Bylo to v době, kdy jsme ještě ctili všechny vánoční tradice. A tak se několik dní před Vánoci objevil v naší vaně kapr. Koupelky jsme měli v domě dvě a tak nebyl problém nechat kapra dovádět ve vodě. Dnes už je nám všem kapříka líto a asi bychom se nedonutili ho zabít, takže pořizujeme filé. Ale jak říkám, tehdy jsme ještě uvažovali tradičně.

Čivaváčka jsme měli první rok. Už se stal domácím bůžkem a on sám sebe pasoval na nejvyššího ochránce naší rodiny. Pak jednoho dne přinesl táta domů něco, co šplouchalo a vyklopil to do vany. Čivaváček se začal zvědavě sápat na vanu. Vzali jsme ho tedy do náruče, aby se mohl podívat. Co čert nechtěl, právě ve chvíli, kdy se čivaváček zjevil nad okrajem vany, kapr mocně plácl ocasem a projel se po celé délce vany. To Čivavákovi stačilo. TOHLE je nepřítel. Nebezpečný nepřítel! Achtung achtung! Attention! Uwaga uwaga! Vnimánie!

Celý večer nás vodil k vaně, nechával se zvednout a pak výhružně vrčel na vetřelce v rouše kapřím.  Nakonec jsme mu dali k vaně velkou židli, a protože na ni nevyskočil, ještě malou stoličku jako předstupínek. Náš pejsek trávil na svém empairu celé hodiny a hučel temně jako sám vesmír.

Pejsčí drama však neskončilo s večerem. Děsivá příšera ve vaně totiž šplouchala i v noci. Bylo třeba ho pohlídat. Ovšem pamětliv všech hororů, čivavák tušil, že samotného strážce často zmůže spánek a tak trval na tom, aby s ním na noční hlídce setrvávala i maminka.

Kdykoli ta ubožačka usnula, na obličeji ji přistály malé tlapičky a do ucha jí zaznělo naléhavé mayday. Ráno vypadala jak značně použitá kulisa k filmu „Ráno oživlých mrtvol“ a naléhavě žádala o milosrdnou smrt buď pro kapra, nebo pro sebe.

Po dlouhém a komplikovaném rozhodování byl nakonec zbaven starostí kapr a od toho roku dáváme přednost filé. To nemusí být v mrazáku hlídáno.

P.S.

Od velkého kapřího problému nedovolil Čivavák mamince, aby se koupala bez jeho asistence. Pokaždé seděl na předložce a v nepravidelných intervalech vyzýval maminku, aby se mu ukázala přes okraj vany. Myslím, že pořád ve své malé makovičce choval podezření, že ta obluda by mohla někde ve vaně číhat a na bezbrannou paničku ve chvíli nepozornosti zaútočit.

Tatínek tehdy strašil někde na služebce, takže jsme přípravu vánočního cukroví absolvovaly s maminkou samostatně. Ne, že bychom tatínka potřebovaly k válení cukroví, to samozřejmě není mužská práce, ale potřebovaly jsme třetího člověka na obsluhu trouby.

Naše stařičká elektrická trouba Mora tehdy zpívala svou předsmrtnou píseň. Nefungovala jí dvířka ani termostat. Bylo proto vždy třeba jednoho člověka, který si sedne na stoličku k troubě a skrz okénko hlídá její vrtochy.

Byly jsme na to s mámou samy a tak není divu že tehdejší Vánoce dostaly na ...rdel, ehm.
Začalo to už při přípravě prkeníku. To je staré slovanské medové pečivo. Připravuje se skoro měsíc dopředu a jednou z nejdůležitějších věcí je navysoko sádlem namazaný a hrubou moukou vysypaný plech. I namastily jsme s mámou čtyři plechy, táta, který byl tehdy přítomen, se připravil ku pomoci. Máma vyválela plát těsta, spolu jsme ho zvedly, táta vysunul plech, do té doby ležící na kraji stolu a ….. a všechno šlo do kýblu, protože až v této strhující chvíli jsme zjistili, že Ratlička, nikým nezpozorována, ten plech do poloviny pečlivě olízala. 

Plech jsme tedy umyli, znovu namazali a vysypali, ale jeden plát těsta byl téměř nepoužitelný.

Pak se přiblížily Vánoce. Připravily jsme si s mámou všechna možná těsta a jeden večer jsme vytahaly všechny plechy, co jsme měly. Tehdy jich bylo sedm. První den jsme se věnovaly ořechovému a čokoládovému pečivu. Znáte čokoládové sádlové bochánky? V té době mé nejoblíbenější pečivo. Když jsem těsto vytáhla z lednice, bylo příliš tuhé, a tak jsem si ho dala na stůl, aby trošku zvláčnělo.

Pak jsem měla co dělat s ořechovými kolečky a na milé těsto jsem zapomněla. Asi za hodinu jsem popadla těsto a… a držela jsem v ruce jen slupičku – koule těsta byla kompletně vykousaná jistou Ratličkou, která se fikaně maskovala za závěsem.

Víc než to, že jedno těsto budeme dělat znovu, nás však trápilo, jestli se Ratličce nic nestane. Ale naladilo ji to do výborné nálady a jen si občas jemně odříhla.

Druhý den jsme se pustily do lineckého. Vykrajovaly jsme a vykrajovaly, vyvalovaly a opatrně přenášely, až jsme měly všech sedm plechů naplněných a řekly jsme si, že je čas zapnout troubu. Já budu hlídat pečení a máma zatím smíchá zbytek lineckého těsta s ořechy a vyválí vanilkové rohlíčky.

Vedle stolu na jedné z židlí stál vzorně vyrovnaný komínek sedmi plechů, sudé napodél, liché napříč. Všechny plechy se skvěly vyrovnanými řadami lineckých koleček, hvězdiček, kytiček, měsíčků i zvonečků. Ten rok se těsto povedlo opravdu skvěle.

A v tu chvíli venku zaštěkal pes. Ratlička, do té doby poklidně klimbající na topení se vznesla, jako kdyby měla v uchu mravence. Z nejhlubšího spánku vyletěla do vzduchu a prvním skokem se snesla na židli, odkud se chtěla odrazit na podlahu a pak letět ke dveřím.

Zůstalo jen u úmyslu. Oním prvním skokem totiž dopadla na sloupec plechů, které se s divým hřmotem sesunuly jeden na druhý a rozdrtily pečlivě vykrájené cukroví. Ona sama se kraválem navíc vyděsila a na pomaštěném plechu jí klouzaly nožičky.

Zoufale jimi hrabala a nějakým způsobem se jí povedlo udělat na plechu piruetku čelem ke zdi. Celou dobu své takřka krasobruslařské produkce ječela jako mamut v říji. Napřed nadávala cizímu psovi, později ječela zděšením. Navíc usilovně pracovala svýma zadníma nohama, takže strhávala z plechu kousky těsta a sbalené do kuliček je odkopávala na kuchyňskou linku, kde se lepkavé uzlíky s jemným mlaskáním přilepovaly.

To už jsem k ní přiskočila a zvedla ji do vzduchu. Dílo zkázy však bylo dovršeno. Když jsem ji pokládala na podlahu, maminka se neudržela, přiskočila a naší pejsce jednu pleskla po prdelce. Pejska zavyla znovu. Nikdy nedostala a teď najednou ano! Co na tom, že ten plácanec skoro necítila, tady šlo o princip! Odběhla do koupelny a tam pod topením naříkala nad svou bídou.

Mezitím máma hořekovala nad zničeným lineckým. Nakonec si, celá unavená, sedla na podlahu a hořce zaplakala. Tu se z koupelny vynořila pejska, vlezla si mámě do náruče a naříkaly spolu.

Vidět je tam, na té podlaze, Mikoláš Aleš, hned má námět pro další lunetu!

***

To, že den na to se Čivaváček proběhl po polotuhé čokoládě, kterou byl pokryt prkeník, už nikoho nevyvedlo z klidu. O kousky prkeníku se stopičkami byla stejně nakonec největší bitva.

Když jsem vystupovala z auta, fenka se se škubnutím probudila a zase začala naříkat. Teď už tiše, odevzdaně. Donesli jsme ji domů a na světle teprve uviděli tu hrůzu. Kožíšek měla šedý jako myš. Chlupy ulámané a na mnoha místech bylo vidět mokvající rány. A k naší hrůze i jizvy. Jizvy po bití.

Už jsem viděla pár vyhublých psů, kterým lezla žebra. Ale té chudince lezla celá páteř. Byla k smrti vyděšená a při jakémkoli našem rychlejším pohybu zalézala pod topení, kde tiše plakala. Brečeli jsme nad ní taky. Vytáhli jsme ji ven, dali jí napít, okoupali, odblešili, ošetřili a mezitím máma vytáhla a nechala rozmrazit kus masa z mražáku. Ale co to? Fenka si nevzala ani kousínek. To nás překvapilo. Zkusili jsme jí dát piškot. Spolkla ho bez kousání. Masa se však nedotkla. Že by byla vegetariánka? (Časem jsme zjistili, že maso nejspíš nikdy ani neviděla a vyrostla na rohlících a jiných zbytcích, které někde našla ležet.)

Když jsme ji prohlíželi, zděsilo nás, že ta chudinka má ještě mléčné zuby!!!! Ten …, co ji vlastnil, ji nechal zabřeznout hned při prvním hárání! Myslím, že naše rodina nikdy nezažila takovou vlnu zuřivosti, jako když jsme ten večer zjistili, v čem ten ubožáček žil. Jen temná noc a vzdálenost nám zabránila, abychom se vrátili k "chovateli" a lynčovali ho.

***

Hned druhý den po příchodu Ratličky se povedl naší babičce husarský kousek. Ačkoli den před tím jako jediná nového pejska odsoudila a trvala na tom, abychom se ho co nejrychleji zbavili, hned ráno a bez našeho vědomí navlékla na Ratličku Čivaváčkovo vodítko a odvlekla oba „na procházku“.

Mohlo mě jebnout, když jsem otevřela venkovní dveře a za brankou jsem uviděla naříkat Ratličku s obojkem a vlajícím vodítkem. Dobývala se dovnitř. Hned jsem svolala rodinu a začali jsme zjišťovat, kdo měl tak šílený nápad, že prakticky neznámého a ještě k tomu nenaočkovaného psa vyvlekl ven. Jediný kdo chyběl, byla naše hyperaktivní babička. Ovšem právě ve chvíli, kdy jsme stáli nad okšírovanou Ratličkou, vyřítila se ze zatáčky. S Čivaváčkem před sebou, s čaganem nad hlavou a s křikem: „Bestyja jedna! Utekla mi, potvora to je!“.

Na náš slušný dotaz, jak se cítí po psychické stránce, když toho chudáka nenechá ani vydechnout a už ji vodí po okolí, odsekla, že ta potvora si nezaslouží, aby ji někam brala.

Postupně z babičky vylezlo, že vše bylo vcelku v pořádku, dokud se nepustila po lesní cestě, na níž je zákaz vjezdu. Právě ve chvíli, kdy si tam vykračovala, nějaký hnusák v autě (patrně nějaký řádný lesný dělník) si dovolil projet kolem ní, tak na něho hrozila berlí a pokřikovala, co si o něm myslí. A přesně v tuto chvíli se Ratlička splašila, vyškubla se a zmizela v dáli.

Dodnes obdivuju ztýraného psíka, který má tolik kuráže, že se po vlastních stopách vrátí k novým majitelům, když ještě ani neví, jestli ji budou mít rádi nebo zase týrat.

Později jsme zjistili, že fenka byla skutečně „víc bitá než sytá“, takže jsme v její přítomnosti nesměli manipulovat ani se smetákem natož s nějakým klackem. Hned se utíkala schovat a plakala strachem. A teď si představte, že ji přiváže na laso cizí ženská, odvleče ji do plenéru, načež začne hopsat, mávat železnou tyčkou a výhružně pokřikovat. To by zdrhl každý, kdo má podobné zkušenosti, ne?

Několik týdnů jsme Ratličku kurýrovali z nejhoršího a celou tu dobu nám babička vodila „vážné“ zájemce o pejsku. Vesměs to byli „kynologové“ onoho vznešeného druhu „pes patří do boudy na řetěz“, takže po čase si máma vzala babičku stranou k velmi vážnému pohovoru. Hlavním tématem proslovu byl fakt, že pokud si máma přiveze nějakého psa, tak také vybere dobré ruce, do kterých ho (případně) vloží. Při tom držela Ratličku v náruči a mazlivě ji hladila po zádech. (A pejska se mámě zasněně dívala do obličeje, uši něžně stažené dozadu a čumáček nachystaný k pusinkám.)

Od té doby bylo jasné, že pejska je naše jednou pro vždy. Zvykla si na nás a až do konce svých dnů nepotřebovala vodítko, protože si nás hlídala jako oko v hlavě. Po nějakých deseti letech dokonce přestala reagovat na smeták a ani nevyskakovala když kolem ní někdo prošel. Navíc po tom prvním týdnu i Čivaváček zjistil, že Ratlička je vlastně krásná psí dáma a je s ní spousta zábavy. Pak už jeden bez druhého nedal ani ránu. A tlapkou společnou a nerozdílnou jednou naší babičce zachránili život.

Konec dobrý, všechno dobré. Jen ve mě se dodneška vaří krev, když si vzpomenu na ony "psí chovatele".

Jednoho dne na vycházce se k nám vrhla neznámá paní s křikem: „Přesně takového pejska mají naši sousedi! Je to fenka a ta má teď štěňátka.“ Zbystřili jsme pozornost. Po chvíli výslechu to začalo vypadat, že paní mluví o krysařících. Začali jsme pátrat, zda-li jsou štěňátka ještě volná. Paní si vzala naši adresu a slíbila, že napíše. Za tři dny opravdu přišel koresponďák s adresou chovatelů.

Nebylo to nejblíž (cca 60 kilometrů), ale vydali jsme se tam ještě tentýž večer. Čivaváčka, který k smrti rád cestoval, jsme vzali s sebou. Na zadní sedadlo jsme položili vystlanou malou krabičku od bot (přepravku jsme tehdy ještě neměli) a vydali se pro štěňátko.

Cesta nás zavedla do malé zapadlé vesničky. Nějakou dobu jsme museli sbírat informace, ale nakonec jsme se s chovatelem setkali. Teda s chovatelem… Lidi, kteří pěstují psíky na kšeft, beru s despektem, ale tohle bylo opravdu příliš.

Ten chlap pomalu nevěděl, jakou rasu chová, ale hlavně se okamžitě dožadoval přemrštěných peněz. O tom, že mi nepřipadal úplně „sociálně přizpůsobený“ ani nemluvím. V náruči měl jedno roztomilé černé štěňátko, ale vysvětloval nám, že „naše“ štěně před pár hodinami pošlo. Ukázal nám dokonce malinkou mrtvolku v igelitovém pytlíčku.

Živé štěňátko se Čivaváčkovi velice líbilo. Snažil se ho olizovat a kamarádit se. Bohužel štěně bylo zadané a budoucí majitelé právě přijeli. Co s námi? Chlapík prodal štěně a nám řekl, že má ještě starou fenu. Prý se musel přestěhovat i s rodinou do domu červeného kříže a tam jsou zvířata zakázána. Fenu má tedy u tchána.

Viděla jsem na tátovi, že se mu chlap nelíbí (to asi nikomu), má všeho plné zuby a chce domů. Ale já chtěla fenku aspoň vidět. Začala jsem tedy skuhrat a prosit. Kupodivu mi bylo vyhověno a jeli jsme. Chlap motal páté přes deváté a bylo jasné, že o psech neví vůbec nic. Navíc chtěl za fenku hned tisícovku, hned tři stovky, hned zase tisícovku.

Tchán bydlel asi o dvacet kilometrů dál. Když jsme se blížili k označenému domku, hluk našeho auta zanikl v zoufalém vytí. Byl už pokročilý večer, téměř noc a nářek nesoucí se tmou zněl značně strašidelně. Máma se dost nejistě zeptala, jestli TOHLE dělá ona? Chlapík přisvědčil. Došlo mi, že aktiva budoucí fenky jsou u mých rodičů značně nízká.

Chlapík vyskočil z auta a zavolal na tchána. Ten ho přivítal vlnou nadávek, ve které jsme se dozvěděli, že tu jeho prašivou fenu tu nestrpí už ani hodinu, že je pro ni škoda i kulky, takže ji vykope ze vrat, ať ji něco přejede. Můj tatínek, který má opravdu laskavé srdce, jen zbrunátněl. Maminka, která se stará o každé zaběhnuté zvířátko a pravidelně přispívá na toulavé psy a kočky, jen s rozšířenýma očima hleděla na toho sprosťáka.

Chlap přitáhl „tu fenu“. Rozhodně to nebyl pražský krysařík. Možná spíš trpasličí německý pinč hnědé barvy. Jenže to jsme zjistili až za hodně dlouho. V tu chvíli to bylo polomrtvé zmlácené zvířátko, které strávilo poslední týden v kotelně na hromadě uhlí, bez jídla a často i bez vody. Trochu nás zděsilo, že fenka je asi tak třikrát tak velká, jako náš pejsek. Máma ji vzala do náruče a přiblížila se ke mně. Já zrovna držela v náručí Čivaváka. Tomu se poprvé v životě někdo nelíbil. Kousl fenku do ucha a pak přelezl z mé náruče k tátovi a dál temně vrčel.

Máma se tedy otočila na chlápka a sdělila mu, že si nemůžeme vzít pejsku, kterou náš původní pes nechce. Jenže s chlapíkem se stala změna. Už nechtěl tisícovku. Nechtěl ani tři stovky. Prosil nás, ať si ji tedy vezmeme a dáme ji někomu do dobrých rukou. K tomu jsme svolili.

Zavezli jsme chlapíka zase k němu domů a pak se vydali temnou nocí k domovu. Jakmile se za chlapem zavřely dveře, fenka se dala do usedavého vytí. A hlas ji prožitými útrapami rozhodně nezeslábl! Ječela jak požární siréna.

V tu chvíli se odehrála jediná veselá věc toho dne. Zhnusený čivavák se s námi se všemi odmítl bavit a utekl na prázdné sedadlo. Tam se postavil těsně před krabičku od bot, nachystanou pro štěně. Právě se rozmýšlel, co „laskavého“ nám poví, když tu brunátný otec šlápl na plyn. Malého psíka zvedla akcelerace na zadní a okraj bedýnky mu nožky podrazil. Čivaváček se zřítil po zádech do vystlané krabičky, do vzduchu mu trčely hubené nožky a ječel ponížením.

Zbytek cesty tak veselý nebyl. Fenka řvala jak tur, táta svíral volant čím dál tím pevněji, máma se marně snažila uchlácholit Čivaváka a já hladila řvoucí čubičku. Pak máma rezolutně prohlásila. „Do Mířkovic ten řev vydržím, ale pak ji vykopnu z auta!“

Všem nám bylo jasné, že to není nic než planá hrozba (máma má sice plno řečí, ale vždy je to ona, kdo každého opečovává a zachraňuje), ovšem nevěděla to naše nová kamarádka. Ječela pořád dál a dál, když tu najednou – před autem se vynořila tabule „Mířkovice“. Pes opět zaječel a já si říkala, co asi teď udělá máma, aby se vykroutila ze splnění hrozby.

Ale co to? Ticho v autě se prodlužovalo a prodlužovalo… Fenka usnula. V klidu a tichu jsme dojeli domů a vynesli ji z auta.

A co se dělo dál, to napíšu příště.

Jednoho krásného dne byl náš Čivaváček vyvolen. Coby otec rodu. Sice neměl papíry, ale to nevadilo, neb jeho nastávající taky ne. A štěňata neměla vzniknout za účelem obchodu, ale chtěli si je nechat sami majitelé fenečky. (Stejně se čekalo tak jedno, maximálně dvě štěňátka.)

Fenka už několik let trpěla falešnou březostí a veterinář doporučil potomstvo. Protože náš pejsek byl nejmenší v širém okolí (a vlastně i jediný), byla naše čivava jasná volba.

Ovšem hned na počátku jsme se dopustili fatálního omylu. Je totiž pravidlem, že na návštěvu za účelem sblížení chodí dáma. U nás jsme šli my. Tedy já a můj pesošek. Myslím, že jsem v té době nevlastnila ani občanku a tak jsem se šíleně styděla už jen při pouhém pomyšlení, že psíci TO budou dělat a já se na ně mám dívat ve společnosti jiných lidí a nenuceně u toho konverzovat!!!

Na schůzku bych šla nejraději kanálem. A to jsem nečekala, jaké martirium nás čeká.

Čivaváčkovi se feňuška líbila, feňuška byla ve stavu, kdy by se jí líbil i džber s naftou, natož náš princ. Problém byl jinde. Čivaváček byl totiž milovník – teoretik a navíc velký myslitel. A tak nějak došlo k tomu, že se na fenku sice žádostivě vrhal, ale vybral si k tomu špatný konec. Pokoušel se jí obšťastnit ucho a na tom trval. K její zadní části se odmítal i jen přiblížit.

Já byla chovatel začátečník a styděla se tak, že jsem byla napůl mrtvá, takže jsem nebyla schopná přiložit pomocnou ruku k dílu a majitelé fenky na tom byli stejně. Skončilo to, jak to skončit muselo – po několika hodinách marného snažení, kdy se fenka točila jak větrník, aby nastavila správný konec a Čivaváček vždy znechuceně ustal ve snažení, jakmile se milované ouško vzdálilo z jeho dosahu, oba pejsci tvrdě a vyčerpaně usnuli.

Bylo mi hanba. Za nepovedené námluvy jsem se cítila přímo osobně zodpovědná. Mé útrapy se ještě zhoršily po té, kdy jsem za to nic, co jsme předvedli, dostala ještě bonboniéru.

Plížila jsem se domů jak zmlácená. Pejska jsem držela v náručí a didakticky k němu promlouvala, k čemu je který konec fenečky. Při té příležitosti jsem se do psí anatomie pohroužila natolik, že mě naprosto šokovalo zjištění, že zničehožnic jsem od pasu dolů zapíchnutá v silnici. Ruce s Čivaváčkem jsem náhle měla přesně na úrovni cesty, čehož náš flegmatický pejsek okamžitě využil.

Přátelé, ten pes se vůbec nepozastavil nad náhlým sešupem víc než o metr. Bral to jako novou službu pro pejsky, aby se jim pohodlně vystupovalo z náruče. Nechal mě, omlácenou a totálně šokovanou, zapíchnutou v zemi a odešel si po svých psích záležitostech – tj. očuchávat a značkovat pangejt.

V první chvíli jsem si myslela, že mi něco urazilo nohy až skoro u hrudního koše. V příští chvíli mi důrazná bolest ozřejmila, že nohy mám. Teď ještě bylo nutné zjistit kde.

Po značně vzrušující chvilce jsem zjistila, že stojím v díře čtyřicet krát čtyřicet centimetrů, hluboké asi metr dvacet a nijak neoznačené. To bylo príma zjištění. Horší bylo, jak se odtamtud dostat. Ruce jsem měla naražené tak, že jsem s nimi skoro nemohla pohnout, natož se zapřít o zem. Široko daleko nikdo.

Nakonec mi kýžená křídla nedal Red Bull, ale zjištění, že naše bohorovná čivavka mizí v dáli bez jediného ohlédnutí. Vyšvihla jsem se tedy nahoru, značně klátivým způsobem doběhla psa a pak se, coby krvácející invalida, vracela domů. Rodiče si v první chvíli mysleli, že mě někdo přepadl a hodlali volat policii. Dost dlouho mi nevěřili, že jsem opravdu jen spadla do kanálu.

A takto neslavně skončila kauza našeho Čivaváčka coby ploditele. On sám se uondal téměř do bezvědomí, fenka se mohla zbláznit frustrací a já si vyzkoušela, jak se asi cítili pravěcí mamuti a také to, že snaha chodit kanály není moc praktická.

Po té, co náš chlapec trval na tom, že domů dojde sám i ve sněhové vánici, opravdu jsem změnila názor. Ťapkal tehdy po ledovce, celý skrčený ve svém kabátku, očka přimhouřená proti větru, ale zuřivě vrčel pokaždé, když jsme ho chtěli vzít do náruče a odnést domů.

Nebylo ovšem zbytí a bez naší asistence se nakonec neobešel, protože jak bojoval se živly, vůbec si nevšiml, že sice klade s odvahou profesionálního polárníka jednu tlapku před druhou, ale vítr ho po ledovém povrchu cesty vždy posune o kus zpátky.

Vítr a čivaváček, to byla vůbec dost často smrtelná kombinace. Jednou, byl právě první jarní den, kráčel Čivaváček s mou mámou na procházku. Vybrali si trasu kolem potoka. Musím zdůraznit, že potok je v tom místě regulovaný, takže vede v hloubce asi dvou metrů v korytě, jež je obloženo kolmými betonovými panely.

Byl relativně hezký den, lehce padal sníh a nezamrzlý potok si šplouchal. Máma kráčela za pejskem. Ten náhle změnil směr a vyběhl na trávník lemující potok, aby tam pročuchal nějaký vzrušující vzkaz od jiného psa. Máma se na malý moment podívala jinam, a když se vrátila pohledem zpátky, nebyl na trávníčku nikdo. Chvíli si myslela, že zaběhl za některý strom, nebo zmizel v nějakém houští, ale brzo to zavrhla.

Uvědomila si dost silný nárazový vítr a také se jí vybavilo takové jakési diskrétní „žbluňk“… To už letěla k potoku. Ano. Byl tam.

Vody naštěstí bylo dostatek a proud nebyl moc silný, takže čivaváček si ve svém oblečku plaval v jedné z hlubších tůněk. Máma si sundala svoji péřovku, svetr i rukavice a opatrně se spustila po kolmých panelech do vody. Odlovila psíka, sundala z něj promočený obleček, vsunula si ho pod triko na holé tělo a dobrodila se do míst, kudy šlo vylézt na cestu.

Poklusem se vrátila k oblečení, všechno na sebe naházela a snažila se přesvědčit sama sebe, že to pejsek přežije. Domů se vrátila tryskem. (Po té, co přesvědčila cizí přihlížející, že není cvok, který by se v zimě brodil potokem v oblečení, ale že jí tam spadl pes. „Ne, toho psa teď nemůžete vidět, mám ho na břichu… Ne, sanitku nevolejte!)

Náš pes byl malinkatý pes se železným zdravím, neboť s ním tato koupel ani nehnula. Nechytil dokonce ani rýmu. Představte si, že nebyl ani vylekaný – jeho lidi ho přece zachrání ať se děje, co se děje.

Když mi pár měsíců po té líčila kamarádka, že jejich pejsek také spadl do potoka, na tom samém místě, ohrnovala jsem nos a trvala na tom, že náš pejsek tam spadl kvůli větru. Dobromyslná přítelkyně pokývala hlavou a připustila, že jejich pejsek má různé nápady, protože „zrovna včera nám spadl do kanálu.“
„Cože? Do kanálu?????“
„No, ony byly zrovna odklopený a on si toho nevšiml…“
„Ale ježíš, dyť tam dole je pekelný proud vody, to se neutopil?“
„Ne, on se chytil předníma packama žebříku a nám se ho povedlo vytáhnout.“
Od té doby jsem se dívala na kamarádčina psa jako na polovičního ichtyla. Ovšem všeho do času a pýcha předchází pád, že?

Byl Silvestr. Zima, sníh padal, potok místy zamrzlý. Šli jsme s mámou a s pejsky na poslední procházku toho roku. Šla jsem těsně nad potokem a povídala si s mámou. Mimojiné i o tom, že si nejsem jistá, jestli bych do takhle ledové a kalné vody někdy byla ochotná skočit. Byť pro pejska. Vždyť bych si zničila boty! A mohla bych si zrušit i zánovní hodinky (v potoce bylo fakt dost vody) a vůbec – taková klendra!

Jako kdyby na to Čivaváček čekal. Vyběhl za mnou, zapackl se na okraji, vzepjal se k záchrannému skoku a v tu chvíli pod ním povolil zvětralý betonový okraj. Můžu zodpovědně říct, že mé předchozí úvahy byly naprosto jalové. Pejsek ještě ani nedopadl na hladinu a já už se odrazila k mohutnému skoku (abych mu nepřitála na hlavě) a dopadla do potoka zároveň s ním. Hladina se nade mnou (a mými botami a zánovními hodinkami a vším) zavřela a já si pořádně lokla, jak jsem vyjekla nad ledovostí vody.

Jen jsem se vynořila, hledala jsem našeho psíka. Na rozdíl ode mě byl na kraji koryta v relativně mělké vodě. Zrovna se zachytil předními nožkami za kámen a jeho červená vestička mi maně připomínala Míče Bjůkenena. Jen ta rozžhavená pláž chyběla.

Brodila jsem se k naprosto klidnému pejskovi a shora na mě padala kulometná palba nadávek mé mámy. Co skáču do vody jak zběsilá? Dyť jsem se mohla utopit…. Ble ble ble – musela se příšerně leknout, protože já i pes jsme jí zmizeli ze zorného pole takřka současně, takže si teď leknutí léčila velmi sofistikovaným verbálním projevem.

Dobrodila jsem se k psíkovi, popadla ho do náruče, ale prsty jsem měla tak zkřehlé, že jsem z něj nedokázala sundat mokrý obleček. Několik desítek metrů jsem šla korytem potoka, než se břehy umoudřily a dovolily mi vylézt ven. Tam už stál klidná máma, sundala pejskovi vestičku, mě rozepnula bundu a pomohla mi pejska instalovat až pod svetr. Pak už jsem pádila domů.

Než jsem doběhla (je to jen pár stovek metrů), už jsem cítila, že přestávám být schopná ohnout nohy – mráz na mokrých džínách vykonal své. Naštěstí nás doma hned čekala společná horká sprcha. Musím říct, že Čivaváček byl vzkutku pejsek z ocele – ani tentokrát s ním silvestrovská koupel nehnula.

Ale pro příště už jsme si v okolí potoka dávali setsakra dobrý pozor!

Taky trval na tom, že nebude sedět na zemi, když všichni sedí kolem stolu. Jeho donucovací prostředky měly průraznost lupary a citovou naléhavost opuštěného kokršpaněla. Jakmile jsme všichni zasedli ke stolu, postavil se na zadní, předními nožičkami mával ve vzduchu (iluze v zoufalství k nebi vzpínaných rukou byla dokonalá) a srdceryvně naříkal.

Kapitulovali jsme hned na poprvé. Jeho košíček jsme položili na radiátor, ke kterému byl stůl přiražený a Čivaváček byl spokojen.

Získali jsme ho v jeho dvou letech, nikdy nepoznal ani základní výcvik, nikdy po něm nikdo nic nechtěl a nikdo ho nic neučil. Pokud k tomu připočítáme jeho naprosto abnormální tvrdohlavost, můžu jen děkovat nebesům, že se narodil jako čivava a ne jako dobrman. To by byl nezvladatelný.

Takhle byl roztomilý. Ťapkal si po stole, jak se mu to líbilo a my neměli sílu mu v tom zabránit. Rozhodl se také, že nebude spávat v posteli se mnou, ale na letišti s rodiči (mohl tak drezírovat hned dva lidi na jednou) a dokonce i můj tatínek, který do té doby razil zásadu, že pes nesmí ani vkročit do místnosti s kobercem, najednou zjistil, že na něho ve tři v noci vrčí malý chrlič, neb nevhodně změnil polohu a vytrhl tak Čivaváčka ze spaní…

Ale to předbíhám. Musím se vrátit zpět do doby, kdy jsme poprvé položili Čivaváčka do košíčku na radiátoru a svatosvatě si všichni slibovali, že do košíku bude vždy někým vložen a zase z něj vytáhnut, takže se stolu jeho ťapka nikdy ani nedotkne. Čivaváček seděl v košíku, obhlížel své budoucí poddané a přemýšlel, jak nás přesvědčit, že je ten nejkrásnější pejsek na světě.

Nejprve s námi nechtěl chodit na procházky do lesa za naším domem. Štítil se dotknout tlapkami něčeho jiného, než suché asfaltky. Když jsme ho poprvé položili do mechu, zcela vážně se samým odporem pokoušel levitovat. Také jinak to s námi měl těžké. Pořád jsme ho nebrali dostatečně vážně, a když jednou v zimě vystavoval tátovi koroptve, smíchem jsme padali po hlavě do závějí. A posměch byl něco, co Čivaváček opravdu přes srdíčko nepřenesl. Nikdy jsem nepotkala psa, který by měl sám o sobě tak vysoké mínění!

Konečně, asi měsíc po té, co k nám přibyl domů, zase jednou seděl ve svém košíčku (do kterého si, mimochodem, vlezl sám, neb ke stolu byla trvale přisunutá židle, a k židli štokrlátko, tak aby se mohl kdykoli přes den hřát na topení a sledovat/komentovat dění na ulici).

Teď tedy spokojeně seděl ve svém košíku, dobromyslně nás obhlížel, a jakmile zjistil, že mu všichni věnujeme pozornost, že obdivujeme jeho krásně lesklou srst, na malou chvilku něžně sklopil svá kupírovaná ouška. Byl přitom tak neuvěřitelně roztomilý, až nám všem unikl obdivný povzdech: „Jééééééééééééééé! To bylo krásné!“

Napřed ouška zase stydlivě postavil, ale když zjistil, jaký to mělo úspěch, zase je sklopil a čekal, co my na to. „Jééééééééééééééééééééééééééé!“

A od té doby byl náš. A my jeho (dobrovolní otroci).

Hned na počátku musím říct, že Čivaváček byl od samého začátku mým osudovým psem. Snad to bylo tím, že vážil sotva kilo a pár deka, ale při tom byl houževnatý jako královský lev. Ta dojemná psíčí odvaha, která ho nutila nedat nikdy najevo bolest ani strach, ačkoli se chvěl až po špičky svých chloupků. Ne, myslím, že už nikdy nebudu mít čivavu, protože bych ji vždycky musela srovnávat s Čivaváčkem. A tomu se žádná jiná nevyrovná.

Bylo to poté, co Jezevčík navždy opustil naše řady. Po té, co můj tatínek napřed vydal zákaz jakéhokoli a psa, což později zmírnil na zákaz jakéhokoli psa, kromě takového, kterého by zašlápla slepice.

Okamžitě jsem začala jednat a rozhodila sítě. Mým cílem bylo získat čivavu nebo pražského krysaříka. Zatímco dnes je těchto pejsků všude plno, před patnácti lety jich bylo méně než šafránu. Osud však stál na mé straně a do týdne mi přihrál hodnou starou dámu.

Dostala od svého syna k narozeninám psí miminko, malinkatou zrzavou čivavičku. Pejska s láskou vypiplala, dva roky se o něj starala, ale pak se ukázalo, že to nepůjde. Ne proto, že by péče byla tak náročná, nebo svého kamaráda přestala mít ráda, ale v domku, kde žila, bylo strašné vlhko a chladno, takže pejsek, ačkoli spal s paničkou v posteli a i jinak byl držen co nejvíc v teple, začal trpět revmatismem. Jeho majitelka se rozhodla, že mu najde náhradní domov. A v tuto chvíli se naše osudy setkaly.

Naše rodina získala důvěru té hodné dámy a ona se uvolila, že Čivavák může zkusit bydlet u nás. Dokonce i tatínek povolil. Když zjistil, že paní požaduje pouze tisícikorunu, kterou dala za veterinu (pejsek měl několikanásobně vyšší cenu), a že i tak se na pejska složíme s mámou a dědečkem, neskrýval své potěšení. Paní si vymínila, že bude pejska pravidelně navštěvovat a my samozřejmě sohlasili.

I vyrazila jsem pro nového pejska. Bylo to moje první setkání s čivavou „na živo“. Před tím jsme měli opravdu velmi rozšoupnutého jezevčíka (vážil třináct kilo), takže setkání s něčím, co i s miskou na jídlo váží kilo a deset deka, bylo pro mě dost drastické.

Čivaváček stál na zadních a úpěnlivě žádal paničku, aby ho zvedla a chránila před tou podivnou cizí holkou. Jak tam tak stál na dvou nožkách a mával předními „klepítky“ nad sebou, s vykulenýma očkama a propadlým bříškem, srdce mi nad ním usedalo. Byl jako hladem umírající somálče.

Po několika hodinách se nechal přesvědčit, že mi dovolí vzít ho do náruče a dokonce i dobrovolně vyšel před dům. Pak se ještě několikrát úpěnlivě otočil ke své uplakané paničce a srdnatě se vydal na cestu.

Doma mě přivítala máma. Nevěřícně se dívala na to okaté a hubeňoučké stvořeníčko. Ukázala na něj sázecí lopatkou a pak se nedůvěřivě optala: „To je on? Není nemocný?“

Zde musím podotknout, že Čivaváček vždy perfektně poznal, zda-li je obdivován, či nikoli. Po maminčiných slovech tedy ještě více nakrčil hubený zadeček a jeho bříško se zdálo ještě propadlejší a oči ještě vykulenější. Máma už nic neříkala, jen se na to boží umučení zoufale dívala.

Vzala jsem pejska do náruče a odnesla ho do skleníku, kde se zrovna táta hmoždil s cementem.

„Ahoj tati, tady mám toho pejska.“

Táta se na mě dlouze zadíval. Na obsah mé náruče zíral naprosto nevěřícně a dlouho jen na sucho polykal. Pak z něj konečně vypadlo naprosto upřímné: „Ježíšmarjá, ten je ale škaredý!“

Čivaváček prokázal bojovného ducha. Přesně pochopil, že byl shledán nehezkým (to nejhorší, co se mu mohlo stát), ale nekapituloval. Pomalu a pečlivě si mého tátu prohlédl od špičky klobouku až po zaprášené tenisky. Pak zase zvedl svůj, teď značné opovržlivý, pohled a zadíval se mu do očí. Pak velmi procítěně a znechuceně zavrčel, nechal se postavit na zem a s vysoce zvednutou hlavičkou odešel, zanechávaje tatínka per plex.

Zhroutil se až o chvilku později, v koutě divanu v obývacím pokoji. Skrčil se tam do kuličky a zoufale naříkal. Nechtěl jíst, nechtěl se mazlit, jen naříkal. Ovšem pokaždé, když kolem prošel táta, znechuceně vrčel.

Večer, když jsme ho šli vyvenčit na zahrádku, proběhl plotem a vrhl se nejbližší cestou k potoku. Snad se chtěl utopit. Ale v každém případě nikoho z nás nechtěl ani vidět!

Už jsem tu psala, že první pes, kterého jsem ve svém životě poznala, byl dalmatin. Krásný svobodomyslný pes. Shodou okolností to byl jediný pes v naší rodině, který měl rodokmen. Naši s ním nějakou dobu jezdili po výstavách a slavili úspěchy, ale milý dalmatinek nesnášel cestování a navíc se rodiče přesvědčili o tom, že kolem výstav psů se motá spousta lidí, kterým víc než o psy, jde o osobní moc a pocit důležitosti. A tak se Dalmatinek stal z ušlechtilého šampiona „jen“ naším nejmilejším kamarádem.

Druhým pejskem byl jezevčík. Dostal se k nám tak, že ho jeho majitelé nechtěli. Vzali si ho jako štěně, ale už po několika týdnech věděli, že musí jít z domu. Bylo to pár týdnů po té, co dalmatinek odešel sešlostí věkem a my se pořád nemohli vyrovnat s prázdným domem. Když se tedy máma na jednom semináři dozvěděla o bezprizorním psíkovi, zaslzela a okamžitě kývla.

Netušila tehdy, k čemu se ve skutečnosti upsala. To, co následovalo, si nedovedl představit nikdo z nás. To nebyl pes, to byl ďábelský komplot proti našemu duševnímu zdraví. Zážitky, které jsme s jezevčíkem měli, se blíží k legendární knize paní Frýbové o foxteriérovi Robinovi.

Po předčasném skonu Jezevčíka (zde bohužel platí, „kdo s čím zachází, tím také schází“), se náš tatínek rozhodl k ráznému kroku. Nekompromisně prohlásil: „Již nikdy žádný pes!!!“ a rychle zmizel, aby nemusel sledovat slzy dvou psíčkařek tělem i duší – mě a naší mámy.

Když ani po měsíci naše slzy nevysychaly, rozhodl se tatík (aby se vyhnul tomu, že by získal nálepku nepřejícího krkouna) pro šalamounské řešení. Protože jezevčík roztrhal všechny slepice, ke kterým se kdy dostal, a protože toto byl důvod k zákazu psovství na našich tocích, přeformuloval fikaně tatínek svůj předchozí rezolutní zákaz na „Dobře, do domu může nový pes, ale pouze takový, kterého by slepice dokázala zašlápnout.“

Náš tatínek, kočkař, se domníval, že pes vyhovující této podmínce, neexistuje. Již za týden se do našeho domu nastěhoval Čivaváček. Tento nenápadný a zprvu trochu podceňovaný psík se brzy stal rodinným bůžkem a absolutistickým vládcem. Také díky tomu, že miloval kočky, ponechali jsme si kocourka, který jedné podzimní noci zaklepal na naši branku. A také díky Čivaváčkovi jsme získali hodnou Ratličku. Toto nerozlučné trio pak víc než deset let plnilo náš dům smíchem a radostí.

Pak jednoho dne přišly, za velmi specifických okolností, do našeho domu tři koťátka. Jedno z nich, černá Kočica, dokonce zůstalo natrvalo. Také ona má na svědomí mnoho bránici trhajících zkazek.

Aby byl výčet celý, musím dodat, že před dvěma roky odešli navždycky všichni tři naši zvířecí kamarádi – Čivaváček, Ratlička i Kocourek. Zůstala jen nejmladší Kočica, ale samota jí nedělala dobře. Začala tloustnout a na jejím čelíčku se objevovaly chmury. Ani mí rodiče se nemohli smířit s tím, že jejich dům je podivně tichý a pustý. A tak do našich vod vplula Kaťuša.

A konečně, vzhledem k tomu, že i my s Blížencem jsme konečně založili skutečný domov, i my doufáme, že do našich dveří brzy vstoupí nějaký ten „rodinný bůžek“, který bude nekompromisně určovat, komu se bude věnovat nejvíce pozornosti.

Takže přeju všem, kteří sem v následujících týdnech zabloudíte, aby vás storky o našich zvířecích kamarádech, alespoň trochu pobavily. Materiálu je opravdu dost :o)

Nejprve jsme Čivaváčkovi vyrobili rolák ze staré běžkařské ponožky našeho táty, takže pejsek měl „svetr s norským vzorem“. Pak jsme mu z mých miminkovských oteplovaček ušili rudou záchranářskou vestičku (vypadalo to jak čabraka na koně) a pak jsme byli v koncích. Náš pejsek byl neskonale drobný, takže mu bylo všechno velké a navíc neměl ocásek, takže nebylo jak obleček fixovat. Chodil proto v mrazech po venku jen do vyvenčení a pak už se (ke svému smutku) nosil pod bundou.

Když jsme přinesli Ratličku, neměli jsme pro ni nic. A pár týdnů po té, co u nás zdomácněla, nastala zima. Oblékli jsme tedy Čivaváčkovi jeho rudou vestičku, kojíce se nadějí, že Ratlička je přece jen větší, takže než něco ušijeme, vydrží. Pejska byla jiného názoru. Mrkla na Čivaváka, vyčítavým okem spočinula na nás a odmítla opustit teplé zádveří.

Místo procházky jsme tedy šili z další části „mimioteplovaček“ novou psí vestičku. Ratlička si ji zamilovala a jen se trošku ochladilo, nevycházela bez ní z domu. Pak jsme od kamarádky „podědili“ obleček po pudlíkovi. Krásný, teplounký. Ušitý z šustu a vypodložený jemňoučkým flísem. Mysleli jsme si, jak ráda si ho pejska oblékne.

Houby s octem! Oblékli jsme to pesule. Moc jí to slušelo. Jen v očích měla strnulý výraz a zhnuseně přešlapovala. Venku několik metrů sněhu. Vyvedli jsme ji ven. Vypadala, že ji náhle postihl rigor mortis. Nožky měla toporně vystrčené do stran a vypadala jak štokrle.

Doklopýtala na provaze (jako polooběšená koza) k první závěji, tam se po nás znechuceně otočila a očima metala blesky. Stály jsme nad ní a čekaly, až si zvykne. Nevypadalo to, že by k něčemu takovému mohlo dojít v tomto století.

Od vedlejší branky nás zvědavě pozoroval soused. V ruce třímal lopatu na sníh a nevěřícně zíral na našeho pejska v modrém. (Ten pejsek je dřevěnej, dřevěnej…)

Očima jsme prosily pesu, ať už propána přestane blbnout. Naštěstí ji zaujala nějaká vůně v závěji. Natáhla se po ní nosem a při tom pokrčila přední nožku. Nožičku měla sice pod tělem, ale rukávek stále dosahoval až na zem. To ji zmátlo. Z naprosto nepochopitelného důvodu se o prázdný rukávek opřela, jako kdyby tam měla nožku. Rukávek povolil a fenka udělala neuvěřitelně dokonalý kotrmelec přímo do závěje. Ležela ve sněhu na zádech, mávala nohama ve vzduchu, prskala sníh a vůbec se netvářila, že by se jí teď nový obleček zamlouval lépe.

Vytáhla jsem ji ze závěje a postavila na všechny čtyři. Pohled, jakým mě stihla, bych nikomu nepřála. Začala jsem na ni vesele povykovat. Měla jsem totiž teorii, že ji stačí rozveselit a když se pak budeme honit ve sněhu, na nějaký obleček ani nevzdechne. Jenže na to mi neskočila.

Když jsem se rozběhla, neudělala ani krok. Jela za mnou na vodítku po umrzlé zemi jako sáně a očima mi dávala jasně najevo, že i kdybych se rozkrájela na takhle malinkaté kousíčky, ona už v té hnusné kombinéze ani nehne tlapkou.

Pustila jsem ji tedy z vodítka, ať aspoň těch pár metrů zpátky k brance dojde sama. Jenže ona byla tak zapřená proti tahu vodítka, že ji náhlá svoboda podrazila nohy. Pád po hlavě do závěje se opakoval. Vystrčené nožky do vzduchu taktéž.

Nedalo se nic dělat. Zvedla jsem naši figurínu psa do náruče a nesla ji domů. Byly jsme s mámou na hlavu poraženy. Obleček definitivně neprošel.

Jen na ulici se soused držel křečovitě brány a smál se až slzel. Tu zimu při každém setkání žádal přídavek :o)))

P.S. Pokud mi někdo chce napsat, že oblečky jsou hnus a hodí se jen pro rozmazlené parafráze na psovství, musím kontrovat, že tam odkud pocházím, nosí vestičky i dobrmani. V mínus třiceti je totiž obleček k nezaplacení. Než léčit zánět ledvin nebo plic…

Do našeho domu poprvé vstoupila psí slečna. S ní vstoupila tzv. štěněcí hrozba. Jak už bylo dříve uvedeno, zatímco náš pes superpes byl čivavka o váze kilo dvacet (kilo deset znamenalo nebezpečnou vychrtlost a kilo třicet ještě nebezpečnější otylost), naše fenečka byla trpasličí pinč o váze tři kila šedesát. Tohle by byl ochoten zkřížit snad jen doktor Mengele.

První hárání ještě šlo, pejska tomu moc nedala, Čivaváček měl pořád v merku jen její ucho a ona ho od sebe odháněla. Další hárání už bylo horší. Čivavák konečně přišel na to, která strana hárající fenky je ta jedině pravá a čubička se rozhodla, že on je ten jedině pravý princ i bez bílého koně.

Ratlička nesnášela samotu, takže musela být internována na místě, kde s ní bude neustále někdo setrvávat. Byla jsem vybrána a na dobu dvou nejžhavějších týdnů jsme byly s pejskou zalezlé v mém pokoji. Problémy byly dva. Jednak byla hárající fenka neuvěřitelně mlsná, takže nemohla přenést přes srdce, že nemá přístup do kuchyně. Druhak měl Čivavák neskutečnou výdrž a dokázal poskakovat a kvílet kolem mých dveří většinu dní i nocí.

Marně jsme sháněli labiodor nebo jiný přípravek, který by alespoň trošku potlačil úžasnou vůni hárající holčičky! Po každém hárání jsme všichni padali únavou, Čivaváček byl vyhublý na kost a Ratlička zase sotva funěla, jak si léčila zhrzenou lásku jídlem.

Jen jednou jedinkrát se nám povedlo pejska umlčet na celých čtyřiadvacet hodin. Ovšem dodneška vedeme spory, zda-li by odpadl sám vyčerpáním, nebo k tomu dopomohl náš velký vzor, Sovětský svaz.

Bylo to chvíli po revoluci, privatizace v plném proudu, na tržnici v našem městě se vyprodávaly všechny možné sklady a na jednotlivých stáncích se objevovaly kouzelné nápisy ("levné nápole", "mněké sparty"). Jednoho zimního dne jsme kráčely s mámou domů právě přes toto tržiště.

Zaujal nás výprodej drogistického zboží a značně tělnatá dáma, která se hlasitě dožadovala ruských voňavek. Posléze nadšeně odcházela, něžně chovajíc obrovské balení voňavky slující Vionell. (Pokud mě paměť neklame, mohlo se to jmenovat i trošinku jinak.) Nevím, jestli si tuto smradlavku pamatujete. Něco mezi bahenním plynem, rozládající se mrvolou a synteticky vyráběnými konvalinkami. Děs běs. Paní děkovala prodavačce za úžasný nákup a z půlky cesty tržištěm se vrátila ještě pro další dva exempláře, neboť: „Depa pani, dneska už to neumí vyrobit, ty moderní už nejsou skoro cítit.“

Smály jsme se s mámou až domů a litovaly rodinu oné paní. Při té příležitosti mě napadlo, že i my máme doma jeden miniaturní exemplář Vionellu. Někdo nám ho kdysi daroval a my se nikdy nedostali k tomu ho vyhodit. V dobách, kdy osvěžovače vzduchu na WC byly nedostatkovým zbožím, dal nějaký vtipálek onu děsivou "vůni" na záchod, s tím, že tam se to využije. Každý jsme to zkusili jednou a děsivý puch nás přesvědčil, že i to nejhorší, co se zrodí na oné místnůstce je jarní zefír oproti onomu „intimspreji“. A tak na lahvičku padal prach.

Toho dne bylo řádění Čivaváčka ještě horší než obvykle. Řval už třetí den v jednom kuse a situace byla zostřená o pololetní písemku, která mě druhý den čekala. Kolem deváté večer jsem to už nevydržela. Vyřítila jsem se ze dveří, popadla Vionell a pořádně „ovoněla“ rám mých dveří. Chvilku po té se Čivaváček prodral lítačkami (dokázal je rozhoupat a proběhnout ven) a už zase stál u mých dveří. Stála jsem na chodbě a viděla to.

Doběhl ke dveřím, labužnicky nasál aroma a… padl. Napřed jsem se lekla, jestli jsem mu neublížila a dostala jsem pořádně vynadáno. Ale on se hned zase zvedl a znechuceně frkl. Celou noc a další den v klidu spal a teprve další večer se jeho rujné touhy vrátily. Ale to už jsme věděli jak na to. Vionell ho po zbytek háracího období udržoval v uctivé vzdálenosti.

Dnes jsem měla být úplně někde jinde, ale nakonec jsem v poslední chvíli zarazila šestispřeží, které mě mělo odvézt za hory za doly (mé zlaté parohy) a zůstala v lůně své rodiny. Čím dál tím víc zjišťuju, jací jsme všichni úžasní blázni.

Nejprve jsem opustila maminku, spokojeně si čtoucí v obýváku Prsatého muže a šla jsem něco kopírovat. Když jsem po chvilce vylezla z ťurmy (přezdívka tátova kutlošku), nenašla jsem po matičce ani povzdech, ale uprostřed schodiště ležely její tepláky. Zmužile jsem se snažila zahnat vizi maminky, která je unášena emzáky na blízké setkání čtvrtého druhu, ale ty opuštěné tepláky fakt vypadaly dost tajuplně.

Právě jsem, tiskna hadřík onen k prsoum svým, rozjímala nad dalšími hrůzostrašnými alternativami mámina zmizení, když v tom se ze zahrady ozval naprosto šílený skřek a hned nato ječivý štěkot naší pesy. Z toho řevu mi bylo zcela jasné, že ji někdo (jiný pes nebo aspoň nějaký houmlesák) požírá zaživa, takže jsem vyrazila ke dveřím, mávajíc tepláky bojovně nad hlavou. Venku jsem se srazila s maminkou, která v rukou srdnatě svírala motyčku a vůbec nevypadala jako by ji unesli mimozemšťani. (Spíš jako kdyby až do onoho skřeku poklidně okopávala skalku.) Obě jsme dost překvapeně zíraly na pesu, která stála spokojeně u plotu a vůbec nevypadala sežraně. Tatínek, který byl celému incidentu přítomen, nám pobaveně vysvětlil, že pesu nikdo sežrat nechtěl, zato ona se snažila sežrat sousedovic psa i se sousedem. Tak zase omyl.

Kočica nezůstala nepomstěna. Chvilku na to, co kočka posbírala pod jabloní zbytky své důstojnosti a odkráčela, na zahrádce se objevil samozvaný mstitel. Pesa zrovna nerozhodně postávala pod lískou, když v tom: “Vrf vrf vrf bum bum prásk!” Koukám, kde co lítá a ejhle! Na lísce, přímo nad pesou seděla černá veverka, packama rvala oříšky a co jí síly stačily, snažila se trefit to naše psisko. Do každého oříšku napřed zkušebně kousla (vrf vrf vrf) a pak bum s ním na zem.

Závěr dne patřil procházce se psem. Vše probíhalo v klidu až do chvíle, kdy jsme procházely pod viaduktem, po němž právě projížděl vlak. Pesa usoudila, že to je další úklad o život – patrně předpokládala, že letí nějaký další megalískáč. V panice vypleštila oči jak šnek, zatočila se na místě, vyskočila do vzduchu a zprudka dopadla na bříško s nohama toporně vytrčenýma do stran.

Tu sobotu naši vůbec nedoufali, že by se jim konečně povedlo sehnat vysněného pejska. Už dávno se totiž, po skvělých zkušenostech s Babulkou, rozhodli, že jejich další pes bude trpasličí pinč. Jsou to pejsci vážící kolem čtyř kil, zrzavě hnědí nebo černí s pálením, kteří stavbou těla připomínají dobrmany. Toto plemeno je charakteristické svou inteligencí, veselostí a bezpodmínečnou láskou k lidem.

V současné době je však ono plemeno, co se poptávky týče, u nás v ČR tak trochu v ústraní, takže sehnat vysněného pinče nebylo pro mé rodiče vůbec jednoduché. Ještě ke všemu si přáli fenku a všechna štěňata patřičné ráce byla pohlaví mužského. Už to začínalo vypadat špatně, když tu se dozvěděli o dalších štěňatech. Hned se tam rozjeli na čumendu. Domů se pak vraceli bez nějaké té tisícovky, ale za to s tříměsíčním štěnětem, které se rozhodlo, že „támhleti lidi tak pěkně voní, s těma se budu kamarádit."

Psí slečna neměla jméno, vychování ani zkušenosti. Za to se honosila neuvěřitelnou zvědavostí a zbrklostí. Naši ji doma položili na podlahu a pak na sebe všichni navzájem koukali. Naši netušili, co mají čekat od štěněte a pejska zase nechápala, co bude dál. Máma se rozhodla, že pesa potřebuje vyvenčit. Papla pesu a vynesla ji před dům. Tím to začalo.

Zapomněla vážení, nikoli na jahody mražený, ale na to, že tříměsíční štěně proleze mezi plaňkami našeho plotu jako nic. Pesa se nechala položit do trávy, natáhla do čumáčku zajímavé pachy a vyletěla jako střela kalená. Prolítla plotem a napálila to směrem k městu. Volat na ni nemělo smysl – dovolávejte se psa, který nemá jméno.

Máma (důchodkyně a na šesticentimetrových podpatcích) si spočítala poločas přežití štěněte na silnici a vylétla za psem jako řízená raketa. Jeden skok k plotu (ten plot je jen o patnáct centimetrů menší než maminka), pak se opřela rukama o horní tyčku a plot přeletěla jako desetibojař ve vrcholné formě. Na druhé straně dopadla do podřepu, kterým by vytřela zrak i Trinity z Matrixu. Nezdržovala se čekáním na potlesk a během několika sekund přešla na další disciplínu – sprint na tři sta metrů.

Toho času jela svižným tempem po ulici sousedka na kole. Příjemné sobotní dopoledne, šustění pneumatik na asfaltu... K jejímu hlubokému překvapení ji náhle z pravé strany předběhla má matka. Sousedka prý zastavila, aby tento fakt vydýchala, ale maminka v tu chvíli viděla jen psa, pádícího několik desítek metrů před ní.

Pesa naštěstí závod vzdala a zahnula do otevřené branky jedné předzahrádky. Tam byla šťastně lapena, ale celý víkend byla venčena na zahradě pouze na vodítku. Dnes už prý přesně ví, kam patří. O nějakém odchodu ze zahrady nemůže být ani řeči – hlídá si mé rodiče jako ostříž. To jen potvrzuje, že pinčové jsou inteligentní plemeno – pesa přesně ví, na které straně krajíce je chleba namazaný máslem. :o)

Díky rychlosti odpichu obdržela pejska jméno Kaťuša a maminka se stala terčem dobromyslných vtípků celé ulice. Musím k tomu říct pouze jediné – kdybych já dokázala přeskočit (nikoli přelézt, ale opravdu regulérně přeskočit) náš plot, docela bych se za to plácala po zádech. A to ani nepřemýšlím o tom, že bych měla šesticentimetrový štekle a šedesátku na krku!




Takhle nějak by mohla Kaťuša vypadat, až bude dospělá. Obrázek jsem šlohla, protože aktuální fotky naší pesy ještě na Ostrov nedorazily.

A tak jsem se rozhodla, že je tady zkusím postupně vypsat. Jen tak, abych jednou, až mě chytne skleróza a já nebudu mít co vyprávět vnoučatům, mohla zalistovat zažloutlými stránkami svého starého deníčku na prastarém monitoru a připomenout si všechny zvířecí kamarády.

První pes, kterého jsem kdy potkala, byl Dalmatin. Naši říkají, že když mě přinesli z porodnice, symbolicky nade mnou převzal ochranu a pak se na mě nikdo nesměl ani křivě podívat. Učil mě všem psím moudrostem a taky chodit – chytla jsem se ho a on mě tahal za sebou. Nejlepší to bylo, když mi naši pořídili takové to chodítko na kolečkách – Dalmatýnek mi dělal psí spřežení a byli jsme děsně nebezpečnej tandem, nabourali jsme prý holeně všech, co nestihli včas utéct.

Na zahradě jsme měli hromadu s říčním pískem a podle vyprávění jsme na ní dokázali dovádět celé dlouhé hodiny. To jsem se ho lapla za krk a on mě vytáhl na hromadu písku. Já se prý postavila, on mě obešel a zezadu do mě šťouchl čumákem. Já se s nadšeným pokřikem řítila dolů po pískovém svahu. Dole jsem na něho počkala a šli jsme na to znovu.

Tuhle hru si nepamatuju. To jsem přece jen byla moc malá – moje první vzpomínky jsou až tak kolem třetího roku. To už jsme hráli jinou hru. On si vlezl pod kuchyňský stůl a já jsem jako nesměla do kuchyně. Vždycky jsem došla mezi futra a on začal „hrozivě“ vrčet a oči mu svítily zeleně, jako divé šelmě. Opatrně jsem naznačila krok na kuchyňskou podlahu. Vrčení zesílilo. Když jsem přenesla váhu a stála defakto v kuchyni, s rykem vyrazil. A já na nic nečekala a vyrazila na chodbu a dál na schodiště vedoucí do horního patra. On „směl“ jenom na třetí schod, dál byl můj domeček. Když mě nechytil, vrátil se pod kuchyňský stůl a já se zase plíživě vydala na jeho území.

Je sranda, že to byl pes, rychlý jak myšlenka. Neexistovalo nic, co by nedoběhl. Ale když si hrál se mnou, jako správný gentleman mě „jako" doběhnout nemohl . Naši říkali, že jsme to vydrželi třeba celé deštivé odpoledne. A že to bylo pro ně pěkně otravné: Ťap, ťap, ťap, vrrrrrrrr, ťap, vrrrrrrrr uáááááááá raf raf dus dus dus dus. Ticho. Ťap, ťap, ťap... Ale zase od nás měli pokoj. Říkají, že jsem prý dřív uměla „popsovsky" než jsem začala s trapným máma, táta.

Jediný, kdo by i po této ukázce válečného nasazení zvuku dokázal spát, byli by nejspíš moji rodiče. Ozkoušeno.

Odehrálo se to v mém dětském pokoji před spoustou let. Postel jsem si ten rok odstěhovala do rohu k oknu. Abych se v noci mohla dívat na hvězdy. Okno bylo v podstatě přímo nad mou hlavou. Bylo sice v přízemí, ale do zahrady, takže jsem se nebála ho nechat celou noc otevřené. Přece jen – ono to přízemní okno je v tomto případě dva metry nad zemí, tak co.

Jednou v létě jsem spokojeně chrupkala a noční větřík si hrál se závěsy. Nic mě nevarovalo, že náplň dalších několika sekund nebude zdaleka tak mírumilovná.

Z nejhlubšího spaní jsem náhle otevřela oči – ano, napřed jsem otevřela oči a pak se teprve začala budit (asi nějaké zbytky genové výbavy bojovníka). Ležela jsem na zádech s podivně zalomenou hlavou, takže jsem se dívala přímo do okna. Vítr v noci odfoukl závěs a já viděla na parapetu jakousi podezřelou, neforemnou, temnou hromádku. Ta hromádka měla v sobě dvě zeleně zářící hvězdy.

Když to teď píšu, je to hrozně dlouhé. Ve skutečnosti jsem ležela na zádech, otevřela oči, zmerčila onen zlověstný útvar, začala šíleně řvát a v dalším okamžiku už jsem dřepěla čelem k oknu v nohách postele, hotová bít se na život a na smrt. A pořád ječící.

Po těch pár sekund mé šaolinské sestavy se ty dvě zelené hvězdy zvětšovaly a zvětšovaly...

Teprve teď jsem se probudila. A teprve teď mi došlo, že ta hromádka je můj vlastní kocour, který si přišel pro trochu toho vlídného slova. Tak jsem aspoň přestala řvát. Ale jeho zelené oči už mezitím dosáhly velikosti tenisáků (musela jsem ho strašně vyděsit), otevřel tlamičku a teď se dal do křiku on. S děsivým kočičím nářkem zmizel v zahradě. Dva dny se doma neukázal! (Vůbec se mu nedivím – mě takhle někdo přivítat, taky už ho nechci vidět.)

A mí drazí rodiče? Ačkoli spali hned ve vedlejší místnosti, ani si nevšimli, že se v noci něco dělo. Co kdyby mě opravdu někdo na nože bral?

Ještě jedna věc mi ovšem pořád nedá v klidu spočinouti. Jak jsem se z lehu na zádech a nejhlubšího spánku dokázala během pár sekund (reagovala jsem rychleji než kočka) dostat do dřepu v nohách své postele a přitom po celou dobu nespustit oči z té nebohé „hromádky“ na parapetu? Už nikdy jsem to nedokázala zopakovat. (I když je fakt, že už nikdy jsem to nedělala vyděšená k smrti :o)

Moji rodiče trpí komplexem prázdného hnízda. Všichni jejich potomci už žijí po vlastní ose a tak pobývají v domečku se zahrádkou sami. Z toho důvodu rozmazlují všechno, co se k domečku i jen přiblíží.

Mají dva psy. Obrovské hafany (jeden váží kilo a dvacet deka a je to čivava, zatímco druhý trhač váží celé tři kila a je to trpasličí pinč, či spíš pinčice), kteří odmítají spát jinde, než v posteli, a když prší, chodí ven jen ve speciálních oblečcích, k tomu účelu ušitých.

Poznámka: Až potkáte kapesní vydání psa, který má vrstvené oblečení, tedy kabátek a pod ním z pánské podkolenky vyrobený roláček (s norským vzorem) právě jste pravděpodobně potkali zřítelnici oka mých rodičů. Ne, nesmějte se mu, náš čivavák si totiž myslí, že je nejkrásnější a nej...všechno na světě a pokud se mu někdo směje, vrčí a pak zaleze do nejzazšího koutku a tam se stydí. Raději obdivně vzdychněte, tím uděláte radost jak pejskovi, tak paničce.

Rodiče mají také dvě kočky. Ano, jsou stejně rozmazlené jako psi, ne-li víc. Kocour je černobílý a přišel k nám ještě když jsem bydlela u rodičů. Jednoho večera k nám prostě vešel brankou, skočil mi do náruče a spokojeně zavrněl: "Tady budu bydlet."

Moje máma se v té době koček bála a tak nám s tátou nechtěla kočku povolit, ale když jsme ho potřetí našli u táty v posteli (jak se tam dostal, netušíme dodnes), kapitulovala a je už spoustu let kocourovým oddaným kuchařem a lékařem (většinou chirurgem).

Druhá kočka je kastrovaná samička a způsob jejího příchodu je na samostatný příběh. Je černá jak panter a mazlivá až do nekonečna, takže se všichni snažíme, aby taková i zůstala. Máma to zase bere ad absurdum – kdesi si přečetla, že pejsci mají jíst jednou denně, ale kočičky že jedí víckrát denně po menších dávkách.

Máma tedy ráno vstane, vypustí pejsky ven, to přichází jeho veličenstvo kocour (rád tráví noci na toulkách) a v křesle se probouzí kočička. Máma spěchá k mikrovlnce, aby kočičákům ohřála ranní konzervu. Kromě "ranní placaté konzervičky" mají v lednici připraveny ještě minimálně dvě další misečky – obědní konzervičku a večerní hovězí masíčko a jako dezert jogurtek. (Vím samozřejmě naprosto jasně, čím chci být v příštím životě...)

Prozatím by to byla jen běžná úchylka, ale pokračujme. Do zvěřince totiž patří i další osazenci. Jsou to slepice. A dva kohouti. V normálních rodinách jsou slepice něco na způsob ekologického drtiče odpadků. U nás ne. Ty zasloužilé slyší na jméno a často jsou ze své ohrádky vypouštěny na zahrádku, kde si s námi povídají. Ony slepice vážně umí komunikovat – dlouho jsem se rodičům smála, že už jim kape na karbid, když tvrdí takové věci, ale mají pravdu. Nedávno jsem pomáhala při polních pracích a fakt – ty slepice opravdu to své skřehotání pečlivě artikulovaly!

A ti dva kohouti? To je poslední výdobytek. Jednoho máme už asi šest let a táta ho naučil sedět na předloktí (asi nějaký sokolnický komlex). Na kohouta je docela ochočený – klove nás spíš z pocitu povinnosti, než z osobního přesvědčení...

Ten druhý se narodil letos. Ze třinácti vajec se narodilo osm kuřat, kupodivu jen jeden z nich byl kohout. Než jsme to o něm zjistili, všichni jsme si ho oblíbili a pak, když se zjistilo jak se věci mají, už nebylo nikoho, kdo by byl ochotný udělat s ním to, co se většinou s přespočetnými kohouty dělá.

Navíc je na rozdíl od ostatních, černých kuřat, plavý a tak zatímco ostatním se říká souborně "plivníci", jemu se říká Blonďák. (U rodičů lze často zaslechnout větu, když se jeden vrací ze zahrady a druhý na něj volá: "Co blonďák, buší do piána?" Mé rodiče už tento vtípek drží asi půl roku.)

Takže máme dalšího kamaráda, a já jen čekám, jak se s tím smíří velký kohout. Zatím se snáší (respektive tolerují – po kohoutech snášení nemůžu chtít ani na papíře), kritické bude až příští jaro. No, uvidíme.

Tak to je prozatím náš zvěřinec. Doufám, že další přírůstky budou brzy následovat.