Předevčírem tatáž scéna. Dítko klimbá nad kaší, ale chraň bohové rodiče, jenž by zašelestil třeba jen krevním oběhem – dítko je stále připraveno k hrám, veselení se a podobným kratochvílím. Však to taky dává najevo explicitním cucáním palce. Cuci cuci deset minut... cuci cuci dvacet minut... PRÁSK hlavičkou do stolku. Rychlé zvednutí, zmatené rozhlédnutí, zavření očí... PRÁSK ještě jednou.

Vystartovali jsme s Blížencem oba zároveň, já dokonce tak aktivně, že jsem židlí nabourala drátěnou zástěnu u krbu. Šlupka jako hrom. Okamžitě oba s Blížencem vyděšeně hypnotizujeme zhroucenou postavičku na židličce. Tím pádem ovšem nevidíme, že tou ranou se vyděsila dosud klidně spící kočka a v polospánku maniakálně vyskakuje do prostoru, přímo před Blížencovu nakročenou nohu.

Ano vážení priatělia, len milimetre chýbali... Vlastně nechýbali, byl to gooooooooooooooool – Blíženec našeho koče nakopl jak zákon káže a tím změnil směr letu nebohého chlupatce – přímo do štokrlete. Za děsivých zvuků (čtyři kostrouši ve vodojemu trénují hru na xylofon) se ochlupené štokrle zase rozsektorovalo na jednotlivé činitele – kočka doleva, štokrle doprava (a krb tak dostal druhý zásah).

Stáli jsme tam jak solné sloupy. Kočka zvědavě vykukovala z podstolu, naprosto klidná (později to komentovala laxním: "To se mi stává běžně.") a my s Blížencem v pozici dvou voskových figurín čekali, až se ozvuky té strašidelné řeže rozplynou i v našich hlavách.

Jediný, koho rozruch minul, byla Finka, pokojně spící s hlavou na stole. A tak si ji Blíženec naložil a odnesl do připravené postýlky. A ještě se vrátil včas, aby mě mohl křísit ledovou vodou. Pane jo, já mívám záchvaty smíchu hodně často, ale tentokrát jsem se opravdu neudržela na nohou.

linkuj.cz vybrali.sme.sk