"Přibude 380 dopraváků, vidět ale nebudou."
Vize dopraváků, stojících u silnice s páskami na očích mě docela rozesmála. A od té doby procházím titulky Novinek takřka denně. A takřka denně se bavím. Ale dnes to už překročilo všechny meze. Dnes se s vámi, drazí kamarádi, musím podělit:
Medvěd honil Švédku po lese na kole
No to si snad dělají legraci? Nebo ten medvěd zdrhl z cirkusu a drandí si to severskými lesy na bicyklu? Tak jsem si článek nalistovala. No, takže přece jen byl ten medvěd obyčejnej a oproti názvu článku pochodoval pěkně pěšmo. To jen autor titulku musel z češtiny propadnout již na základní škole. Ale aspoň jsem se zasmála.
A popisek k fotografii u onoho článku také stojí za to – ačkoli v článku figuruje pouze ubohá, medvědem stíhaná Švédka, popisek tvrdí, že „Muž předvedl obdivuhodný fyzický výkon."!
Ale to už není věc gramatiky, to už není ani věc stylistiky. Dá se této katastrofě ještě říkat „novinářská práce" nebo jde o totální humus?
Aktualizace:
Článek asi pobavil daleko víc lidí , takže v současné chvíli už se nejen jinak jmenuje, ale byl změněn i popisek u fotografie. Aspoň něco.
Kočička mě ráno vítá procítěným „vaúúú úúú", což lze přeložit pouze jediným způsobem: „Hlaď mě, nech se celá oslintat a dej mi najííííííííííst!"
Plním tedy všechna přání své malé spolubydlící, a jakmile je její citová deprivace zažehnána, jdu do kuchyně, zažehnat i tu potravní. A kromě toho mám sama hlad. Co si dám na snídani? Kočičce vytahuju kapsičku s lososem. Hmm, to mi připomnělo... nedávno jsem si koupila malou konzervičku s červeným lososem...
A tak brzy vyklápím do své mističky svého lososka a do kočičí mističky toho kočičího. A pak jen nevěřícně zjišťuju:
Ten kočičí líp voní!
Ten kočičí líp vypadá!
Toho kočičího je víc!
Ale ne! Jsem charakter. Co je kočičího, dostalo se (nakonec) kočce a já se uskromnila u toho lidského.
Ale jedno mi nejde na rozum – ten kočičí losos byl i levnější!
Většina známých na bloguje psala o úžasných dovolených na krásných plážích. O snění za hvězdnatých nocí pod palmami... Já můžu psát jen o dřině, únavě a bolení hlavy. (Ale naštěstí i o skvělých kamarádech , se kterými je radost pokecat!)
Tady je pár střípků:
Už od samého začátku mi nebylo dobře. Zase se vrátily migrény a cestovat s migrénami, to je opravdu pošušňání. Zvláště, když si člověk nemůže vzít patřičný prášek a k dispozici má jen naprosto nezabírající Panadol. (A hlavně, pokud máte tolik závazků, že spíte každou noc u někoho jiného.) Aspoň, že Blíženec objevil silnější verzi Panadolu, která navodila zdání, že trochu pomáhá. Jinak můžu naši prázdninovou cestu hrdě popisovat dle toho, kde všude mě migréna donutila zvracet :o((((
A do toho lítání po úřadech, teplota někde ke čtyřicítce (tady na Ostrově bylo neustále 16°, takže ze dne na den jsme si museli zvyknout na zvýšení o 14 stupňů) a pak taky příbuzní a známí. Většina skvělá. Až na výjimky. U některých příbuzných mi stále hlavou zněly povzdechy o „knížecích radách" a pak taky, že „z cizího krev neteče". To když po nás vyžadovali něco, co nám šíleně komplikovalo život a dotyční přesto nesmyslně trvali na svém. (" Tak přijeďte příští rok hned na jaře!" "Ale nám se to nehodí, takhle to pro nás bude komplikované" "A co byste nepřijeli! Nám se to akorát tak hodí!" atd. atp.)
A taky to neustálé volání minulosti. :o( Nevím proč se otevírají rodinné viny, staré mnohdy skoro sto let? A proč u toho musím asistovat?
Vrátila jsem se unavená, unavená, unavená.
Už je to skoro 14 dní. Přijeli jsme sem s mou nejoblíbenější sestřenkou a její donedávna skvělou dcerou. Dnes s dotyčnou dcerou třískala puberta a její nejčastější slova byla: „To je jedno". „Co za to dostanu?" a „To je nespravedlivé!!!!!". Uffff. Své vlastní děti asi v pubertě zavraždím!!!!! Už se těším, až ji puberta přejde (je jí dvanáct, takže to bude trvat pěkně dlouho) a bude s ní zase řeč :o)
Po té, co jsme se návštěvě snažili ukázat aspoň kousek Irska (ale moc nám to nešlo, boť nám to komplikovala jak zmíněná puberta, tak také již zmíněná migréna a jako přídavek již mnohokrát zmiňované deštivé irské počasí), jsme nakonec skončili doma v teple. A vyhodili pubertulínu na mráz, za anglicky mluvícími kamarádkami. K naší velké úlevě to prošlo s nadšením. A co dělali dospělí? Nebudete tomu věřit, ale počítali. Matematiku.
Ne nejsme praštění. Jen Blíženec s mou sestřenkou na to mají patřičné vzdělání a mě to prostě baví. Ovšem zlatým hřebem návštěvy nebyly počty, ale psí dostihy. Ale o tom se ještě zmíním.
***
Teď tu sedím a přemýšlím, do čeho se pustím. V noci ve snech „dořešuju" české problémy a přes den se motám po domě a těším se na večer. Jsem tak přetažená, že mě nemůže potěšit nic než spánek. Pokud možno zimní. Ufff.