Všude se hemží šavlozubí tygři, chlapi zase nezakryli past na mamuta, no hlavně že všude rozházeli pazourky a ty šutry nad jeskyní se taky pěkně viklají... Do toho vedlejší kmen nesouhlasí s naším božstvem Bronto-kaku-makem a tvrdí, že je třeba zničit to hadí sémě od kořene. A všechny ženský mají co dělat, jedna žvejká kožku, druhá sbírá semena, třetí fouká do mechu, bo nám jaksi skomírá oheň a někdo taky musí namlít obilí a to ještě nemáme tenhle rok zameteno. A starší děti se motají kolem, místo aby pomohly, paří zase nějaké ty svoje bojovky.

A v takovým fofru i nějaká mrňata přežila? Jak? Zvědavé to je jak opice, sebevražedné jak mohamedán a naprosto nekritické ke svým (ne)schopnostem. „Nelez tam!" a už je to v jámě na mamuta...

Nebo že by dřív byly jiný děti? Poslušný?

No, možná i jo, to nevím, ale zjistila jsem, že Finka má jisté zajímavé rudimentální synapse. Normálně na ni můžu jódlovat jak chci, ať sem neleze a jde jinam, ale ona mě naprosto ignoruje. Když ovšem Blíženec vrtal do zdi hmoždinky na skříňky, bylo třeba, aby se tam opravdu nemotala. A když jsem ji viděla, jak se protlačuje kolem nezajištěných skříněk, řekla jsem sice úplně klidně, ale hodně varovně: „Finko, pojď sem, tohle je nebezpečné! Nechoď tam!" A ona se okamžitě rozběhla ke mně. A pak, kdykoli Blíženec vrtal, trvala na tom, že bude u mě v náruči, což jsem jen vítala. Nebyla nijak vyděšená, jenom s tím ošklivým zvukem nechtěla mít nic společného.

Jednou jsem nebyla poblíž a když jsem si uvědomila, že Blíženec opět vrtá, běžela jsem za ní, aby nebyla sama. A ona seděla na gauči, jako jsme před tím seděly spolu a v náruči chovala svoje panenky tak,jak já normálně chovám ji.

Pak jsme odnášeli nějaké věci na půdu. Máme v horním patře díru ve stropě a spouští se tam tudy schody – Finka ještě neuměla pořádně chodit a už na něj vylezla. Problém je, že ty schody, které jsou normálně složené nahoře, se dolů stahují takovým vachrlatým způsobem – pomocí háku a ač jsou hliníkové, jsou pořádně těžké a je třeba Finku uklidit do bezpečné vzdálenosti.

Jindy je kolem toho strkanice, ale tentokrát jsem využila čerstvé znalosti a použila stejný varovný tón a odvedla ji za práh ložnice. Zůstala tam jak přikovaná. Dokonce mě překvapilo, že když pak Blíženec ty schody sklízel, běžela se „schovat do domečku", aniž by jí kdokoli cokoli řekl.

A dnes zas – byly jsme na hřišti a kolem zrovna sekali trávu takovými těmi velkými mašinami, co tu trávu rozhazují široko daleko. Takže jsem zase Finku varovala a ona mi okamžitě vlezla do náruče.

Na tom celým mě naprosto fascinuje, že malá se vůbec nebojí, je jen na nejvyšší míru ostražitá a naprosto přesně plní zadané pokyny. Už chápu, jak přežívají potomci přírodních národů, když je to tak silné, že ani tisíce let pokusů o civilizaci to nevymazalo.

Je to prosté. Když jsme zjistili, kde ta IKEA vlastně je a dokonce jsme se stali hrdými vlastníky GPS už jsme zase měli jiný problémek. (V Irsku je GPS pro nás nezbytnost, irský styl značení – uprostřed soukromého pole ležící uhnilý sloup obitý směrovkami je sice malebný, ale to je tak všechno, co se o něm dá říct.) Ten problémek se jmenoval – Kryska má pár týdnů do termínu porodu.

Ne, že by těhotenství samo o sobě bylo na překážku, ale jen si to vezměte. Jsme dva Češi, žijící v Irsku. Pokud se nám zde narodí dítě, bude automaticky Ir, s čímž jsme se smířili a počítáme s tím. I vyjedeme si do Severního Irska (tedy vlastně Velké Británie), já v rozrušení z náhlého estetického šoku porodím, a co potom? Bude to Čech, Ir nebo nedejbože Velký Brit? :o)

Tak jsme radši počkali doma.

Dnes jsme si opravdu mákli. V Irsku konečně otevřeli IKEA!!! Já vím, vás v Čechách to nechá chladnými, ale tady je to něco naprosto přelomového. Před příchodem IKEA byl na celém Ostrově nábytek pouze trojího druhu. Jednak nápodoba zámeckého stylu (děsně in jsou zde taky umělohmotné štukové ozdoby na strop a imitace těžkých brokátových tapet) – tento nábytek má na sobě kýbly laku, je ohnut do neuvěřitelných úhlů a je absolutně nepraktický. Šuplíkový prádelník o rozměru metr na dva metry (a šedesát cenťáků na hloubku) má v sobě prostor na několik ponožek a asi patery kravaty. V případě hodně málo obdařené ženy se sem dá umístit i pár bavlněných podprsenek bez kostic.

Druhý typ je „rurální" – to znamená tesaný širočinou, bez povrchové úpravy a pokud je prodávaný v Dublinu v centru, stojí hříšné peníze. I jednoduchá police váží tolik, že je třeba pod ní vybudovat bezpečný železobetonový sokl. Třetí typ je laciné lamino, které má tendenci se rozpadat už v obchodě. Co se sedaček a vůbec čalouněného nábytku týče, převládají kůží potažené nepohodlné imitace rozpláclého brontosaura – nejvíc se bohuželn povedly kosti. (Jak dokazuje moje naražená kostrč – koho by napadlo, že se na třímístný gauč smí sedat jen na vyhrazené plochy, že? Hodila jsem sebou doprostřed mezi polštáře a pak si tejden mazala zadek opodeldokem.)

Předpokládali jsme, že místní obyvatelé, jež stále ještě žijí v iluzi, že malinenkatý vlhký domeček zázračně zkrásní a opticky nabude, pokud bude vymalován temně rudou v kombinaci s temně zelenou, jsou se současným stavem nabídky zcela smířeni a dokonce spokojeni. Leč i zde se najdou lidé nenechaví, skoro by se dalo říci, že kverulující až reakcionářští, a ti si vyčíhli, že nahoře, v Severním Irsku, konkrétně v Belfástu je IKEA. A jezdili tam z celého Irska natolik často a nadšeně, že IKEA nejen že začala přijímat kromě Libry také Euro, ale dokonce začala brát i Irské kreditní karty.

Protože zájem Irů neutichal, před několika lety konečně padlo rozhodnutí, že IKEA bude vybudována i v republice Irsko. Byl zakoupen pozemek u Dublinu a rozproudilo se několik sporů, zdlouhavých správních řízení a my, IKEA čekači sesychali beznadějí.

Leč minulý měsíc byla IKEA konečně otevřena. Byly očekávány masové hysterické scény, IKEArun, drancování a vůbec pouliční bitky, jak je tu blahým svátečním zvykem. Z toho důvodu byly posíleny veškeré zodpovědné složky, IKEA sama sebe předháněla ve zpracovávání a vyhodnocování katastrofických scénářů (její experti jako vedlejší efekt konečně objevili strategii, jak vyhrát třetí světovou), no a co myslíte?

Jak všichni pořád slyšeli, jaký to bude opruz, nikomu se do té vřavy nechtělo a Oranžisté s Republikány jsou zase natolik tradicionální, že dali přednost hrátkám na hlavním Dublinském náměstí jako obyčejně (ono u IKEA nejde vytlouct mekdonalda a za to je vždycky bonusové ohodnocení pro oba týmy),takže  nakonec se žádný nával nekonal. Ne, že by tam bylo málo lidí, to opravdu ne, ale žádný pudlík nebyl ušlapán a prozatím ani žádné dítě nebylo zcizeno a rozebráno na orgány.

My se do země zaslíbené, skandinávské, mrkli v pondělí. To jsme tam přišli v sedm večer (měli do devíti) takže jsme to jen velice rychle proáchali a letěli domů změřit stropy. Měli tam totiž naprosto skvělou knihovnu Billy. Dokonce v dubovém designu. V úterý už jsme tam byli zas a skříňky koupili.

Dovezli nám je v pátek a my je skládali. Dneska. Lidi, to je žůžo! Máme pět metrů skříněk na délku a na dva metry a třicet sedm cenťáků na výšku! Tam už se pár knížek vejde! A pokud to tam nenaskládáme všechno, koupíme další skříňky.

A ještě jsme si tam vyhlídli sofa. To staré se totiž poněkud odporoučelo a my zoufale obsedávali všechny rozplácnuté brontosaury, co jich tu v obchodech měli.

Zkrátka IKEA vivat!

Možná předvčerejší tragédií u rodinného krbu. Před týdnem jsem přestala kojit a Finka si musí zvyknout, že usíná bez mlíčka. Zatím to vypadá tak, že už nespí přes den, takže večer padá na hubičku a usíná nad kaší (kéž by nám to vydrželo, jak neusne nad kaší, je schopná se dožadovat kojení do čtyř do rána....). Je tudíž jasné, že u její večeře se nežertuje, ale tváříme se, že tu nejsme a imitujeme pěnu.

Předevčírem tatáž scéna. Dítko klimbá nad kaší, ale chraň bohové rodiče, jenž by zašelestil třeba jen krevním oběhem – dítko je stále připraveno k hrám, veselení se a podobným kratochvílím. Však to taky dává najevo explicitním cucáním palce. Cuci cuci deset minut... cuci cuci dvacet minut... PRÁSK hlavičkou do stolku. Rychlé zvednutí, zmatené rozhlédnutí, zavření očí... PRÁSK ještě jednou.

Vystartovali jsme s Blížencem oba zároveň, já dokonce tak aktivně, že jsem židlí nabourala drátěnou zástěnu u krbu. Šlupka jako hrom. Okamžitě oba s Blížencem vyděšeně hypnotizujeme zhroucenou postavičku na židličce. Tím pádem ovšem nevidíme, že tou ranou se vyděsila dosud klidně spící kočka a v polospánku maniakálně vyskakuje do prostoru, přímo před Blížencovu nakročenou nohu.

Ano vážení priatělia, len milimetre chýbali... Vlastně nechýbali, byl to gooooooooooooooool – Blíženec našeho koče nakopl jak zákon káže a tím změnil směr letu nebohého chlupatce – přímo do štokrlete. Za děsivých zvuků (čtyři kostrouši ve vodojemu trénují hru na xylofon) se ochlupené štokrle zase rozsektorovalo na jednotlivé činitele – kočka doleva, štokrle doprava (a krb tak dostal druhý zásah).

Stáli jsme tam jak solné sloupy. Kočka zvědavě vykukovala z podstolu, naprosto klidná (později to komentovala laxním: "To se mi stává běžně.") a my s Blížencem v pozici dvou voskových figurín čekali, až se ozvuky té strašidelné řeže rozplynou i v našich hlavách.

Jediný, koho rozruch minul, byla Finka, pokojně spící s hlavou na stole. A tak si ji Blíženec naložil a odnesl do připravené postýlky. A ještě se vrátil včas, aby mě mohl křísit ledovou vodou. Pane jo, já mívám záchvaty smíchu hodně často, ale tentokrát jsem se opravdu neudržela na nohou.