Kdysi mi paměť fungovala jako švýcarský hodinky. Nechápavě jsem pokukovala po Blíženci, kterej si tejden chodil kupovat novou lítačku na MHD. Prostě si věc vložím do paměti a je to tam, ne? Cožpak to tak nemá každý?
Ech, kde ty loňský sněhy jsou.

Poslední dobou mám problém zapamatovat si pomalu i vlastní jméno. A roztržitá jsem tak, že je to k pláči. Teprve zoufalé zvuky ze sluchátka mě přiměly přečíst si na displeji, co jsem vyťukala do telefonu. Snažila jsem se dovolat matce, ale po 00 420 jsem z neznámých důvodů vyťukala své rodné číslo.

Díky této mé nově nabyté vlastnosti a informačnímu šumu na trase Kryska – Blíženec, jsme málem nechali všechny úspory v toaleťáku.

Toaletní papír normálně skladuju v takovém kumbálku u bojleru. Už třetí měsíc vždycky otevřu kumbálek, zjistím, že zásoba potěšení pro chvilky z nejintimnějších se tenčí a tak si ho napíšu na nákupní seznam. Z nákupů přijedeme vždy s hladovým miminkem, takže malou vynesu z auta, vyběhnu ji přebalit a nakrmit a na Blížence zbude vyložení nákupu. A protože je gentleman, uklidí všechno tam, kam to patří.

Jen o onom tolik důležitém tovaru se domníval, že patří do skladiště...

A další týden jdu do kumbálku, se zajíknutím zjistím, že zásoba jemných roliček se zase ztenčila a už hledám tužku.
Rejpal se jistě zeptá, jak často navštěvuji skladiště, že jsem si ničeho nevšimla. Odpovídám, že skladiště je právě před každoročním úklidem a tak je ve stavu, že by si i Bystrozrakej musel vzít na pomoc Hubbleův teleskop, kdyby chtěl zjistit, zda-li se v pokoji nenachází tři sloni tančící čardáš. Pět balíků třívrstvých pohlazení zmizelo ze zorného pole jako kočka v čínské restauraci.

Nebudu to dramatizovat. Dnes jsem na vše přišla. Když jsem si naše sametově šustící úspory nakupila na hromádku, zjistila jsem, že nás nevyděsí ni déšť ni mráz a hlavně ni dětskej tábor stižený salmonelou. A to mi hned zklidnilo spánek!

PS

Nevíte náhodou někdo, kdo je autorem té básničky na začátku?

Nevím, jestli jsem to už zmiňovala, ale navštěvuji tu vyučování anglického jazyka pro nerodilé mluvčí. Loni jsme to absolvovaly ve třech. Já, Italka Anna a Rumunka Mihaela. Všechny ze střední třídy, všechny vystudované a všechny doma, protože... angličtina :o(

Za minulý rok jsme se hodně skamarádily a tak se různě navštěvujeme, chodíme společně nakupovat a tak.

Letos je nás v kurzu podstatně víc – v současné chvíli něco kolem patnácti. Ze začátku to vypadalo tristně, neb se do kurzu nahnali takoví ti hodně asociální Poláci a docela nás ostatní utiskovali. Byli smradlaví, uřvaní, neuměli anglicky ani pozdravit, ale vyžadovali, aby každý týden dostali nové pomůcky od školy a navíc rušili výuku svou polštinou. Docela jsem litovala ty slušné Poláky, kteří se hluboce styděli a nevěděli na kterou nohu skočit, aby se oné hordě vyhnuli. Svoloč naštěstí postupně odpadla sama a tak zůstali jen kulturní lidé. Opravdový kulturní mix – Poláci, Číňani, Filipínci, Pákistánci, nějaká ta Ukrajina, Německo atd.

Všichni se na sebe usmíváme, vycházíme si vstříc a při obligátním čaji se sušenkami si o přestávce povídáme o kulturních rozdílech, o tom, jaké je v které zemi počasí a tak. Všechno příjemné a hezké. Ovšem každý ráj má svého hada, že?

Nejhlasitěji se projevuje jistá Pákistánka. Jakmile urve na hodině prostor, začne žvanit, jako kdybychom tam seděli jen kvůli ní. Do hodin nosí fotky své rodiny a nutí nás si je prohlížet. Neustále podlézá Joan (učitelce). Prostě Hujerka. Jen čekám, kdy přinese švestičky z vlastní zahrádky.

Milá Hujerka se jednoho dne rozhodla, že my dvě budeme kamarádky. Začala si při čaji sedat vedle mě, úlisně se usmívat a opět tahat desetkrát viděné fotky. I nahodila jsem výraz „hmmm, tak já teda spím", ale nic mi to nepomohlo. Začala somrovat moji adresu a další osobní data. Zatvrzele jsem mlžila, ale bohužel bydlíme kousek od sebe, takže adresu si odvodila. Přehodila výhybku a vynucovala si číslo mého mobilu. To už jsem ji doslova vyfakovala (pardon za ten výraz), ale Hujerce to vůbec nevadilo a dál se ubírala v mých stopách.

Další hodinu už si dokonce přesedla ze svého konce třídy ke mně i na výuku (čímž zasedla místo Anně). Celou výuku mi brala tužky a gumy a nevracela je. Uvažovala jsem o kružítku, velmi hluboko do zadku zaraženém. Naštěstí mě Joan přesadila k jedné slabší mluvčí, což mi poskytlo úžasnou příležitost k úniku. Hujerka ovšem neváhala a už tasila fotky na jinou bezmocnou oběť.

Začínala jsem být zvědavá, co bude dál. Dál byla Anna. Chudák malá, nic zlého netušíc, prošla uličkou kolem snovajícího pavouka. Byla okamžitě polapena. A už bezmocně tahala svůj mobil... Inverzní hra na Budulínka. Po Anně se chytila řada dalších. Začala jsem se bavit.

Minulý týden mi Anna vyprávěla, jak ji Hujerka bombardovala SMS, s tím, že se staví a úkoly budou dělat spolu. Anna to zamítla. Hujerka se však nikdy nevzdává a tak přijela osobně. Anna ji vyhodila s tím, že má návštěvu. Hujerka se začala vyptávat, kde že tedy bydlí Mihaela, že pojede navštívit ji. Anně upadla čelist na rohožku a raději zapřela jakoukoli povědomost o nějaké Mihaele.

Později v týdnu byla Anna nakupovat v místní sámošce. Stojí u kasy, dumá o svých věcech a najednou se jí za zády ozve řev, který skončí tím, že jí někdo visí na krku a líbá ji. Lekla se tak, že poskočila a co nevidí? Na krku ji visí rozjásaná Hujerka! To bylo radosti na Starém Bělidle... Když pokladní viděla Annin extatický výraz, velice případně a nenápadně se zeptala, jestli Anna nepotřebuje pomoct (čti: „Nemám zavolat Gardu?"). Anna ze sebe strhala přílipku, posbírala zbytky své důstojnosti a snažila se co nejrychleji vypadnout.

A jdeme do finále vážení! Včera odpoledne sedím doma a přijíždí ke mně Anna. Zvoní a já jí vesele otevírám. Anna se tváří dost divně, dere se do dveří a ptá se mě, jestli jsem pozvala i Hujerku??? Kulím oči jak šnek a ona mi vysvětluje, že potkala v naší ulici Hujerčino auto a Hujerka pochoduje od dveří ke dveřím...

V tom už další zvonek. Stojíme v chodbě za zasklenými dveřmi, zapírat se nejde. Otevírám a než stihnu něco říct, Hujerka stojí v obýváku s bohorovným úsměvem na rtu a děckem vedle sebe. Toužím po propadlu uprostřed obývákové podlahy. Mou mysl zcela zaujímá jáma plná hadů, škorpionů a sem tam i nějaký ten bodec.

Ostentativně se otáčím k Anně a ptám se, zda-li si dá čaj nebo kávu. Anna odmítá a já si v klidu sedám ke stolu.
Slizká Hujerka bere z gauče plyšového medvěda a cpe ho svému dítěti. Dítě kašle na medvěda a jme se rvát lepicí pásku, kterou máme přichycený ubrus k zadnímu rohu stolu (ano není to zrovna chic řešení odchlipujícího se omyvatelného ubrusu, ale zatím to je jediná metoda, která funguje).

Koukám na fakana a čekám, co Hujerka. Pyšně se na mě obrací se slovy: „Miluje lepicí pásky! Tak rád je odlepuje..." Tak to teda ne. Klidným krokem dostihnu fakana, popadnu ho za ruku a říkám mu, že ano, asi se mu to líbí, ale TADY to dělat nebude.

Fakan se rozeřve jak hyena skvrnitá, slzy mu tryskají na všechny strany a vyčítavě se dívá po matce, aby s tou nespravedlivostí něco udělala. Zase se pustí do lepící pásky. S velmi sevřenými rysy se dívám Hujerce přímo do očí. Nerozchodila to. Rve fakana od stolu a vyčítavě vytahuje z kapsy jakési samolepky. Ať si prý hraje s nimi. Fakan rve samolepky a líská mi je na stůl. Uvažuju, jestli mám lísknout fakana a riskovat fakanův otisk v desce stolu. Vítězí stůl bez fakana.

Ostentativně si povídáme s Annou. Hujerka nám skáče do řeči a tváří se absolutně bohorovně. Nezakolísám a jsem velmi odtažitá. Po čtvrthodině se Hujerka zvedá, odnáší přeživšího fakana a odjíždí. Koukáme s Annou na sebe a nevíme, jestli máme brečet nebo se smát. Jak často nás podobné divadélko v budoucnu čeká?

Dnes ve škole odchytila Hujerka Mihaelu. Obšírně Mihaele něco vysvětlovala. Prý si velmi chválila včerejší návštěvu u mě. Jsem prý velice přátelská...
HA! Takže ji příště hned po otevření dveří asi budu muset praštit klackem! Jinak se sem snad nastěhuje!

P.S.
Pákistánců je v Irsku opravdu hodně. Jsou tu dokonce samostatné pákistánské komunity. Přesto si Hujerka stále stěžuje na samotu. Pořád nemůžu přijít na to, proč asi?