Tak se to stalo. Ve chvíli, kdy už to nečekal ani ten největší škarohlíd.
"Opustil nás manžel, dědeček, otec, syn, strýček…" Směju se tomu, že v tý urně teda bude tlačenice a děkuju za to, že jsem s tátou byla v míru a v lásce. Tak se líp žije se vzpomínkami. Děkuju i za možnost vidět do Lavondyss. Je to možnost zamávat na rozloučenou.
Smrt sama je nádherná, to jen to umírání stojí za houby. A starosti pozůstalých. A prázdnota, kterou znovu zaplní teprve čas.
Nejhorší je, že tady už prostě nejde nic dělat. Jen se smířit se situací a přát šťastnou cestu.
*Díky všem, kteří jste pomáhali tátovi držet palce. Skoro se ten zázrak povedl.
Týden před termínem mého porodu jsem se od mámy (lezlo to z ní jak z chlupaté deky) dozvěděla, že tátu odvezla rychlá. Prý zánět žlučníku. V tu chvíli jsem si říkala: „Ha ha". To při vzpomínce, jak se smál mé žlučníkářské dietě, sám se cpal pečeným bůčkem a meditoval nad tím, kde jsem ten svůj špatnej žlučník asi podědila. Teď už bylo jasné, kde.
Ten první týden ležel v nemocnici, mračil se jako čert, protože v nemocnici v životě neležel a neměl to v plánu ani tentokrát, a čekal na operaci. Jenže začaly komplikace. Pak se komplikace ještě zkomplikovaly, ale to já už nevěděla, protože tu noc, co tátu museli uvést do umělého spánku, jsem rodila.
Dozvěděla jsem se to až se skluzem – až teprve, když jsem vrátila z porodnice a zavolala domů.
Od té doby je s tátou čím dál hůř. Slinivka. Dnes táta podstupoval už čtvrtou operaci, na dialýze je jako doma a je i po tracheotomii. Každý den se klepu, když beru sluchátko do ruky a snažím se dovolat. A jako naschvál, volačky fungují čím dál hůř a den ode dne potřebuju víc pokusů na to, abych se dovolala. A každý den může být tátův poslední.
Ne, takhle jsem si to nepředstavovala. A on určitě taky ne.
A bohužel, tohle je jen špička ledovce, co se problémů týče.
Kdysi dávno se mi stala taková (z dnešního pohledu) veselá příhoda. Ještě jako dítko sotva školou povinné, jsem se na obědě ve školní družině zmínila o záporných číslech. Reakce mých spolužáků mě překvapila – zvedli se jako jednotná fronta a nejprve po dobrém, ale později čím dále drsněji mě nutili, abych odvolala, že něco takového existuje.
Náhle jsem se vyčlenila z davu a stala se společným nepřítelem. Celou štvanici vedlo děvče, které bylo na propadnutí už v té první třídě. Později jsem podobných štvanic na kolektivního nepřítele (blbě čumí, je tlustej, bojí se, včera mi někdo vykopal cvičky na dvůr – to musel být ON) viděla mnoho. A bohužel se i několika zúčastnila s pocitem morálního zadostiučinění („no jo, fakt je takovej divnej, ty cvičky musel vykopat jedině ON"). V jednotě je síla a společný nepřítel stmeluje. Co si budeme povídat o reakcích davu, že?
Na celé věci mě fascinuje to, jak snadno je z kolektivu vyčleněn společný nepřítel a hlavně to, že ten, kdo se do čela smečky postaví a štvanici odstartuje, je málokdy bez viny. Ještě jsem nezažila, aby se do čela davu a s nataženým prstem postavila hluboce morální osobnost. Proč? Protože hluboce morální osobnost už z principu své výjimečnosti nikdy nesplyne s davem, zato je vděčnou lovnou zvěří (důkazy jsou rozesety v celé historii lidstva).
Přesto stačí ve správnou chvíli zařvat „je to hajzl, protože..." a dav se sám začne formovat. A pak už je naprosto jedno, co „ten hajzl" udělal nebo neudělal. Teď už jde o něco jiného – je tu nepřítel (samo sebou nemorální) a ti, kteří jej za jeho nemorálnost tepou. Ať byli jacíkoli do této chvíle (a NEVĚŘÍM tomu, že by byli morální a bez viny), náhle je tu někdo, na koho lze ukázat a říct: „Chce se mi zvracet, když ho vidím." (čti: „Vidím co udělal špatně, tudíž jáááá jsem na správné straně síly.") Je to ten, kterého lze od nynějška podezřívat a vinit z všech možných lidských slabostí, špatností, nedostatečností...
A pak jsou tu ještě ti démoni, kteří se nepostavili s planoucími meči k jednotné linii spravedlivých. Co s těmi pobloudilci? Nejdou s námi, jdou tedy proti nám – určitě souhlasí s tím nemorálním hajzlem. Ahááá jsou tedy stejně nemorální jako on. Co s nimi, to už záleží na scénáři doby. Někdy se věší, někdy upalují, někdy se jen humánně ocejchují a zapudí, někdy se jim nadává do „socialistických prasat, co glorifikují práskače".
A tak si mě klidně zařaďte po bok těch pobloudilců, kterým nestačí ukázat prstem. Ne děkuji, nebudu cupovat obětního beránka pro podzimní kolekci 2007. Existují daleko méně invazivní metody duševní hygieny.
Taky nebudu glorifikovat toho dotyčného, který v této sezoně ukazuje prstem. Proč ukazuje prstem právě tímto směrem? Proč teď? Proč právě takovým způsobem? Proč právě a jedině on? Qui bono?
***
Je opravdu osvobozující uvědomit si existenci někoho, koho lze odsoudit, na kom lze ukázat, že JÁ jsem jiná, lepší, morálnější... Obětina, na kterou se svedou hříchy jednotlivců, hříchy doby, hříchy historie. Obětní beránek pomáhá očišťovat ostatní už tisíce let.
Podle dochovaných materiálů nebylo mnoho beránků, kteří by svůj krk nastavili noži dobrovolně. Zato bylo vždy mnoho těch, kteří rádi a dobrovolně ze stáda některého vyčlenili. (Z morálních důvodů, z důvodů bezpečnosti ostatních, z důvodů rozvracení společenských řádů, protože nevěří ve správný bohy, protože je prostě divnej, protože je žid a ta Hrůzová byla přece vykrvená...) Když je třeba obětního beránka, důvody se vždycky hledají nejsnáz.
Poučení? Nejbezpečnější je možná mít moralisticky vztyčený prst permanentně, on už se před ním nějaký ten „beránek" objeví. Jen pozor, neustále vztyčený prst by taky mohl vyčlenit do role oběti i samotného nositele...
Tak co, na koho to slovo padne příště?
Za mé trauma může SuEinin bložínek . Jako na potvoru si v něm nepsala o Bilíškovi, ani o svých sympatiích vůči paladinům („mají takové boží opálení, jako ze solárka" ;o). Psala o knize, na kterou už nějakou dobu čekám, až vyjde v češtině, bych měla co číst za deštivých večerů na medvědí kůži před krbem. Předpokládala jsem, že kniha vyjde v Čechách až v létě. Omyl. SuE prohlásila, že si onu knihu už zakoupila! Já chci taky, hned hned hned! Za chvíli mám svátek, tak toho politicky využiju, ne?
I vydala jsem se na Vltavu. Už posílají i do zahraničí, hurá!!!
Pak jsem zjistila, že za poslání jedné knihy k nám na Ostrov si účtují pětikilo. Trochu dost, boť patnáctikilovej balík mě stál osm stovek. Přece ta kniha neváží tolik? Tak nic, kdybych si toho objednala víc, pětikilo zůstane stejné a náklady se rozmělní... OK.
A tak nastalo prohledávání Vltavy.
Oách bohové! Tak pravila žena Kryska. Takovej mrdník snad neměli ani v ústředí anarchistické obrody sovětského svazu!
To jsem si takhle otevřela sekci „knihy – duchovní nauky". A první kniha, která na mě jukla, nesla název „Kurz akvarel". Ani zbylé nabízené nefušovaly právě do duchovna. Ale to jsem si říkala, že jim jen blbě funguje kontextová nabídka.
Jenže pak jsem zabrousila do sekce „knihy – duchovní nauky – ostatní ". Tam už se to výtvarnem jenom hemží. No nevím, zešílel tam někdo? Hledat něco o umění, tady to rozhodně hledat nebudu.
A pak jsem vyrazila do sekce „počítače". Ta se dále dělí mimo jiné na sekci „jč zš". Ano, učebnice češtiny pro ZŠ... Fakt, v který jiný sekci by člověk hledal čítanku, že?
A co teprve sekce „počítače – DTP-grafika"! Mimo relevantní tituly tam mají kýbly naprosto nesouvisejících titulů: „Bludiště s pastelkami", „Co umí Máťa svede i Káťa" nebo „Bulharsko plné zážitků". Navíc profil jednotlivých knih je také závratně podrobný ...
A to nehovořím o tom, že jméno jistého autora lze napsat i třemi různými způsoby, takže si na tom vyhledávač pěkně vyláme klektáky...
Kurňa, co to je? To, že platby a ostatní věci proběhly zatím v pohodě, mě nijak neukonejšilo – když si nemůžu rozumně vybrat zboží, tak mě nezajímá, že kasa září novotou a pípá polyfonně!
P.S.
On ani ten výpis knih v jednotlivých sekcích není zrovna povznášející. Zatímco na Amazonu mají seznam udělaný takto (obrázek přebalu, základní informace a cena), na Vltavě vsadili na seznam psaný drobným písmem. Sloupec určený pro jméno knihy (prakticky nejdůležitější sloupec) je užší než by bylo třeba, takže se dočtete např: „Úvod do programování v..." atd. atp.
No je tohle profesionální?
To, že (admin) obstarává technické nicotnosti, abych vůbec mohla do Doupěte datlit své velemyšlenky, to mě nezajímá. Chci, aby mi psal osobní dopisy s pokornými žádostmi, abych se uvolila zúčastnit se nějaké soutěže (kterou onen nehodný admin vymyslel, aniž by se zajímal o její propagaci mezi studenty pražských univerzit(!)), nebo abych se uvolila si i nějakou tu cenu převzít!!!
A já mu pak na svém blogu, díky kterému on má omluvenu svou existenci v tomto časoprostoru, dám (poněkud jízlivým tónem, plným vzletných příměrů, takže to nakonec připomíná spíš rozmluvu hořícího keře a jistého kamenotepce, než nevýznamné denní ublognutí jednoho z tisícovky blogerů) rady , jak se lépe a radostněji zhostit adminské role. Taky si chci užít toho, jak milostivě a zcela výjimečně povolím komentáře pod svým článkem a pokud mě někdo slušně upozorní, že citovat soukromovou korespondenci bez předchozího svolení je neslušné, budu moci v dalším článku podrážděně laborovat o (ne)kompetentnosti a (ne)gativismu komentujících, čtenářů, adminů a obecně těch ostatních nechápajících.
Pokud by vás zajímalo, proč dnes používám závorky tak specifickým způsobem, nebo o čem to tady u všech všudy točím, mrkněte k jednomu člověku, kterého jsem si dřív docela vážila. (K tomuto článku "se bylo vyjádřeno";o) i tuhle .)
Osobně mě nejvíce dostal článek zmiňovaného autora s tak čistě utopistickým tématem, že by se to snad ani More neodvážil publikovat :o)))
***
Stručné shrnutí článku:
Člověk by se neměl zbytečně stresovat. Media jsou morbidní a ukazují ošklivé záběry a říkají ošklivé věci. Člověk se zbytečně stresuje, je z toho chorý a genofond lidstva spěje k neradostným koncům.
Jak s tím bojovat? (PF brýle = brýle s pozitivním filtrem)
Cituji:
„Jak by to vypadalo? Když při večeři spatříte na obrazovce, jak na letecké přehlídce letadlo nezvládlo sestup a havarovalo do publika, PF brýle vám promítnou jeho bezpečný vzlet.
Když moderátor v televizi uvede zprávu, že se tam a tam nabouralo auto, a kamery předvedou příslušné hrůzné detaily válejících se částí karosérie a těl, ten, kdo má PF, uslyší a uvidí zprávu o tom, jak na téže silnici projelo dalších pět tisíc aut bez nehody."
Technologie k této záležitosti prý již existují, jen je propojit. Lidstvo se přestane stresovat a vše bude růžové.
Nedá mi to a musím sem dát ještě jeden citát:
„Když nám uštvaná žena, podvědomě sledující TV zprávy, nacpané mrtvolami a detaily dětí s ustřelenými ručkami, začne nadávat a podobat se fúrii, s PF brýlemi uslyšíme, jak nás chválí a spatříme, jak je krásná a milá. (Nemůžeme ji pak neobejmout, nepohladit, a uvidíme, jak rychle se dá taková žena zpacifikovat.)"
Pacifikace ženy mě dojala takřka k slzám.
A poslední kitát:
„Vyzkoušejte si to, třeba jen tím, že vždy, když v průběhu řeči budete chtít použít slovo „problém", nahradíte ho slovem „radost".
...
„Když ovšem místo toho použijeme slovo „radost" (například místo obvyklého povzdechu „Já mám s tím šéfem takový problémy..." řekneme „ Já mám s tím šéfem takový radosti..."), radikálně změníme stav své mysli a těla: Namísto adrenalinu začneme produkovat endorfiny, přirozené opiáty, a bude nám, po těle i po duchu, blaze."
***
Proč mě dotyčný článek dostal? Mimojiné proto, že mluví o tom, jak máme být pozitivističtí a jak na nás špatně působí špatné zprávy a přitom se celý spot snad až nadměrně věnuje utrženým ručičkám, krvi a stresu.
Ačkoli jsem před tím přečetla zprávy v novinách, včetně černé kroniky, dotyčný slohový útvar byl jednoznačně nejtragičtější a nejčernější záležitostí, na kterou mi za celý den oko padlo. Je dost charakteristické, že se jmenuje Pozitivní filtr a vyšel v Pozitivních novinách. Aneb: mír si vybojujeme i za cenu další války! :o)
Taky by mě zajímalo, kde onen superpočítač, který už vlastně existuje (???) bude brát data pro zobrazení pozitivních alternativ? A měnit slovo "problém" za slovo "radost"??? Trochu alibistické, neřku-li povrchně "newagovské"...
Kromě toho je nápad s pozitivním filtrem už značně obstarožní. Ad Stanislav Lem, povídka Futurologický kongres. Jenže na rozdíl od pana Lema, pan Marek jen naivně fantazíruje o pozitivním falšování reality, aniž by mu na mysl padl stín nejistoty, jestli jeho nápad není náhodou ideální k maskování či překrucování nepříjemných skutečností. Možná nezná Lema, ale to jeho pozornosti unikl i Orwell? Nebo roky 1948 – 1989 v naší zemi, kde se také ve zprávách pozitivisticky maskovalo a kdy se slovo "problém" zásadně zaměňovalo za slova "radost" "úspěch" a "... na věčné časy"?
Jen tak na okraj – proč sypat chechtáky do vývoje děsně drahých superpočítačů, které mi zfalšují realitu? Přikrášlovat skutečnost si můžu díky nějaké té lajně anebo, v případě preference "zdravého životního stylu", si snad můžu přečíst návod k použití televize a pokusit se použít tlačítko pro vypnutí oné bedýnky. Tím má křehká psýché nepřijde do styku s krutými a hyenisticky zpracovanými zprávami a já můžu za zpěvu manter zaníceně sledovat, jak mi pozitivně klíčí zrní.
P.S. Pokud někdo zmiňovanou povídku Stanislawa Lema "Futurologický kongres" nezná, mohu jen vřele doporučit. Kromě skvělé práce s jazykem a neuvěřitelné stylové lehkosti je povídka i třicet let po svém vzniku až podezřele aktuální.
Držím Ti palce PJ, každý máme v životě své úkoly a své způsoby, jak těmto úkolům dostát.
Naše způsoby se mohou zdát ostatním divné, hloupé nebo směšné, ale jsou to naše způsoby a jsou důležité jen a jen pro nás. A jen my sami je máme právo jakkoli hodnotit. Ostatní mohou komentovat to, co jim k okomentování dáme, ale nemají právo stavět naše rozhodnutí na pranýř. Pokud tak činí, dopouštějí se morálního deliktu.
Nelíbí se mi, že Tvoje stránky, které ses rozhodl pohřbít, byly vytaženy z hrobu jako mršina a podivným způsobem proklamovány stylem „podívejte se na tu ubohost". Nevím, proč si kdosi osoboval tu pravomoc rozhodovat nejen o bytí/nebytí jednoho osobního deníčku, ale i o tom, jak se na něj ostatní mají dívat. Mě osobně to urazilo. Pokud už někdo chce na světlo světa vytahovat nějaké ubohosti, ať tedy ukáže své vlastní.
Jenže dost často právě ti, kteří ukazují obviňujícím prstem na ostatní (hlavně na ty, o nichž ví, že se nebudou bránit), se jen snaží zamaskovat svou vlastní zoufalou malost a nedostatečnost. V souvislosti s tím se mi neustále vrací věta o hledání třísky v oku bližního a přecházení trámu v oku vlastním.
Je mi z toho opravdu trapně. Nechci to, co se stalo, přirovnávat k hanobení mrtvých, ale tato paralela mi neustále tane na mysli.
Mrzí mě, že se něco takového stalo. Tobě, PJ, přeju vše nejlepší a držím Ti palce, ať se Ti v životě podaří dosáhnout Tvých cílů. Ráda Tě ve svém Doupěti kdykoli uvítám.
P.S.
Pokud někoho zajímá, proč se do toho pletu, tak proto, že se už druhý den nemůžu zbavit pachuti hnusu a chucpe jednání. Copak můžu mlčky přejít tak zbytečný a samolibý útok na bližního? Pokud bych k něčemu takovému mlčela, cítila bych se, jako kdybych tiše souhlasila. A to bych potom musela při pohledu do zrcadla zvracet.
Zuřím, vztekám se a běsním.
Zase jsem vyměkla. Zase po mě něco chtěla a já si překopala svý vlastní plány, abych jí vyšla vstříc. Myslíte, že mi poděkovala? Jen jsem se z jiných zdrojů dozvěděla, že mé služby zase nebyly úplně v pořádku. Tentokrát jsem neměla ten správný přístup, který by si naše milá, skvělá a tolik, tolik dokonalá Čikíta představovala. (No, vlastně mi jistým způsobem, po svém, poděkovala – sdělila mi, že příště, až bude potřebovat, zase využije mých služeb.)
Je tukan. Je tukan. Je tukan!!!
A já jsem všech tukanů královna, že mě to ještě bere.
Tohle už je čtvrtý turnus naprosto shodných okolností.
Chci trhat, chci šlapat, chci cítit krev!
(Blíženec se právě s mírným úsměvem táže, zda-li jsem nebyla v minulé inkarnaci u jezuitů nebo vůdcem zběsilých hord. :o))) Každopádně Psí vojáci v současné chvíli přesně vystihují moji náladu.)
Chodím do Lavondyss dost dlouho, abych věděla, že čtvrté kolo úplně stejných událostí není náhoda. Takže sleduju svistot kruhů mezi tlapama a přemýšlím, jak to rozplést, abych už nemusela absolvovat pátý match.
© tukan – Soukina
Dnes umřela další bytost, kterou jsem měla ráda. Přítel mých rodičů. Ještě před dvěma měsíci seděl na té stejné židli, na které teď zrovna sedím já, díval se na fotky, které jsem pořídila na Ostrově a smál se mým historkám o Ostrovanech.
Tehdy jsme už věděli, že v něm hlodá rakovina, ale netušili jsme. Netušili jsme ani minulý týden, když byl převezen do nemocnice. A netušili jsme ani dnes, když jsme oslavovali máminy narozeniny, že v tátově mobilu na nás čeká smutná zpráva.
Poprvé za svůj život jsme viděla tátu, jak jen bez pohybu bezmocně sedí, nebojuje, nerozčiluje se, jen si (asi) přehrává v hlavě téměř čtyřicet společných let.
Ač je to zbytečné a nesmyslné, hlavou mi běží slova jako “nespravedlnost”, “proč zrovna on” a také “proč tak rychle?”.
Vím, že každý z nás má přesně vyměřený čas, ale…
Právě přede dvěma dny jsem se z jednoho vyšetření dozvěděla, že také některé mé buňky se nechovají tak, jak by se zdravé buňky měly chovat. Když mi to má lékařka sdělila, koukala jsem na ni, jako by mě praštila po hlavě palicí. Ač jsem k ní šla projednat něco úplně jiného, už jsem se zmohla jen na tupý údiv. Kupodivu mě nenapadlo ono akademické (a naprosto, naprosto zbytečné) “Proč zrovna já?”.
V mém případě je to zatím jen prvotní odchylka od normálu. Odchylka, která se musí sledovat a dále kontrolovat, ale…
Už podruhé za pár měsíců jsem se setkala se svou smrtelností. Na poprvé to bylo docela šokující. Nyní jsem si uvědomila, že jsem na tom vlastně moc moc dobře. Díky Lavondyss jsem smířená se sebou, s lidmi i s Bohem. To je hodně velké bohatství, když na dveře zaklepe Smrť.
Doufám, opravdu hodně a upřímně doufám, že také ona bytost, která dnes překročila hranici tohoto světa, odcházela smířená.
Dnes bez komentářů, přátelé. Díky.
Je to opravdu smutný rok. Ještě loni touhle dobou byli rodiče obklopení smečkou chlupáčů. Dnes jim zbývá už jen mladinká Kočica.
Po Čivaváčkově smrti se mi zdál podivně živý sen. Stála jsem u branky a z našeho domu vycházel můj už deset let mrtvý dědeček. Usmál se na mě, zvedl ruku na pozdrav a řekl mi, že musí být tři mrtví. Ještě jednou to zopakoval a odešel. Docela mě to tehdy vyděsilo. Blíženec, racionalista, mi vtloukal do hlavy, že to byl jen sen. Jenže jsem se stejně bála. Kocourkovi někdo přerazil nožičku a ztýral ho tak, že už nepomohla ani operace. Čivaváček umřel na srdeční záchvat ve svých šestnácti. Kdo bude ten třetí?
Byla to Ratlička. Z plného zdraví dostala zánět dělohy takového rozsahu a síly, že veterináři jen kroutili hlavou.
***
Do jednoho roku žila u podivných lidí, kteří jí nedávali najíst a mučili ji. Původně jsme dalšího psa nechtěli, ale když jsme to viděli, nemohli jsme ji v té hrůze nechat. Byla v neuvěřitelně žalostném stavu. Kostra potažená kůží. Zablešená, plná boláků, jizev a děsu. Neznala maso – jediné co jedla, když jsme ji donesli domů, byly rohlíky. Bála se každého hlasitějšího slova a kdykoli jsme vzali do ruky smeták, zalézala do nejzazších koutků, kde tiše plakala.
Po několika letech zjistila, že u nás dostane tak leda plácanec po zadečku a to už musí vyvádět opravdu velká alotria. Přestala se nás bát a vstoupila do nové fáze – bála se o nás, abychom se jí náhodou neztratili. Na procházkách se od nás nevzdalovala ani na pár kroků, v noci hlídala každý náš pohyb a dobývala se za námi i na záchod. Naštěstí u toho nesetrvala a za dalších pár let z ní byl běžný psí srandista, který se občas na procházce začuchá a „neslyší“.
Měla neskutečně silný ječák. Vždycky jsme se smáli tomu, že kdybychom se dostali do finančních obtíží, můžeme ji pronajímat hasičům jako sirénu. Každý z nás měl totiž hluboký zážitek s tím, kdy mu Ratlička zajčela přímo do ucha. (Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že jsem na to ucho tři dny slyšela dost sporadicky a to ještě hlavně šumění.)
Byla neuvěřitelně mlsná. Její největší potěšení byly piškotky. Čivaváček o sladké nějak zvlášť nestál, takže věděla, že jakmile se otevře „piškotová krabice“, je to pro ni. Točila ocáskem a radostně poskakovala. Jednou jsem přijela domů z kolejí s angínou. Tři dny jsem ležela jak placka a čtvrtý den jsem konečně dostala hlad. Máma slíbila, že mi donese piškoty.
Došla ke skříňce a otevřela ji. Ratlička zpozorněla. Máma vytáhla krabici. Ratlička nadšeně přitančila. (Ze své postele jsem měla do kuchyně dobrý výhled.) Máma vytáhla talířek a začala na něj sypat piškoty. Ratlička nevěřila svým očím – tolik piškotků dostane! Máma sebrala talíř a odcházela ke mně do pokoje. Ratlička trochu překvapeně poklusávala za ní a nechápala, kam jí panička ty piškoty nese??? To už máma došla ke mně a talíř mi předala. Pro Ratličku ztratil život smysl. Zdrceně stála ve dveřích, ocásek stažený, čumák až na koberci. Rodin by lépe nevystihl tu agonii zklamání a životního rozčarování. (To se ví, že jsem si ji vzala do postele a rozdělila se s ní :o)
Milovala les a pole za naším domem. Snažila se lovit myšky, ale všichni jsme věděli, že si jen tak hraje a vůbec to nemyslí vážně. Ovšem jednou se jistá pojašená a dezorientovaná myš zbláznila a vběhla Ratlici přímo do tlamičky. Ratlička reflexivně tlamku zavřela a ucítila v ní hemžící se myš. Vykulila oči a zhnuseně myš velkým obloukem vyplivla. Tolik k Ratličce – lovkyni. :o)
Nezbývá mi než doufat, že teď už se připojila ke svým dvěma věrným kamarádům, se kterými posledních dvanáct let prováděla všechny možné skopičiny.
Stýská se mi po nich.
Vlastně už jsme mu všichni přáli co nejmírnější setkání s Krysím smrtěčkem (Čivavák nevážil ani kilo a půl, takže Krysí smrtík byl přesně v jeho velikosti). Náš pejsek se už ani nedokázal pořádně postavit na své artritické nožičky a tak neustále poklimbával v náruči jednoho z mých rodičů, rušený pouze stále častějšími a silnějšími srdečními záchvaty.
Nejvíc jsme se báli, aby náhodou nezůstal ve své poslední hodince opuštěný, a tak nad ním mí rodiče poslední měsíce téměř neustále drželi ochrannou stráž.
Nakonec měl náš pejsek jednu z nejhezčích možných smrtí – umřel radostí. Spal právě u táty v náruči a máma se vrátila s Ratličkou z pravidelné procházky. Čivavák se probudil a tak ho táta jemně položil k Ratličce, protože oba pejsci se měli velice rádi. Čivavák ji poznal a začal kníkat radostí a olizovat ji. No a právě v tuhle chvíli dostal svůj nejsilnější záchvat. Máma ho stihla vzít do náruče a tam umřel.
Takže teď je u nás na zahradě o malý hrobeček víc. A já si pořád nemůžu zvyknout, že můj malý medvídek Pú v pejsčí podobě už tu není. Říct o něm, že byl výjimečný, je hodně nepřesné. Byl zkrátka jediný na světě.
Byl neuvěřitelně dobrosrdečný. Jednou táta vynesl z králíkárny pastičku i se zabitou myší a protože měl napilno, nechal pastičku ležet před králíkárnou. Tam ji našel Čivavák. Napřed ji očuchával a my si mysleli, že se v něm budí lovecké pudy, ale opak byl pravdou. Náš pejsek se snažil mrtvou myš křísit. Když byla pořád nehybná, začal nad ní plakat.
Byl dojemně ješitný. Přesně poznal, kdy ho chválíme a to se před námi naparoval a ukazoval, jak je krásný. Největší potupou pro něj bylo, když se mu někdo smál. Jednou táta vrazil do otevřené láhve s pivem, která stála na stole. Láhev se překotila a pivo vyteklo na zem, kde shodou okolností zrovna stál Čivavák. Za všeobecného řehotu vylezl zpod stolu, chlupy slepené pivem, v očích hluboký stud a zadeček sražený do největšího pokoření. Tehdy na nás výhružně vrčel, když jsme se ho snažili umýt a dlouho jsme se mu za náš posměch museli omlouvat, než sklopil svá kupírovaná ouška a odpustil nám. :o)
Byl to nejstatečnější pes, jakého jsem kdy viděla. Za svůj život utrpěl mnoho úrazů, mnohdy velice bolestivých. Přesto jsem ho nikdy neslyšela naříkat. Spadl ze schodů, narazil si páteř a ještě si vyrazil přední dva zoubky. Klepal se mi v náruči bolestí a šokem, ale ani nezakňučel.
Taky se byl kdykoli ochotný bít za ty, které měl rád. Jednou se ke mně příliš přiblížil sousedovic čau-čau. Náš kilový pejsek šel okamžitě zjednat nápravu. Zapřel se zadními nožkami a vychrlil na čau-čaua proud jistě velmi sofistikovaných nadávek. Mělo to jen jeden drobný kaz – když se Čivavák rozčílil, štěkal čím dál hlubším hlasem, až jeho štěkot přestal být slyšet. Čivavák prostě jen otvíral tlamičku, ale slyšet nebylo nic.
A tak když čau-čau konečně zaregistroval nějaký hluk v okolí své přední nohy a shlédl dolů, uviděl zježenou zrzavou kouli, která vypadala, jako by jí v dabingu vypnuli zvuk. Ještě nikdy jsem neviděla psa, který by se proměnil v solný sloup. Ten čau-čau to dokázal.
Odnášela jsem čivaváka domů (stále ještě neměl slov) a u sousedovic plotu stál čau-čau, z tlamy mu visel jazyk a oči měl nechápavě přilepeny na našem psovi. Od té doby, ačkoli to byl pověstný rváč, se našemu malému odvážlivci pečlivě vyhýbal. Strašně by mě zajímalo, co si asi myslel. :o)
KVÍK
Aby bylo jasné – Bennyho osobně neznám. Znám jen jeho pověst a pár mých kamarádů se pohybuje ve stejném teritoriu.
Nelíbí se mi už to, že Benny (ano, ten Benny z 29A) je vyšetřován pro podezření ze šíření nějakého viru (SQL Slammer). Mám totiž neodbytný pocit, že policii k němu nevedly ani tak ony zmiňované nepřímé důkazy, ale spíš to, že je známou osobností. Jak říkám, to se mi nelíbí. Ale naprosto mě nadzvedává snaha jednoho z redaktorů TV NOVA udělat z tohoto (dle mého názoru vykonstruovaného) obvinění sólokapra.
Pro Ty, kteří netuší o co jde, nebo si nemohou stáhnout reportáž odkázanou níže:
Jistý pan redaktor televize Nova (Ivan Břešťák) zde hovoří o "dopadení počítačového piráta". Reportáž je zjevně postavena zcela na vodě a neobsahuje téměř jakékoli informace. Dalo by se to shrnout slovy – laciná senzace.
Jediná rádoby fakta v celé reportáži jsou řeči o viru, který škodil v minulém roce. Zbytek je postaven vlastně jen na odstrašjícím zvuku slova hacker, jak ho v dnešní době chápe pan Novák z Horní Dolní.
Jak jsem řekla, několikrát se zde hovoří o problémech, které minulý rok způsobil virus SQL Slammer a Benny je dáván do souvislosti s tímto virem slovy (volná citace): "...virus, který podle policistů pomáhal vytvořit kabrňák Benny..."
V reportáži je použito podivně sestříhaných výpovědí různých lidí, od mluvčí letecké společnosti přes mluvčí policie až k Bennyho kamarádovi. Nikdo z nich neřekl víc než větu, mnohdy ustřiženou v půli a ještě navíc větu, která se mohla vztahovat naprosto k něčemu jinému.
Ani jednou se pan reportér nezmínil o tom, že vytvářet počítačové viry a škodit pomocí počítačových virů jsou dvě naprosto různé věci! A Benny je známý tím, že je skutečným počítačovým odborníkem, ale v žádném případě ne někým, koho si běžná populace představuje pod novináři zdémonizovaným slovem "hacker" (člověkem zlovolně napadajícím a ničícím počítačové systémy).
A tak se ptám – co se s tím dá dělat? Jak to, že si nějaký redaktor může dovolit podobným způsobem špinit jméno někoho jiného? Raději předpokládám, že dezinformace, které pan Břešťák v televzi předkládal, jsou jen snahou naprostého neznalce o jakous takous reportáž a ne cílenou snahou dezinformovat veřejnost a urvat si svůj kousek pochybné popularity.
Posuďte sami:
Komentáře:
Převážně neškodný (první článek)
Převážně neškodný (druhý článek)
Mladá fronta (2.12.2004) (Zde se dozvíte, co vlastně znamená pojem "hacker")
A mě by zajímalo – co s tím? Koho si podobní redaktoři vezmou na mušku příště? Jak něčemu takovému zamezit? A co můžeme udělat pro Bennyho?
O ceně přátelství se toho už nakecalo horem spodem. Věrnost až za hrob, že by i Amis s Amilem zaplakali dojetím, vždy otevřená náruč, vlídné slovo i uprostřed noci a takový ty žgrndy. No jo, taky na to věřím. Ale odsáď pocáď. Že jo.
A v tom je ten problém. Vím odkud, ale ještě jsem se nerozhodla pokud…
PG je totiž specifická záležitost. Na první pohled milá, okouzlující a inteligentní osoba. Ale teprve na několikátý pohled je to do sebe zahleděná rozmazlená primadona, která si myslí, že pokud se svět netočí přesně dle jejích představ, stačí dostatečně hlasitě ječet a svět si uvědomí, jaký je pošetilý, zastydí se a napraví své jednání.
Pokud vás stihne přátelství s PG, musíte se pečlivě připravit. Vaše problémy jsou občas programově vyslechnuty (PG ví, že se to sluší), ale častěji jsou odmávnuty jako pitomosti. Jediné skutečné starosti, bolesti a problémy má totiž PG. Je to ubohý chudáček.
Pravidlo číslo jedna: PG má vždy absolutní pravdu! Chraň Manitou ty, kteří by se odvážili s PG nesouhlasit! Ošklivě by PG zranili! Au au au, to to bolí!!!! Pofoukat, obvázat, omluvit!!!!! Málo omluv, víc víc víc!!!!
PG potřebuje pochopení! Vždy. PG potřebuje pochvalu. Za vše. PG potřebuje slyšet, že je nejlepší. PG potřebuje zvláštní ohledy, PG je totiž někdo. PG nikdy neřekne prosím, slovo děkuji do slovníku také nepatří. PG jen vznese ŽÁDOST. Skutečný přítel přece vždy přispěchá pomoci.
PG patří k lidem: „My jsme to přece říkali, že to tak dopadne! My všemu rozumíme a všude jsme byli nejmíň dvakrát!“ Ví přesně, co by měl kdokoli kdykoli dělat a neváhá užít hrubých výrazů, když má pocit, že skvělé rady made in PG nebyly patřičně vyslechnuty, uposlechnuty a aplaudovány.
PG si pamatuje každou malichernost, která se kdy znelíbila. Řekněte cokoli, co pochopí jako „ošklivé“ a bude tu ublíženost, ublíženost, ublíženost. A protože PG má vždy pravdu, rozhodne-li se považovat sebevětší malichernost za útok na svůj majestát, je to tak a basta fidli. Když už ublíženější být nemůže, dojde k rozhodnutí, že dotyčný člověk nezasluhuje žádné sympatie. Tak začne další kolo.
Pomluvy. Pokud totiž zví, že někdo je ošklivý, postará se o to, aby to věděli i všichni ostatní. Ale přitom je PG takové zlatíčko! Taková čistá charakterní bytost! Vždy říká to, co se sluší a pojem „plynutí s proudem“ dovádí k dokonalosti. Vždy říká to, co si „myslí“ i kdyby to každý den mělo být něco jiného. A to, jak umí vydávat nápady jiných za své vlastní, to by si taky zasloužilo metál.
Přesně před tím mě varovala spousta našich společných známých. Nevěřila jsem jim. Jak to, že mi nebylo podezřelé, že všichni říkají přesně totéž???
Přátelství za každou cenu? Za cenu toho, že budu buď kývat, nebo budu poslouchat ublížené frfňání? Že se budu od společných známých dozvídat, co o mně ta čistá bytost prohlásila? Že budu dostávat úsečné příkazy v ranní poště?
Jak se korektně říká: „Na Tvé přátelství již nereflektuji?“
Pro ty, kteří byli zvědaví, jak to dopadlo s červeným autíčkem a myšáčím vztahem, tu je jedna dobrá zpráva.
Myšáček se nechal slyšet, že autíčko už je v naprostém pořádku, odnesly to totiž jen zadní světla. Spravily to tři tácy a autíčko už zase vesele bliká.
Co se myšáčího vztahu týče, snad už je také vše v pořádku.
Takže konec dobrý, všechno dobré. Jenom jsem zvědavá, co bude příště.
Předesílám, že vlastním kočičku. Moji rodiče vlastní kocoura. Když jsem teď na ostrově, kočička si vegetuje u rodičů. Je kastrovaná, žádné "koťátkovské" problémy tedy nehrozí. Kocour ji bere jako kamaráda a vyráží na souboje o přízeň kočičích dam do sousedství. Za posledních deset let se stal mezi ostatními kočkami fenoménem. Jenže to už skončilo. Proč?
Kočičky v sousedství se zase začaly pudrovat a tak náš zbojník vyrazil. Když se nevrátil jeden den, naši nepředpokládali nic zlého. Nevrátil se ani druhý den a to už bylo zvláštní. Když se nevrátil ani další den, začala sháňka. Pak máma uviděla něco tmavého, špinavého a téměř bezvládného u branky. Byl to náš kocourek. Podle dalších výzkumů ho pravděpodobně někdo něčím tvrdým praštil, nebo nakopl a poté vhodil do kanálu.
Zadní nožičku měl úplně bezvládnou a už nedokázal ani mňoukat. Naši se ho snažili okoupat, ale bylo to téměř nemožné – mastná špína nechtěla pustit. Pak ho osušili a okamžitě jeli k veterináři. První verdikt byl jasný. Uspávací injekce. Naši to odmítli a trvali na rentgenu. Ten ukázal vcelku jednoduchou zlomeninu. Kocourek tedy uspán byl, ale jen na dobu více než hodinové operace. Pak byl předán do domácího ošetřování.
Neštěstí nechodí samo, a tak kromě zlomené nožičky dostal ještě zánět žil a z ukecaného kluka se stala chlupatá předložka ke dveřím. Prý jenom vrká, když na něho naši promluví. Několikrát denně se s ním jezdí na injekce antibiotik a jestli přežije, ví jenom Manitou.
Proč? Proč tolik nenávisti? A proč tak často ke kočkám? Několik lidí se v mé přítomnosti chlubilo, že vraždí kočky. Bývalý otcův spolupracovník „myslivec“ se chlubil, že na ně každý večer číhá na své zahradě. Jak nějakou uvidí, okamžitě ji zastřelí. Říkal to, jako bych ho měla za to obdivovat!?
Na rentgenu objevili, že náš kocourek nemá jen přeraženou nožičku, ale ještě diabolku v bříšku.