Když k nám ten malý chudák přišel, byl nejen nemocný, vyzáblý a zablešený, ale taky plný hrůzy ze všeho a absolutně bez jiskry sebevědomí. Vlastně to byl takový vyděšený špinavý hadřík, který se nám snažil co nejvíc zavděčit a neustále čekal, kdy ho začneme mlátit. Pokaždé, když si na tu dobu vzpomenu, skřípu zuby a ráda bych původní majitele zkopala.

Nicméně to, na co jsem si nedávno vzpomněla, byl jeden z průvodních jevů jejího zlomeného charakteru. Když jsme ji dostali, pokoušeli jsme se hrát si s ní a dělat jí věci, které ostatní psi vítají a její jedinou reakcí byla hrůza, že to zase bude bolet. A hlavně – když jsme s ní šli na procházku a v cestě jí ležela kaluž, naprosto bez jakéhokoli zaváhání jí prošla. Vůbec se jí nesnažila vyhnout.

Tyto věci se měnily nepozorovaně. Nejprve si s námi začala hrát, pak dokonce začala s Čivaváčkem „zpívat" – prostě oba zaklonili hlavičku a ječeli, co to dalo. Čivaváček tyto zpěvy nadšeně provozoval celý svůj život a nemohl pochopit, že jeho nová kamarádka se k němu ne a ne přidat. Jen se provinile kroutila a sem tam jí ze sevřené tlamičky uniklo zdušené kníknutí. (Tehdy jsem ji tak dlouho za každé zakňučení chválila, až se doopravdy rozezpívala a vřískali pak s Čivaváčkem, až drnčela okna :o)))

Ale zpět ke kalužím – vlastně ani nevím, kdy jí ten fatalistický pocit zbytečnosti přešel, ale jednoho dne jsem si uvědomila, že na cestě plné jarních kaluží klušou dva minipsíci s ladností ušlechtilých kočárových koní, a že se oba zcela kategoricky vyhýbají nejen kalužím, ale také sebemenšímu nebezpečí, že by si zašpinili své elegantní štíhlé nožky.

Nedávno se něco takového stalo i mě. Po letech, kdy mi bylo prakticky jedno, co na sebe navleču a jakákoli péče o zevnějšek byla bržděna vědomím, že stejně je to jedno, lepší už to nebude a raději si koupím něco na čtení. Aspoň mě přes ten papír nebude vidět.

Po té, co se událo za poslední rok a co mě vrátilo o dobrých patnáct let nazpátek, jsem si jako zázrakem uvědomila, jaké blbosti se dopouštím. Náhle jsem se uviděla z větší perspektivy a uvědomila si, že jsem taky věčně zalezlá v koutě. A taky, v metaforickém slova smyslu, se nevyhýbám kdejaké zbytečné louži. Vědomí, že jsem se nakonec dokázala ubránit mi zvedlo sebevědomí o stovky procent. Najednou mám místo špinavých tenisek i hezké boty, pečlivá pedikúra i manikúra taky udělala své a kolem mě se odkudsi zhmotnilo i hezké prádlo. Pravda, co se horního oblečení týče, tak pořád vládnou džíny a trika s potiskem, ale to už je spíš otázka toho, co mě baví.

linkuj.cz vybrali.sme.sk