Čtenáři všech zemí, smějte se!
Anebo se raději potetujte Win7 :o)
Co umí Windows 7? A co umí iDNES?
http://technet.idnes.cz/software.asp?c=A090118_134755_software_vse
(Bohužel mi pořád nejdou jednoduše vkládat odkazy ani obrázky.)
Sedíme teď s Blížencem v obýváku, on si čte na netu studii o vlastnostech vakua, já si hraju s Finkou a zároveň se tvářím, že se učím angličtinu a že se vůbec ale vůbec neděsím zítřka, kdy jsem měla naplánován velice perný den.
Před chvilkou se Blíženec otočil od monitoru a povídá: "A která Finka už má dávno spát?"
Já na to: "No určitě ne ta naše. Co budeme sakryš dělat?"
B: "Netuším."
K: "Co na to google?"
B: "No, to víš, já zadám ´proč dítě nespí´a najde mi to tři miliony sedm set tisíc odkazů."
K:" Nesmysl, tolik jich tam není – schválně, hoď tam ´why baby cannot sleep´..."
...chvíle ticha rušená jen cvakáním klávesnice...
B: "Ha hááááá co jsem říkal? Tři miliony sedm set tisíc odkazů!"
Tak nevím, buď přede mnou tají cortexovou přípojku, nebo je tak smrtelně unavený, až se v něm budí jasnovidnost. A co bude dál, sakra? Jde zemřít na únavu? Já už (ale teď fakt bez legrace) začínám mít problémy trefit se čajem do hrnku a vůbec občas vidím dost divný věci. A kdybyste slyšeli, co si Blíženec zpívá ve sprše...
"Hledaný nacista byl spatřen na Euru, jak popíjí víno"
Vím sice, jak je to myšleno, ale tak nějak mě napadá, že každému co jeho jest – na Libře je královna, na Euru zločinec (a ještě zločinec holdující alkoholismu ;o))
Blíženec mi nainstaloval nový Firefox. Konečně mi opět funguje lišta google vyhledávání. Předtím jsem vždycky musela ťuknout do záložek, nechat načíst stránku... opruz. Zvlášť velký opruz, protože poslední dobou tak trochu studuju po večerech některé věci a potřebuju si ujasňovat korektní anglické termíny.
Takže zpět do současnosti – Blíženec mi teda nainstaloval ten Firefox a plně se pohroužil do řešení nefunkčního noťasu. Já si sedla před kompík, abych využila deset minut, než se uvaří brambory. Koukám na google lištičku a zbožně povídám: "BOŽE, díky za tu google lištu!"
Od vedlejšího počítače se ozvalo na půl pusy zaneprázdněné: "Nemáš za co, miláčku..."
Tak teď už mi jsou mnohé věci jasnější.
Co se člověk na tom iDnes nedočte... No čučela jsem jak Alík do rotoru!
Samostatný video je zde, koule to začne dostávat po třetí minutě, halelůjááááááá!
Je to holka! Zdravá jako řípa. 3,4 kila i s kostí.
Mamka i dcerka jsou šťastné a moc pozdravují.
A tu detektivku nedočetla :D
Tak jo, bylo čtvrt na čtyři, když se začalo něco dít. Jsem zvědavá, kdy se to "doděje" do vítězného konce :o))
Zatím mi tedy nezbývá, než se pokojně odebrat do porodnice a vyčkat věcí příštích :o)
Tak zatím hoj, doufám, že budu mít brzy nějaký ty zprávy :o)))
Kryska s Blížencem přejí všem to nejlepší do nového roku!
"Přibude 380 dopraváků, vidět ale nebudou."
Vize dopraváků, stojících u silnice s páskami na očích mě docela rozesmála. A od té doby procházím titulky Novinek takřka denně. A takřka denně se bavím. Ale dnes to už překročilo všechny meze. Dnes se s vámi, drazí kamarádi, musím podělit:
Medvěd honil Švédku po lese na kole
No to si snad dělají legraci? Nebo ten medvěd zdrhl z cirkusu a drandí si to severskými lesy na bicyklu? Tak jsem si článek nalistovala. No, takže přece jen byl ten medvěd obyčejnej a oproti názvu článku pochodoval pěkně pěšmo. To jen autor titulku musel z češtiny propadnout již na základní škole. Ale aspoň jsem se zasmála.
A popisek k fotografii u onoho článku také stojí za to – ačkoli v článku figuruje pouze ubohá, medvědem stíhaná Švédka, popisek tvrdí, že „Muž předvedl obdivuhodný fyzický výkon."!
Ale to už není věc gramatiky, to už není ani věc stylistiky. Dá se této katastrofě ještě říkat „novinářská práce" nebo jde o totální humus?
Aktualizace:
Článek asi pobavil daleko víc lidí , takže v současné chvíli už se nejen jinak jmenuje, ale byl změněn i popisek u fotografie. Aspoň něco.
Kočička mě ráno vítá procítěným „vaúúú úúú", což lze přeložit pouze jediným způsobem: „Hlaď mě, nech se celá oslintat a dej mi najííííííííííst!"
Plním tedy všechna přání své malé spolubydlící, a jakmile je její citová deprivace zažehnána, jdu do kuchyně, zažehnat i tu potravní. A kromě toho mám sama hlad. Co si dám na snídani? Kočičce vytahuju kapsičku s lososem. Hmm, to mi připomnělo... nedávno jsem si koupila malou konzervičku s červeným lososem...
A tak brzy vyklápím do své mističky svého lososka a do kočičí mističky toho kočičího. A pak jen nevěřícně zjišťuju:
Ten kočičí líp voní!
Ten kočičí líp vypadá!
Toho kočičího je víc!
Ale ne! Jsem charakter. Co je kočičího, dostalo se (nakonec) kočce a já se uskromnila u toho lidského.
Ale jedno mi nejde na rozum – ten kočičí losos byl i levnější!
Kryska s Blížencem přejí všem to nejlepší do nového roku!
Tak si sepisuju recepty. Abych je nezapomněla. Taky jsem si zapisovala recept na náš oblíbený „bleskový“ broskvový koláč:
… koláč na plechu posypeme posýpkou, vložíme do trouby vyhřáté na 180 °C a pečeme 30 let.
Když si Blíženec přečetl můj výtvor, smíchy přímo kokrhal. No tak jsem se přepsala, no! Co to je – pár časových řádů…
Ovšem můj milý tvrdí, že v tom případě mám nejvyšší čas zadělat na svůj bleskový koláč, aby se ho dožila aspoň naše vnoučata.
Doplnění:
Recept na broskvový koláč má odsud mám ze serveru Vaření . Změnila jsem ho pouze tak, že dávám jen polovinu cukru a nahoru dávám již zmiňovanou posypku (drobenku)
Druhá, ale o to komlikovanější štafeta, se k nám na Doupě dostala ze směru Země slunce a božstev větru. Také slyšíte tóny taikó, šamizen a šakuhači?
Princip spočívá v tom, že vyjmenujete:
• čtyři zaměstnání, kde jste byli v pracovním poměru
• čtyři filmy, které může vidět stále dokola,
• čtyři místa, kde jste žili,
• čtyři televizní pořady, které vás pobaví,
• čtyři místa, kde jste byli na dovolené,
• čtyři oblíbená jídla,
• odkážete čtyři weby, které denně navštěvuje,
• čtyři místa, kde byste byli raději, než jste právě teď a na závěr
• odkážete čtyři blogy, jejichž autoři by také měli napsat své čtyři věci.
4 zaměstnání
Vlastně, když to tak počítám, byla jsem už čtyřikrát student ;op
Ale ať nkazím zábavu: Byla jsem tedy studentkou, au pair, dělnicí u pásu (naštěstí jen jako brigádnice) a třeba také sekretářkou (také jako brigádnice)
4 filmy:
The Nightmare Before Christmas (Burton v plné parádě)
The 3-iron (nádherný jihokorejský film, režie Ki-duk Kim)
Princezna Mononoke (dnes už klasická japonská anime, režie Hayao Miyazaki)
Hrdina (úžasný čínský velkofilm, režie Yimou Zhang)
4 místa, kde jsem žila
- Opičín, to rozhodně. Malé městečko, kam bych se s chutí zase vrátila.
- Les
- Panelák, kde jsem slyšela všechno. I názory našeho souseda na to, co čte v novinách a každé ráno ve tři mě budil prokluzující klínový řemen jakéhosi ranního ptáčka z parkoviště pod oknem.
- Centrum Dublinu s milionem hospůdek, kam mě to vůbec netáhne a s pár kousky zeleně, které už mám okoukané ze všech úhlů.
4 televizní pořady
Teda já nevím – na telku totiž nekoukám. Ale, kdybych koukala, asi bych si čechrala bránici u německých detektivních seriálů :o)) Pak samozřejmě Simpsonovi, Červený trpaslík a Černá zmije.
4 dovolené
- Asi nejzajímavější bylo Rusko. Kdo nebyl v Rusku, neví, jaké míry může dosáhnout absurdita.
- Sarajevo před válkou. Cestou jsme projížděli živým a krásným Mostarem. Chjo.
- Špinavý a betonový kout Itálie, kde nechápu, jak to, že místní neumřeli hlady. Kromě pár „dělníků“, kteří se plácali v betonu, jsem tam neviděla nikoho pohnout ani prstem (pokud v těch prstech nesvíral klakson)
- Asi nejpříjemnější dovolená – doma u nás v čechách. U rodičů a přátel.
4 jídla
Smažák a skoro jakýkoli sýr v jakékoli formě
Suši a maki a miso
Čokoláda
Bramborové knedlíky s libovým uzeným a se zelím
(a ještě halušky s bryndzou, ale ty se sem nevešly)
4 weby
Pravidelně denně nenavštěvuju žádné. Akorát každou středu nalistuju FFFilm na Novinkách.
4 místa, kde bych byla raději
Les
Les
Les
Les
4 lidé, kterým předávám štafetu:
(Pokud budou mít chuť a náladu)
Alfa
Fade
Márinka
Wu-Wej
Ta první dorazila z Bez komentáře. Jestli jsem dobře na Knihkupcově grafomanii pochopila princip, jde o to, že člověk napíše 4 vzpomínky, které se mu namanou okamžitě, jakmile byl vybrán. A tyto vzpomínky pak blogne. No a pak vybere čtyři další blogery, na které odkáže a je na nich, aby zavzpomínali.
1. Dalmatin – můj první pes. Byly mu tři roky, když jsem se narodila. Nádherný bílý pes s černými skvrnkami. Šampion mnoha výstav se srdcem vlka. Nikdy nikomu nedovolil, aby nad ním převzal vládu. Poslouchal nás sice, ale spíš z vrozené slušnosti a lásky ke svým lidským kamarádům než z podřízenosti či poslušnosti. Vždycky zůstal naprosto svobodný. Nikdy už jsem nepoznala tak hrdou bytost.
2. Tarotové karty – už to bude jedenáct let, co jsem si je pořídila. Když jsem balíček otevřela a poprvé si karty prohlédla, bylo to pro mě zklamání. Obrázky byly takové ploché a neživotné… Teprve později jsem zjistila, že karty ožijí až s majitelem.
3. Hřbitov – miluju hřbitovy. Je tam ticho, klídek, staré stromy a spousta květin. Vzpomněla jsem si na ten náš, Opičínský. Na vůni čerstvé zeminy, která se nesla celým hřbitovem, když jsem tam tudy z podzimku kráčela. Ticho, klid a prázdnota.
4. Vzpomněla jsem si na jeden krásný letní den tady na Ostrově, kdy jsme s Blížencem seděli v parku. Tedy seděl Blíženec, já mu ležela na klíně a dívala se na něho vzhůru, ale neviděla jsem ho, protože zářivě modrá obloha mi oslňovala oči. Krásný den to byl.
Tak co, kamarádi? Kdo zavzpomíná? Máš odvahu této Alloro, poodkrýt závoj svých vzpomínek? A co Ty, Toku? SuE? Fily? (Pokud je Fily ovšem ještě mezi živými :o)
Tak a teď se pustím do druhé čtyřky, kde na sebe, jak tak koukám, prásknu kde co, dokonce i to, co teď vůbec nevím :o)
K: Blíženečku, v tom textu jsi napsal „ajko“, ale chtěl jsi napsat „jako“, ne?
B: No, jo! Fakt.
(Tak pravil Blíženec a spokojeně vyťukal „koja“.)
K: Blíženče, nech už si na tu tvoji dysgrafii vystavit papír.
B: Já jsem i dyslektik, bych to stejně nepřečet´.
Včera jsem dostala mejlík do Doupěte. Ve chvíli, kdy jsem chtěla kliknout na mejl dotyčného, abych mu odpověděla, klikla jsem jinam a zprávu jsem smazala. Jo, jsem gramlavá, přiznávám.
Vzhledem k tomu, že už nemám komu odepsat (mejl jsem si nestihla zapamatovat), činím tak veřejně. Dotaz zněl, co bude dál s Kohenem.
Hmmm. Taky bych to ráda věděla. Věc se má tak: tu sérii jsem měla minulý listopad prakticky dopsanou, vypilovanou a připravenou k publikování. Podcenila jsem vlastně jen jednu věc – zálohování. No. Během jediné chvilky odešel HDD a s ním i většina mých literárních záležitostí za posledních deset let a také celý Kohen.
Dodnes jsem nesebrala sílu znovu si k tomu sednout a naťukat to ještě jednou. Blíženec mě sice neustále uhání, ale zatím mi adrenalin nahrazuje krev v žilách pokaždé, když si na ztracené povídky vzpomenu, v důsledku čehož mám chuť mlátit hlavou do zdi a veškerá "umělecká" invence jde stranou.
Jakmile se jednou seberu, dopíšu to. Doufám, že mi to nebude trvat věčně.
Hele, člověče, který jsi mi napsal ten mejl, jestli jsi tu našel mou odpověď, hoď mi prosím do komentů nějaké znamení, ať vím, že Tě nemusím dál hledat! Díky předem. Za smazaný mejl se omlouvám.
Přejeme Šťastné a příjemné Vánoce všem.
Přejeme, ať je nový rok skutečně Nový a přeje novým začátkům, stejně jako pokračování všeho dobrého, co bylo započato už v minulosti.
Přejeme, ať se vyplní tajná přání a ať sny dojdou svého naplnění.
Pokoj a mír lidem dobré vůle.
Kryska a Blíženec
Právě jsem rozbalovala jednu bednu. Zároveň s touto činností jsem telefonicky hovořila s drahým Blížencem, kterému jsem sdělovala své nálezy. Trochu to připomínalo pitvu, při které lékař popisuje své objevy do diktafonu. S jediným rozdílem ovšem.
Zatímco doktor má obě ruce volné, protože má buď mikrofon připevněný na těle, nebo diktafon položený někde na stole, já držela v jedné ruce mobil a v druhé nůžky, třetí rukou jsem si přidržovala krabici a čtvrtou... No nic, bylo to zkrátka poněkud komplikované.
Nakonec jsem bednu rozbalila (nikoli rozbila) a nalezla v ní to, co v ní být mělo a ono to dokonce i přežilo v celku.
Pochválila jsem se tedy Blíženci do telefénu a s notným fyzickým vyčerpáním ukončila hovor. Na displeji mého mobilku se zjevil sžíravě ironický vzkaz: "Nainstalovat hadsfree?"
Všude hromada lidí, prodíráme se zástupem a já po kapsách horečně hledám svůj papírek se seznamem nezbytných surovin. Jediný, co si pamatuju, je, že jsem chtěla koupit toaleťák. Zahýbáme tedy do oddělení toaletních papírů, ubrousků a papírových utěrek. Naštěstí tu není tolik lidí. Pátrám v regálu po „naší“ značce. Regály zejí prázdnotou.
V tu chvíli se za mnou ozve Blížencův suchý hlas. „Hele, toaleťák jako pro trpaslíčky!“
Obracím se v očekávání něčeho miniaturního a tam… balík jako slon. „Huh???? To by teda museli být trpaslíčci, aby to odnesli!“
B: „Ale né na odnos! Na počet! Těch roliček je v tom balíku totiž 24.“
Stále nechápu, kam se ubírají jeho myšlenkové pochody. „No a? Trpajzlíků je sedum, ne?“
B: „Taky jo, a tady v tom balíku jsou pro každého tři roličky. A eště zbydou tři pro Sněhurku.“
Proč já si musím vždycky všechno představovat? Vize Disneyovské Sněhurky, kterak fasuje tři roličky toaleťáku a doprovázena srnečkem Bambim kráčí na disneyovskou kadibudku se srdíčkem, mě složila. Málem jsem si musela sednout na ten balík s toaleťákem.
Samozřejmě, že jsme tam dotyčný balík nemohli nechat, takže teď se pochechtávám skoro pokaždé, když kráčím na onu místnost, doprovázena Blížencovým: „Co furt blbneš? Tak vtipný to zase nebylo…“
Všem čtenářům!
Máme deset štěňátek německého ovčáka. Mají měsíc a potřebují nového pána, který by je seznámil se světem, ukázal jim, co se smí a nesmí, ale hlavně je měl rád.
Z těch deseti výtečníků je osm pejsků a dvě fenky. Všichni jsou plní chutě do života a do objevování nového světa.
Kontakt pro zájemce:
Email: vlcatka@bahno.cz
Bližší informace: Alfa a Silvestr – Zapíchnuté vidle
Vysvětlení pro případ informačního šumu:
V Zapíchnutých vidlích se narodilo deset štěňat. Protože je třeba najít pro ně novou rodinu, vymyslela Alfa (majitelka stránek "Zapíchnuté vidle") něco na způsob informačního řetězu. Zapojit se do něj je jednoduché – kdo chce pomoci s nalezením nových majitelů pro štěňata, uveřejní na svých stránkách provolání k lidu, něco na způsob tohoto mého výkřiku a přidá tam kontakt na Zapíchnuté vidle. Fotky je možné stáhnout na vidlích, případně na Bublajícím bahně.
Co se děje? Internet se děje. A nejen ten.
Chtěla jsem letos nastoupit do jedné večerní školy. Angličtina plus další předměty. Hlavně mi šlo o kolektiv lidí. Prdlačky tak leda. Začátek semestru proběhl den po té, co jsme přijeli z ČR. Trochu jsem to nestihla. Tak až za rok. Hmm.
Taky mi leze na palici, že za celý den nepromluvím s nikým ani slovo. Ještě, že tu mám ty blogy, že? Jenže moje RSS čtečka se rozhodla, že se na to může vykašlat a odmítla se otevřít. Prostě jsem na ikonku mohla poklepávat jak chtěla a nic. Blíženec mínil, že se to hádá s nějakým jiným programem. OK. Co s tím? Vyčkej, Krysko, projdeme to a zjistíme, co se děje. Čekám už tři týdny. (Dnes se to zase rozeběhlo, samo od sebe. Aspoň jedna dobrá zpráva.)
Ještě, že mám to ICQ a kamarády, se kterými si ráda popovídám. Tak houbeles. ICQ se nechytá. Respektive – online jsem maximálně deset minut v kuse. Pak to padá a konec a sombrero. Můžu si trhnout. Před pár minutami se mi ozvala jistá osoba, se kterou bych si tak ráda popovídala! Akorát mi řekla ahoj a mé milé ICQ udělalo bum.
Pokusila jsem se dotyčné osobě napsat mejl, ale ani to se mi nepovedlo. Mejly prostě nejdou odesílat. Nechápu.
A teď se budu snažit odeslat tento naštvaný článek. Náš provider je čímdál línější a naše připojení podle toho vypadá. Počítám, že publikovat tady ten kraťounký textík bude trvat minimálně dvacet minut, nabitých láním a neustálými pokusy zůstat připojená.
Už mě to fakt štve.
Aktualizace:
Sotva jsem odeslala tento naštvaný článek, ICQ se zazelenalo a mejly začaly zase chodit. Že by něco mezi nebem a zemí???
Asi začnu publikovat věci, které mě štvou. Pokud by náprava byla takhle briskní, vypsala bych sem celý seznam. :o)))
Teď si budu stěžovat :o)
Právě v tuto chvíli ve mně Blíženec evokoval chuť uškrtit ho šňůrou od počítače. Zlikvidovala bych oba naráz.
Jak jsem tu nedávno popisovala, znovu jsem se pustila do učení. A jako obvykle, když už se do něčeho pustím, věnuju se tomu na sto deset procent. Tudíž šrotím, systematizuju a sháním informace. Mimojiné na internetu.
Jenže náš internet stávkuje. Jde špatně zapojit. Není to problém modemu, je to problém našeho poskytovatele. Je to celý konglomerát problémů. Výsledkem je, že je to nespolehlivé, pomalé a dohání mě to k zuřivosti.
Dnes jsem si potřebovala najít nějaké informace, taky jsem chtěla popsat v Doupěti jak jde u nás na Ostrově čas a tudíž jsem Blížence ráno požádala, aby mi zapojil internet (má vyšší úspěšnost než já, což možná souvisí s tím, že nepoužívá tolik výhrůžek).
Blíženec mě zklamal. Prohlásil, že to nejde. Celý den jsem měla zkažený!
Teď přišel z práce, sedl ke svému počítači a vesele mi oznámil, že se počítač ráno přece jen přihlásil, aniž se nám to uráčil sdělit. A protože po deseti hodinách připojení se automaticky odpojuje a už nejde ten den nahodit (resp. jde připojit jen za cenu lidských zápalných obětí), mám celých dvacet minut na to, abych se aspoň letem světem mrkla na internet.
Vraždila bych! (smajlík: lebka se zkříženými hnáty)
Jsou to statistiky toho, co u mě někdo hledal. Od poloviny dubna až do dneška. Nebudu to rozdělovat na jednotlivé měsíce. Taky nebudu vypisovat všechno, co tu kdo hledal, bo jsem líná. Tolik k metodologii.
Nejprve jsem, stejně jako Alfa, nechtěla hnát vyhledávače na Doupě nadarmo, takže jsem s uveřejněním statistik váhala. Teď si říkám, že ony, ty vyhledávače, si stejně vždycky něco najdou. Po té, co u mě hledaly Arsinoe, Arthura Denta, vseozene, Kudlanku a „film Doupe“, už mi je všechno fuk.
I když ouplně fuk mi to není. Zajímala by mě psychologická studie uživatele, který si do vyhledávače zadá: „vseozene“, ono se mu „vseozene“ mezi nalezenými linky zjeví (hned na druhém místě) a on si odroluje na konec stránky a klikne na Doupě.
Lidé tu hledali věci různé i hrůzné, a jen málokterý hledač dospěl na mých stránkách ke kýžené informaci. Ovšem vzhledem k tomu, že většinou si na Doupě klikl dobrovolně a až po té, co mu z naznačeného textu muselo být jasné, že tady opravdu „sex s dalmatýnem“, ani jiné záležitosti nenajde, je to čistě jeho problém.
V podstatě jediní uspokojení pátrači byli ti, kteří tu hledali informace o vyjmenovaných slovech nebo zbrojním průkaze. Co se zbrojáku týče, hřeje mě čisté svědomí, protože jsem zde kdysi upozornila na rozšířenou, leč poněkud zavádějící učebnici a chyby v ní zaznamenané jsem uvedla na pravou míru.
S lidmi, kteří tu hledali „srnčí ratlík hnědé barvy“, „empire earth“, „tramal“ nebo „Diablo2“ už je to horší, protože těmito výrazy se to u mě sice jen hemží (zvláště o srnčího ratlíka hnědé barvy tu zakopnete na každým rohu :o), ovšem informační hodnotu to má minimální. Daleko líp dopadli ti, kteří tu hledali „kravinky“, „doupe“, „ze života“ nebo „místa klatá“.
U některých vyhledávaných spojení mě docela zůstává rozum stát. Zde je nevyčerpávající seznam mých oblíbenců:
1. igelitové kalhotky – můj nejlepší artikl. Netuším, proč je to tak oblíbené.
2. modřiny – může mi někdo vysvětlit, proč to někdo vyhledává?
3. testové otázky pro rok 2004 – zde se mi líbí konkrétnost hledajícího.
4. tyfus – jo jo, to je moje. Ještě mor a cholera a jsme kompletní.
5. coby – hmm, hledající byl patrně flegmatik. Coby se staral!
6. fotky malých holčiček – Proč ne! Bude-li zájem, nějaké vyfotím. Co bych pro spokojenost svých čtenářů neudělala. I maminka jistě u kočárku zapózuje :o)))
7. kaceni lesu – to teda nee. S manuální prací na mě nechoďte!!!!
8. blouznivci z hor – má-li to být narážka na to, odkud pocházím, dám to k soudu!
9. s dělníky ruku v ruce – a s měnovou reformou na věčné časy!
10. telenovela Milagros – tak takový prasárny tu opravdu nevedu!
11. za paneláky byla už jen – no co tam bylo? Já to chci taky vědět! Tohle mi nedělejte, takový hádanky!
12. ohnostroj na pozadi – au au, to se mi doufám nikdy nestane!!!
13. pragmatismus – to tu vážně někdo našel???? Já chci takýýýý!
14. karamel recept – chi, vzhledem k průběhu celé akce „Kryska vaří karamel“, doufám, že ze mě si příklad nikdo nevzal! Každopádně za způsobené škody neručím!
15. http://www.stilemedia.com/?v – huh?
16. ponižující poloha – to jsem si do vyhledávače (quick) hodila. Opravdu je tam odkaz i na Doupě. Jeden z prvních odkazů je ovšem na Arsinoe :o))))
17. KOR... – KUR.., co vlastně chtěl najít?
18. fotky koňí – pečlivě jsem si to ověřila, koňě naštěstí nevedu.
19. Diablo 2 dupe – jo, máte recht, Diablo vážně příšerně dupe. Až se "bezpečný monitor" otřásá.
20. bikiny sex – to je nová úchylka? (I „velké kli**risy“ tu někdo hledal, stejně jako „spa*king“)
A samozřejmě musím uvést nejoblíbenější výraz, který u mě někdo hledá skoro každý měsíc. Děkuji všem, kteří toto slovní spojení do svého vyhledávače zadávají! Vzrušuje mě představa, čím vším může mé Doupě ke zdokonalování lidstva přispět! Můj nejmilejší výraz je: "Jak se stát nájemným vrahem"!.
Na závěr vzkaz – vy, kdož jste u mě hledali „nejlepší dárek pro blížence“, vězte, že nejlepším dárkem je prý Kryska :o)))
K: Miláčku, když mě líbáš zezadu na šíji a jsi neoholený, představuju si, že mě líbá Aragorn.
B: To buď ráda, že jsem neoholený, protože kdybych byl, zdálo by se ti, že tě líbá Glum.
B: Čas, který neprospíš, je pro spánek definitivně ztracen.
B (si zpívá): Na dólnom koncu, na hórnom koncu, nakopnul jsem si kočkůůůů! Éj ta kočka veru dobre letí...
B: Teda to by muselo být maso, si to představ – Čtyři kočky v tanku a pes!
B: Stálo to nekřesťanský peníze... hmm a co jsou vlastně křesťanský peníze? Že by třicet stříbrných?
B: Jak poznám konec světa? Snadno. Prodáš svý knížky a počítač a nakoupíš si šminky.
K: Ho musím blognout...
B: Už jsem ho blognout chtěla a neblogla. Že jsem si ho já husa hloupá do RSS čtečky načetla...
B: Představit si horor? Nevím... Možná tvoje kilová čivava jako predátor. Jen si to představ – šavlozubý Čivavák.
B (opět si zpívá): V Móngomery bijou slony... bijou slony...
B: To souhvězdí, co se mně na něho tak pravidelně ptáš, je stále ještě Býk. I zítra to bude Býk...
B: Fakt chceš kolo s beranama? Nechceš raději berana s kolama?
B: Jak, "koupelna nám plave"? Ty si docela rozumíš s Havlem, ne? Taky dramatik...
Zapomněla jsem se a podotkla jsem, jestli si všiml, že od té doby, co jím ten panthenol, vypadají mé vlasy daleko líp. Obratem mi bylo sděleno, že si všiml, že od té doby, co jím ten pantenól, daleko líp melu pantem.
Nainstalovala jsem si tedy dotyčnou věc, co to monitoruje a už včera jsem se skvěle bavila. Myslím, že minimálně polovina lidí, co ke mně přišla přes Google, nebyla zrovna nadšená tím, co našla.
Nějaký chudák tu sháněl podprsenku 75 G (no, to se teda nahledá) a jiný zoufalec zase BIOS. Ale nejvíc mě dorazil člověk, který si dal do vyhledávače toto: „Jak se stát nájemným vrahem?“
Všichni, kdo Blížence znají, vědí, že jakýkoli fyzický pohyb znamená pro mého drahého silné trauma. Už třetí den tuhne u počítačové hry Morrowind. Je elfem, který bojuje v bájné zemi. Čím víc bojuje, tím umí bojovat lépe. Čím víc nosí zátěže, tím je silnější. A právě mi s pýchou člověka, který ve fitku i spí, sdělil:
„Jak jsem začal místo chůze běhat, mé atletické schopnosti se zvedly!“
(Začínám shánět virtuální posilovnu – možná by i klikl na myš, aby se do ní podíval. A to je daleko víc, než kdy udělal proto, aby se podíval na vybavení reálných fitek...)
Když jsem se konečně otřepala z hlubokého pohnutí, začaly mi tanout na mysli i vedlejší zážitky z filmu. Například to, jak v náhle ztichlém kinosále pěkně pleskl pohlavek, jenž jsem lehce uštědřila Blíženci.
Jeho stabilní hláška, jakmile se objevil na plátně Elrond, totiž byla: „Good Morning Mistr Aragorn.“ Po pátém opakování téhož už mě vytočilo, že místo Elronda začínám skutečně vidět agenta Smithe.
<?xml:namespace prefix = o ns = "urn:schemas-microsoft-com:office:office" />
P.S. Pro ty, kdo tento týden nečetli FFFilm: Kdo chce znát tajemství Samovy deky a další hrůznosti, ať se podívá sem http://www.volny.cz/pavel.toth/texty/deniky_z_lotra.htm. Kdo chce vidět originál a polistovat si v Sauronově deníčku, zde prosím http://homepages.nyu.edu/~amw243/diaries/.
Pochopíte, proč šel Sam tak ochotně do Mordoru s Frodem, k čemu potřeboval Smíšek s Pipinem mrkev a o starém triku s Gondorským rohem.Varuju – kdo nemá hodně smyslu pro humor, nebo lidičky ze Středozemě obdivuje/miluje, ať sem nechodí!
Mám půlnoc. Náhle mě připrobouzí peřina, kterou mám přitisknutou na obličeji. Automaticky ji sundávám a chci si blaženě chrupkat dál, když v tom ji mám na obličeji zas. To už jsem vzhůru natolik, že vnímám i Blížencovu ruku, která mi peřinou nesmlouvavě ucpává přívod kyslíku.
Uvažování o tom, proč mě chce udusit zrovna dnes v noci, mě probudí natolik, že chňapnu po peřině a razantně si ji servu z obličeje.Doufám, že jednou pro vždy. Teprve v tu chvíli mi dochází, že není půlnoc, ale ráno, on vstává, chce si rozsvítit lampičku a láskyplně se mi snaží ochránit oči a nevzbudit mě. Než stihnu znovu nahmátnout tu zatracenou peřinu, jsem osvícena. Ale takhle jsem si to teda nepředstavovala! Ošklivá žlutá tvář pálí do ošišek!
Zakvílím a místo politování se dozvím stoické: „No tak vidíš!“
Dnes jsme byli zase nakupovat. Došli jsme s Blížencem do jednoho obchůdku a chtěli po majiteli jednu konkrétní záležitost. Usmíval se na nás a ukazoval nám svůj sortiment, ale to, co jsme chtěli, neměl. Když jsme se loučili, popsal nám cestu ke konkurenci a poděkoval nám, že jsme ho navštívili jako prvního! Málem jsem si sedla na zadek.
Pořád mě fascinuje zdejší nakupování. Mnoha způsoby. Jeden z největších mých šoků je, že když v lezu do nějakého obchůdku, majitel mě radostně zdraví. Pak se tam půl hodiny v něčem hrabu a většinou nenajdu to, co chci a tak s prázdnou odcházím. A majitel mě opět s radostí přeje hezký den a často poděkuje za návštěvu!
Tak jak si věci právě stojí, vypadá to, že ADSL už je na cestě a tak do dvou týdnů už bych mohla být online stabilně. A zase se plně účastnit života na blogu. Teda já se tak těším! I když, abych to nezakřikla...
Na základě nabídky automatického korektoru pravopisu (součást Wordu XP) stále uvažuji o svém přejmenování z Kryska na Tryska. Toto jméno Word jednoznačně preferuje v automatických opravách. Nabízí také Krytka, ale toto jméno mi nepřijde dostatečně šmrncovní.
Včera jsme kvůli modemu prolezli půlku města a někdy kolem sedmé došli domů. To jsme byli z celodenního pobíhání po městě úplně mrtví a hladoví. Ale jak jsme se najedli a zklidnili, hned jsme se pustili do montování a šroubování a hádání se s místním providerem – ale oběma nám to stálo za to, když jsme se kolem půlnoci konečně dostali na síť. A od té doby jsem jako sluníčko a strašně se těším, až si počtu bložíky všech kamarádů a konečně zase budu mezi svýma. Strašně moc jste mi chyběli. Díky, že jste!
Všem přeju krásný Silvestr, Nový rok bez kocoviny a celý příští rok přesně dle vašich představ, samozřejmě s pořádnou dávkou štěstí a zdraví!
Prvni dojmy? :o] Vsichni tu mluvi anglicky. :o]]] Je to logicke, ale docela me to prekvapuje. Porad cekam, kdy se po pisnicce ozve z radia cestina, a ono nic. Auta tu jezdi vlevo, coz neni problem, problem mi dela spravne se rozhlizet. Az ted jsem pochopila, jak silny navyk je, podivat se napred doprava. Me se proste nechce otocit krk doleva... Takze me brzy neco prejede.
Cesta probehla v poradku, let jsem si vychutnala az do dna. Ale k tomu se jeste vratim. Dokonce jsem prolezla i pres imigracni a jedine ceske slovo, ktere jsem pouzila bylo zaverecne "Nashledanou." Ale stejne si myslim, ze dotycny urednik musi predpokladat, ze jsem totalni debil. No, ale pustil me.
Jen co jsem vylezla z imigracniho, sokovane jsem se zastavila. Mezi cekajicimi cestujicimi na lavickach sedela rozjarena dvoumetrova svicka s dolni casti tela fanfaronsky oprenymi o metrovou krabicku zapalek... A po vychodu z letiste me cekalo obrovske, zlate, okridlene prase na koleckach. Cekalo na prechodu na zelenou. Ted jeste cekam, kdy se objevi bily kralik, bez ptani se za nim vydam.:o]
Dekuji vam vsem, co jste mi drzeli palce a pesti, zabralo to a diky tomu si ted sedim u pocitace a trapim se s anglickou klavesnici. [Najit uvozovky byla zalezitost na pet minut a dva dotazy.:o]
Takze preji vsem krasny den a ja se zase ozvu se svymi Ostrovnimi zpravami. :o]]
Přátelé, nedá se nic dělat, přála jsem si napsat na závěr něco vzletného, ale v současné době mě opustily síly a já se jdu odplížit do postele. Držte mi, prosím, pěsti. Já se zase ozvu, jen teď nevím kdy. Pro jistotu přeju všem šťastné a veselé :o)), ale doufám, že do té doby tu budu zpět. Tak zatím pac a pusu. A letadlům zdar :o))).
(Plastelínu jsem si pro jistotu nevzala.)Je to velice jednoduché. Stačí jediné slovo. Chaos. Pro upřesnění: šílený chaos. Každou chvilku se mění plány a něco se kazí. A dnes mám prostě úplně poslední den na všechno. Zítra se jen vyspím a vyrazím směr Ruzyň a pak dál na ostrov.
Zatímco před měsícem jsem šílela a nemohla spát hrůzou, jak to všechno dokážu zařídit, od neděle se nacházím v tom pověstném oku hurikánu – všechno kolem mě se řítí neúprosnou rychlostí, jen já jsem teď a tady. Ne že bych neměla nervy, ale má nervozita je daleko menší, než ta, co jsem zažívala před státnicemi.
Jen mě dnes čeká ještě pěkný záhul, protože jsem původně počítala s dvanácti hodinami na poslední balení, zatímco mi zbývají pouhé čtyři.no, co už. Jen chutě do toho a půl je hotovo.
Mé šílenství kulminuje. Snažím se vymyslet nejefektivnější způsob úklidu, protože zítra přijedou rodiče. Moji i Blížencovi. A přijde se ukázat i zájemce o byt. Do toho balím poslední věci do balíků a třídím věci, které ještě mohou odvést rodiče na své půdy. A nestíhám. Nejít dnes za přáteli, jsem téměř v pohodě. Takhle nemám šanci. Za hodinu vyrážím, vrátím se bůhví kdy a zítra v devět musí být vše hotovo. A k dovršení všeho jsem perfekcionistka, která musí mít vždycky vše na 110%. Takže šílím.
Ráno se ozval Bratr. Prý jak se mi daří. Kdybych zapojila mozek, došlo by mi, že to myslí pouze jako součást pozdravu. Mohla jsem odpovědět „Fajn.“ A bylo by nám oběma dobře. Jenže já tupec podlehla dojmu, že ho to skutečně zajímá. A tak jsem mu popravdě odpověděla, že to je běs. Odpověď mého milého a podle jeho úsudku extrémně empatického bratra mě vzala za srdce.
Prej: „Užívej si své drobné starosti.“
Skvělé. Tohle jsem tedy opravdu slyšet nepotřebovala.
Normálně to vypadá tak, že posbírám věci, které je třeba odeslat na ostrov, srovnám je do krabice a krabici zvážím. Dorovnám na 15 kg a pečlivě zabalím. Zhotovení jednoho balíku mi vydá přesně na hodinu. V rámci jednoho večera zhotovím dva a druhý den se s nimi vydám na poštu. A tady je kámen úrazu. Normálně mi cesta na poštu zabere asi deset minut klidnou chůzí. Ovšem se dvěma patnáctikilovýma balíkama je to i půl hodina. Pořád totiž někde postávám a funím jak lokomotiva. Předhánějí mne i slepé a chromé stařenky s jednou nohou v gipsu. (A druhou v kýblu.)
Na poště začíná druhé jednání. Formuláře. O Main Gott! (Pardon, asi budu muset přestat sledovat ty německé seriály :o) Nejsem je schopná správně vyplnit. Vždycky něco zaškrtnu jinak.
Ale dnes, snad proto, že mi jeden milý človíček držel palec, šlo všechno jak po másle. Napřed jsem zjistila, že s jedním balíkem můžu dojít na poštu bez odpočinku, zvláště, když ho zabalím tak, aby šel hodit na rameno. A paní z oddělení balíků už si mě dobře pamatuje, takže mé chyby ve formulářích taktně přehlíží a ještě si se mnou mile povídá. Dokonce mi povolila, že si tam jeden balík můžu jen tak odložit za dveře a skočit si pro druhý. (A to i přesto, že jsem tam vklusala právě, když měla polední přestávku.) Jo, dobrý lidi ještě žijou.
PS
K dnešku jsem na poštu odnosila a na Ostrov odeslala přesně metrák. Hlavně knihy, ložní a tak. A ještě mě asi 50 kg čeká. Ale ten metrák a objev jak na to, to je důvod k oslavě, ne? Mám tu úžasné bílé z oblasti Bordeaux. Sauvignon, Sémillon a Ugni Blanc – lidi, to by se snad mělo fasovat na předpis! Tak skvělé bílé jsem od léta nepila. Lehoučké jak květy střemchy, voňavé a opojné.
Doteď jsem si myslela, že v tom mám jasno. Blogeři dají dětem dárek. Fajn. Bezva nápad. Jsem všemi deseti pro. Jen nevím, na co konkrétně bych chtěla přispět, ale to se vystříbří. To není problém. (Chumláčku, jaké máš návrhy, ty o tom víš určitě víc, než já!)
Jenže dnes jsem spatřila logo celé akce. (Mám ho tu, díky Jurovi, taky – je dole pod počítadlem.) A nyní se ptám: Co tím autoři akce myslí? Nemá snad v pozadí akce prsty sám Aštar Šerák? Co by na to řekl Denniken? Je to jasné – kresba jasně ukazuje na vliv mimozemšťanů!
Nebo je to snad výtvor nějakého dítěte, které své dílko vytvořilo dle své představy, jak vypadá bloger? (Potěš stonožka!) Nebo snad podle skutečné předlohy? Úplně na mě jdou mrákoty při představě dvou blogerů, kteří se táhnou k osamělému dítěti na pískoviště a se zoufalým sípěním (dochází jim virtuální kyslík) se snaží dítěti vysvětlit, že nejsou monstra z Elm street, ale dva hodní strýčkové, kteří za sebou ty šňůry tahají jen tak, protože se zapoměli doma pustit klávesnice... (Obrázek k takovým představám skoro svádí. :o)
Myslím, že by pozadí vzniku obrázku skutečně zasluhovalo vysvětlení. Ještě mi totiž napadá jedna varianta: nějaký bloger se pokusil do klávesnici uvyklých prstů uchopit tužku a stvořit obrázek dětí, jak si je pamatuje ještě z dob, kdy vycházel z domu do nehostinných venkovních prostor... :o))
Nikdy jsem se nepraštila do holeně o svou postel. Od pondělka asi šestkrát. A do tý zdravý nohy to nebylo!
Ještě nikdy jsem si nevšimla, že bych měla v práci pod stolem takovou divnou dřevěnou příčku, akorát na praštění se do holeně. V pondělí najednou vypučela speciálně jen proto, abych se do ní každou hodinu migla. Zdravá noha se tomuto údělu jaksi vyhýbá!
Kamarádčin pudlík mě ještě nikdy nevítal tak, aby to v plné rychlosti napikoval přímo do mé holeně. Test pro chytré děti – hádejte, do které?
Myla jsem si vlasy a nalila si vodu do ucha. Stojím u zrcadla a špárám se vatovou tyčinkou v uchu. Jsem zcela soustředěna na tuto intimní činnost, když v tom se za mnou ozve:
"Víš jak vypadal terminátor, když si opravoval mozek?"
Je důležité, jestli někdo mizí z tvé blízkosti jako pára nad hrncem, nebo jako hrnec pod parou...
Docházela jsem na náměstí klepající se, zmrzlá jak preclík – trochu jsem to podcenila. Bylo mi zima a zlobila jsem se na sebe. Před časem jsem si slíbila, že si nebudu nadávat, ale dnes, výjimečně...vytáhla jsem na sebe všechno hospodářské zvířectvo, co jsem si vzpomněla.
Pak jsem zakopla o nabídkovou tabuli:
"Výjimečná nabídka – pouze dnes: Mražená husa"
Mí andělé dnes byli promočení. Mastnota na jejich pírkách nestačila městskému kyselému dešti. Ťapkali si po světě a mezi brčky jim prosvítala jejich mýdlově bledá kůže. Nožky měli naběhlé zimou a já si poprvé uvědomila, že mým andělům může být zima. Tulili se k římsám nabo mezi uspěchanýma nohama lidí hledali něco k snědku.
Andělům stačí málo.
Nestěžují si, chodí po světě jako kdokoli jiný a málokdo je vlastně vidí. Jen starci, děti a blázni. Někteří jsou poranění – neznají zákony světa lidí a často se připletou kam nemají. Raději na sebe neupozorňují. Žijí z toho, co odhazujeme jako přebytečné či nepotřebné.
Pokud je nehledáme, nevidíme je. A pak najednou zjistíme, že svět je plný andělů.