29.04.2005
kategorie: Estrády všedního dne
Grahamové těstoviny... Zdravé, chutné... Heh není všechno grahamová těstovina, co v hrnci ve varném loži pobublává...
Jednoho dne se maminka rozhodla, že zase budeme žít zdravě. Tedy ona bude žít zdravě, protože si o tom právě přečetla populárně naučnou knihu. Já budu taky žít zdravě, protože mi to může nařídit. (To jsem tehdy sotva vlastnila občanku.) Tatínek bude žít nezdravě, ale zato spokojeně, protože kdyby neměl na talířku svůj denní příděl šnyclu, asi by zbořil dům.
Také zvěř byla ze zdravého způsobu života vyjmuta, protože jak známo, jediný rozdíl mezi psem a vlkem je jedna miska jídla. To, že oba naši dravci měli dohromady pět kilo maminku (zkušenou chovatelku) nijak neukolébalo.
Maminčin tehdejší recept na tělesnou i duševní regeneraci spočíval v tom, že budeme jíst co nejméně a pokud nebude zbytí, budeme konzumovat celozrnné výrobky, naklíčené obilky a luštěniny, nedokořeněné dušené kuřecí maso a k mému značnému zoufalství i zeleninu.
Rozhodnutí proběhlo jednoho letního večera. Matinka tehdy odložila knihu, vyrvala mi z ruky Nutelu a zakázala mi stěžovat si, řkouc, že jsem jen primitivní otrok svého žaludku. Svůj prolog k dietě zakončila známou moudrostí, že nežijeme proto abychom jedli, ale jíme abychom žili. Pak se odebrala na lože a mě začaly krušné časy.
Jednoho dne jsme se maminka rozhodla, že obměníme jídelníček těstovinami. Také jsme se maminka rozhodla, že to budou těstoviny celozrnné. Jedny jsme doma měly z doby, kdy jsem se zase pro změnu já nechala nadchnout vidinou zdravé anorektické linie.
Zašmátraly jsme ručkou v přecpané spížce a nic. Zašmátraly jsme znovu, zase nic. Že bychom si existenci dietních těstovin v hladovém poblouznění vybájily? Ne! Byly tam! Stačilo jen hrábnout ještě hlouběji. Na světlo bóží se dostal podezřelý balíček v celofánu. Hnědé nudle se v něm přesýpaly sem a tam. Vypadaly nebezpečně. Tak nějak jsem měla pocit, jako by dlouhým skladováním jaksi ztmavly či co.
Návod už na celofánovém pytlíku přečíst nešel. Takže jsme vzaly vodu, zahřály ji k bodu varu, šouply do ní poněkud nevábně čpící těstoviny a těšily se na něco k snědku. Dvacet minut jsme meditovaly nad hrncem, jestli to bude k jídlu, nebo ne. Po stanovené době varu jsme ochutnaly. Kolínka byla tvrdá jak křemen. Vařily jsme dalších dvacet minut a vzájemně se ujišťovaly, že nudle, to je akorát voda a mouka, na tom se přece nemá co zkazit...
Nakonec jsme je po hodině vaření přecedily a hladové jak koncentráčnice se vrhly na zeleninu s takzvanými grahamovými nudlemi. Že by nějak změkly, to se tvrdit nedalo. Také se nedalo tvrdit, že by důkladný var jakkoli zjemnil jejich svébytné aroma.
Nad kouřícími talíři jsme se usnesly, že tyto nudle musí být opravdu hodně zdravé, když to chutná jak špatně vydělaná kůže z hyeny. Tu jsme sice nikdy neochutnaly, ale shodly jsme se, že to musí být něco takového. Pak už jsme jen žvýkaly a přály si, aby nás nikdy nenapadlo žít zdravě.
Jak jsem si plnila teřich zeleninou a hladem ztýraný mozek se mi dostával do obrátek, začalo cosi ťukat na mé neurony. Taková stará, dávno zasutá vzpomínka se jmula bojovat o mou pozornost. V mé hlavě se samovolně spustil film. Jak jsme s mámou u veterináře a radíme se s ním o vhodné stravě pro naše psy. Kupujeme nějaké vitamíny a jako bonus dostáváme dva sáčky s psími nudlemi...
Naši psi ty nudle nikdy ani neochutnali. Když jsme jim je daly do misky, protestně se odvrátili a odešli. My s matkou jsme tedy daleko odvážnější strávníci než naše smečka.
Složení oněch nudlí: kostní moučka, krev, zbytky masa a popel. (Možná v tom byla i ta špatně vydělaná kůže z hyeny, kdo ví?)
Drápkem naškrábala: kryska
29.04.2005, 0:20:00
Komentáře (10)
28.04.2005
kategorie: Výkřiky do tmy
***
K: Blíženečku, v tom textu jsi napsal „ajko“, ale chtěl jsi napsat „jako“, ne?
B: No, jo! Fakt.
(Tak pravil Blíženec a spokojeně vyťukal „koja“.)
K: Blíženče, nech už si na tu tvoji dysgrafii vystavit papír.
B: Já jsem i dyslektik, bych to stejně nepřečet´.
Drápkem naškrábala: kryska
28.04.2005, 0:02:00
Komentáře (5)
27.04.2005
kategorie: Deníček (nočníček)
Koukám na kalendář a nestačím se divit. Někdo mi ukradnul tejden! Je sice pravda, že jsem měla poslední dobou v seznamu „Musím stihnout“ docela natřískáno, ale přece jen – aby zmizel celý týden?
Ať vzpomínám jak vzpomínám, nemůžu si vybavit posledních pár dní. Jen samé lítání, zařizování a sepisování. Vlastně jo. Vybavuju si noc z pondělka na úterý.
To zase kingkongové vedle řádili a já nezavřela oka do rána bílého. Celou noc jsem si myslela, že Blíženec spí a tak jsem se snažila co nejmíň převalovat. On si zase myslel, že spím já a tak nechtěl rušit on mě. Někdy ve tři jsme se shodli, že jsme vzhůru oba a zabušili jsme na zeď. Kingkongové se ztišili. Asi na dvacet minut.
V pět u mě nastala neřízená jaderná reakce. Vletěla jsem na ně jak tornádo. Kromě King Konga tentokrát vylezl i další číňánek. Malý šikmooký pizdiš, který něco pípal zpoza King Kongových zad. Prej jsou potichu. Ha ha há! Potichu! Vyčetla jsem jim všechno. I hlasitý dýchání.
Do rozednění jsem si četla v kuchyni a pak se pokoušela vzbudit Blížence. Vypadal jako svůj vlastní (mrtvý) prapradědeček. Nevyspalý, unavený a se zánětem spojivek. Odkráčel do práce a já mu měla celé dopoledne chuť zavolat, protože jsem ho podezřívala, že by to taky mohl zalomit na lavičce v parku.
Večer přišel, zraky krhavé ale celý spokojený. Měl delší rozmluvu s naším panem domácím o nočním klidu. Když už byl v ráži, rovnou se ohradil i proti tomu, aby náš druhý soused, Rumcajz, týral kytárku o půl druhý v noci. Díky tomu jsme dnes už vyspaní. Doufám, že tím je kauza „Noční kravál“ vyřešena. (No, nebo aspoň o pár nocí odsunuta.)
Tak. Teď jsem vytiskla poslední záležitost z minulého týdne. Doufám, že tou záležitostí ohromím svět (nebo aspoň nějakou firmu ;o)) a pro dnešek mám volno.
Ale raději se nebudu dívat do diáře – bych taky mohla zjistit, že ještě něco musím.
Drápkem naškrábala: kryska
27.04.2005, 14:27:00
Komentáře (3)
17.04.2005
kategorie: Deníček (nočníček)
Kolikrát jsem si přála, abych aspoň jeden den neměla žádné neodkladné povinnosti.
Pátek a většinu soboty jsem strávila svou oblíbenou činností – vařením. Povedlo se mi vyprodukovat masové kuličky s rozmarýnem v rajské, svíčkovou, roštěnky, sekanou a koláč. Většina jídel posloužila k naplnění mrazáku. Poživatiny zde čekají na chvíli, kdy se s Blížencem vrátíme domů hladoví a na dlouhé vaření nebude čas.
Včerejší večer jsem věnovala přeskupování souborů v počítači. Ačkoli mám k dispozici něco přes půl terra, stále se mi nedostává místa. U toho jsme sledovali bič boží a rozlezlé červy. Není nad klasiku. :o)
Jenže co s nedělí? Navařeno, uklizeno, venku liják, takže procházka nehrozí. Dnes tedy nastal ten zvláštní den, kdy opravdu nic nemusím. Sedím si v teple, brouzdám po internetu, píšu si s kamarády, kteří také tráví dnešek u počítače.
Jakýsi tenký hlásek mi neustále našeptává, že už bych konečně měla začít něco dělat. Myslím, že pro dnešek jej neposlechnu a budu dál pozorovat kapky deště dopadající do kaluží, různobarevné deštníky chodců a poslouchat Rachmaninova.
Tak nebudu. Blíženec hned po první skladbě prohlásil, že takhle mu neděli zprotivím a protestně pustil „svého“ Wagnera. Tady je vidět, jak hlubokému neporozumění z jeho strany musím čelit! Je to anarchista! Wagnera ke kapkám deště – to je jako kdyby si dával na vepřový řízek malinovou marmeládu!)
No nic. Vidím, že ani tento den nebude zasvěcen sladkému lenošení – myslím, že je na čase, abychom si s Blížencem vyjasnili některé nejasnosti stran hudebního vkusu a preferencí. K této diskuzi se bude Jízda Valkýr hodit opravdu bezkonkurenčně. :o)
***
Je to dobrý, krev netekla. Nakonec jsme se ujednotili na Gershwinovi.
Drápkem naškrábala: kryska
17.04.2005, 21:00:00
Komentáře (10)
15.04.2005
kategorie: The dark side of...
Před rokem byla jedlička na zahradě mých rodičů jen "taková hezká jedlička". Pak pod ní vznikl hrob pro Kocourka. O Vánocích tam přibyl hrob našeho Čivaváčka a předevčírem volala máma, že už "pod jedličku" odešla i Ratlička. Teď je to "pohřební jedlička".
Je to opravdu smutný rok. Ještě loni touhle dobou byli rodiče obklopení smečkou chlupáčů. Dnes jim zbývá už jen mladinká Kočica.
Po Čivaváčkově smrti se mi zdál podivně živý sen. Stála jsem u branky a z našeho domu vycházel můj už deset let mrtvý dědeček. Usmál se na mě, zvedl ruku na pozdrav a řekl mi, že musí být tři mrtví. Ještě jednou to zopakoval a odešel. Docela mě to tehdy vyděsilo. Blíženec, racionalista, mi vtloukal do hlavy, že to byl jen sen. Jenže jsem se stejně bála. Kocourkovi někdo přerazil nožičku a ztýral ho tak, že už nepomohla ani operace. Čivaváček umřel na srdeční záchvat ve svých šestnácti. Kdo bude ten třetí?
Byla to Ratlička. Z plného zdraví dostala zánět dělohy takového rozsahu a síly, že veterináři jen kroutili hlavou.
***
Do jednoho roku žila u podivných lidí, kteří jí nedávali najíst a mučili ji. Původně jsme dalšího psa nechtěli, ale když jsme to viděli, nemohli jsme ji v té hrůze nechat. Byla v neuvěřitelně žalostném stavu. Kostra potažená kůží. Zablešená, plná boláků, jizev a děsu. Neznala maso – jediné co jedla, když jsme ji donesli domů, byly rohlíky. Bála se každého hlasitějšího slova a kdykoli jsme vzali do ruky smeták, zalézala do nejzazších koutků, kde tiše plakala.
Po několika letech zjistila, že u nás dostane tak leda plácanec po zadečku a to už musí vyvádět opravdu velká alotria. Přestala se nás bát a vstoupila do nové fáze – bála se o nás, abychom se jí náhodou neztratili. Na procházkách se od nás nevzdalovala ani na pár kroků, v noci hlídala každý náš pohyb a dobývala se za námi i na záchod. Naštěstí u toho nesetrvala a za dalších pár let z ní byl běžný psí srandista, který se občas na procházce začuchá a „neslyší“.
Měla neskutečně silný ječák. Vždycky jsme se smáli tomu, že kdybychom se dostali do finančních obtíží, můžeme ji pronajímat hasičům jako sirénu. Každý z nás měl totiž hluboký zážitek s tím, kdy mu Ratlička zajčela přímo do ucha. (Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že jsem na to ucho tři dny slyšela dost sporadicky a to ještě hlavně šumění.)
Byla neuvěřitelně mlsná. Její největší potěšení byly piškotky. Čivaváček o sladké nějak zvlášť nestál, takže věděla, že jakmile se otevře „piškotová krabice“, je to pro ni. Točila ocáskem a radostně poskakovala. Jednou jsem přijela domů z kolejí s angínou. Tři dny jsem ležela jak placka a čtvrtý den jsem konečně dostala hlad. Máma slíbila, že mi donese piškoty.
Došla ke skříňce a otevřela ji. Ratlička zpozorněla. Máma vytáhla krabici. Ratlička nadšeně přitančila. (Ze své postele jsem měla do kuchyně dobrý výhled.) Máma vytáhla talířek a začala na něj sypat piškoty. Ratlička nevěřila svým očím – tolik piškotků dostane! Máma sebrala talíř a odcházela ke mně do pokoje. Ratlička trochu překvapeně poklusávala za ní a nechápala, kam jí panička ty piškoty nese??? To už máma došla ke mně a talíř mi předala. Pro Ratličku ztratil život smysl. Zdrceně stála ve dveřích, ocásek stažený, čumák až na koberci. Rodin by lépe nevystihl tu agonii zklamání a životního rozčarování. (To se ví, že jsem si ji vzala do postele a rozdělila se s ní :o)
Milovala les a pole za naším domem. Snažila se lovit myšky, ale všichni jsme věděli, že si jen tak hraje a vůbec to nemyslí vážně. Ovšem jednou se jistá pojašená a dezorientovaná myš zbláznila a vběhla Ratlici přímo do tlamičky. Ratlička reflexivně tlamku zavřela a ucítila v ní hemžící se myš. Vykulila oči a zhnuseně myš velkým obloukem vyplivla. Tolik k Ratličce – lovkyni. :o)
Nezbývá mi než doufat, že teď už se připojila ke svým dvěma věrným kamarádům, se kterými posledních dvanáct let prováděla všechny možné skopičiny.
Stýská se mi po nich.
Drápkem naškrábala: kryska
15.04.2005, 12:38:00
Komentáře (8)
12.04.2005
kategorie: Deníček (nočníček)
To jsem si myslela, jak mě ti dva sexuální štvanci nad náma vytáčejí. Ha ha ha.
Minulý týden se do bytu vedle nás nastěhovali nějací noví. S předchozími nájemníky onoho bytu jsme žili v naprosto bezkonfliktním soužití. Před měsícem se odstěhovali za prací a já doufala, že i další sousedi budou takhle v pohodě.
Nuž, nejsou. Nastěhovali se o víkendu a celý minulý týden pařili. Do dvou, do tří. Ne natolik drsně, abychom na ně volali policii, ale zase dostatečně hlasitě, abychom si jich byli patřičně vědomi. No bóže, říkali jsme si, asi pořádají večírky pro kamarády, aby jim ukázali nový byt. Jenže to by těch kamarádů muselo být mnoho, nadstandardně mnoho.
Zatímco poláci se relativně uklidnili, tihle sousedi nabírali na hlasitosti. Včera to překročilo všechny meze. Spát jsme šli někdy v jedenáct večer a vedle už byl kravál v plném proudu. Blíženec navrhoval, že to tam půjde srovnat, ale já ho uklidňovala, že nebudeme dělat vlny. Moje chyba.
Kolem čtvrté už jsem začínala být poněkud nenaložená. Mezi zuby jsem drtila nadávky, škubalo mi víčko a začínal pořádný hlavobol. Vedle bylo stále veselo. Dumala jsem, jak ty pitomce srovnat tak, abych nevzbudila Blížence spícího vedle mě. Probudilo by ho, kdybych zabušila na zeď? Pomalu jsem přesvědčovala sama sebe, že by to zaspal a připravovala se na akci. Čím bych tak měla do zdi bušit?
K mému překvapení náhle z vedlejší poloviny postele vystartovala raketa. Blíženec! Vyletěl z postele, zlomil se v pase do pravého úhlu a začal vířit pokojem. Třeštila jsem oči do tmy. Je fakt, že už tři týdny jsme se moc nevyspali – že by šílenství z nedostatku spánku?
„Blíženče, Blíženečku, co se děje?“
„Humf.“
Zvedl se a několikrát čímsi uhodil o sousedovic zeď. Znělo to, jako by při předchozím víření nalezl na zemi mrtvou rybu a tou teď plácal do umakartu. Nezmohla jsem se na slovo a Blíženec pokračoval v horečnaté činnosti. Když zjistil, že „chcíplá ryba“ nevydává očekávaný hluk, odmrštil ji a opět se zlomil v pase a zavířil kolem postele. Bylo mi jasné, že se zcvoknul!
Vyskočila jsem z postele, lapla ho za ruku a zastavila. „Miláčku?“
„Ano?“ Kupodivu mi odpovídal, jako by byl naprosto při smyslech.
„Co to vyvádíš?“
„Chci na ně zabušit, v tomhle se nedá spát.“
„No jo, ale proč…“ Jak se ho mám zeptat, proč plácá o zeď chcíplou rybou, aby nedošel k názoru, že cvok jsem já?
„Co proč?“
„Proč tu tak pobíháš?“
„Ále, jsem myslel, že spíš, tak jsem nechtěl rozsvěcet. Jsem chtěl něčím bouchnout do zdi a nemůžu nic najít – mýma botama to moc neznělo, tak hledám tvoje…“
Ahááá! Takže není cvok, ani neulovil v pokoji na koberci rybu – ten zvuk vydávaly jeho papuče z pěnové gumy… :o)))
Seděli jsme na posteli a smáli se. Hluk od vedle stále sílil. Teď zase donutil nastřádaný adrenalin k akci mě. Ač stále bojuju se svou nechutí otevřít pusu anglicky, nyní jsem bez přemýšlení vyrazila, obula si boty (tenisky, kdybych měla příležitost někoho pořádně nakopnout), bundu na pyžamo a vyrazila k vedlejšímu bytu. Adrenalin mi dával pocit, že ve skutečnosti jsem několikačlenné přepadové komando. Bylo to povznášející.
Dorazila jsem ke dveřím a pěstí zabušila na dveře. Dojem jsem musela udělat velkolepý – vevnitř se okamžitě rozhostilo hrobové ticho. Za dveřmi se ozvaly šouravé kroky.
„Who…(polknutí) who is?“ Ani trpaslíček by nemluvil tak něžně.
Potlačila jsem chuť zařvat něco jako „An American Team, MUHEHEHE!“ Místo toho jsem vztekle zaryčela: „Be quiet! Are you normal? Its five o´clock!“
Za dveřmi asi někdo počítal do deseti a teprve pak odemkl a otevřel. Čekalo mě velké překvapení. Za dveřmi jsem předpokládala nějakého sotva odrostlého frikulína, kterého zdupu na dvě doby. Místo toho můj pohled stoupal a stoupal… Nade mnou se tyčil asiat ve velikosti XXL. King Kong po plastice obličeje!
Jenže když je Kryska zahnána do kouta nedostatkem spánku, dokáže se rozzuřit tak, že to vyděsí i King Konga. Nevím co jsem na něho ječela, ale náhle se začal klanět a šeptat sorry, sorry.
To už na chodbu vyrazil Blíženec a při pohledu na mě zcela správně odhadl, že jsem právě dosáhla stupně zuřivosti, kdy už budu schopná pouze sípat věty typu „Setapouch a sobí hnusec“. Proto se ujal slova sám. Prostými, leč nehledanými slovy vysvětlil onomu King Kongovi, jak si naše sousedské soužití představuje nadále. V jeho krásně strukturovaném, názorném a lehce ironickém proslovu se často opakovalo slovní spojení „absolutly quiet“. Já do toho chrčela něco o „police“ a obžalovaný se nám klaněl.
Blíženec mě před sebou dostrkal k nám domů (trochu se mi samým vztekem podlamovala kolena). Doma mi vynadal. Prý ať mu příště laskavě sdělím dopředu, že se chci změnit na berserka a pustit se do křížku s nějakou přerostlou žlutou opicí. Původně totiž předpokládal, že jsem odkráčela na záchod a teprve můj hlásek s kadencí strojní pušky ho varoval, že jsem šla ulevit jinému niternému přetlaku než předpokládal.
No, vedle je od té chvíle klid a já si říkám, co bude dál. Musím říct, že jsem poněkud šokovala sama sebe – proti tomu šikmookému menhiru jsem vypadala jak trpaslík, ale lidi, já byla fakt připravená rozhodit mu sandál.
Poslední věc, která mi vrtá hlavou, je to, co tam v tom vedlejším bytě proboha dělají? Celé dny je tam jak v hrobce a s prvním soumrakem vše ožije. Navíc se tam od desíti večer netrhnou dveře. Ale ne tak, jako když chodí návštěvy – to někdo přijde, zdrží se deset minut a zase vypadne. Tímto tempem to pak frčí celou noc. Sexuální služby? Prodej pornofilmů? Prodej drog? Nebo jsem dnes v noci zdrbala upíry?
Drápkem naškrábala: kryska
12.04.2005, 11:59:00
Komentáře (11)
8.04.2005
kategorie: Deníček (nočníček)
V bytě nad naší ložnicí bydlí dva mladí poláci. On a ona. On vypadá jak nepovedený Rumcajs a ona zase jako plavá a copatá Manka. Na Cipískovi usilovně pracují. Ráno, v poledne, večer i za hluboké noci.
Jak to vím? Bezpečně. Říci o těch dvou, že šukají jako veverky, znamenalo by to mnohonásobné nadhodnocení veverčího sexu. Ti dva se totiž ve skutečnosti ojíždějí s náruživostí toulavých koček. Dokonce u toho i tak hlasitě vybřeskují.
Ona: Ujíííííííííí ááááá áááááá áááááá íííííííííííííííííííííííííííí.
On: Huf huf, huf huf, fůůůůů fůůůů fůůůů. Huf huf, fůůůůůů.
Ona: Iíííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííí.
On: Důůůůůch uch húúúúúúúúch á ááá áááá … oj!
Dělají zkrátka co mohou pro mezikulturní poznávání. Pokud bych měla soudit všechny Poláky podle těchto dvou, musela bych poslat své teorie o polské bigotnosti a kultuře do háje. Ti dva navozují pocit, že v hlubinách polské duše se skrývá nejedna tragédie sexuálního štvanectví.
Rozčiluje mě jejich jistota, že s nimi všichni z okolních bytů chtějí sdílet ony humpolácké radovánky. Ve skutečnosti nejsem vůbec nadšená, když mě v neděli ráno probudí výše zmíněný koncert, který neustává ani po hodině. A ještě víc mě napruží, když večer spokojeně usnu a ve tři ráno mě probudí zvuky, které by dělaly čest nejednomu hodinovému hotelu.
Ne, nezávidím jim. Není co. Chlap, který hodinu pokřikuje „hůůůůf hůůůf hůůůf“ mi přijde smutně komický, ale rozhodně ne žádoucí. Mám pocit, že ke kultuře jednotlivce patří i schopnost nerušit okolí svými intimními záležitostmi. I v prvobytně pospolných kulturách si milenci hlídají své soukromí. A nejen v těch – v jednom nádherném prastarém japonském tisku jsem našla stať o tom, jak japonky proto, aby v tradičních japonských „papírových“ domečcích hlasitě nevzdychaly rozkoší, kousaly své překrásné černé vlasy.
Naši poláci ovšem neruší můj klid jen svými buranskými sexuálními výlevy, ale jednou do týdne nám vyplaví koupelnu a v mezičase se hádají (Manka vysokou pištivou fistulí jakoby vyčítá a obviňuje, Rumcajs hlubšími hlasovými tóny pak zaujímá pozici obrannou a omluvnou).
K dovršení všeho zla ještě Rumcajs týrá kytaru. Nemá hudební sluch, smysl pro rytmus ani prsty schopné zachovat prstoklad. Vše dohání hlasitostí jednotlivých drncnutí. Nezdary se nenechává zviklat ve svém úmyslu dobít (tady od slovesa bít – tedy zlikvidovat :o)) světová podia.
Poslední tři měsíce se pokouší o cosi, co by se pravděpodobně snad za jistých příznivých okolností mohlo téměř úplně, ale ne zcela naprosto nepodobat blues. Zatím z toho zná tři takty a ty piluje někdy i půl hodiny v jednom kuse. Výsledek se dá přirovnat ke krátkým dávkám ze samopalu v D dur.
Nemusím podotýkat, že mám těch dvou plné zuby, že?
Poznámka na okraj:
O těch dvou mluvím jako o polácích záměrně s malým "p" a to z toho důvodu, že se mi příčí plýtvat na ně byť jen jedinou verzálkou.
Drápkem naškrábala: kryska
8.04.2005, 1:16:00
Komentáře (16)
kategorie: Výkřiky do tmy
Mimo jiné o nových dílech Kohena.
Včera jsem dostala mejlík do Doupěte. Ve chvíli, kdy jsem chtěla kliknout na mejl dotyčného, abych mu odpověděla, klikla jsem jinam a zprávu jsem smazala. Jo, jsem gramlavá, přiznávám.
Vzhledem k tomu, že už nemám komu odepsat (mejl jsem si nestihla zapamatovat), činím tak veřejně. Dotaz zněl, co bude dál s Kohenem.
Hmmm. Taky bych to ráda věděla. Věc se má tak: tu sérii jsem měla minulý listopad prakticky dopsanou, vypilovanou a připravenou k publikování. Podcenila jsem vlastně jen jednu věc – zálohování. No. Během jediné chvilky odešel HDD a s ním i většina mých literárních záležitostí za posledních deset let a také celý Kohen.
Dodnes jsem nesebrala sílu znovu si k tomu sednout a naťukat to ještě jednou. Blíženec mě sice neustále uhání, ale zatím mi adrenalin nahrazuje krev v žilách pokaždé, když si na ztracené povídky vzpomenu, v důsledku čehož mám chuť mlátit hlavou do zdi a veškerá "umělecká" invence jde stranou.
Jakmile se jednou seberu, dopíšu to. Doufám, že mi to nebude trvat věčně.
Hele, člověče, který jsi mi napsal ten mejl, jestli jsi tu našel mou odpověď, hoď mi prosím do komentů nějaké znamení, ať vím, že Tě nemusím dál hledat! Díky předem. Za smazaný mejl se omlouvám.
Drápkem naškrábala: kryska
8.04.2005, 0:58:00
Komentáře (3)
7.04.2005
kategorie: Kryska pátrá, radí, informuje
Volební právo má každý... občané s IQ 140, stejně jako ti s IQ "houpací kůň s ruční brzdou".
Jako každý týden, i včera jsem nedočkavě otevřela Novinky.cz, abych si početla o nových filmových premiérách v rubrice FFFilm.
Ovšem víc, než nové filmy, mě tentokrát upoutal jistý odkaz, který ukazuje na opravdu osobitou záležitost (vlastně jen pár záběrů amatérské kamery). František Fuka ve včerejším FFFilmu onu záležitost označil jako „znepokojivou“. Prý by se měla vysílat až po desáté hodině. Komu ještě není osmnáct, také by se jí měl vyhnout.
Okamžitě jsem klikla na odkaz a čekalo mě opravdu trochu „znepokojivých“ 45 sekund. Pak jsem to pustila Blíženci. Taky koukal (a hlavně poslouchal) dost nevěřícně.
Můžete si to zkusit taky. Nezapomeňte se mrknout do občanky, zda-li jste plnoletí a na hodiny, jestli už je po desáté. ;op
Ještě přidávám odkaz na komentáře pod FFFilmem, které možná něco trochu osvětlily.
Drápkem naškrábala: kryska
7.04.2005, 12:06:00
Komentáře (2)
5.04.2005
kategorie: Kryska pátrá, radí, informuje
Občas člověka překvapí, jak vypadá webová prezentace některých firem, medií či subjektů. Také jsem před chvílí zažila jisté překvapení.
Před nějakou dobou jsem dělala ramena, že jestli mi jistá věc v životě vyjde k mé spokojenosti, seberu odvahu a zkusím nějakou svou povídku publikovat. Huh. Nakonec jsem odvahu nesebrala a tiše doufala, že se na mé silácké řečičky zapomene.
Blíženec nezapomněl. Dnes mi zaslal naprosto nenápadný email s nic neříkajícím odkazem, na který jsem naivně najela myší a klikla. Olé! Byla jsem na stránkách Ikarie. (A nemyslím tím stránky věnované XB1.) Kdo klikl také, vidí, že úvodní strana není právě informativní. Není ani mimořádně přitažlivá, ale to hodnotit nebudu, nemám Pixyho erudici. :o)
Zadání rébusu: Jsem začínající autor a snažím se zjistit, jaké požadavky má tento časopis na zasílané příspěvky. Pod kterým zašifrovaným odkazem mám hledat? Poněkud kryptické názvy jednotlivých položek a jména autorů opravdu nepomůžou… :o(
Tak hledejte, Sherlockové! Nedočkavci nechť stisknou levé tlačítko myši a přejedou následující prázdné místo. (Odkazy jsou docela matoucí, že? Název „3…2...1“ – všem přece musí na první pohled dojít, co se zde ukrývá ...)
Hledejte nenápadný odkaz v pravém horním rohu první stránky. Další odkaz je právě ze stránky "3...2...1" – opět z horního rohu. Dál jsem nepátrala.
…hm…hmmmm
Naivně jsem si myslela, že od tak renomovaného časopisu, za jaký jsem Ikarii považovala, mohu očekávat profesionální přístup. Místo toho jsou v sekci, která by měla ujasňovat podmínky pro zasílání rukopisů, dvě poněkud emotivně laděné stránky, ze kterých je třeba „tvrdá“ data doslova vysekávat.
S většinou toho, co je v textu oněch dvou stránek uvedeno, souhlasím. Dovedu si zcela bez problému představit hnůj, který do redakce přichází a tváří se jako „ta nej nej nej povídka tisíciletí“ (sama jsem pracovala v týmu, který vyhlašoval literární soutěže pro děti a náctileté). Připadá mi ale poněkud „user hostile“ neuvést na prvním místě přehledně vyhotovený seznam požadavků a náležitostí, které musí nový autor splnit, když si chce dopisovat s redakcí. Taky by možná nebylo na škodu explicitně uvést adresu redakce, na kterou svá veledíla posílat, ať se člověk nemusí proklikávat zpět na úvodní stranu a hledat v patičce.
Je sice fajn, že od začátku vím, že autor oněch dvou stran píše doma na starém ikstéčku bez pevného disku a naprosto mu to vyhovuje, ale přece jen bych nejprve chtěla vědět, co mám vlastně splnit. Jsem dokonce takový extremista, že bych se to chtěla dozvědět ve formě suchého výčtu (za prvé, za druhé, za třetí…). Ty dvě stránky, které popisují chyby, kterých se neúspěšní přispěvatelé dopouští, by po takovém výčtu působily jako milý a čtivě napsaný nadstandard, takhle jsem chvílemi docela zatínala zuby, když jsem si porůznu roztroušené informace dávala dohromady.
Nebudu si hrát na rejpala a dokazovat, že na dotyčných dvou stranách, kde se to jen hemží tepáním gramatických a stylistických nedouků, je také pár chybek – to by bylo opravdu laciné. (Kdo někdy vyprodukoval tak dlouhý text bez jediného překlepu nebo chyby, ať hodí klávesnicí.) Tudíž už jen poslední věc – opravdu jsem netušila, že Ikarie má tak šeredné internetové stránky a tak vysoké mínění o svých vlastních kvalitách.
Drápkem naškrábala: kryska
5.04.2005, 1:22:00
Komentáře (10)
4.04.2005
kategorie: Deníček (nočníček)
Jo jo, mé plány jsou již hotové a prodiskutované. Teď už jen maličkost – realizovat je.
Na čelném místě mých plánů je zjistit co nejoptimálnější termín pro návštěvu čr. Kdyby záleželo na mě, letěla bych v dubnu a v září, ovšem letenky nejsou zadarmo a tak musím vybrat pouze jeden termín. Navíc Blíženec nemá dostatek dovolené, takže nejprve poletím já a on přiletí teprve v průběhu a jen na pár dní. Teď už jen „maličkost“ – kdy?
Po dlouhých jednáních napříč politickým spektrem jsme s Blížencem seznali, že pilotním hlediskem je návštěva mého zubaře, protože mé zuby vypadají, že začínají uvažovat o samostatné životní dráze bez přítomnosti mé maličkosti. Je proto třeba je postrašit zubařským náčiním.
Původní plán – „tak poletíme o prázdninách“, vzal za své ve chvíli, kdy jsem náhodou zjistila, že má laskavá zubařka někdy na jaře přijde o svou ordinaci, protože budova, kde ji mívala, se bude bourat. Ha ha.
Tudíž jsem se dnes proměnila v zuřivého telefonistu a sháněla data. Nejprve číslo na mou lékařku. Posléze, když jsem byla zjistila, že zubařka již dnes nebude k dosažení, protože sama musela vyhledat jiného zubaře, by jí provedl to, co ona denně činí jiným, jsem sháněla její dobrotivou sestřičku. Hodná sestřička mě politovala coby majitelku tak vzpurných klektáků a pošeptala mi kouzelný a hlavně tajný termín, kdy zavolat, bych paní doktorku získala jen a jen pro sebe.
V rámci mače Kryska : plány je to dnes 1:0. Uvidíme, jak se bude dařit dál.
Drápkem naškrábala: kryska
4.04.2005, 12:05:00
Komentáře (2)
2.04.2005
kategorie: Lavondyss
Ten rok byl výjimečný celý, ale jaro bylo jako čarodějova hůlka, jejímž poklepem začíná magické představení.
Ten rok jsem žila sama uprostřed kamarádů, jen občas se vracela k rodičům a v každém atomu své osobnosti bez přestání uctívala mytickou sílu samoty a sounáležitosti s vesmírem. Voda tekoucí po temné skále v údolíčku plném kapradin. Horké večery na kolejích, kdy nestačila všechna otevřená okna k tomu, aby se v místnosti aspoň trochu ochladil vzduch. Temně zvučící řeka pod oknem a pramínky voňavého kouře.
Ten rok jsem nepotřebovala jíst, spát, milovat ani plánovat budoucnost. Cítila jsem Bytí v konečcích prstů, ve snech i v každém nádechu. Toulala jsem se po nocích, po lesích i městech, patřila k toulavým kočkám a podle toho, jak se s uplývající nocí nad mou hlavou měnila mapa souhvězdí, dokázala určit kolik času zbývá do rozednění. Lovila Chindi, chápala Chindi.
Ten rok jsem dostala od přítelkyně album Ozzmosis. Walkman jsem ve městech už skoro nesundávala z uší. Ozzmosis. Hudba mého Jara.
Přešlo pěkných pár zim a já se naučila být zodpovědná, spolehlivá a k uzoufání lidská. Skoro by se mohlo zdát, že příběh má špatný konec, Kryska dospěla a zařadila se do davu. Chi. Kryska měla, má a vždy bude mít démona v očích. Přízrak, který ji nikdy nenechá spát a nikdy jí nedovolí stát se člověkem na dlouho.
***
Je tu jaro. Dnes přišel čas Ozzyho. Právě mi zní pokojem melodie – magická hůlka. Slyším venku, v Lavondyss, podupávat Chindi. Ghost behind my eyes dostal svobodu.
Drápkem naškrábala: kryska
2.04.2005, 16:51:00
Komentáře (6)
1.04.2005
kategorie: Deníček (nočníček)
Milý deníčku, hlásím nový přírůstek do klubu našich přátel.
Když jsme se tak včera casnovali s Blížencem Městem, v taškách a v náručí nesli tělo našeho budoucího kamaráda, napadlo mi, že my dva s Blížencem asi opravdu nejsme úplně normální.
Nejen, že oba rádi žijeme v ústraní a tak nějak sami pro sebe, ale i výběr našich kamarádů je tomu hodně podřízen. Samozřejmě máme své milé kamarády s lidskou tváří, ale tak nějak je častěji známe nickem než jménem. A našimi nejbližšími přáteli jsou (v určitém smyslu slova „přátelé“) takové plechové bedýnky, které si hučí, vržou nebo zlověstně mlčí pod stolem.
Včera jsem se pořádně rozhlídla po naší obývákokuchyni a musela se smát. Pokoji vévodí psací stůl, na něm dva monitory, klávesnice a myši. Pod stolem dva počítače, vedle stolu scanner, tiskárna, zesilovač, repráky… A v koutě pokoje štelář s dalšími počítačovými součástkami. Všude se válí cédéčka, dévédéčka, počítačové součástky v různém stupni rozmontovanosti, sbírka šroubováčků a pájka.
Měla bych ctnostně naznačovat, že já nic, já hospodyňka, to ten můj cvok počítačovej přece! Jenže ve skutečnosti jsme oba stejní. (Jenom Blíženec má kromě nadšení ještě znalosti a zkušenosti.) Oba milujeme deštivé víkendy, které můžeme strávit u počítače.
Včera jsme postoupili na další level. Už nám nestačil „počítač na hlavu“ v domácnosti – od Vánoc plánujeme router a včera na něj konečně došlo. Alespoň jsme využili spoustu součástek starších počítačů. Vzhledem k tomu, že není právě nejtišší, vžil se název „Chroust“ – pod tímto jménem jej tedy uvádím do společnosti.
Protože se nám zdá, že oken už máme v kvartýru až dost (docela tu profukuje), rozhodli jsme se, že Chroust bude přijímat pod Linuxem. Jsem docela zvědavá, jak si budeme rozumět.
K obrázku:
Takhle to u nás vypadalo včera, když jsme Chrousta zapojovali a Blíženec měl náhle o klávesnici víc a o monitor míň. :o) V levém rohu obrázku syká moje Zmije, za stolem se skrývá bílá Síta a v pravém rohu se prozatím uhnízdil Chroust.
Drápkem naškrábala: kryska
1.04.2005, 16:26:00
Komentáře (3)