Ráno jsem se rozhodla, že nastal správný den, abych Blíženci objednala dárky k narozeninám. Vzhledem k našemu umístění na maloměstě je levnější zaplatit Amazonu poštovný, než se potajmu kodrcat do Dublinu, obrážet knihkupectví a doufat, že objevím něco zajímavého.

Bylo ovšem třeba jít na Amazon až po šestnáctým, aby se nákup neobjevil na každoměsíčním výpisu kreditky – Blíženec není žádný béčko a pálí mu to nebezpečně rychle. (A vidí i přes olověnou zeď... ovšem tehdy a jen tehdy, když nemá.)

Mé finanční transakce na internetu jsou vždy velice vypečené. Už mám několik zářezů v motherboardu za akutně zapomenutá hesla. Další zářezy jsou za hesla spletená (dobrý je přepnout si klávesnici na anglickou nebo vypnout NumLock). A taky mám na kontě několik pádů jak elektrické tak internetové sítě právě ve chvíli, kdy jsem slavnostně zamáčkla enter, jakože vyplněný formulář může opustit můj monitor (ne neodeslalo se to, ano hapalo to).

Nejmírnějším následkem mých bezhotovostních transakcí bylo zaslání knih na starou, Dublinskou adresu, kde už to neměl kdo převzít. Naštěstí se vše povedlo vyřešit několika mejly. Ty ovšem už datloval Blíženec, bo já se už navždy rozhodla internetově-platebně abstinovat.

No a s touto smrtelnou diagnózou jsem klusala na Amazon, že tentokrát budu zase za blba. Připravila jsem si kreditku, kyblíček na nervy a jela jsem. Se svými sympatiemi k Amazonu jsem se svěřila už dříve, takže nebudu plýtvat místem. Výběr v pohodě, mačkám tlačítko zaplatit, na mejl mi dochází potvrzení... Až pak mi došlo, že kreditku si můžu strčit... a číslem napřed.

Hergot co je zas tohle? Proč to po mě nechce platit?

Vytáčím Blížence a lstivě se jej vyptávám na platbu přes Amazon. Prej tam je nějakej kód odminula, takže kartu už nepotřebují. Hurá. Tajemství bude zachováno. Nadšeně se uculuju, když v tom:
„Jo, Krysko moje, je to děsně jednoduchý. Jenom jsem tam nedávno nastavil bezpečnostní heslo u naší banky pro internetové platby...."
„Cooooo?" krákorám.
„No, prostě se Ti otevře okno s dialogem, kde vyplníš heslo pro naši banku a potvrdíš jim, že jsi tu platbu opravdu chtěla. Jsem Tě s tím nezatěžoval, protože ty přes net nic nekupuješ..."

Aúúúúúúúú.

Žádná taková stránka se mi nezjevila. (A i kdyby zjevila, tak heslo stejně neznám.)

Zkonzultovala jsem to s mediálně známým internetovým odborníkem. Potvrdil mi, že bude lepší, když se Blíženci přiznám a nechám ho zkontrolovat, co se vlastně dělo. Ach jo. (Prej jsem naivní, když před svým mužem, programátorem, chci zatajit cokoli, co na internetu provádím :o)))

***
Po této vyčerpávající činnosti jsem dostala hlad. V lednici na mě čekala koprovka. Moje milovaná, z čerstvého kopru uvařená... Chuťové buňky tančily čardáš jen při pouhé myšlence na zbyteček té lahůdky, odpočívající v kastrůlku.

Nábožně jsem kydla hmotu na talířek. Ještě pláteček masa. Tááák. Knedlíky (pravý český) si ohřeju zvlášť. Ještě to zaklopím umělohmotnou pokličkou, by to neztratilo šmak. Už se to hřeje, už se to točí! Minutka dvě těšení. Cink!

Vytahuju talíř, netrpělivě mlaskám. Zvedám pokličku.... PRÁSK!

Mha přede mnou, mha za mnou. Nálety?

Utírám brejličky z nejhoršího a smutně civím na zašpiněný talířek. Omáčka změnila svou prostorovou orientaci a já teď můžu na maškarní za koprovku.

Nevesele, truchlivě usedám na gauč a tiše medituji nad tím, že již vím, jaké to je, když člověku něco vybuchne do obličeje. Koč se raduje a pečlivě slízává omáčku a kousky masa z mého tělesna.

Knedlíky s vajíčkem taky nejsou špatný.

***

Kompletně převlečená a osprchovaná sedím u počítače a snažím se tvářit, že se učím. Za stolem vidím svítit nabíječku. Aha, máme nabito, vytáhnu to ze zdi. Natahuju se přes stůl. Ve chvíli, kdy mám obličej přesně nad profilovaným rohem stolu, přepadne mě neskutečně prudké kýchnutí.

Jediný na co myslím je, že jestli praštím obličejem o stůl, zmasakruju si brejle. Z posledních sil pootáčím hlavu...

Jsem zprofilovaná. Modřina na lícní kosti vypadá docela drsňácky. Kérka to není, ale taky dobrý :o)

***

Den jako malovaný, což?

linkuj.cz vybrali.sme.sk