Ráno bylo úžasné. Dnes tu bylo volné pondělí a tak jsme si ho hodlali užít. Blíženec se poněkud nemohl probrat a tak se rozhodl, že si ještě do snídaně pohoví na gauči a bude se věnovat mazlení našeho kočičího božstva. Já plná energie a dobré nálady naběhla do své milované kuchyně. Rozhodla jsem se, že palačinky jsou na sváteční snídani to pravé. Že jsem raději nešla bruslit!

Blíženec hladil vrnícího koče a z kuchyně se k němu nesly uspokojivé zvuky. Ťukání misek, klapání ledničky... a pak se ozvala kovová rána, dupot, několik tupých úderů a konečné, definitivní žuchnutí. A po chvíli mrtvého ticha poněkud přízemní: „Do prdele, já jsem spadla?!"

Když se vřítil do kuchyně, uzřel něco, co by v souvislosti s mírumilovnými palačinkami překvapilo i Buddhu – Kryska seděla na zemi, s nohama toporně nataženýma k lince (tedy ve směru k výbuchu), celá hojně zasypaná moukou. Ostatně mouka byla všude. A když říkám všude, myslím to upřímně.

Ale asi nejvíc musel Blížence vyděsit můj stav – po minutách strnulého a naprostého ticha jsem se totiž začala lehce pochechtávat, pak jsem se naplno smála, abych vzápětí přešla do zalykavého řehotu. A nemohla jsem přestat.

Ne, nebyl to hysterický záchvat. A šok z toho, co se mohlo stát, přišel, až když mě opustila vlna adrenalinu. Já si jen uvědomila, že jsem se skoro zmrzačila při naprosto bohulibé, tiché a pastorální činnosti, jakou bezesporu příprava palačinek je. Ten rozpor mezi poklidem slunečného svátečního jitra a příšernou řinčící katastrofou, jež znenadání dopadla na mou ubohou osobu, mě složil.

Taky mi napadlo, že nemám ani tak naraženou kostrč, jako spíš za-raženou kostrč. A od toho byl už jen krůček k pomyšlení, že kdybych měla místo vypolštářované zadní části moderní kostnatě pojatou karoserii, mohla jsem si teď sbírat pánev do igelitky a Blíženec už mohl objednávat nové dlaždičky do kuchyně, aby nahradil ty staré, roztříštěné.

Seděla jsem tedy na zemi, šíleně se smála a zároveň se modlila, aby se nic nestalo mimískovi. A taky jsem se snažila upamatovat, co se to vlastně událo. Naposledy jsem se totiž pamatovala, že jsem stála u linky, v pravé ruce držela krabici s moukou a levým rukávem zavadila o poklici k papiňáku. Poklice se začala pomalu sunout dolů z linky a já po ní (pořád beze spěchu) hmátla, aby nespadla na dlaždičky a nerozbila je.

Pak se stalo víc věcí najednou. Poklici jsem nechytila a tak jsem jí nastavila nohu, pod průhlednou záminkou, že noha mi sroste, ale kdo má vysekávat prasklou potvoru? No a poklice mi na levý nárt s břinknutím dopadla, potud dobrý. Jenže zároveň jsem dostala poněkud „Jánošíkoidní" pocit – nožičky se mi rozjížděly do ladného provazu bez ohledu na protesty mých stehen. Náhle se mi zajiskřilo před očima a pak už jsem seděla na zemi, dobře dva metry od linky, skrytá pod závějí mouky a obitá jak galeona po útoku bukanýrů.

Jediné, co mě zajímalo, bylo, jestli je v pořádku můj malý nájemník, ale se zjišťováním se muselo chvíli počkat. Má páteř není v nejlepším stavu ani normálně, ale takovéto zacházení ji rozběsnilo – vypadalo to, že mě zvedne leda jeřáb. Blíženec ze mě ometl mouku, pak mi pomohl otočit se na všechny čtyři a nemohl pochopit, proč se po té, co jsem hépla na zadek, držím za lícní kost.

Po srdcervoucích vteřinách kdy jsem čekala, jestli bude krev nebo ne (štěstí stálo při nás), jsme přistoupili k rekonstrukci. Takže vážení, ačkoli jsem z rodiny extravagantních padačů a snad každý můj příbuzný umírá touhou předvést co nejvýstřednější show, tudíž mě hned tak něco nenadchne, můj dnešní pád byl opravdu jedinečný.

Zatímco jsem levou nohu nastavila pod poklici (jeden naražený nárt), z krabice mouky jsem si usypla pod nohy kopeček mouky, na kterém se mi hned v zápětí rozjely nohy jedna radost (jedna natažená šlacha na vnitřní straně stehna a namožené svaly). Snaha zachovat rovnováhu na tomto improvizovaném kluzišti mě donutila hodit trupem dopředu za soustavného pohybu těla k podlaze, takže jsem lícní kostí narazila plnou silou do hrany pracovní desky a čelem shodila krabici s moukou definitivně na sebe a všechno kolem (naražený obličej a namožený krk). Ovšem úder do linky mě odrazil dozadu, takže jsem si z výšky sedla na zadek a přisedla si ruku. (Bolavé zápěstí, naražený zadek, páteř v troskách.)

A teď se naskýtá otázka – tohle byly jen palačinky, co by se mi probůh stalo, kdybych hodlala vařit něco složitějšího???

***

Když mi odtrnulo a vize jízdy na pohotovost se začala vzdalovat, Blíženec nadnesl dotaz, jestli nemá jít palačinky dodělat sám. Zeptala jsem se ho, jestli se odvažuje něčeho tak riskantního, jako je vstup do kuchyně a zda-li má platnou pojistku na úrazy a život?

P.S.
Opravdu doufám, že kromě toho, že jsem omlácená jak cikánská chatrč, je vše v pořádku. Snad už by se to projevilo :o(((

(Pořád mě napadají šílené hlášky – co bych asi tak řekla doktorovi: „Jsem nezodpovědná těhule, která nepřizpůsobila přípravu snídaně svému stavu..."

No a pak se nemám smát jako magor, ačkoli se klepu hrůzou.)

To je tak, ono vlastně o nic nejde, jen takové to stokrát nic, co umořilo osla. Už pár let mám špatnou imunitu. A jak prohlásil můj imunolog, moc se to lepšit nebude, alébrž mám krev takovou, jakou mám. Lidé, kteří mají v krvi to, co já (je to dáno geneticky), holt trpí sklony k zánětlivým onemocněním a bolestem kloubů. K tomu si musím připočíst, že jsem po mamince nezdědila její fotografickou paměť, ale vadné plotýnky a špatné zuby. Vyrovnalo se to dědictvím po tatínkovi, od kterého jsem zdědila... no ano, vadné plotýnky a špatné zuby. :o) A sama po sobě mám migrény a alergie na co se podívám. Holt když se daří...

No a vzhledem k ústřednímu středobodu, okolo kterého se už pár měsíců točí můj život, mé tělo se teď musí víc než snažit, aby všechno stihlo, a tak postupně, měsíc po měsíci, prožívám několikanásobně zmnožené chronické neduhy.

Od září už to místy připomíná vyhlazovací boj. To mi totiž vyletěla plotýnka tak šikovně, že jsem šest týdnů strávila v polohovacím křesle a pokud jsem v noci v posteli hodlala změnit polohu, musela jsem na tento úkon budit Blížence, protože od pasu dolů jsem byla nepoužitelná.

Do toho mi zhnisala stolička a tak jsem se se sotva použitelnými zády dohrabala do Dublinu, kde jsem na závěr ošetření vyfásla antibiotika.

A jedeme dál, vše souvisí se vším, takže jako obvykle, po antibioticích (byť slabých) mám i po zbytku imunity, takže jsem dostala chřipku. A protože jsem čupr holka, tak taky zánět žaludku, takže se v současné chvíli potím v posteli, žiji na vodě, rýži, krupičné kaši a zvětralé kole, a když se hodně, ale hodně odvážu, tak si dám dětskou přesnídávku a banán.

Ale jinak je všechno skvělé a všechno ostatní mi v životě vychází na jedničku s hvězdičkou, takže tohle beru jako úlitbu bohům. :o)