Jednou jsem kupříkladu trénovala různé způsoby řízeného sesedání a naskakování za jízdy, až jsem trochu nevystihla rychlost a snažila se lehce seskočit s kola, o kterém jsem se domnívala, že jede krokem (ano, zase jednou jsem se dívala víc pod nohy než kolem sebe). Kolo jelo nepoměrně rychleji než jsem předpokládala, takže jakmile jsem se dotkla nohama země, okamžitě jsem se skácela k zemi a kolo, které jsem držela za řidítka, jsem moc hezky přihodila na sebe.

Tuto esteticky vytříbenou valnou hromadu jsem vytvořila přesně na místě, kde tatínek zkoušel své stojky nad kanálem a maminka se měnila v řízenou střelu. Asi jsou v tom místě nějaké patogenní zóny, či co. Každopádně i já měla své publikum. Zatímco mí rodiče se spokojili s účastí rodinných přátel, já si zajistila účast velkého množství učnic, znuděně vyhlížejících z okna svého internátu. (Rozplácla jsem se jim přímo pod okny.)

Nosový hlas jedné z učnic mám navždy zarytý v mozku: „Jé hele, holkýýýý! Poďte sem, to je hlína, ty vole! Tady si nějaký děcko perfektně rozbilo držkůůůů!“

Jde zkrátka o to, vybrat si opravdu vděčné publikum, že? :o)

***

Po dlouhém přesvědčování se mi jednoho dne konečně povedlo zagitovat tátu, aby mi zapůjčil svého favorita s beranama, se štanglí a s přehazovačkou. Bylo mi šestnáct a cítila jsem se jako královna, když jsem poprvé vedla to vysněné kolo k vrátkům a už se viděla jak brázdím silnice s takovým božským FAVORITEM.

Mělo to pouze jeden zádrhel – táta je asi o dvacet centimetrů vyšší než já a má také o kousek delší nohy. Hned u vrátek jsem tudíž musela sundat sedlo, jak nejníž to šlo. I tak to bylo o trochu výš, než by pro mě bylo ideální. Dokonce i štangle byla o trochu výš než mi bylo milo.

Ve svých snech jsem viděla sama sebe, jak před vrátky chytám kolo za berany, jednu nohu kladu na pedál, druhou nohou se odrážím a ladným obloučkem ji přehazuji přes sedlo – Miss velocipéd konce dvacátého století… V reálu to bylo trochu jinak. To kolo mi bylo opravdu velké. Abych přehodila nohu přes sedlo (klidně i neladně), musela bych být aspoň o deset centimetrů vyšší.

Nakonec jsem se tedy na favoritku spíš instalovala, než že bych nasedala. Sklopila jsem kolo, přehodila nohu přes štangli a nasunula ji na pedál. Pak jsem se nějak odrazila a vyjela dobýt svět se svým favoritem. No, popravdě řečeno – dobila jsem akorát sama sebe.

Pedály byly jaksi nízko, berany byly moc daleko, přehazovačka nepřehazovala a za mnou se ozývalo neustálé chichotání mé matinky, která se stále ještě bavila mým nasedáním a nedala jinak, než že pojede se mnou, protože „chci být u toho, až si zase natlučeš.“

Hned na první křižovatce se její chichotání změnilo v řehot. To jsem totiž plasticky pocítila bolest, o které jsem si myslela, že ji může zažít jen muž. Na své esce jsem před křižovatkou vždy zastavovala tak, že jsem dobrzdila a pak seskočila se sedla, stála oběma nohama na zemi a kolo držela mezi koleny. Neuvědomila jsem si, že favorit má onu vysněnou štangli. A že ta štangle je poněkud výš, než můj rozkrok, pokud stojím oběma nohama na zemi… Au au au.

Maminka se měla čím bavit po celou dobu projížďky. Ovšem zlatým hřebem bylo sesedání na konci cesty. V mé hlavě bylo totiž zafixováno, že jediný správný způsob sesednutí s kola je následující – za jízdy se vysune pravá noha ze šlapky, přehodí se přes sedlo, takže člověk chvíli dělá takovou pojízdnou a velmi estetickou holubičku a pak dá obě nohy na jedné straně kola k sobě a lehce dobrzdí před vrátky. Tak přesně takhle jsem chtěla zastavit i já. Cha cha…

Už jsem vytáhla nohu ze šlapky, když tu jsem si uvědomila, že tento způsob sesedání (který jsem měla na své esce v malíčku) je na favoritce nemožný. Ano, opět jsem byla příliš malá. Jenže to jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy jsem už nohu vytáhla z pedálu a mávala jí ve vzduchu. A v tu chvíli mě posedlo něco nepochopitelného. Dostala jsem nápad. Když to nejde zadem, zkusím to předem…

Přátelé, bylo to velmi neortodoxní sesednutí s kola. To jsem vzala svou pravou nohu a zvedla ji z pedálu. Narovnala jsem ji ve směru jízdy a vypnula koleno. Pak jsem se pustila pravou rukou řidítek a nohu si vsunula doprostřed řidítek, takže mi trčela kupředu vstříc přibližujícím se vrátkům jako středověké beranidlo. Pak jsem se pustila levou rukou  řidítek (zatímco pravou jsem brzdila ostošest) a pravou nohu vysunula na levou stranu. Holubička se nekonala, ale zato jsem konečně měla nohy u sebe.

Kupodivu jsem tehdy s kola nespadla já, ale moje matka. Smála se tak, že nedokázala zastavit a svalila se vedle kola. Ani jí to nemám moc za zlé. :o)) Po této zkušenosti jsem se s láskou vrátila ke své esce a nedám na ni dopustit. I když je bez štangle, bez beranů a bez přehazovačky.

PS Tak jsem se zase nedostala ke svému nejlepšímu pádu s kola! Ten pád je tak tajný, že o něm doposud ví jen Blíženec. Chtěla jsem na sebe napráskat, jak úžasně akční kousek se mi zdařil, ale zase mi nevybylo místo! :o(((

Poprvé to příliš veselé nebylo. Tehdy si vzala do hlavy, že nechá pořádně proběhnout našeho dalmatina a protože ten den neměla náladu na přespolní běh, vzala si (ke své škodě) kolo. Stalo se to, právě když se vraceli ze své projížďky a máma už viděla naše vrátka. Dalmatin nezaregistroval vrátka, ale kočku. Bez přemýšlení za ní vyrazil.

Tak se stalo, že máma k našim vrátkům nedojela, ale doletěla. Díky hodně drtivému dopadu přišla o novou teplákovku, o zdraví a o iluzi, že z toho psího dacana někdy bude pes vhodný k běhání u kola. Dodnes na svůj pád nezapomněla, protože její koleno (s efektním kouskem štěrku pod kůží) umí předvídat počasí. Jak říkám, tento výstup se jí moc nepovedl.

Za to druhý pád už měl všechny atributy povedeného klaunského čísla. Shodou okolností svůj výstup provedla přesně v místě tátovy stojky na předních řidítkách. Ovšem jí nebyl osudným kanál, ale kabelka, kterou si pověsila na řidítka, a která vyčkala vhodné příležitosti, aby se skřípla do předního kola, utrhla si dno a rozhodila svůj obsah po silnici za současné proměny mé rodičky v raketu „země-země“ s plochou drahou letu. Hodně plochou.

A stejně jako otec, i má matka měla hojné obecenstvo, sestávající z asi čtyř sousedek, se kterými se původně halasně zdravila, když tu kabelka zahájila svou diverzní akci.

Ovšem ve všech jiných případech dávala maminka najevo naprostý nezájem o všechny situace, limitně se blížící k pádu s kola. Snad proto nikdy nepochopila, proč se právě já musím chopit jakékoli možnosti pádu, popřípadě si tuto možnost sama vytvořit.

Dodnes vidím, jak nade mnou nechápavě stála, když jsem asi týden po té, co jsem se naučila jezdit na kole, ležela ve škarpě u cesty a právě jsem si, po zvlášť vydařeném pádu, počítala kosti. Mé vysvětlení, že jsem ještě nikdy s kola nespadla, tudíž jsem si to chtěla vyzkoušet, ji příliš neuspokojilo. Taky ji nijak nenadchlo, že jsem hned napoprvé neuvěřila jejímu přesvědčování, že na obrubník se musí najíždět kolmo. Zkusila jsem to jinak a matka mě pak deset minut sbírala po chodníku, na který jsem se přece jen nějak dostala, ačkoli kolo zůstalo ležet na silnici.

Jednou jsme takhle jely z nákupů. Ona na své zlatavé esce, já na svém hráškově zeleném dětském kole. Cesta před námi byla přehledná, rovná, místy suchá, viditelnost byla celkem dobrá a máma udržovala konstantní rychlost, proč bych se tedy dívala kam jedu? Sledovala jsem, jak se hezky otáčí mé přední kolo a trochu mě trápilo, že to při pozorném pohledu vypadalo, jako by mělo malilinkatou osmičku.

Z této příjemné meditace mě probrala šílená rána a tma. Pak si pamatuju, že nade mnou stála maminka a nadávala nějakému pánovi, aby mě nelitoval a pořádně mi vynadal. Pán (shodou okolností její kamarád) byl zelený skoro stejně jako moje kolo. Jeho barva mi připomněla, že svůj bicykl jaksi postrádám. Rozhlédla jsem se a shledala, že leží o kousek dál a přední kolo vykazuje tvar evokující nekonečno teď už na první pohled.

Ten pán dodnes vypráví historku, kterak zaparkoval svou dvanáctsettrojku v protisměru u jednoho domku, a čekal v autě na svého kolegu. Už zdálky viděl kamarádku, která projížděla kolem se svou malou dcerou. Kamarádka mu zamávala a objela jeho auto ladným obloukem. Její dcera šlapala do pedálů jako maniak a nekoukala nalevo ani napravo, pohříchu ani dopředu… Dcera se blížila a blížila a než on, ztuhlý za volantem, dokázal i jen pohnout malíčkem, narazila mu do auta napřed kolem a hned v zápětí ji síla nárazu vymrštila na přední sklo, kde se prý hezky rozplácla.

(Povšimněte si prosím, jaká jsem šikulka! Komu se povede, aby jen tak mimochodem bicyklem čelně naboural stojící auto! :o)

Matka k této historii podotkla pouze jediné – prý okamžitě, jakmile uslyšela tu příšernou ránu, naprosto bezpečně věděla, co se mi přihodilo. Sama za sebe nemohu dodat nic, protože si z té havárie nic nepamatuju. Dokonce ani to, jaké to je, letět vstříc čelnímu sklu, za nímž sedí hrůzou ztuhlý dospělák a nevěřícně sleduje váš rozplácávající se obličej. Dodnes však soucítím se všemi hmyzáky, když jejich tělesné pozůstatky umývám z předního skla našeho auta.

Uff, koukám, že už je to zase pořádně dlouhý, takže o tom, jak je to s mým osobitým sesedáním s kola dopíšu až zítra, ju?

Samozřejmě nejveselejší mi vždy připadaly pády jiných. Asi nejvíc ty tatínkovy. Z práce přijížděl odpoledne, na své modré favoritce a velmi elegantně vždy seskakoval s kola před vrátky. Jednou takhle pořád nejel, až už jsme s mámou trochu znervózněly, když tu – ze zatáčky se vynořil jakýsi zaprášený a pomlácený bezdomovec, který nesl na rameni tátovo kolo.

A nebyl to lecjaký bezdomovec, byl to tatínek. Ale to se ukázalo až po té, co jsme přestaly fascinovaně zírat na přední kolo, trochu nezvykle ohnuté do pravého úhlu a zaměřily jsme se na kolonosiče, jenž ze všeho nejvíc připomínal veterána hned několika vyhlazovacích válek.

Dlouho jsme z tatínka nemohly vymámit, co se mu vlastně stalo, i když je pravda, že ono přední kolo hovořilo jasnou řečí. Tatínkovo spartakiádní vystoupení se však naštěstí odehrálo už v naší ulici a to za poměrně hojné účasti našich sousedů, takže jsme se vše dozvěděly i s pikantními podrobnostmi.

Tatínek prý právě zahnul do naší ulice, když v tom se mu do cesty postavil sveřepý kanál. A to ne lecjaký kanál. Tento kanál (takový ten čtvercový) nějaká dobrá duše otevřela, ale už nedala poklop na správné místo, takže na jedné straně vznikla úzká dlouhá mezera, tak právě ideální k tomu, aby do ní hezky zapadla nějaká ta galuska.

Táta nic zlého netuše, v plné rychlosti najel na kanál. Tam mu zapadlo přední kolo a zůstalo stát. Ne tak tatínek a zadní kolo. Očití svědkové do jednoho tvrdí, že tak půvabnou stojku na řidítkách ještě neviděli. Ovšem ani perfektní svalová souhra tátu nezachránila, protože přední kolo nevydrželo ten tlak a jelikož nemohlo dopředu ani dozadu, zlomilo se do pravého úhlu a složilo k zemi celý zbytek kola i s tatínkem.

Tatínek tento příběh obohatil pouze delší úvahou o tom, že si dodnes není jistý, co bylo tehdy horší – zda posbírat své tělesné ostatky, nebo vypáčit kolo z kanálu, oboje za tiché a poněkud strnulé účasti přihlížejících známých.

Jeho další veselé laškování s kolem bylo poněkud kurióznější, protože sebou praštil ještě dříve, než se rozjel. A kdyby jen jednou!

To bylo ráno a on odjížděl do zaměstnání. Každý den vyvedl kolo před vrátka, položil jednu nohu na pedál, druhou nohu přehodil přes sedadlo, načež šlápl do pedálů a rozjel se. Bylo to velmi efektní.

Ten den měl smůlu. Kdyby se předtím nedohadoval s mámou, která mu z okna vysvětlovala, co má odpoledne koupit, odehrála by se jeho kulturní vložka v soukromí. Takto jsme jeho nezvyklé počínání sledovaly v přímém přenosu.

Vyvedl kolo před branku, položil jednu nohu na pedál, odrazil se a přehodil druhou nohu přes sedadlo, načež šlápl do pedálů. Kolo zůstalo na místě a pomalu se s něžným žuchnutím složilo na stranu. Tatínek zrudl hanbou a snažil se co nejrychleji posbírat sebe i kolo a zmizet z dohledu našeho okna, za kterým jsme nevěřícně pozorovaly jeho dehonestaci. Jako nejrychlejší se mu v tu chvíli jevilo sednout na kolo a odjet.

Postavil tedy kolo, položil jednu nohu na pedál, druhou přehodil (již ne tak ladným) obloučkem přes sedlo, načež šlápl do pedálů. Kolo se poslušně svalilo na druhý bok. Tentokrát už se táta raději podíval, proč jeho oř odmítá poslušnost. Jo, jo, se spadlým řetězem jezdí kola o hodně hůř…

No a vzhledem k tomu, že geny só svině, mám i já ve sbírce pár revuálních představení na svém bicyklu, ale o tom zase příště.

Nakonec dostala váleček i plech na pečení někdy na podzim od nicnetušícího Blížence, který věda, že Kryska strašlivě ráda vaří, pečlivě se vždy snaží, aby měla všechno kuchyňské příslušenství po ruce. (On totiž ví, že když Krysku nic nebrzdí v rozletu, začne experimentovat a on má pak docela velkou šanci, že si pochutná.)

Takže jedinou překážkou mezi Kryskou a horou napečeného cukroví byly nakonec jen a jen suroviny. Hladká mouka, máslo, cukr moučka, vejce, stoprocentní tuk, čokoláda na vaření a oříšky. Základní suroviny, že? Na Ostrově jsou mnohé z nich docela neobvyklé… Ostrované totiž doma pravidelně pečou pouze chleba, jinak jen sem tam nějaké ty buchty, ale ty připravují z polotovarů.

Nejjednodušší to bylo s vejci. Taky trochu tuhý stoprocentní tuk (s konzistencí dobře vypálené cihly) se Krysce povedlo sehnat. I u másla měla poměrně štěstí a sehnala ho v patřičném množství.

Malá odbočka: Ostrované jedí zásadně máslo solené a to dokonce i v kombinaci chleba-máslo-marmeláda. Jednou jsem to omylem ochutnala a není to tak děsivé, jak by se mohlo zdát. Ovšem výsledkem ostrovního názoru na správnou chuť másla se jednotlivé značky tohoto produktu liší jen množstvím soli jež obsahují. Na celém Ostrově existuje vlastně jen jedna komerční značka nesoleného másla, takže občas je třeba při honbě za máslem obejít víc obchodů.

Pak začaly mírné potíže. Čokoláda na vaření je totiž ostrovní eufemizmus pro naprosto odporný ztužený sojový margarin. Jedno olíznutí prstíku stačilo Krysce na celý život a tak nakoupila normální čokoládu. Zde se pouze zdržela, problémy teprve čekaly na svou příležitost.

Ořechy tu prodávají hlavně solené nebo v čokoládě, takže už se viděla, jak odškrabává sladkou polevu z půlkila ořechů, ale naštěstí tu byli Indové. Ale o tom až za chvilku.

Potřebovala cukr. Cukr moučku. V místním nářečí, kterému se občas přezdívá „angličtina“ je moučkový cukr nazýván „icing sugar“ (v souladu s běžnou angličtinou). Taky tu mají buchtu s názvem „icing pie“ – odporný kydanec těžkého těsta, na který se plácne půlcentimetrová vrstva cukrové polevy (cukr, maizena a pár éček). A zde je kámen úrazu. Ta poleva se prodává jako instantní směs v prášku s názvem… no samozřejmě, „icing sugar“ – proč vymýšlet nové jméno, když toto se přece osvědčilo, že?

A tak se Kryska prohazovala závějí ajsink šugrů a sakrovala jak hotentot. Normální cukr mezi tou sběří nebyl. Teprve dvacátého prosince se jí v jednom zastrčeném krámku povedlo nakoupit dvě kila moučkového cukru, se kterými běžela domů jako se svátostí. Ovšem vyhráno zdaleka neměla. Akce „mouka“ byla stále v plném proudu a stále neuspokojivá.

Ostrovani znají pouze jeden druh mouky a to mouku hladkou. Kryska ale netušila, že i zde by mohl být problém. Byl. Byl to takový překladatelský oříšek…

Jak zjistila, Ostrované používají označení „mouka“ také pro balíčky s instantní směsí na chleba. Osm z desíti sáčků „mouky“ bylo ve skutečností něčím úplně jiným. Zbývající dva sáčky sice obsahovaly mouku, ale mouku grahamovou, tj. celozrnnou mouku smíchanou v poměru 1:1 s otrubami. Na chleba dobrý, na cukroví k ničemu.

Další komplikace byla v tom, že Kryska dobře věděla, že Ostrované „umí“ i bílou mouku, ale už netušila, jak správný balíček odlišit od těch otrubových, když na všech byl nápis „mouka“ a „Ingredience: pšeničná mouka“ (všechny samosebou zabaleny v neprůhledných obalech). Kdo z toho má poznat, jestli jsou to otruby nebo dvounulka? Po té, co se stala hrdou majitelkou čtyř kil otrub, začala letošní Vánoce vidět černě.

Nakonec ji opravdu zachránili Indové. Toho dvacátého prosince zabloudila v němém zoufalství i do jejich krámku, který byl sice odshora až dolů plný poněkud podezřele vyhlížejících lidí, ale když si sebou vzala Blížence, odvážila se tam vklouznout.

Chvíli jí připadalo, že je v ráji. Nejen, že měli mouky rozděleny a popsány jako hladkou, polohrubou a hrubou, ale rozdělovali a popisovali mouky dále i jako celozrnné nebo bílé. Také tu měli droždí! („Sláva! Bude i vánočka!“) A ořechy! A dokonce i Maggi koření do polívky, které za téměř sto let své existence ještě patrně nenalezlo cestu do konzervativně utvářených myšlenek Ostrovanů. (Každopádně nedorazilo do ostrovních obchodů.)

Díky Indům jsme tedy mohli mít na Ostrově pravé České Vánoce. A pak že je ta globalizace tak špatná! ;op

Pokud někdo chce jen tak jíst a uchovat se na živu (nikoli však uchovat se zdravý), neklade mu pobyt na Ostrově nijaké překážky v existenci. Ostrované jedí rádi, vydatně a nezdravě. Taky jsou jako kuličky. Zvláště pak děti.

Jí se tu převážně maso a brambory v různých úpravách, pizza, těstoviny a hamburgery. A téměř všechno se kupuje jako polotovar. Zlatá zdravá a chutná česká kuchyně!!!

Ostrovní národní jídlo je vlastně dost podobné jako u nás. Pečené maso, zelí a šťouchané brambory. Ovšem ostrované si potrpí na tučné maso ještě daleko víc než my. I ryby tu mají neuvěřitelně „špekovité“. Napřed mi bylo záhadou, že tu mají na regálech balíčky naprosto nádherného libového masa. Ovšem kamarádka mě uvedla na pravou míru. Vysvětlila mi, že je tomu tak proto, že to tučné je vykoupeno první.

Ale to ještě není to, co bych nazývala nezdravým způsobem života. Cholesterol sem, cholesterol tam. To, co mě opravdu překvapuje, je naprosto katastrofické množství polotovarů v obchodech.

Koupit si pytlík suchého hrachu v normálním obchodě je úkol pro Houdiniho (napřed by si ho musel vyčarovat), ale za to je každý obchod zavalený litry a litry mastné a slané hrachové polívky v konzervách, v tetrapaku i v umělohmotných kelímcích. O instantní hrachové polévce v sáčku nemluvě.

Kupuje se zde nastrouhaná mrkev v celofánu, nakrájené houby i s předchystanou omáčkou na zalití a dokonce uvařené a oloupané brambory, stejně jako chlazená bramborová kaše.

Čas od času se chodím pobavit do Marks and Spencer poblíž našeho bydliště – ten obchod je v podstatě celý narvaný polotovary. Je to taková velká hala, plná chladicích regálů (takže v celém obchodě je docela kosa) a v oněch regálech jsou naskládány různobarevné krabice s polotovary.

Docela mě zajímalo, jak vlastně Ostrované jedí a tak jsem si nějaké ty polotovary koupila. Fuj tajxl, to jsem si dala! Přesolený, přepepřený a pořádně omaštěný rozblemtaný papundekl musí chutnat dost podobně. A přesto to lidé kupují. Často pozoruju, co lidé u pokladen vykládají na pásy. Polotovary, sladkosti, alkohol a kokakolu (popřípadě jiný sladký pěnivý hnus). Jo a hromady chipsů. Nejoblíbenější místní chipsová příchuť je „ocet a sůl“.

Zdravé výživy tu často zejí prázdnotou. I když to, co zde v našem městě nazývají „obchod se zdravou výživou“ není moc podobné tomu, co tak nazýváme u nás v ČR. Většinou to jsou obchody, kde je hromada takzvané přírodní kosmetiky, dvě hromady vitamínů, kbelíky se zobem pro kulturisty a oříšky v čokoládě. A někde v rožku se krčí tři pytlíky s celozrnnou rýží a pár krabic sójového mléka. Bída bída bída.

Takže až zase budu číst nějaké hlášky o tom, že Češi jsou z hlediska zdravého životního stylu naprostí outsideři, už tomu nebudu věnovat pozornost. Výživáři našich zemí – zajeďte si na Ostrov!

S dárkama je holt vždycky potíž. Nejlíp člověk ví, co by udělalo radost jemu samotnému. Jenže co dát tomu druhému?

Blížencovým koníčkem jsou letadla a počítače. Jenže v obou směrech je už natolik specializovaný, že stejně si nejlépe vybere sám. Kromě toho, dostat z Blížence nějaké přání, stran jakéhokoli dárku, je úkol hodný španělské inkvizice.

(září)
K: Blíženče, řekni mi, co by sis přál.
B: (Zahleděný na monitor) Já nic nechci.
K: Ale jen tak, nemusí to být nic praktického. Prostě něco, co by ti udělalo radost.
B: Ale já mám všecko, co potřebuju.
K (se nevzdává): Co třeba xyz? Nebo xxx?
B: Befelemepeseveze je stejně lepší. A ani nemám v počítači místo. Já jsem spokojený.

No a tato scénka se odehrává měsíc za měsícem. Člověk se trápí, přemýšlí, vymyslí si seznam možných věcí, které by Blížence mohly potěšit a pak nenápadně vede diskuzi tímto směrem. Stejně se nakonec dozví, že Blíženec je spokojený a že nic nechce. Leda tak pouzdro na mobil, co se dá připnout na opasek.

Tak se člověk sebere a jde sehnat pouzdro na mobil. Po vysilujícím dnu (kdy má ležet v posteli a vylehávat chřipku a místo toho se potí v davu jiných nakupujících) zjistí, že na Ostrově tento typ pouzder na mobil nevedou. Tedy něco takového člověk sežene, ale je to růžové a je na tom slůňátko Dumbo. I s ušima samozřejmě. Takže pouzdro až jindy. A Vánoce se blíží.

Protože jsem nechtěla podobným způsobem trápit Blížence, sdělila jsem mu asi deset různých možných dárků, které by mi udělaly radost a nápadně se rozplývala v obchodech nad předem vybraným sortimentem. (Jé hele, to jsou krásnéééé svíííííčky! Ty by se mi tak líííííbily… apod.) Přesto jsem se týden před Vánoci dozvěděla, že jsem neuvěřitelně tajnůstkářská, a že mu ani nenaznačím co chci, takže mi nemá co dát. A já mu na to skočila… I s rozběhem. :o))))

Vlastně moc nechybělo a Blíženec se letošních Vánoc vůbec nedočkal. Napřed mě točil svou nechutí vůbec mi naznačit, co by si asi tak přál. Pak z něho vypadlo, že by se mu moc líbila hra Microsoft Flight Simulator. Několik měsíců jsem vyzvídala, co kromě hry potřebuje (terény a podobně). Když jsem to celý měla v cajku – asi týden před Vánoci, naklusal s hrou domů. Byl tak natěšený, že jsem ho ani neměla sílu zabít. Kdybych mu ji koupila už dopředu, asi by se újmy na svém zdraví dočkal.

Když k tomu připočtu jeho neustálé přesvědčování, že mi letos nic nekoupil a mou víru v jeho slova, není divu, že letos jsem opravdu nepočítala ani s pytlíkem buráků. Blíženec totiž málokdy mluví do větru.

Pak konečně přišel Štědrý večer, svíčky svítily, jehličí vonělo, bramborový salát byl skutečně z pravých brambor… A pod vánočním věncem se kupila hromada dárků. Hromada krásně zabalených dárků podotýkám. Mé dárky ještě odpočívaly ve skrýši a Blížencovy dárky to být nemohly – vždyť přece nic nekupoval a kromě toho – on své dárky nikdy nebalí… Že by k nám skutečně došel Ježíšek?

Bylo to pravé Vánoční překvápko a já snad ještě nikdy nedostala tolik krásných dárků.

Vlastně už jsme mu všichni přáli co nejmírnější setkání s Krysím smrtěčkem (Čivavák nevážil ani kilo a půl, takže Krysí smrtík byl přesně v jeho velikosti). Náš pejsek se už ani nedokázal pořádně postavit na své artritické nožičky a tak neustále poklimbával v náruči jednoho z mých rodičů, rušený pouze stále častějšími a silnějšími srdečními záchvaty.

Nejvíc jsme se báli, aby náhodou nezůstal ve své poslední hodince opuštěný, a tak nad ním mí rodiče poslední měsíce téměř neustále drželi ochrannou stráž.

Nakonec měl náš pejsek jednu z nejhezčích možných smrtí – umřel radostí. Spal právě u táty v náruči a máma se vrátila s Ratličkou z pravidelné procházky. Čivavák se probudil a tak ho táta jemně položil k Ratličce, protože oba pejsci se měli velice rádi. Čivavák ji poznal a začal kníkat radostí a olizovat ji. No a právě v tuhle chvíli dostal svůj nejsilnější záchvat. Máma ho stihla vzít do náruče a tam umřel.

Takže teď je u nás na zahradě o malý hrobeček víc. A já si pořád nemůžu zvyknout, že můj malý medvídek Pú v pejsčí podobě už tu není. Říct o něm, že byl výjimečný, je hodně nepřesné. Byl zkrátka jediný na světě.

Byl neuvěřitelně dobrosrdečný. Jednou táta vynesl z králíkárny pastičku i se zabitou myší a protože měl napilno, nechal pastičku ležet před králíkárnou. Tam ji našel Čivavák. Napřed ji očuchával a my si mysleli, že se v něm budí lovecké pudy, ale opak byl pravdou. Náš pejsek se snažil mrtvou myš křísit. Když byla pořád nehybná, začal nad ní plakat.

Byl dojemně ješitný. Přesně poznal, kdy ho chválíme a to se před námi naparoval a ukazoval, jak je krásný. Největší potupou pro něj bylo, když se mu někdo smál. Jednou táta vrazil do otevřené láhve s pivem, která stála na stole. Láhev se překotila a pivo vyteklo na zem, kde shodou okolností zrovna stál Čivavák. Za všeobecného řehotu vylezl zpod stolu, chlupy slepené pivem, v očích hluboký stud a zadeček sražený do největšího pokoření. Tehdy na nás výhružně vrčel, když jsme se ho snažili umýt a dlouho jsme se mu za náš posměch museli omlouvat, než sklopil svá kupírovaná ouška a odpustil nám. :o)

Byl to nejstatečnější pes, jakého jsem kdy viděla. Za svůj život utrpěl mnoho úrazů, mnohdy velice bolestivých. Přesto jsem ho nikdy neslyšela naříkat. Spadl ze schodů, narazil si páteř a ještě si vyrazil přední dva zoubky. Klepal se mi v náruči bolestí a šokem, ale ani nezakňučel.

Taky se byl kdykoli ochotný bít za ty, které měl rád. Jednou se ke mně příliš přiblížil sousedovic čau-čau. Náš kilový pejsek šel okamžitě zjednat nápravu. Zapřel se zadními nožkami a vychrlil na čau-čaua proud jistě velmi sofistikovaných nadávek. Mělo to jen jeden drobný kaz – když se Čivavák rozčílil, štěkal čím dál hlubším hlasem, až jeho štěkot přestal být slyšet. Čivavák prostě jen otvíral tlamičku, ale slyšet nebylo nic.

A tak když čau-čau konečně zaregistroval nějaký hluk v okolí své přední nohy a shlédl dolů, uviděl zježenou zrzavou kouli, která vypadala, jako by jí v dabingu vypnuli zvuk. Ještě nikdy jsem neviděla psa, který by se proměnil v solný sloup. Ten čau-čau to dokázal.

Odnášela jsem čivaváka domů (stále ještě neměl slov) a u sousedovic plotu stál čau-čau, z tlamy mu visel jazyk a oči měl nechápavě přilepeny na našem psovi. Od té doby, ačkoli to byl pověstný rváč, se našemu malému odvážlivci pečlivě vyhýbal. Strašně by mě zajímalo, co si asi myslel. :o)

KVÍK