Když jsem vystupovala z auta, fenka se se škubnutím probudila a zase začala naříkat. Teď už tiše, odevzdaně. Donesli jsme ji domů a na světle teprve uviděli tu hrůzu. Kožíšek měla šedý jako myš. Chlupy ulámané a na mnoha místech bylo vidět mokvající rány. A k naší hrůze i jizvy. Jizvy po bití.

Už jsem viděla pár vyhublých psů, kterým lezla žebra. Ale té chudince lezla celá páteř. Byla k smrti vyděšená a při jakémkoli našem rychlejším pohybu zalézala pod topení, kde tiše plakala. Brečeli jsme nad ní taky. Vytáhli jsme ji ven, dali jí napít, okoupali, odblešili, ošetřili a mezitím máma vytáhla a nechala rozmrazit kus masa z mražáku. Ale co to? Fenka si nevzala ani kousínek. To nás překvapilo. Zkusili jsme jí dát piškot. Spolkla ho bez kousání. Masa se však nedotkla. Že by byla vegetariánka? (Časem jsme zjistili, že maso nejspíš nikdy ani neviděla a vyrostla na rohlících a jiných zbytcích, které někde našla ležet.)

Když jsme ji prohlíželi, zděsilo nás, že ta chudinka má ještě mléčné zuby!!!! Ten …, co ji vlastnil, ji nechal zabřeznout hned při prvním hárání! Myslím, že naše rodina nikdy nezažila takovou vlnu zuřivosti, jako když jsme ten večer zjistili, v čem ten ubožáček žil. Jen temná noc a vzdálenost nám zabránila, abychom se vrátili k "chovateli" a lynčovali ho.

***

Hned druhý den po příchodu Ratličky se povedl naší babičce husarský kousek. Ačkoli den před tím jako jediná nového pejska odsoudila a trvala na tom, abychom se ho co nejrychleji zbavili, hned ráno a bez našeho vědomí navlékla na Ratličku Čivaváčkovo vodítko a odvlekla oba „na procházku“.

Mohlo mě jebnout, když jsem otevřela venkovní dveře a za brankou jsem uviděla naříkat Ratličku s obojkem a vlajícím vodítkem. Dobývala se dovnitř. Hned jsem svolala rodinu a začali jsme zjišťovat, kdo měl tak šílený nápad, že prakticky neznámého a ještě k tomu nenaočkovaného psa vyvlekl ven. Jediný kdo chyběl, byla naše hyperaktivní babička. Ovšem právě ve chvíli, kdy jsme stáli nad okšírovanou Ratličkou, vyřítila se ze zatáčky. S Čivaváčkem před sebou, s čaganem nad hlavou a s křikem: „Bestyja jedna! Utekla mi, potvora to je!“.

Na náš slušný dotaz, jak se cítí po psychické stránce, když toho chudáka nenechá ani vydechnout a už ji vodí po okolí, odsekla, že ta potvora si nezaslouží, aby ji někam brala.

Postupně z babičky vylezlo, že vše bylo vcelku v pořádku, dokud se nepustila po lesní cestě, na níž je zákaz vjezdu. Právě ve chvíli, kdy si tam vykračovala, nějaký hnusák v autě (patrně nějaký řádný lesný dělník) si dovolil projet kolem ní, tak na něho hrozila berlí a pokřikovala, co si o něm myslí. A přesně v tuto chvíli se Ratlička splašila, vyškubla se a zmizela v dáli.

Dodnes obdivuju ztýraného psíka, který má tolik kuráže, že se po vlastních stopách vrátí k novým majitelům, když ještě ani neví, jestli ji budou mít rádi nebo zase týrat.

Později jsme zjistili, že fenka byla skutečně „víc bitá než sytá“, takže jsme v její přítomnosti nesměli manipulovat ani se smetákem natož s nějakým klackem. Hned se utíkala schovat a plakala strachem. A teď si představte, že ji přiváže na laso cizí ženská, odvleče ji do plenéru, načež začne hopsat, mávat železnou tyčkou a výhružně pokřikovat. To by zdrhl každý, kdo má podobné zkušenosti, ne?

Několik týdnů jsme Ratličku kurýrovali z nejhoršího a celou tu dobu nám babička vodila „vážné“ zájemce o pejsku. Vesměs to byli „kynologové“ onoho vznešeného druhu „pes patří do boudy na řetěz“, takže po čase si máma vzala babičku stranou k velmi vážnému pohovoru. Hlavním tématem proslovu byl fakt, že pokud si máma přiveze nějakého psa, tak také vybere dobré ruce, do kterých ho (případně) vloží. Při tom držela Ratličku v náruči a mazlivě ji hladila po zádech. (A pejska se mámě zasněně dívala do obličeje, uši něžně stažené dozadu a čumáček nachystaný k pusinkám.)

Od té doby bylo jasné, že pejska je naše jednou pro vždy. Zvykla si na nás a až do konce svých dnů nepotřebovala vodítko, protože si nás hlídala jako oko v hlavě. Po nějakých deseti letech dokonce přestala reagovat na smeták a ani nevyskakovala když kolem ní někdo prošel. Navíc po tom prvním týdnu i Čivaváček zjistil, že Ratlička je vlastně krásná psí dáma a je s ní spousta zábavy. Pak už jeden bez druhého nedal ani ránu. A tlapkou společnou a nerozdílnou jednou naší babičce zachránili život.

Konec dobrý, všechno dobré. Jen ve mě se dodneška vaří krev, když si vzpomenu na ony "psí chovatele".

Jednoho dne na vycházce se k nám vrhla neznámá paní s křikem: „Přesně takového pejska mají naši sousedi! Je to fenka a ta má teď štěňátka.“ Zbystřili jsme pozornost. Po chvíli výslechu to začalo vypadat, že paní mluví o krysařících. Začali jsme pátrat, zda-li jsou štěňátka ještě volná. Paní si vzala naši adresu a slíbila, že napíše. Za tři dny opravdu přišel koresponďák s adresou chovatelů.

Nebylo to nejblíž (cca 60 kilometrů), ale vydali jsme se tam ještě tentýž večer. Čivaváčka, který k smrti rád cestoval, jsme vzali s sebou. Na zadní sedadlo jsme položili vystlanou malou krabičku od bot (přepravku jsme tehdy ještě neměli) a vydali se pro štěňátko.

Cesta nás zavedla do malé zapadlé vesničky. Nějakou dobu jsme museli sbírat informace, ale nakonec jsme se s chovatelem setkali. Teda s chovatelem… Lidi, kteří pěstují psíky na kšeft, beru s despektem, ale tohle bylo opravdu příliš.

Ten chlap pomalu nevěděl, jakou rasu chová, ale hlavně se okamžitě dožadoval přemrštěných peněz. O tom, že mi nepřipadal úplně „sociálně přizpůsobený“ ani nemluvím. V náruči měl jedno roztomilé černé štěňátko, ale vysvětloval nám, že „naše“ štěně před pár hodinami pošlo. Ukázal nám dokonce malinkou mrtvolku v igelitovém pytlíčku.

Živé štěňátko se Čivaváčkovi velice líbilo. Snažil se ho olizovat a kamarádit se. Bohužel štěně bylo zadané a budoucí majitelé právě přijeli. Co s námi? Chlapík prodal štěně a nám řekl, že má ještě starou fenu. Prý se musel přestěhovat i s rodinou do domu červeného kříže a tam jsou zvířata zakázána. Fenu má tedy u tchána.

Viděla jsem na tátovi, že se mu chlap nelíbí (to asi nikomu), má všeho plné zuby a chce domů. Ale já chtěla fenku aspoň vidět. Začala jsem tedy skuhrat a prosit. Kupodivu mi bylo vyhověno a jeli jsme. Chlap motal páté přes deváté a bylo jasné, že o psech neví vůbec nic. Navíc chtěl za fenku hned tisícovku, hned tři stovky, hned zase tisícovku.

Tchán bydlel asi o dvacet kilometrů dál. Když jsme se blížili k označenému domku, hluk našeho auta zanikl v zoufalém vytí. Byl už pokročilý večer, téměř noc a nářek nesoucí se tmou zněl značně strašidelně. Máma se dost nejistě zeptala, jestli TOHLE dělá ona? Chlapík přisvědčil. Došlo mi, že aktiva budoucí fenky jsou u mých rodičů značně nízká.

Chlapík vyskočil z auta a zavolal na tchána. Ten ho přivítal vlnou nadávek, ve které jsme se dozvěděli, že tu jeho prašivou fenu tu nestrpí už ani hodinu, že je pro ni škoda i kulky, takže ji vykope ze vrat, ať ji něco přejede. Můj tatínek, který má opravdu laskavé srdce, jen zbrunátněl. Maminka, která se stará o každé zaběhnuté zvířátko a pravidelně přispívá na toulavé psy a kočky, jen s rozšířenýma očima hleděla na toho sprosťáka.

Chlap přitáhl „tu fenu“. Rozhodně to nebyl pražský krysařík. Možná spíš trpasličí německý pinč hnědé barvy. Jenže to jsme zjistili až za hodně dlouho. V tu chvíli to bylo polomrtvé zmlácené zvířátko, které strávilo poslední týden v kotelně na hromadě uhlí, bez jídla a často i bez vody. Trochu nás zděsilo, že fenka je asi tak třikrát tak velká, jako náš pejsek. Máma ji vzala do náruče a přiblížila se ke mně. Já zrovna držela v náručí Čivaváka. Tomu se poprvé v životě někdo nelíbil. Kousl fenku do ucha a pak přelezl z mé náruče k tátovi a dál temně vrčel.

Máma se tedy otočila na chlápka a sdělila mu, že si nemůžeme vzít pejsku, kterou náš původní pes nechce. Jenže s chlapíkem se stala změna. Už nechtěl tisícovku. Nechtěl ani tři stovky. Prosil nás, ať si ji tedy vezmeme a dáme ji někomu do dobrých rukou. K tomu jsme svolili.

Zavezli jsme chlapíka zase k němu domů a pak se vydali temnou nocí k domovu. Jakmile se za chlapem zavřely dveře, fenka se dala do usedavého vytí. A hlas ji prožitými útrapami rozhodně nezeslábl! Ječela jak požární siréna.

V tu chvíli se odehrála jediná veselá věc toho dne. Zhnusený čivavák se s námi se všemi odmítl bavit a utekl na prázdné sedadlo. Tam se postavil těsně před krabičku od bot, nachystanou pro štěně. Právě se rozmýšlel, co „laskavého“ nám poví, když tu brunátný otec šlápl na plyn. Malého psíka zvedla akcelerace na zadní a okraj bedýnky mu nožky podrazil. Čivaváček se zřítil po zádech do vystlané krabičky, do vzduchu mu trčely hubené nožky a ječel ponížením.

Zbytek cesty tak veselý nebyl. Fenka řvala jak tur, táta svíral volant čím dál tím pevněji, máma se marně snažila uchlácholit Čivaváka a já hladila řvoucí čubičku. Pak máma rezolutně prohlásila. „Do Mířkovic ten řev vydržím, ale pak ji vykopnu z auta!“

Všem nám bylo jasné, že to není nic než planá hrozba (máma má sice plno řečí, ale vždy je to ona, kdo každého opečovává a zachraňuje), ovšem nevěděla to naše nová kamarádka. Ječela pořád dál a dál, když tu najednou – před autem se vynořila tabule „Mířkovice“. Pes opět zaječel a já si říkala, co asi teď udělá máma, aby se vykroutila ze splnění hrozby.

Ale co to? Ticho v autě se prodlužovalo a prodlužovalo… Fenka usnula. V klidu a tichu jsme dojeli domů a vynesli ji z auta.

A co se dělo dál, to napíšu příště.

Včera jsem si uvědomila, že už jsem zpracovala to, co jsem si předsevzala, získala to, po čem jsem toužila a mohu tedy buď v klidu očekávat věcí příštích (čti: bude se konat metafyzika), nebo po třech týdnech ukončit pobyt v temnotě a pustit se zase do života.

V temnotě je času dost. V temnotě protékají myšlenky jako med v plástvích. Mají směr, hloubku i naléhavost. Ale nejsou akutní. Mezí myslí a světem je temnota. Mezi myslí a tělem je temnota.

Nechala jsem tedy sebou protékat med své mysli, který mi říkal, že je krásné zůstat v temnotě a po bojích si teď vyčkat na trochu toho andělského zpěvu. Pak mi má mysl vyslala další proud hladkých a neuspěchaných myšlenek. Co jsem potřebovala, to jsem získala. Po třech týdnech meditací mi zeslábly svaly (a to jsem každý den hodinu cvičila), takže mi má načatá plotýnka začala hlásit akutní nebezpečí výhřezu. Také má měsíční perioda si jaksi vzala dovolenou a v pokoji to začínalo být lehounce cítit plísní.

Proud klidných, zářících a neuspěchaných myšlenek mi jasně sdělil, že je možná tak akorát čas odejít z krásně temného a klidného hrobečku do studeně svítícího světa a realizovat to, co jsem viděla načrtnuto ve své knize života.

Tož su tady :o) Živá a zdravá, prověřená, smířená i nasměrovaná.

Hello, world!

Jednoho krásného dne byl náš Čivaváček vyvolen. Coby otec rodu. Sice neměl papíry, ale to nevadilo, neb jeho nastávající taky ne. A štěňata neměla vzniknout za účelem obchodu, ale chtěli si je nechat sami majitelé fenečky. (Stejně se čekalo tak jedno, maximálně dvě štěňátka.)

Fenka už několik let trpěla falešnou březostí a veterinář doporučil potomstvo. Protože náš pejsek byl nejmenší v širém okolí (a vlastně i jediný), byla naše čivava jasná volba.

Ovšem hned na počátku jsme se dopustili fatálního omylu. Je totiž pravidlem, že na návštěvu za účelem sblížení chodí dáma. U nás jsme šli my. Tedy já a můj pesošek. Myslím, že jsem v té době nevlastnila ani občanku a tak jsem se šíleně styděla už jen při pouhém pomyšlení, že psíci TO budou dělat a já se na ně mám dívat ve společnosti jiných lidí a nenuceně u toho konverzovat!!!

Na schůzku bych šla nejraději kanálem. A to jsem nečekala, jaké martirium nás čeká.

Čivaváčkovi se feňuška líbila, feňuška byla ve stavu, kdy by se jí líbil i džber s naftou, natož náš princ. Problém byl jinde. Čivaváček byl totiž milovník – teoretik a navíc velký myslitel. A tak nějak došlo k tomu, že se na fenku sice žádostivě vrhal, ale vybral si k tomu špatný konec. Pokoušel se jí obšťastnit ucho a na tom trval. K její zadní části se odmítal i jen přiblížit.

Já byla chovatel začátečník a styděla se tak, že jsem byla napůl mrtvá, takže jsem nebyla schopná přiložit pomocnou ruku k dílu a majitelé fenky na tom byli stejně. Skončilo to, jak to skončit muselo – po několika hodinách marného snažení, kdy se fenka točila jak větrník, aby nastavila správný konec a Čivaváček vždy znechuceně ustal ve snažení, jakmile se milované ouško vzdálilo z jeho dosahu, oba pejsci tvrdě a vyčerpaně usnuli.

Bylo mi hanba. Za nepovedené námluvy jsem se cítila přímo osobně zodpovědná. Mé útrapy se ještě zhoršily po té, kdy jsem za to nic, co jsme předvedli, dostala ještě bonboniéru.

Plížila jsem se domů jak zmlácená. Pejska jsem držela v náručí a didakticky k němu promlouvala, k čemu je který konec fenečky. Při té příležitosti jsem se do psí anatomie pohroužila natolik, že mě naprosto šokovalo zjištění, že zničehožnic jsem od pasu dolů zapíchnutá v silnici. Ruce s Čivaváčkem jsem náhle měla přesně na úrovni cesty, čehož náš flegmatický pejsek okamžitě využil.

Přátelé, ten pes se vůbec nepozastavil nad náhlým sešupem víc než o metr. Bral to jako novou službu pro pejsky, aby se jim pohodlně vystupovalo z náruče. Nechal mě, omlácenou a totálně šokovanou, zapíchnutou v zemi a odešel si po svých psích záležitostech – tj. očuchávat a značkovat pangejt.

V první chvíli jsem si myslela, že mi něco urazilo nohy až skoro u hrudního koše. V příští chvíli mi důrazná bolest ozřejmila, že nohy mám. Teď ještě bylo nutné zjistit kde.

Po značně vzrušující chvilce jsem zjistila, že stojím v díře čtyřicet krát čtyřicet centimetrů, hluboké asi metr dvacet a nijak neoznačené. To bylo príma zjištění. Horší bylo, jak se odtamtud dostat. Ruce jsem měla naražené tak, že jsem s nimi skoro nemohla pohnout, natož se zapřít o zem. Široko daleko nikdo.

Nakonec mi kýžená křídla nedal Red Bull, ale zjištění, že naše bohorovná čivavka mizí v dáli bez jediného ohlédnutí. Vyšvihla jsem se tedy nahoru, značně klátivým způsobem doběhla psa a pak se, coby krvácející invalida, vracela domů. Rodiče si v první chvíli mysleli, že mě někdo přepadl a hodlali volat policii. Dost dlouho mi nevěřili, že jsem opravdu jen spadla do kanálu.

A takto neslavně skončila kauza našeho Čivaváčka coby ploditele. On sám se uondal téměř do bezvědomí, fenka se mohla zbláznit frustrací a já si vyzkoušela, jak se asi cítili pravěcí mamuti a také to, že snaha chodit kanály není moc praktická.

Po té, co náš chlapec trval na tom, že domů dojde sám i ve sněhové vánici, opravdu jsem změnila názor. Ťapkal tehdy po ledovce, celý skrčený ve svém kabátku, očka přimhouřená proti větru, ale zuřivě vrčel pokaždé, když jsme ho chtěli vzít do náruče a odnést domů.

Nebylo ovšem zbytí a bez naší asistence se nakonec neobešel, protože jak bojoval se živly, vůbec si nevšiml, že sice klade s odvahou profesionálního polárníka jednu tlapku před druhou, ale vítr ho po ledovém povrchu cesty vždy posune o kus zpátky.

Vítr a čivaváček, to byla vůbec dost často smrtelná kombinace. Jednou, byl právě první jarní den, kráčel Čivaváček s mou mámou na procházku. Vybrali si trasu kolem potoka. Musím zdůraznit, že potok je v tom místě regulovaný, takže vede v hloubce asi dvou metrů v korytě, jež je obloženo kolmými betonovými panely.

Byl relativně hezký den, lehce padal sníh a nezamrzlý potok si šplouchal. Máma kráčela za pejskem. Ten náhle změnil směr a vyběhl na trávník lemující potok, aby tam pročuchal nějaký vzrušující vzkaz od jiného psa. Máma se na malý moment podívala jinam, a když se vrátila pohledem zpátky, nebyl na trávníčku nikdo. Chvíli si myslela, že zaběhl za některý strom, nebo zmizel v nějakém houští, ale brzo to zavrhla.

Uvědomila si dost silný nárazový vítr a také se jí vybavilo takové jakési diskrétní „žbluňk“… To už letěla k potoku. Ano. Byl tam.

Vody naštěstí bylo dostatek a proud nebyl moc silný, takže čivaváček si ve svém oblečku plaval v jedné z hlubších tůněk. Máma si sundala svoji péřovku, svetr i rukavice a opatrně se spustila po kolmých panelech do vody. Odlovila psíka, sundala z něj promočený obleček, vsunula si ho pod triko na holé tělo a dobrodila se do míst, kudy šlo vylézt na cestu.

Poklusem se vrátila k oblečení, všechno na sebe naházela a snažila se přesvědčit sama sebe, že to pejsek přežije. Domů se vrátila tryskem. (Po té, co přesvědčila cizí přihlížející, že není cvok, který by se v zimě brodil potokem v oblečení, ale že jí tam spadl pes. „Ne, toho psa teď nemůžete vidět, mám ho na břichu… Ne, sanitku nevolejte!)

Náš pes byl malinkatý pes se železným zdravím, neboť s ním tato koupel ani nehnula. Nechytil dokonce ani rýmu. Představte si, že nebyl ani vylekaný – jeho lidi ho přece zachrání ať se děje, co se děje.

Když mi pár měsíců po té líčila kamarádka, že jejich pejsek také spadl do potoka, na tom samém místě, ohrnovala jsem nos a trvala na tom, že náš pejsek tam spadl kvůli větru. Dobromyslná přítelkyně pokývala hlavou a připustila, že jejich pejsek má různé nápady, protože „zrovna včera nám spadl do kanálu.“
„Cože? Do kanálu?????“
„No, ony byly zrovna odklopený a on si toho nevšiml…“
„Ale ježíš, dyť tam dole je pekelný proud vody, to se neutopil?“
„Ne, on se chytil předníma packama žebříku a nám se ho povedlo vytáhnout.“
Od té doby jsem se dívala na kamarádčina psa jako na polovičního ichtyla. Ovšem všeho do času a pýcha předchází pád, že?

Byl Silvestr. Zima, sníh padal, potok místy zamrzlý. Šli jsme s mámou a s pejsky na poslední procházku toho roku. Šla jsem těsně nad potokem a povídala si s mámou. Mimojiné i o tom, že si nejsem jistá, jestli bych do takhle ledové a kalné vody někdy byla ochotná skočit. Byť pro pejska. Vždyť bych si zničila boty! A mohla bych si zrušit i zánovní hodinky (v potoce bylo fakt dost vody) a vůbec – taková klendra!

Jako kdyby na to Čivaváček čekal. Vyběhl za mnou, zapackl se na okraji, vzepjal se k záchrannému skoku a v tu chvíli pod ním povolil zvětralý betonový okraj. Můžu zodpovědně říct, že mé předchozí úvahy byly naprosto jalové. Pejsek ještě ani nedopadl na hladinu a já už se odrazila k mohutnému skoku (abych mu nepřitála na hlavě) a dopadla do potoka zároveň s ním. Hladina se nade mnou (a mými botami a zánovními hodinkami a vším) zavřela a já si pořádně lokla, jak jsem vyjekla nad ledovostí vody.

Jen jsem se vynořila, hledala jsem našeho psíka. Na rozdíl ode mě byl na kraji koryta v relativně mělké vodě. Zrovna se zachytil předními nožkami za kámen a jeho červená vestička mi maně připomínala Míče Bjůkenena. Jen ta rozžhavená pláž chyběla.

Brodila jsem se k naprosto klidnému pejskovi a shora na mě padala kulometná palba nadávek mé mámy. Co skáču do vody jak zběsilá? Dyť jsem se mohla utopit…. Ble ble ble – musela se příšerně leknout, protože já i pes jsme jí zmizeli ze zorného pole takřka současně, takže si teď leknutí léčila velmi sofistikovaným verbálním projevem.

Dobrodila jsem se k psíkovi, popadla ho do náruče, ale prsty jsem měla tak zkřehlé, že jsem z něj nedokázala sundat mokrý obleček. Několik desítek metrů jsem šla korytem potoka, než se břehy umoudřily a dovolily mi vylézt ven. Tam už stál klidná máma, sundala pejskovi vestičku, mě rozepnula bundu a pomohla mi pejska instalovat až pod svetr. Pak už jsem pádila domů.

Než jsem doběhla (je to jen pár stovek metrů), už jsem cítila, že přestávám být schopná ohnout nohy – mráz na mokrých džínách vykonal své. Naštěstí nás doma hned čekala společná horká sprcha. Musím říct, že Čivaváček byl vzkutku pejsek z ocele – ani tentokrát s ním silvestrovská koupel nehnula.

Ale pro příště už jsme si v okolí potoka dávali setsakra dobrý pozor!

Taky trval na tom, že nebude sedět na zemi, když všichni sedí kolem stolu. Jeho donucovací prostředky měly průraznost lupary a citovou naléhavost opuštěného kokršpaněla. Jakmile jsme všichni zasedli ke stolu, postavil se na zadní, předními nožičkami mával ve vzduchu (iluze v zoufalství k nebi vzpínaných rukou byla dokonalá) a srdceryvně naříkal.

Kapitulovali jsme hned na poprvé. Jeho košíček jsme položili na radiátor, ke kterému byl stůl přiražený a Čivaváček byl spokojen.

Získali jsme ho v jeho dvou letech, nikdy nepoznal ani základní výcvik, nikdy po něm nikdo nic nechtěl a nikdo ho nic neučil. Pokud k tomu připočítáme jeho naprosto abnormální tvrdohlavost, můžu jen děkovat nebesům, že se narodil jako čivava a ne jako dobrman. To by byl nezvladatelný.

Takhle byl roztomilý. Ťapkal si po stole, jak se mu to líbilo a my neměli sílu mu v tom zabránit. Rozhodl se také, že nebude spávat v posteli se mnou, ale na letišti s rodiči (mohl tak drezírovat hned dva lidi na jednou) a dokonce i můj tatínek, který do té doby razil zásadu, že pes nesmí ani vkročit do místnosti s kobercem, najednou zjistil, že na něho ve tři v noci vrčí malý chrlič, neb nevhodně změnil polohu a vytrhl tak Čivaváčka ze spaní…

Ale to předbíhám. Musím se vrátit zpět do doby, kdy jsme poprvé položili Čivaváčka do košíčku na radiátoru a svatosvatě si všichni slibovali, že do košíku bude vždy někým vložen a zase z něj vytáhnut, takže se stolu jeho ťapka nikdy ani nedotkne. Čivaváček seděl v košíku, obhlížel své budoucí poddané a přemýšlel, jak nás přesvědčit, že je ten nejkrásnější pejsek na světě.

Nejprve s námi nechtěl chodit na procházky do lesa za naším domem. Štítil se dotknout tlapkami něčeho jiného, než suché asfaltky. Když jsme ho poprvé položili do mechu, zcela vážně se samým odporem pokoušel levitovat. Také jinak to s námi měl těžké. Pořád jsme ho nebrali dostatečně vážně, a když jednou v zimě vystavoval tátovi koroptve, smíchem jsme padali po hlavě do závějí. A posměch byl něco, co Čivaváček opravdu přes srdíčko nepřenesl. Nikdy jsem nepotkala psa, který by měl sám o sobě tak vysoké mínění!

Konečně, asi měsíc po té, co k nám přibyl domů, zase jednou seděl ve svém košíčku (do kterého si, mimochodem, vlezl sám, neb ke stolu byla trvale přisunutá židle, a k židli štokrlátko, tak aby se mohl kdykoli přes den hřát na topení a sledovat/komentovat dění na ulici).

Teď tedy spokojeně seděl ve svém košíku, dobromyslně nás obhlížel, a jakmile zjistil, že mu všichni věnujeme pozornost, že obdivujeme jeho krásně lesklou srst, na malou chvilku něžně sklopil svá kupírovaná ouška. Byl přitom tak neuvěřitelně roztomilý, až nám všem unikl obdivný povzdech: „Jééééééééééééééé! To bylo krásné!“

Napřed ouška zase stydlivě postavil, ale když zjistil, jaký to mělo úspěch, zase je sklopil a čekal, co my na to. „Jééééééééééééééééééééééééééé!“

A od té doby byl náš. A my jeho (dobrovolní otroci).

Hned na počátku musím říct, že Čivaváček byl od samého začátku mým osudovým psem. Snad to bylo tím, že vážil sotva kilo a pár deka, ale při tom byl houževnatý jako královský lev. Ta dojemná psíčí odvaha, která ho nutila nedat nikdy najevo bolest ani strach, ačkoli se chvěl až po špičky svých chloupků. Ne, myslím, že už nikdy nebudu mít čivavu, protože bych ji vždycky musela srovnávat s Čivaváčkem. A tomu se žádná jiná nevyrovná.

Bylo to poté, co Jezevčík navždy opustil naše řady. Po té, co můj tatínek napřed vydal zákaz jakéhokoli a psa, což později zmírnil na zákaz jakéhokoli psa, kromě takového, kterého by zašlápla slepice.

Okamžitě jsem začala jednat a rozhodila sítě. Mým cílem bylo získat čivavu nebo pražského krysaříka. Zatímco dnes je těchto pejsků všude plno, před patnácti lety jich bylo méně než šafránu. Osud však stál na mé straně a do týdne mi přihrál hodnou starou dámu.

Dostala od svého syna k narozeninám psí miminko, malinkatou zrzavou čivavičku. Pejska s láskou vypiplala, dva roky se o něj starala, ale pak se ukázalo, že to nepůjde. Ne proto, že by péče byla tak náročná, nebo svého kamaráda přestala mít ráda, ale v domku, kde žila, bylo strašné vlhko a chladno, takže pejsek, ačkoli spal s paničkou v posteli a i jinak byl držen co nejvíc v teple, začal trpět revmatismem. Jeho majitelka se rozhodla, že mu najde náhradní domov. A v tuto chvíli se naše osudy setkaly.

Naše rodina získala důvěru té hodné dámy a ona se uvolila, že Čivavák může zkusit bydlet u nás. Dokonce i tatínek povolil. Když zjistil, že paní požaduje pouze tisícikorunu, kterou dala za veterinu (pejsek měl několikanásobně vyšší cenu), a že i tak se na pejska složíme s mámou a dědečkem, neskrýval své potěšení. Paní si vymínila, že bude pejska pravidelně navštěvovat a my samozřejmě sohlasili.

I vyrazila jsem pro nového pejska. Bylo to moje první setkání s čivavou „na živo“. Před tím jsme měli opravdu velmi rozšoupnutého jezevčíka (vážil třináct kilo), takže setkání s něčím, co i s miskou na jídlo váží kilo a deset deka, bylo pro mě dost drastické.

Čivaváček stál na zadních a úpěnlivě žádal paničku, aby ho zvedla a chránila před tou podivnou cizí holkou. Jak tam tak stál na dvou nožkách a mával předními „klepítky“ nad sebou, s vykulenýma očkama a propadlým bříškem, srdce mi nad ním usedalo. Byl jako hladem umírající somálče.

Po několika hodinách se nechal přesvědčit, že mi dovolí vzít ho do náruče a dokonce i dobrovolně vyšel před dům. Pak se ještě několikrát úpěnlivě otočil ke své uplakané paničce a srdnatě se vydal na cestu.

Doma mě přivítala máma. Nevěřícně se dívala na to okaté a hubeňoučké stvořeníčko. Ukázala na něj sázecí lopatkou a pak se nedůvěřivě optala: „To je on? Není nemocný?“

Zde musím podotknout, že Čivaváček vždy perfektně poznal, zda-li je obdivován, či nikoli. Po maminčiných slovech tedy ještě více nakrčil hubený zadeček a jeho bříško se zdálo ještě propadlejší a oči ještě vykulenější. Máma už nic neříkala, jen se na to boží umučení zoufale dívala.

Vzala jsem pejska do náruče a odnesla ho do skleníku, kde se zrovna táta hmoždil s cementem.

„Ahoj tati, tady mám toho pejska.“

Táta se na mě dlouze zadíval. Na obsah mé náruče zíral naprosto nevěřícně a dlouho jen na sucho polykal. Pak z něj konečně vypadlo naprosto upřímné: „Ježíšmarjá, ten je ale škaredý!“

Čivaváček prokázal bojovného ducha. Přesně pochopil, že byl shledán nehezkým (to nejhorší, co se mu mohlo stát), ale nekapituloval. Pomalu a pečlivě si mého tátu prohlédl od špičky klobouku až po zaprášené tenisky. Pak zase zvedl svůj, teď značné opovržlivý, pohled a zadíval se mu do očí. Pak velmi procítěně a znechuceně zavrčel, nechal se postavit na zem a s vysoce zvednutou hlavičkou odešel, zanechávaje tatínka per plex.

Zhroutil se až o chvilku později, v koutě divanu v obývacím pokoji. Skrčil se tam do kuličky a zoufale naříkal. Nechtěl jíst, nechtěl se mazlit, jen naříkal. Ovšem pokaždé, když kolem prošel táta, znechuceně vrčel.

Večer, když jsme ho šli vyvenčit na zahrádku, proběhl plotem a vrhl se nejbližší cestou k potoku. Snad se chtěl utopit. Ale v každém případě nikoho z nás nechtěl ani vidět!

Už jsem tu psala, že první pes, kterého jsem ve svém životě poznala, byl dalmatin. Krásný svobodomyslný pes. Shodou okolností to byl jediný pes v naší rodině, který měl rodokmen. Naši s ním nějakou dobu jezdili po výstavách a slavili úspěchy, ale milý dalmatinek nesnášel cestování a navíc se rodiče přesvědčili o tom, že kolem výstav psů se motá spousta lidí, kterým víc než o psy, jde o osobní moc a pocit důležitosti. A tak se Dalmatinek stal z ušlechtilého šampiona „jen“ naším nejmilejším kamarádem.

Druhým pejskem byl jezevčík. Dostal se k nám tak, že ho jeho majitelé nechtěli. Vzali si ho jako štěně, ale už po několika týdnech věděli, že musí jít z domu. Bylo to pár týdnů po té, co dalmatinek odešel sešlostí věkem a my se pořád nemohli vyrovnat s prázdným domem. Když se tedy máma na jednom semináři dozvěděla o bezprizorním psíkovi, zaslzela a okamžitě kývla.

Netušila tehdy, k čemu se ve skutečnosti upsala. To, co následovalo, si nedovedl představit nikdo z nás. To nebyl pes, to byl ďábelský komplot proti našemu duševnímu zdraví. Zážitky, které jsme s jezevčíkem měli, se blíží k legendární knize paní Frýbové o foxteriérovi Robinovi.

Po předčasném skonu Jezevčíka (zde bohužel platí, „kdo s čím zachází, tím také schází“), se náš tatínek rozhodl k ráznému kroku. Nekompromisně prohlásil: „Již nikdy žádný pes!!!“ a rychle zmizel, aby nemusel sledovat slzy dvou psíčkařek tělem i duší – mě a naší mámy.

Když ani po měsíci naše slzy nevysychaly, rozhodl se tatík (aby se vyhnul tomu, že by získal nálepku nepřejícího krkouna) pro šalamounské řešení. Protože jezevčík roztrhal všechny slepice, ke kterým se kdy dostal, a protože toto byl důvod k zákazu psovství na našich tocích, přeformuloval fikaně tatínek svůj předchozí rezolutní zákaz na „Dobře, do domu může nový pes, ale pouze takový, kterého by slepice dokázala zašlápnout.“

Náš tatínek, kočkař, se domníval, že pes vyhovující této podmínce, neexistuje. Již za týden se do našeho domu nastěhoval Čivaváček. Tento nenápadný a zprvu trochu podceňovaný psík se brzy stal rodinným bůžkem a absolutistickým vládcem. Také díky tomu, že miloval kočky, ponechali jsme si kocourka, který jedné podzimní noci zaklepal na naši branku. A také díky Čivaváčkovi jsme získali hodnou Ratličku. Toto nerozlučné trio pak víc než deset let plnilo náš dům smíchem a radostí.

Pak jednoho dne přišly, za velmi specifických okolností, do našeho domu tři koťátka. Jedno z nich, černá Kočica, dokonce zůstalo natrvalo. Také ona má na svědomí mnoho bránici trhajících zkazek.

Aby byl výčet celý, musím dodat, že před dvěma roky odešli navždycky všichni tři naši zvířecí kamarádi – Čivaváček, Ratlička i Kocourek. Zůstala jen nejmladší Kočica, ale samota jí nedělala dobře. Začala tloustnout a na jejím čelíčku se objevovaly chmury. Ani mí rodiče se nemohli smířit s tím, že jejich dům je podivně tichý a pustý. A tak do našich vod vplula Kaťuša.

A konečně, vzhledem k tomu, že i my s Blížencem jsme konečně založili skutečný domov, i my doufáme, že do našich dveří brzy vstoupí nějaký ten „rodinný bůžek“, který bude nekompromisně určovat, komu se bude věnovat nejvíce pozornosti.

Takže přeju všem, kteří sem v následujících týdnech zabloudíte, aby vás storky o našich zvířecích kamarádech, alespoň trochu pobavily. Materiálu je opravdu dost :o)

Veškeré přípravy jsou dokončeny, čas se nachýlil. Malá smrt je tady.

Dnes večer odejdu do svých nevytopených komnat. Z Blížence se stane slaměný vdovec a ze mě přízrak. Doufám, že konečně překlenu i tu poslední hranici mezi naším světem a Lavondyss. Podle plánů – neplánů se vrátím během jednoho až sedmi týdnů. Pro jistotu počítám s nejdelším termínem, takže se do normálního života dohrabu tak kolem Štědrého dne. Pak se budu ještě pár dní dávat dohromady, takže počítám, že „do oběhu“ se vrátím někdy na Nový rok.

Aby Doupě nezůstalo na tak dlouhou dobu opuštěné a nehostinné, sepsala jsem si několik veselých historek a postupně je zde budu uveřejňovat. Nedejte se tedy, přátelé moji, zmást tím, že nebudu komentovat. Vaše nápady a názory si přečtu, jakmile se vrátím ze své cesty a budu se zase snažit začlenit do normálního života. Vaše komenty i deníčky mi v tom jistě pomohou, jako vždy :o)))

Původně jsem chtěla psát storky ze života všech mých zvířecích kamarádů, ale těch deset, dvanáct vyprávění si pro sebe nakonec uzurpovali Čivavák s Ratličkou. Musím říct, že co se týče šaškáren, jsou naprosto nenahraditelní.

***

Na Malou smrt se chystám už vlastně třetím rokem. Ale dosud nebyly podmínky pro to, abych to realizovala. Teď se to konečně (hlavně díky Blíženci) podařilo a pic kozu do vazu! Místo abych byla šťastná, nedůvěřivě čučím do jícnu draka a nechce se mi udělat ten poslední krok. Najednou mám tolik nápadů, iniciativy a energie…

I vyndávání nádobí z myčky mi přijde jako úžasná zábava a dnešní nakupování mi připadalo jako návštěva lunaparku. Ano ano, loučím se každým pohledem, každým dotekem. Jako kdybych měla doopravdy umřít. No, beru to jako generálku na skutečnou smrt.

Uvidím, co mi budoucnost přinese. Tak se tu tedy zatím opatrujte.

Hasta la vista, bejby!

Je to zvláštní, teprve dnes, když bilancuju před odchodem, jsem si uvědomila, že jsem do sekce „Lavondyss“ nenapsala ani čárku už víc než rok. A přitom není pravda, že bych nic nedělala. Právě naopak.

Jsem stále hlouběji ve světě, kterému říkám Lavondyss. (Také se mu říká „jemnohmotná realita“.) Pomalu pomalinku zkouším, jaké by to bylo, kdybych se přestala držet berliček zvaných „zákony materiálního světa“ a vskočila přímo do proudu. Výsledky jsou zatím dobrý – ještě mě nikdo neposlal do blázince :o)))

Každý den cvičím. Není to jóga, není to tai či. Je to specifická sestava pro cvičence, kteří mají tělo zde a ducha v Lavondyss. Práce s energií. Každý den věnuju pozornost zásvětí.
Když jsem se nedávno podívala do zrcadla, trochu jsem nadskočila. Mé oči získaly hloubku Mariánského příkopu. A to jsem teprve na začátku cesty.

Malá smrt je pro mě takovým Bifröstem. Vím, kam jdu. Nevím, co se tam bude dít, ale doufám, že se vrátím jako někdo, kdo se dotkl samotné podstaty svého bytí. Možná je to příliš pyšné, mít takové přání, kdo ví? Asi by mi úplně stačilo získat Vizi. Už to by bylo k nezaplacení.

Tato cesta by pro mě byla nerealizovatelná, kdybych už léta necestovala do míst, kam cestovky turisty nedovezou. Malá smrt je pro mě do určité míry maturitou. Zjistím, co jsem se naučila. Zjistím, jestli své znalosti dokážu použít. Snad si zase jednou sáhnu na dno…

Uvidím, jak bude příběh pokračovat.

Tak si sepisuju recepty. Abych je nezapomněla. Taky jsem si zapisovala recept na náš oblíbený „bleskový“ broskvový koláč:

… koláč na plechu posypeme posýpkou, vložíme do trouby vyhřáté na 180 °C a pečeme 30 let.

Když si Blíženec přečetl můj výtvor, smíchy přímo kokrhal. No tak jsem se přepsala, no! Co to je – pár časových řádů…

Ovšem můj milý tvrdí, že v tom případě mám nejvyšší čas zadělat na svůj bleskový koláč, aby se ho dožila aspoň naše vnoučata.

Doplnění:

Recept na broskvový koláč má odsud mám ze serveru Vaření . Změnila jsem ho pouze tak, že dávám jen polovinu cukru a nahoru dávám již zmiňovanou posypku (drobenku)