Všude hromada lidí, prodíráme se zástupem a já po kapsách horečně hledám svůj papírek se seznamem nezbytných surovin. Jediný, co si pamatuju, je, že jsem chtěla koupit toaleťák. Zahýbáme tedy do oddělení toaletních papírů, ubrousků a papírových utěrek. Naštěstí tu není tolik lidí. Pátrám v regálu po „naší“ značce. Regály zejí prázdnotou.

V tu chvíli se za mnou ozve Blížencův suchý hlas. „Hele, toaleťák jako pro trpaslíčky!“
Obracím se v očekávání něčeho miniaturního a tam… balík jako slon. „Huh???? To by teda museli být trpaslíčci, aby to odnesli!“
B: „Ale né na odnos! Na počet! Těch roliček je v tom balíku totiž 24.“
Stále nechápu, kam se ubírají jeho myšlenkové pochody. „No a? Trpajzlíků je sedum, ne?“
B: „Taky jo, a tady v tom balíku jsou pro každého tři roličky.  A eště zbydou tři pro Sněhurku.“

Proč já si musím vždycky všechno představovat? Vize Disneyovské Sněhurky, kterak fasuje tři roličky toaleťáku a doprovázena srnečkem Bambim kráčí na disneyovskou kadibudku se srdíčkem, mě složila. Málem jsem si musela sednout na ten balík s toaleťákem.

Samozřejmě, že jsme tam dotyčný balík nemohli nechat, takže teď se pochechtávám skoro pokaždé, když kráčím na onu místnost, doprovázena Blížencovým: „Co furt blbneš? Tak vtipný to zase nebylo…“

Původně jsem dnes chtěla napsat psaní o mých soukromých aktech ix. Mimo jiné i o tom, jak je zvláštní, když se člověk ráno probudí s kocovinou. Teda to nemusí být nic zvláštního, já vím, ale ve chvíli, kdy člověk víc než měsíc před tím nepožil, to začíná být přece jen trochu záhadné.

To jsem se dneska tak nějak probudila, ale místo abych zčerstva vyskočila z postele a u otevřeného okna si zacvičila ranní desetiminutovku, pak na sebe chrstla ledovou sprchu a … No tak nic, já vím, že ještě nikdy v životě jsem ráno u otevřeného okna neudělala žádný fyzický pohyb, s výjimkou skoku plavmo – k tomu oknu, abych ho co nejrychleji zavřela, ale… Ufff, trochu jsem se do toho zamotala, že?

Tak znovu. Místo toho, abych ráno vystřelila z postele k lepším zítřkům, měla jsem co dělat, abych se vůbec donutila otevřít oko. Jedno oko. To druhé zapřelo svou existenci. V hlavě mi hučelo jak pod mlýnským náhonem, tak jsem ani nezkoumala, jestli vlastním instalačky na druhé oko a odšourala se do koupelny. Bohužel tam je VELKÉ zrcadlo. Huh. I Jezinka by se mohla jít schovat.

V puse sušák, oči oteklý jak tenisáky, v hlavě permoníci a v žaludku motýli. Sedla jsem si na vanu a začala zcela vážně zpytovat svědomí, kde jsem to včera byla a co jsem vlastně oslavovala. Opravdu jsem si nechtěla věřit, že se žádná pařba nekonala. Ještě poznám kocovinu, když ji mám, ne?

No, tak o tomhle jsem chtěla napsat do Doupěte dneska. Ale nenapíšu. Vůbec žádný akta ix to totiž nejsou. Provalilo se to ve chvíli, kdy jsem v našem hodně, opravdu hodně chladném obýváku zůstala sedět v tričku a zvažovala další odkládání svršků, bo mi bylo (a stále je) šílené vedro. Náhle jsem si vzpomněla na Blížence, který měl sušáka jak blázen včera a kromě čaje do sebe klopil ještě prášky proti bolení hlavy. (Jeho hlava skoro nikdy nebolí.)

Prostě bingo! Už zase přivlekl z práce nějakou chřipku. Takže místo pokračování Ježčí cesty budu další týden kýchat v poduškách :o(

Jediné, co zůstává nevysvětleno, je to, jak to, že Blíženec, který má chřipku tak jednou do roka a to vždycky v lednu, má teď dvě po sobě a to už v listopadu. Že by ty Ostrovní bacily byly útočnější než ty naše, malé, české, přítulné?

Tož jsem se vydala na expedici Ježek a snažím se v ní pokračovat. Ovšem mám ve svých řadách jisté živly, které mým kontemplativním snahám ve skrytu nepřejí, ač na oko se tváří přátelsky a podporovačně. No ano, Blíženec! :o)))

Ve snaze zpochybnit mé úsilí, nechal v pátek namontovat nový, lepší, rychlejší a hlavně nonstop Internet! Víte, co to je, soukromničit si nad svým, beztak zpackaným, životem (;op) a do toho poslouchat jeho extatické výkřiky typu: "To to frčí!" a "Hele, teď se to natahuje bez problémů a dokonce i s fotkama.". No.

A když jsem pohrdla jeho svody, dál se tužila a sebevědomí do svého ztroskotaného tělesna nalévala, ten hadí syn neváhal použít biologických zbraní. Ano, rodičové a přátelé školy, ten ďábel v rouše beránčím mě nakazil ošklivou chřipkou!

Tož místo kontemplace polykám prášky a tahám toho zločince od počítače, pod průhlednou záminkou, že nejlepší je živočišný obklad a vypotit se na cizím těle. (Přece ho nenechám užívat si Internetu, no ni? On vira domů přivlekl, tak ať mi teď instaluje antivirovou ochranu, pokud možno v horizontální poloze! :o)))

Co se Ježčí cesty týče: původně jsem to plánovala pouze na týden, ale jak to teď vidím, ještě to chvilku potrvá, takže se ještě na chvíli v Doupěti odmlčím.

Všem přeju krásné dny a co nejmíň viróz. A když už se nějaká vyskytne, přeju stejně příjemný a akční živočišný obklad, jako mám já. Howg! :o)))