kontinentálního času, jsme se docaprtali k našim žlutým domovním dveřím. Byt v pořádku, vše na svém místě, postýlka nás lákala do svých tenat. Po té, co jsme podstoupili tělesnou očistu třetího stupně, neodolali jsme, zalezli a spali a spali a dobře se nám to spalo.

V současné době vybalujeme, ale hlavně relaxujeme a snažíme si zvyknout, že už jsme zase na Ostrově. Prozatím končím zápis ve svém deníčku, bo jdu pročítat spřátelené deníčky. :o)))