Na takový věci je nejlepší činnost. A tak jsem se stabilně štvala někam dál. V práci, doma… Žádný víkend nebyl volný, většina mých pracovních dnů začínala kolem sedmé, cestou do práce a končila kolem desáté ve fitku. To se to potom spí, když je člověk utahaný jako kotě!

Jenže něco člověk nepřechytračí, ať dělá co dělá. Nálady. Byly dny, kdy jsem byla načepýřená jak naštvaný kondor a hormóny se z toho vinit nedaly. Dny, kdy člověk vstává prdelí hore a vleče si s sebou na noze kouli nenálady.

Pak se vynořil odjezd na Ostrov a činnosti bylo ještě víc a víc.

A najednou ticho. Jsem na Ostrově. Problémy, které jsem řešila až do srpna tohoto roku jsou (snad už konečně) vyřešeny. Studijní obor, co tu mám na vš vyhlídnutý se bude otevírat až v srpnu příští rok a rodilý mluvčí, který by si se mnou byl ochotný povídat je v nedohlednu.

(Představovala bych si někoho vetchého a pokud možno upoutaného na lůžko, aby před mou výslovností neprchl, ale nepohrdla bych ani spoutaným dítětem :o)))

Nuž zpět k ježčímu syndromu. Zkrátka najednou, po letech mám klid. Nemusím řešit problémy v mém rodném městě, nemusím se vztekat nad svým zaměstnáním ani po víkendech dohánět pracovní resty. Najednou je tu ticho a věci, které se kdysi udály a já je tehdy neřešila, ale uložila ad acta se začaly zjevovat.

Snažím se to zahánět zvýšenou činností, takže spát chodím dost silně po půlnoci, ale jaksi to nezabírá. Nezabírá dokonce ani Diablo. :o)

Včera jsem se rozhodla, že do toho kyselého jablka kousnu. Stulím se jako ježek na podzim, přestanu si rvát do hlavy hromady informací, přestanu plánovat nové a nové činnosti, přestanu číst hromady knih a vrátím se zpátky k tomu, co mi už pěkných pár let nedává spát.

Zkusím dořešit něco, co jsem měla dořešit už dávno. Nevím, jestli mi to bude trvat pár hodin, dnů, nebo týdnů. O měsících a letech raději ani neuvažuju.

Žádám tedy vás všechny, kteří chodíte na návštěvu do mého ostrovního Doupěte, mějte trpělivost s mými značnými prodlevami mezi jednotlivými články.

Stejně to asi nebude velká změna, protože už od srpna, kdy se to celé začalo aktivně klubat na povrch, píšu míň než bych si představovala. Vlastně už nějakou dobu dělám všechno tak nějak napolovic, protože většinu energie věnuju na to, aby džin zůstal v láhvi „a nikdo nic nepoznal“.

Když už se mi naskytla možnost, nechat chvíli plavat celej svět a splnit si své osobní resty, využiju toho.

Tak tedy: „Ave Caesar, mori turi…“ nebo spíš „Expedice Stočený ježek startuje.“

Včera jsme procházeli s Blížencem parkem. Bylo nádherně podzimně. Pára šla od pusy, trochu poprchalo, kolem mlžné závoje a padající šero. A zlaté platany jak andělské pochodně. Jéééééé! Do prkýnka, proč jsem si nevzala foťák! Musím je sem zajít vyfotit zítra.

Jak jsem řekla, tak udělala. Ještě jsem si cestou zašla do jiného parku a užívala si nové, větší paměťové karty ve foťáčku. Bylo krásně. Na rozdíl od včerejšího dne svítilo slunce. Házelo zlatá prasátka na hladiny nesčetných kaluží.

Konečně jsem dorazila i do původně plánovaného parku. Už už jsem si to chtěla namířit k platanům, když tu – co vidí oko mé na displejíku foťáčku ukotvené? No támhle, u toho stromu… skoro to vypadá… no né, fakt! Dyť to je koště! Březová metla!

Uprostřed veřejného parku, zabořené v hromádce listí, stálo o kmen stromu zapřené koště. A čarodějnice-majitelka nikde. Dívala jsem se kolem stromu, jestli se tu někde náhodou nevyklopila a nepotřebuje první, případně poslední pomoc, ale nikde nikdo. No to jsem musela využít!

Napřed jsem chtěla zkusit, jestli je lítací, ale pak jsem dala přednost focení. Přece jen – zametat listí metlou, to se hned tak nevidí!

A tak fotím, občas koště trochu popostrčím, nebo opřu trošku jinak a jedním očíčkem pomrkávám kolem, jestli mě náhodou nejde zvětřit majitel košťátka. A taky že jo! Najednou si to ke mně přes trávu šinou dva uniformovaní hlídači parku! Hrklo ve mně jak ve starých  švarcvaldkách a už jsem si sumírovala dopis pro Amnesty International.

Jenže oni se smáli. Hlaholili cosi o helouvínu, o vičís a košťátko mi sebrali. A začali s ním lítat po parku. Nadchlo je to úplně stejně jako mě! Chvíli jsme blbli všichni, ale brzo nám došel dech a začali jsme „konzervovat“.

Ach jéje! Ta moje pitomá angličtina! Za svůj přízvuk bych si nafackovala a slovíček taky neznám zdaleka tolik, aby to vystačilo na delší diskuzi! Ale přesto jsme si popovídali. O Praze, o pivu, o rodině…o tom, jak se dá potácet po Karlově mostě…

Moc hezký to bylo. Jenže já přitom úplně zapomněla na ty platany. Takže jindy. Místo platanů tu mám strážce parku. I s koštětem. :o)

Všem čtenářům!

Máme deset štěňátek německého ovčáka. Mají měsíc a potřebují nového pána, který by je seznámil se světem, ukázal jim, co se smí a nesmí, ale hlavně je měl rád.

Z těch deseti výtečníků je osm pejsků a dvě fenky. Všichni jsou plní chutě do života a do objevování nového světa.

Kontakt pro zájemce:
Email: vlcatka@bahno.cz
Bližší informace: Alfa a Silvestr – Zapíchnuté vidle

Vysvětlení pro případ informačního šumu:

V Zapíchnutých vidlích se narodilo deset štěňat. Protože je třeba najít pro ně novou rodinu, vymyslela Alfa (majitelka stránek "Zapíchnuté vidle") něco na způsob informačního řetězu. Zapojit se do něj je jednoduché – kdo chce pomoci s nalezením nových majitelů pro štěňata, uveřejní na svých stránkách provolání k lidu, něco na způsob tohoto mého výkřiku a přidá tam kontakt na Zapíchnuté vidle. Fotky je možné stáhnout na vidlích, případně na Bublajícím bahně.

Úvodní zvolání slyším neustále. Jakmile můj protějšek v dialogu zjistí, že mám dva roky prázdnin, okamžitě získá dojem, že celý den ležím v posteli a čumím do stropu.

Po letošní návštěvě v ČR, kdy jsem tuto otázku zodpovídala snad stokrát, stávám se na ni pomalu ale jistě alergická.

Dokud jsem chodila na VŠ, flákala jsem se přímo nelidsky a přesto jsem byla svým okolím akceptována – „Ona STUDUJE!“ Nyní jsem ta, která „Je doma.“ (čti: celý den nemusí na nic šáhnout). Oj, bylo by to skvělé, kdyby to tak bylo…

Většina lidí se spokojí s tím, že „stavím suché vrby“ a nechají to tak. Ne tak mí rodiče. Zvláště maminka nemůže usnout samými obavami, aby se mi náhodou nezkrátily žíly. Ale proč?

Co je na tom tak děsného, že jsem chvíli doma? Kromě toho se opravdu nenudím. Za roky, kdy jsem frčela životem s nohou na plynu, se mi nahromadilo docela dost restíků i velikánských restů. Ty teď zpracovávám a jak tak koukám, budu mít co dělat, abych to stihla.

Pak je tu angličtina, domácí práce, systematizace našich dat… Vlastně mám čím dál míň času.

Mimo to, když tak koukám na svý zedřený rodiče – co je tak úžasného, být každý den na padnutí? Sednout si s knížkou je pro ně stále ještě hříchem, ne-li přímo hrdelním zločinem. Stojí mi to za to?

Ještě k domácím pracem – spoustu automatizace jsem musela zanechat v ČR a tak se do domácích prací opět vloudil poněkud starosvětský tón. Kdo se pokoušel nastrouhat pytlík strouhanky na ručním struhadle, ví, že na pár hodin má člověk o zábavu postaráno. A o mozoly taky.

Takže se mě prosím nikdo neptejte, co dělám přes den. Vlastně totéž, co kdokoli jiný, zaměstnaný. Jen za to holt nedostávám peníze.

BTW – celé dnešní dopoledne jsem strávila praním. Vzhledem ke stavu naší automatické pračky a vodovodního řádu, se jednalo o praní „ruční“.

To se vezme tlustá fleecová bunda (či jak se to píše, prostě „flíska“) a uloží se do vany. K ní se přihodí pár dalších věcí, které se sice normálně v pračce perou, ale kolem naší pračky se s nimi nedá ani projít. Na to se napustí voda a přihodí se prací prostředek. V pravidelných intervalech věci promácháváme a měníme vodu. Postup je komplikován dírou ve vaně, jež je sice víceméně opravena, ale která přesto činí z praní dobrodružnou událost. Ve volných chvílích si můžeme prozpěvovat „Mám vanu plnou mydlinek“ a datlit příspěvky na blog.

Tak a teď jdu máchat. Odpoledne se zkusím ve městě poohlédnout po valše. Jak znám Ostrovany a jejich lásku k tradicím, jistě nějakou seženu.

Bylo to takhle na podzim, dva dny po té, co mi jisté zwíře odhalilo svůj blog. Nejprve jsem zírala na ten jeho. Vypadal trochu jinak, než ten dnešní zwířetník, mě se velice zamlouval a říkala jsem si, že bych taky moc chtěla své vlastní stránky.

Zwířetník měl na levé straně menu a v něm nějaké odkazy. Ten první byl na Adinku. A tak moje první cesta skrz bloguje vedla do Mrkvového světa. Žjova! Adinčin článek někdo komentoval! A dokonce někdo, kdo ji určitě znal, podle toho, co psal. No teda!

Od Adinky vedla má cesta k Brněnské drak, tehdy to ovšem ještě byla story o Evelíně. Nebudete mi věřit, ale tam se v komentářích všichni kamarádili a asi i znali! Vůbec jsem neměla odvahu pomyslet na to, že bych také já mohla komentovat!

Další zastávka byla u jistého Šňůry. Tam už jsem se neudržela  a chtěla nechat koment. Jenže jako kdo? Kdo vlastně jsem?

Jsem taková malá, zvědavá a tak trochu přítmí milující a ne úplně lidská. Taková… Kryska! No jasně, to jsem já. Šedivý kožíšek, dlouhý a věčně čmuchající nosík. Vždy na okraji společnosti. Prostě Kryska.

A krysky přece mívají noru. Nora, hmm. To je jak od Ibsena. Tak to nee. Nora, kutloch…doupě… No jo, vlastně! Doupě!

A tak Jura dostal svůj koment a já své Doupě. Arthur je vskutku dobrý programátor, protože i mě, naprosté lamě, se povedlo vytvořit si svůj deníček. Jé to bylo slávy když jsem vyprodukovala své první písání! Ono to tam vážně bylo! Na I-n-t-e-r-n-e-t-u!

Netrvalo dlouho a přišel první člověk na návštěvu. Márinka. Tímto zdravím Márinku! A zpětně děkuji za koment, který tu nechala. Byl to úplně první koment, který jsem dostala a bylo to skvělé! Někdo sem chodí a čte mě!!!!! Hurá! Já jsem asi možná taky trošku bloger! :o)

Zpočátku byl můj blog tajný. Hlavně Blížotajný. Ale nakonec to dopadlo tak, že Doupě je naše společná virtuální rezidence.

***

Tak, když jsem stručně shrnula vznik a historii jednoho doupěte, je na čase, abych se zmínila o tom, co mi rok v Doupěti dal a vzal.

Vzal mi trochu času, který bych stejně proflákala a také pár iluzí o lidech.

Dostala jsem možnost nahlížet do života jiných lidí, radovat se nad jejich úspěchy, držet palce a sdílet smutek. Díky bloguje jsem se spřátelila s mnoha lidmi, které bych nikdy neměla šanci potkat. Nebudu nikoho jmenovat, protože bych mohla na někoho zapomenout a to by mě mrzelo.

(Jo a taky jsem kvůli jisté SuE začala těžce pařit Diablo a psát zkazky o jednom barbarovi :o)))

Protože se dnes slaví, koupili jsme si s Blížencem láhev portského. (Ano, Márinko, inspirovala jsi nás.) Teď tu sedíme a připíjíme vám všem na zdraví.

Tož výš číš!

Co se děje? Internet se děje. A nejen ten.

Chtěla jsem letos nastoupit do jedné večerní školy. Angličtina plus další předměty. Hlavně mi šlo o kolektiv lidí. Prdlačky tak leda. Začátek semestru  proběhl den po té, co jsme přijeli z ČR. Trochu jsem to nestihla. Tak až za rok. Hmm.

Taky mi leze na palici, že za celý den nepromluvím s nikým ani slovo. Ještě, že tu mám ty blogy, že? Jenže moje RSS čtečka se rozhodla, že se na to může vykašlat a odmítla se otevřít. Prostě jsem na ikonku mohla poklepávat jak chtěla a nic. Blíženec mínil, že se to hádá s nějakým jiným programem. OK. Co s tím? Vyčkej, Krysko, projdeme to a zjistíme, co se děje. Čekám už tři týdny. (Dnes se to zase rozeběhlo, samo od sebe. Aspoň jedna dobrá zpráva.)

Ještě, že mám to ICQ a kamarády, se kterými si ráda popovídám. Tak houbeles. ICQ se nechytá. Respektive – online jsem maximálně deset minut v kuse. Pak to padá a konec a sombrero. Můžu si trhnout. Před pár minutami se mi ozvala jistá osoba, se kterou bych si tak ráda popovídala! Akorát mi řekla ahoj a mé milé ICQ udělalo bum.

Pokusila jsem se dotyčné osobě napsat mejl, ale ani to se mi nepovedlo. Mejly prostě nejdou odesílat. Nechápu.

A teď se budu snažit odeslat tento naštvaný článek. Náš provider je čímdál línější a naše připojení podle toho vypadá. Počítám, že publikovat tady ten kraťounký textík bude trvat minimálně dvacet minut, nabitých láním a neustálými pokusy zůstat připojená.

Už mě to fakt štve.

Aktualizace:

Sotva jsem odeslala tento naštvaný článek, ICQ se zazelenalo a mejly začaly zase chodit. Že by něco mezi nebem a zemí???

Asi začnu publikovat věci, které mě štvou. Pokud by náprava byla takhle briskní, vypsala bych sem celý seznam. :o)))

Nemůžu říct, že bych nikdy nespadla z postele. To v žádném případě. Jsem od přírody obdařena divokými sny a tudíž se čas od času budím na podlaze.

Asi nejfrekventovanější noc jsem zažila po té, co jsem si jednoho sychravého podzimního dne přestěhovala postel z jednoho rohu do druhého a tudíž jsem měla zeď na druhé straně postele než jsem byla zvyklá.

Tu první noc jsem se ze země sbírala třikrát, druhou noc už jen jednou. Pak už jsem se cítila relativně v bezpečí a třetí noc jsem proto šla spát bezstarostně. To, že noc změním v bojovku i svým rodičům, mě opravdu nenapadlo.

Tehdy jsem ještě bydlela u rodičů a svůj pokoj jsem měla hned vedle jejich ložnice. Vlastně ke zdi, jež oba pokoje dělila, jsem měla přistěhovanou postel. Byl chladný podzim, já měla rýmu a to byl ten problém.

V noci mě připrobudilo lechtání v nose. Takové to: „Buď si kýchneš, nebo exploduješ.“ Ještě oblblá spánkem, zapomněla jsem, že zeď mám na druhé straně, než dosavadních osmnáct let svého žití. Měla jsem pocit, že mi nic nebrání v tom, pořádně si kýchnout.

Zaklonila jsem hlavu a PRÁSK! V mozku mi explodovala barevnými světýlky zdůrazněná bolest. Určitě mám otřes mozku! Nebo jsem si ho zrovna vyrazila z hlavy! Jak poznám, že ještě žiju? Musím si spočítat prsty!

Donutila jsem se pootevřít oči. Kolem mě tančily rudé kruhy a v hlavě mi hučelo jak ve stoce po povodni. Pokoušela jsem si strčit před oči prsty, abych si je mohla spočítat. Když jsem si málem vypíchla prostředníčkem oko, došlo mi, že na počítání bych si napřed musela rozsvítit lampičku. Zdrceně jsem ležela ve své posteli a počítala alespoň hvězdičky, které jsem stále ještě viděla všude kolem.

Do hučení v hlavě se začal mísit další zvuk. Napřed jsem si myslela, že to dodatečně praská zeď, do které jsem naprala čelem. Teprve po chvilce mi to došlo – probudila jsem spící psy a ti teď dávají najevo svou ostražitost. Doufala jsem, že nikoho neprobudí.

Doufala jsem marně. Slyšela jsem vrznout dveře ložnice a vzápětí se chodbou neslo nejisté ťapkání bosých nožek. Protože mého otce hned tak něco neprobere, bylo mi jasné, že to maminka vylezla z vyhřáté postele, aby se pokusila bránit bezpečí rodinného sídla.

Chvíli ťapkala kolem vstupních dveří, ale nakonec zabrousila i do mého pokoje.
„Krysííí? Spíš?“
„Huh… hrchrr... Nee.“
„Neslyšela jsi nic?“
„A co bych měla slyšet?“
„Tý, já slyšela něco děsnýho, jako by se nám někdo snažil probourat do baráku!“
Všechno jsem popřela.

Jenže tohle všechno bylo pochopitelný. Je pochopitelný i to, že jsem semtam spadla z naší současné úzké postele a zasekla se mezi zeď a postel. (To už se mi nestane, nacpala jsem si mezi postel a zeď tři krabice od banánů.)

Ale jak jsem spadla z postele tentokrát, to se snad ani nedá vypsat. To ani nebyl pád. Spíš skok plavmo, kombinovaný s kraulem, mám-li věřit Blížencovu chatrnému popisu.

Sběhlo se to takto. Právě jsme se odhodlali vstávat. Blíženec už stál u skříně a oblékal se. Mezitím mě peskoval, že jsem ještě ve vyhřáté posteli. Klečela jsem v rohu postele a koukala na něho. Pak jsem se rukama opřela o polštář, který jsem měla před sebou.

Ouha! Polštář se smekl z postele a já nechtěla spadnout za ním.
Udělala jsem několik nekoordinovaných pohybů, cítila jsem, že letím a pak už jsem ležela na drsném koberci docela značný kus od postele. Počítala jsem si kosti a doufala, že tu podivně zkroucenou ruku ještě někdy narovnám.

Blíženec na mě konsternovaně zíral a prohlašoval něco o vystřelené ocelové pružině.

Strašně by mě zajímalo, co se to se mnou vlastně stalo, ale na rekonstrukci nemám zatím dost odvahy.

Víkend nám začal už v pátek odpoledne. Cestou domů jsme se s Blížencem chvíli jen tak motali po městě. Já si těsně před tím vymyslela nový recept, který jsem chtěla okamžitě vyzkoušet a tak jsem si nakupovala suroviny (krůtí řízky v těstíčku s bílým pepřem a se sýrovou omáčkou s hlívou ústřičnou). Blíženec chodil kolegiálně se mnou.

V jednu chvíli jen tak prohodil: „Naproti přes ulici mají půlgigové karty do foťáku za docela dobrou cenu. Značkové.“ Ještě to skoro nestihl dopovědět a už jsem ho vlekla přes ulici. Věčně mám totiž na foťáku přeplněnou paměť. No, tak teď už si můžu fotit, co hrdlo ráčí.

V sobotu ráno se Blíženci zjevně nikam nechtělo. Venku bylo krásně, ale on byl tak nějak rád, že je doma. Naladila jsem si ho dobrou snídaní a pak jsem začala zkoušet psí pohledy. Vydržel to jen chvilku a pak jsme vyrazili. Do botanické zahrady.

Super. Je prostě překrásná.Neuvěřitelně rozlehlá – ani jsme ji nezvládli celou prochodit. Plná krásných uměleckých dílek, vzácných rostlin a veverek. Taky tam mají pozemek, na kterém pěstují úplně obyčejné plodiny – mrkev, jahody, dýně, rajčata…

Když jsem si dřepla k jednomu ze záhonků a do nosu se mi vkradla vůně tlejících lodyh a chladné hlíny, mé srdce farmáře se zatetelilo radostí a já si konečně uvědomila, že je podzim. Ta nejkrásnější část podzimu, kterou jsem se naučila milovat. Ráno už jsou přízemní mrazíky, ale odpoledne si při práci na zahradě ještě sundám starou prošívanou bundu a hodím ji na okraj záhonku. Hned ji najdou naši zvířecí mazlíčkové a brzy na bundě leží všichni naši psi i kočky.

Ale zpět do současnosti. V botanické zahradě Jsme si mohli skoro všechno „ošahat“. Nebyl problém vstoupit do záhonku (opatrně) a prohlédnout si nějakou kytku podrobněji. Všechny byly samozřejmě označeny cedulkami a já si alespoň promrskala názvy latinských čeledí.

Taky tam měli obrovské, tematicky osázené skleníky. Asi nejvíc na mě zapůsobil dlouhatánský skleník plný kvetoucích orchidejí. Opravdu – jako u Nero Wolfa. Skoro jsem čekala, odkud se vynoří jeho mohutná postava a změří si mě studený pohled, před tím, než mě vykáže ze svého království.

Nestalo se tak. Orchidejový skleník přešel do skleníku s masožravkami a pak už jsme vyšli ven, trochu upocení a utahaní, ale spokojení.

Domů jsme se vrátili až kolem sedmé večerní. Hladoví a ospalí, ale přece jen jsme hned po večeři zasedli k Diablu a do půlnoci bylo co dělat. Pak jsme se dívali na americký turnaj v golfu (kupodivu to bylo značně napínavé) a konečně se odebrali do hajan.

Neděle byla deštivá a studená, takže jsme si gratulovali, že jsme využili pěkné soboty. Já se pustila do sepisování Kohena a Blíženec se chystal na Duriela. Tak nám utekla neděle. V noci běžel na Discovery úžasný pořad „Pravda o přistání na Měsíci“, kde se pár lidí snažilo dokázat, že onen slavný „malý krok pro člověka“ byl vykonán kdesi v Nevadě. Skvělé pokoukání.

Nakonec jsem Blíženci přečetla další díl Kohena a dostala „vynadáno“, že je to krátké a že flákám bojové scény. Takže nový díl Kohena bude dlouhý jak prase a bude se tam bojovat, bojovat, bojovat. :o)

Tak nám uběhl víkend.

Tohle byl nejhezčí víkend, jaký jsme zatím na Ostrově zažili. V sobotu ráno, po snídani, nadhodil Blíženec otázku, co s načatým víkendem. Hned jsem poznala, že má něco za lubem. Měl. Vzal mě k moři a do nádherného přímořského parku. Nádhera, nádhera, nádhera.

Zpočátku byl den zamračený a sliboval leccos, jen ne slunečné počasí, ale už cestou přes město se vyčasilo. No, cesta přes město… Naše Město má velmi komplikovanou dopravní situaci. Připočítejte si k tomu ježdění vlevo a naprosto nesmyslné značení a vyjde vám něco, co se ještě ani vzdáleně neblíží tomu hororu, který tu v dopravě panuje.

Panikařila jsem moc hezky. :o) Blíženec se smál a brázdil provoz jak samotný Král silnic. Za celou cestu udělal jeden jediný přestupek – řízl jednu křižovatku na trochu oranžovější zelenou, než se běžně jezdí. V ten den to byl asi nejspořádanější řidič v celém okrese.

Konečně jsme dorazili k móřu. Že já nebyla s Praotcem Čechem, když lezl na Říp! Svinským krokem bych ho hnala dolů a dál až k moři! Co z tý naší polohy máme? Věčně nás někdo okupuje, povodně se nám nevyhýbají, na lyžování zrovna vysoké kopce nemáme a eště si ani nemůžeme pořídit dům s vyhlídkou na moře. To poslední mám Čechovi za zlý nejvíc.

Mám sen. Dostat se někam poblíž moře a mít čas aspoň jednou za týden si k tomu moři sednout, dýchat jeho vůni, pozorovat ten nekonečný pohyb a nechat příboj, aby udával rytmus mým myšlenkám a zapomenout na celý svět. Jestli někomu rozumím, tak té „věštkyni“ z Kruhu, která celé dny seděla u moře a povídala si s ním.

Celou sobotu jsme se toulali kolem moře, lezli po kopcích a kochali se a kochali. K večeru, když modravé stíny lehaly k zemi, jsme se nacházeli v poměrně hlubokém lese a pozorovali prastarou pobořenou zeď, zarostlou smaragdovým mechem. V tom přítmí to vypadalo víc než kouzelně. Hned na to jsme vyšli na sluncem zalitou skalní terasu s lavičkami a výhledem na široký modravý mořský záliv.

Pevně doufám, že to nebyl náš poslední „mořský“ víkend. :o)