A v takovým fofru i nějaká mrňata přežila? Jak? Zvědavé to je jak opice, sebevražedné jak mohamedán a naprosto nekritické ke svým (ne)schopnostem. „Nelez tam!" a už je to v jámě na mamuta...
Nebo že by dřív byly jiný děti? Poslušný?
No, možná i jo, to nevím, ale zjistila jsem, že Finka má jisté zajímavé rudimentální synapse. Normálně na ni můžu jódlovat jak chci, ať sem neleze a jde jinam, ale ona mě naprosto ignoruje. Když ovšem Blíženec vrtal do zdi hmoždinky na skříňky, bylo třeba, aby se tam opravdu nemotala. A když jsem ji viděla, jak se protlačuje kolem nezajištěných skříněk, řekla jsem sice úplně klidně, ale hodně varovně: „Finko, pojď sem, tohle je nebezpečné! Nechoď tam!" A ona se okamžitě rozběhla ke mně. A pak, kdykoli Blíženec vrtal, trvala na tom, že bude u mě v náruči, což jsem jen vítala. Nebyla nijak vyděšená, jenom s tím ošklivým zvukem nechtěla mít nic společného.
Jednou jsem nebyla poblíž a když jsem si uvědomila, že Blíženec opět vrtá, běžela jsem za ní, aby nebyla sama. A ona seděla na gauči, jako jsme před tím seděly spolu a v náruči chovala svoje panenky tak,jak já normálně chovám ji.
Pak jsme odnášeli nějaké věci na půdu. Máme v horním patře díru ve stropě a spouští se tam tudy schody – Finka ještě neuměla pořádně chodit a už na něj vylezla. Problém je, že ty schody, které jsou normálně složené nahoře, se dolů stahují takovým vachrlatým způsobem – pomocí háku a ač jsou hliníkové, jsou pořádně těžké a je třeba Finku uklidit do bezpečné vzdálenosti.
Jindy je kolem toho strkanice, ale tentokrát jsem využila čerstvé znalosti a použila stejný varovný tón a odvedla ji za práh ložnice. Zůstala tam jak přikovaná. Dokonce mě překvapilo, že když pak Blíženec ty schody sklízel, běžela se „schovat do domečku", aniž by jí kdokoli cokoli řekl.
A dnes zas – byly jsme na hřišti a kolem zrovna sekali trávu takovými těmi velkými mašinami, co tu trávu rozhazují široko daleko. Takže jsem zase Finku varovala a ona mi okamžitě vlezla do náruče.
Na tom celým mě naprosto fascinuje, že malá se vůbec nebojí, je jen na nejvyšší míru ostražitá a naprosto přesně plní zadané pokyny. Už chápu, jak přežívají potomci přírodních národů, když je to tak silné, že ani tisíce let pokusů o civilizaci to nevymazalo.
V noci se mi zdálo, jak Finka hodinu usedavě pláče u Jenn. Ráno mě bolel žaludek. Do dvou hodin odpoledne to tentokrát odtikávalo podivně krátce.
Když jsem se šla vysprchovat, Finka pobíhala kolem a spokojeně si tancovala. Jakmile jsem se však zavřela za průhlednou přepážku, začal tepreve ten opravdový tanec. Pláč, slzy jak víla Amálka horizontálně do stran, řev že by i splašený býk stydlivě šoupal kopýtkem, soplík na tričku... No říkala jsem si, že tady mám ukázku toho, co bude následovat.
Moje poslední naděje byla, že Blíženec, který den trávil na rozvodně kdesi v dáli, se výjimečně jednou vrátí domů dřív a zvládne ji pohlídat. Bohužel mi volal ve dvě, že skončil sice teď, ale ještě jede na jinou rozvodnu a pak to bude mít tak tři hodiny domů. Moje naděje bídně zhynula.
O půl třetí jsme naklusaly k Jenn. Teta Jenn Finku okamžitě popadla do náruče a já se málem vyvrátila, protože Finka tohle ještě nikdy nestrpěla. Tentokrát se jí spokojeně zavrtala do náruče a začala si pobrukovat. Deset minut jsem tak nenápadně postávala kolem a pak se opatrně vyplížila ven přes zahradu.
Vyšetření bylo legrační. Vyfásla jsem sestřičku, kterou jsem ještě nepotkala. Na rozdíl od těch veselých byla poněkud nepřístupná a měla tendenci koukat na mě jako na póvl z východu. (Což je prakticky poprvé, co tak na mě někdo zahlížel.) Ale neměla šanci. Když jsem po dvaceti minutách odcházela, už měla taky pusu od ucha k uchu.
Zdrhala jsem zpátky. Všechno klapalo rychleji než jsem čekala, ale i tak jsem byla pryč hodinu. Když jsem doběhla k oknu sousedovic domu, musela jsem se několikrát nadechnout, abych v klidu zaťukala. Ale nezaťukala – jen jsem se podívala dovnitř, viděla jsem spokojenou Miu jak pobíhá po místnosti, Eamona, kterak houpá dřímajícího Aaronka a Jenn, kterak drží na klíně spokojenou spící Finku.
Mia mi běžela otevřít a jen jsem prošla na chodbu, dala si prst na pusu a pak zařvala jak hlásná trouba: „FINKA SPINKÁ!!!"
Tak jsme si pak všichni zaskákali na trampolíně a vůbec se pobavili, dokud nepřišel Blíženec.
Takže úspěch! Kéž by to tak zůstalo!
PS
Tenhle zápisek jsem páchala dva dny. Po větách. Holt je porád co na práci :o)
Po té, co jsem se stala matkou, mám občas pocit, že jsem, obrazně řečeno, až na samém konci potravního řetězce. Zkrátka, že když se něco nedaří, jsem taková poslední instance, která to může (musí) nějak zvládnout. Mám z toho občas hezká usebrání alá „ó já ubohá oběť, ó jak krásně trpíííím". Snažím se to eliminovat, ale sem tam mě to přece jen zahltí. Jako dneska.
Blíženec mi poslední dobou vždycky na půl pusy zahlásí, že na pár dní odjíždí z pracovních důvodů. I normálně odjíždí ráno v sedm a v sedm večer se zase vrací. Takže s Finkou-Fifinkou, jsem tu jen já a pokud má naše slečna nějaké příjemné nálady, mám o zábavu postaráno. Teď, co je starší už je to v pohodě, ale i tak mi občas jde pára z uší. No a když se Blíženec odsune někam do dáli, Finka začuje nebezpečí, že rodiče si dávají voraz a pak se mě drží opravdu pečlivě.
Blíženec většinou tvrdí, že jede tak maximálně na dva dny. A pak jsou z toho čtyři dny a podobně. No a teď jsem měla jít v pátek k doktorovi na nějaké odběry a tak. A protože to bude na delší lokte, chtěla jsem aby Blíženec zůstal pracovat z domu a malou pohlídal. (Občas může.)
Naplánovali jsme to, objednali a dnes mi Blíženec volal, že mu volali ze střediska, že jim onemocněla sestřička, takže buď půjdu hned zítra, nebo až příští tejden. Příští tejden máme naplánovánu návštěvu velvyslanectví, takže to nepadalo do úvahy a zítra je Blíženec na druhým konci ostrova, takže hlídat nemůže. A ještě mi sdělil, že tím pádem tedy padá ten jeho pátek doma.
Oách Bohové, jak já se naštvala! Zrovna jsem seděla u kamarádky, tak jsem jí to všechno povykládala. Jak je Finka ve věku, kdy mi s úklidem obětavě pomáhá, ovšem svým způsobem – takže pak uklízím pořád dokola tytéž věci, které ona stíhá rozhazovat daleko rychleji, než je já uspořádávám. Jak měl být Blíženec v pátek doma, čímž by mohl lehce dělat svý a Finka by si v klidu taky dělala svý, zatímco já bych v jiných částech domu uklízela. Taky jsem Jenn líčila, jak zítra budu u těch odběrů krotit dítko, jak... No a Jenn najednou, ať Finku nechám u ní doma, že si taky myslí, že ten doktor není dobrej nápad vzhledem k procedurám, který mě čekají.
Vím, jak je na nás Finka fixovaná, takže jsem to Jenn vymlouvala, že bude hodinu povykovat. Jenn mě ale umlátila argumenty, že už jsem jednou málem skončila v nemocnici a to se může stát znovu a teď si aspoň můžeme vyzkoušet, jak by to fungovalo, že o nic nejde a že bude klidně Finčin řev tu hodinu až dvě poslouchat.
A tak nás čeká velké Poprvé. Finka bude někde sama beze mně nebo Blížence. Ach jo. Jestli já to přežiju!
PS.
Blíženec se nakonec rozhoupal a řekl mi, že v pátek zůstane doma. Tím pádem nezajdeme na skrnitej tyfus. Hurá. (Ale zase si nezaskuhrám ;o))
Je fakt, že jsem se vytáhla – tři dorty, jeden mandarinkový ve tvaru zahradního košíku plného květin, druhý čokoládový ve tvaru medvídka a třetí šlehačkovo-oříškový. K tomu jsem napekla pár mís sýrových křupánků, gluten-free sekanou a nějaké to cukroví. Taky jsem nazdobila sýrovo- šunkový talíř a napekla rohlíky. Když oslava, tak pořádná.
Ze čtyřiceti pozvaných hostů se nedostavila jen jedna rodina, která už byla na cestě, ale náhle se něco zvrtlo. Takže tu bylo pořádně rušno. Oslava začínala ve čtyři a přesně tři minuty po čtvrté přišlo prvních deset lidí. A pak se dveře netrhly. Ačkoli jsem inzerovala, že na dárky můžou zapomenout, každý donesl hromadu balíčků a krbová římsa brzy přetékala blahopřáními. Já sama jsem nikdy nic podobného na svých narozeninách nezažila a tak jsem si teď užívala i za naši malou princeznu.
Musím říct, že Finka se na hosty netvářila nejlépe. Celou oslavu prožila přilepená na mě či na Blíženci, odkud zkoumavě shlížela na ostatní. Bez úsměvu, bez pohybu, asi jako zoolog zkoumající novou formu potenciálně jedovatého planktonu. Osmělila se teprve kolem deváté večer, kdy se nechala postavit na zem a s nadšením si začala hrát.
Já strávila první polovinu oslavy v kuchyni, ovšem rozhodně ne osamělá – naše obýváko-jídelna praskala ve švech a tak se mnou v kuchyni vždy vesele rozprávěli alespoň tři lidé. Nejvíc mě pobavila Sally, která si otevírala víno se svou obvyklou razancí, takže teď máme na vývrtce uzel.
Trochu jsem se bála o Annu – svou italskou kamarádku z jazykové školy. Bydlí totiž na jiném konci města a tak zatímco všichni ostatní kamarádi se znají navzájem a my se opravdu nemuseli unavovat s představováním, Anna a její dva syni byli single. Ovšem to trvalo asi deset minut. Anito a Luka se okamžitě zamíchali mezi ostatní děti a Annu mi přímo z kuchyně uzmul Harry. Když jsem za pár minut vkráčela do jídelny, Anna už byla „naše“ – čile rozprávěla se všemi kolem.
Nejvíc mě ale překvapily děti. Lítaly kolem jak perpentykl, vřískaly a rozmazávaly čokoládu po zdech. To jsem předpokládala. Náhle však ticho, klid a když už to začalo být podezřelé, přiklusal devítiletý Anito (v tu chvíli nejstarší z dětí) a oznámil nám, že si nacvičili Puppet show. A fakt – sbalili předtím Finčiny plyšáky, teď si udělali z židlí jako-podium a zahráli nám pohádku. Mohli jsme se utleskat.
***
Týden jsem hrůzou nespala, jestli to bude stát za to. Nikdy jsem párty nepořádala (nepočítám večerní posezení s pěti, šesti kamarády) a už vůbec ne v Irsku, takže jsem měla pocit, že to musí být výbuch. A nakonec nám všichni děkovali za pozvání a ještě se přimlouvali, ať pořádáme co nejdřív zase něco. Takže se mi tak ulevilo, až jsem z toho do druhého dne dostala chřipku :o)))
Vypadá to, že letos z pečení dortů nevyjdu – skoro všichni kamarádi mě prosili o dort na jejich budoucí oslavy. Ještě, že mám pečení jako koníček a ještě, že tu máme ve městě polský obchod, kde je možné koupit normální ingredience.
A už se těším na příští rok.
První fotka dokládá ruch na oslavě, ale ani zdaleka nával, který panoval – třetina patrně kouřila venku a se zbytkem jsem diskutovala v kuchyni.
Tady jsem našla jedinou fotku dortů, a ta ještě navíc vznikla omylem...