Co umí Windows 7? A co umí iDNES?

 

http://technet.idnes.cz/software.asp?c=A090118_134755_software_vse

 

(Bohužel mi pořád nejdou jednoduše vkládat odkazy ani obrázky.)

To jsme si tak před Vánoci stírali z čela pot a celí uštvaní jsme viděli Vánoce docela krhavě. Napřed napéct, uklidit, připravit Štědrý den, přežít Štědrý den, pak nachystat na návštěvu Blížencových rodičů, pak si užít návštěvu… a pak se zhroutit, protože se bude uklízet po Vánocích. Chtělo to světlo na konci tunelu. A tak Blíženec navrhl, že se tentokrát mrkneme do jednoho z největších nákupních center u Dublinu. Záminkou bylo, že potřebuje nové zimní boty.

Pak se překulil Štědrý den (pod stromkem jsem usnula jen jednou), přijeli rodiče, proběhl  pohodový dědečko-babičkovský týden a nastala chvíle, kdy jsme měli vyrazit do velkého světa.

„Blíženče, víš, zítra jsme měli jet do toho Dublinu.“
„Jo, jo.“
„Ty hele, chce se ti tam?“
„Pročpak? To má být hlavně výlet pro tebe…“
„No jo, ale boty jsme ti koupili, když tu byli vaši a vždyť víš, že já na ty nákupy nejsem.“
„No ale budou ty povánoční slevy, ne?“
„Ale co bysme kupovali? Nic nepotřebujeme. Stejně jsem jakživa nic v povánoční slevě nekoupila, takže bez toho můžu žít i nadále.“
„Tak bezva, jen bysme měli koupit tu dětskou autosedačku…“
„Na to stačí Newbridge.“

A tak jsme druhého dne vyrazili po dálnici do nejbližší prodejny s dětským sortimentem. Den jako malovaný, sedačku v námi požadovaných barvách neměli, ale měli jinou stejné značky, do které jsme zkusmo strčili Finku, abychom zkontrolovali, zda-li má kompatibilní pozadí. Měla, takže jsme sedačku objednali a vydali se dál. Pořád byl den jako malovaný. Co takhle skočit do velkého elektra? Středa, nikde nikdo (davy nesnáším), tak pročpak ne.

„Ty hele, Blíženče, tady mají bezva lednici! Naštěstí to není ta dvoukřídlová americká, ale je to osmdesátka!“
„A je to Elektrolux!“ (Tady na ostrově nevedou AEG, ale aspoň jsou ochotní objednat Elektrolux, takže máme skoro všechno v této značce.)
„A je ve slevě! Tý jo, 100 euro sleva, to už jde!“
„Hmm a vevnitř vypadá dobře!“
„A v mrazáku nemá ty blbý umělohmotný nesmysly, ale poctivý drátěný koše…“
„Potřebujete poradit?“

To se do našich oslavných výkřiků vmísil prodavač. Blíženec pronesl řeč na téma – chceme velkou lednici, leč máme nyní lednici vestavěnou v lince a je to šedesátka. Musíme tedy nejprve předělat linku a pak přijde čas nové lednice. Pan prodavač však viděl až na dno našich černých duší a začal nabízet, ať si lednici dvaceti eury „zastavíme“ a že nám ji pak, klidně i za tři měsíce, prodají za stejnou cenu jako nyní.

Huh. Odcházeli jsme rozpolceni. Naše stará lednice už rok dodělává a střídá teploty bez ohledu na nastavení. Sem tam se zblázní a zmrazí celý obsah. Ale kam vrazit tu novou? Kuchyni jsme chtěli předělávat až tak za tři čtyři roky…

Dojeli jsme domů, měřili, uvažovali a pak otevřeli starou lednici. Opět mrazila jak o život a já mohla vyhodit veškerou zeleninu.

No a tak hned v sobotu starou odvezli a v místě kde byla, teď bude špajzík. A tam, kde bylo topení je teď obrovská, kovově matná lednice. A topení se bude překládat.

Je to bájo. Lednice je sice prakticky prázdná, ale zelenina je v jejím spodním šupleti krásně přehledná, vedle si hoví šuplík na ovoce, lednice se nikdy nemusí odmrazovat a má tam tolik vychytávek, že mi z toho jde hlava kolem.

Ale hlavně, hlavně jsme si konečně užili ten mýtický nákup v povánočních slevách!

 

Perlička na závěr: Ta lednice je sice prodávaná pod značkou Electrolux, ale je to australská lednice značky Westinghaus. A může za to globalizace.

Předevčírem to tu bylo zas. Ve čtyři probuzení do kalné temnoty. Blíženec oddechoval vpravo, maličká na druhé straně. Ticho klid. Jen v mozku mi tepala migrenická céva. Honem pro prášky, potichu se odplížit do koupelny… Takhle se nedá žít, tři migrény v týdnu! Co bude dál? Jsou čím dál silnější a obtížnější. Dřív mě v noci nebudily…

Pomalu se plížím zpátky k posteli a zkouším usnout. Tepající bolest mi nedovoluje se ani pohnout. Přátelé z druhého světa, kde jste? Co se děje?

Přišli jako příboj, tam kde jsem dřív musela volat a čekat, už dnes jen stačí se rozhlédnout. Po chvíli si vzpomínám na strážce hranice a zalykám se děsem jako pokaždé. Bůhví proč je pro mě děsem z nejreálnějších. Ani mrtvých se tolik nebojím. Ani Rybáře, který byl daleko nebezpečnější, jsem se tak nebála.

Ale tyhle myšlenky zaplaším a soustředím se na Cestu, na pozvolné uklidnění. Kde to jsem? Osmička. Osmička? Ano, dva světy spojeny jak bříška osmičky. V tom jednom jsem já a v tom druhém to, co mi ubližovalo v reálném světě. Stavím vrata. V nejužším místě mezi světy.

Cítím rány kamením a útoky, mohutné veřeje se zachvívají. Jednou je zbořím sama, ale teď potřebuju oddechovej čas. Na pár chvil. Jen se dát do pořádku. Odpočinout si a zahojit nejhlubší šrámy. Dveře se zpevňují.  Už obrůstají mechem a houbami – cítím, že ty houby se živí energií kolem vrat. Kolem proudí úzký potok. To místo je tak živé, že se tam můžu kdykoli vrátit. Dokonce cítím vlhkost skal z okolí průchodu. Vidím, jak ze vrat při útocích opadávají kousky mechu.

Vstupuju do bystřiny a nechávám ze sebe odplavovat strach a bolest a vztek a falešné pocity viny. Tlak z krku pomalu ustupuje. A nejen ten. Na bolest v žaludku už jsem si dávno zvykla a teď i ta povolila. Sláva. Jsem v potoce, uvolněná, důvěřivá a otevřená. Pomalu a vědomě nechávám odplavovat to, co do mě bylo nahuštěno. Hodiny pozoruju odcházející energii.

Dveře se už neotřásají. Jsou dokořán otevřeny a proud mnou uvolněné energie se dere zpátky do světa odkud vzešel. Když je třeba, mluvím s přáteli, ale tentokrát pracuju hlavně sama.

Jakási podivná melodie mě vytrhuje z druhého světa. Ach ano, Blíženci zvoní budík. To už je půl sedmé?

Kdysi jsem se bála, že by mě někdo mohl považovat za blázna. Dnes je mi jedno, jestli jsem čarodějnice nebo cvok. Hlavní je, že hlava se umoudřila a bolest se alespoň zmírnila. A už zase můžu spát. Pořád lepší kontrolovat Bránu než do sebe cpát prášky. V tomto světě se pak dokážu smát věcem, které mě předtím přiváděly ke zhroucení. A u Brány (nebo kdekoli jinde v onom světě) mě čekají přátelé.

Sedím tu sama. Blíženec s Finkou sladce spí. Mám za sebou zase jednu z TĚCH nocí. Před oknem mlha a jinovatka vůkol. Od začátku prosince jsem se nezastavila. Teprve dnes. Za poslední rok jsem toho mnoho nenapsala. Nebyl čas. A vlastně jsem ani neměla odvahu. Nerada píšu negativní věci. Byly to problémy, které se táhnou celým mým životem a které vyvrcholily přesně v době, kdy se narodila Finka a já se chtěla radovat z malého, krásného, usměvavého miminka. Místo toho jsem hodiny a hodiny mluvila do dubu a poslouchala lži, demagogie a nechutnosti, po kterých jsem si prohlížela vnitřní topografii záchodové mísy. Nechutné. Všechno definitivně vygradovalo na Silvestra, i když to jsem to ještě nevěděla. U nás doma došla voda tak fikaně, že jsem zůstala stát ve sprše namydlená. Do slova a do písmene. A choďte na Silvestrovskou párty v županu s odkapávajícím sprchovým gelem, že? Takže jsem hodinu seděla a čekala, až nateče voda a nakonec mě Blíženec musel ošpricovat zahradní hadicí.:o) A o několik set kilometrů dál se mezitím uzavírala jedna ošklivá záležitost. A jak jinak, než hysterickým záchvatem, obviňováním, vřískotem a lhaním. Od chvíle, kdy jsem zjistila, jak se věci mají, jsem zase na hromádce. Vlastně mý tělo je na hromádce. Já už jsem natolik cynická, že mi to je snad i jedno, ale mýmu ubohýmu tělu ne. Reaguje přesně tak, jak se na stres naučilo reagovat. Migrény, nespavost, žaludeční problémy a pseudochřipka – vypadá to jako chřipka bez teplot, ale nic na to nezabírá, musí to odeznít samo. Byla jsem vychována k chorobné loajalitě ke svým rodičům a tak mám problém vůbec i jen naznačit, čeho se ty problémy týkají. A navíc se mi opravdu nechce znovu otevírat stokrát zamčenou Pandořinu skříňku. A ze všeho nejvíc se bojím, že by mi ani nikdo nevěřil.