Předevčírem tatáž scéna. Dítko klimbá nad kaší, ale chraň bohové rodiče, jenž by zašelestil třeba jen krevním oběhem – dítko je stále připraveno k hrám, veselení se a podobným kratochvílím. Však to taky dává najevo explicitním cucáním palce. Cuci cuci deset minut... cuci cuci dvacet minut... PRÁSK hlavičkou do stolku. Rychlé zvednutí, zmatené rozhlédnutí, zavření očí... PRÁSK ještě jednou.

Vystartovali jsme s Blížencem oba zároveň, já dokonce tak aktivně, že jsem židlí nabourala drátěnou zástěnu u krbu. Šlupka jako hrom. Okamžitě oba s Blížencem vyděšeně hypnotizujeme zhroucenou postavičku na židličce. Tím pádem ovšem nevidíme, že tou ranou se vyděsila dosud klidně spící kočka a v polospánku maniakálně vyskakuje do prostoru, přímo před Blížencovu nakročenou nohu.

Ano vážení priatělia, len milimetre chýbali... Vlastně nechýbali, byl to gooooooooooooooool – Blíženec našeho koče nakopl jak zákon káže a tím změnil směr letu nebohého chlupatce – přímo do štokrlete. Za děsivých zvuků (čtyři kostrouši ve vodojemu trénují hru na xylofon) se ochlupené štokrle zase rozsektorovalo na jednotlivé činitele – kočka doleva, štokrle doprava (a krb tak dostal druhý zásah).

Stáli jsme tam jak solné sloupy. Kočka zvědavě vykukovala z podstolu, naprosto klidná (později to komentovala laxním: "To se mi stává běžně.") a my s Blížencem v pozici dvou voskových figurín čekali, až se ozvuky té strašidelné řeže rozplynou i v našich hlavách.

Jediný, koho rozruch minul, byla Finka, pokojně spící s hlavou na stole. A tak si ji Blíženec naložil a odnesl do připravené postýlky. A ještě se vrátil včas, aby mě mohl křísit ledovou vodou. Pane jo, já mívám záchvaty smíchu hodně často, ale tentokrát jsem se opravdu neudržela na nohou.

Od dob, kdy jsem porodila mám dojem, že jsem o něco blbější.

V neděli jsem šla prát ložní. Tři dávky toho byly. Hned po první dávce jsem na prováděnou činnost zapomněla a až večer jsem si uvědomila, že pokud chceme spát v čistým povlečení, bylo by dobrý aspoň šoupnout do sušičky tu první dávku...

Druhý den jsem jednak prala zbytek ložního z neděle a jednak jsem chtěla vyprat normální prádlo. I obešla jsem věšáky, ručníky v koupelnách, pyžama... a pořád se mi toho zdálo jaksi málo.

Ne, nezačala jsem přemýšlet, kdepak. To jen večer jsem se podivila, proč nám ten koš na prádlo přetéká.

No nic, bude hůř.

To takhle povlečeme čisté povlečení, je čtvrt na jednu v noci, těšíme se, že dítě to konečně zalomí a my složíme hlavu na čistou lůžkovinu. Držím dítko v náruči na polštářku. Dítko je čisťounké, voňavé a bez poskvrnky, pěkně v čistě vypraném a vkusném fusáčku, na hrudníčku s vyobrazením medvídka na houpacím koni. Kolem postele v tichém usebrání stepuje Čistota a Dobře vykonaná práce.

Blíženec spokojeně zaléhává a je mu všechno jedno. Dítko se hladově sápe po mlíčku. Dítko se zakuckává.

Dítko se prudce erektuje a upřímně blije. Čvachtavé zvuky neberou konce, ale konečně se zase rozhostí ticho.

Čistota i s kolegyní zahnula kramli. Z vedlejší postele se ozve naivní:
„Snad nezvrací?"

Nakvašeně se dotazuju, jestli má pro ony zvuky nějaké jiné vysvětlení. Pokud možno takové, které by umožnilo setrvání v čisté posteli a nerušený spánek.

Pak už jen převlíkáme postel, dítě, sebe a Finka nám k tomu spokojeně něco brumlá ze své čisté, suché a nedotčené postýlky.

Nudíte se? Pořiďte si miminko. Doporučují čtyři z pěti šílenců.

Pocházím z rodiny, jejímiž předky byli patrně Pat a Mat. Nikdy nezapomenu na dědečka, který proslul tím, že kdysi odkráčel před obědem do sklepa (to žili v takovém starém krásném činžáku s křížovými klenbami ve sklepeních) aby tam nasekal dříví. Když se dlouho nevracel, šli jej hledat i spatřili ho ležícího s dlouhým krvavým šrámem na hlavě.

Takže přátelé, pokud půjdete sekat dřevo do starobylého sklepa, je dobrý činit tak ve středu místnosti, kde je klenba vysoko. Pokud s tím půjdete do rohu, jako dědeček, tak již při prvním nápřahu trefíte kamenný strop, což vám vyrazí sekeru z ruky a následky budou drtivé.

Můj otec byl sice člověk šikovný a svépomocí postavil dům, ale přece jen i on měl své dny. To takhle jednou celé dopoledne spravoval popraskané skleněné tabulky ve střeše králíkárny. Zvláště jedna tabulka byla sveřepá a ještě na špatném místě, takže v dřepu na kovové konstrukci strávil nejednu pernou chvilku s její výměnou a zakytováváním. A pak ho maminka zavolala k obědu. Zvedl se, zamotala se mu hlava... a tu čerstvě vyměněnou tabulku si prošláp.

Těch kurev, co šlo toho dne kolem nespatřilo ani Dubí.

Znalá těchto věcí přistupuji k Blížencovým dalekosáhlým plánům na zvelebení našeho domu poněkud vlažně. Ano, Blíženec je šikovnost sama, to jo, ale... co když se na něj otisklo mé rodinné zatížení? Vždyť i on má v obličeji několik jizev jak se jednoho dne rozběhl do zapadajícího slunce a oslněn naběhl přímo do trčící traverzy...

Kromě Pata a Mata má moje rodina ve znaku ještě nebozez. Vrtáme si jím navzájem kolena abychom ušetřili. Zásadně nikdy nikdo z naší rodiny nepoužije služeb kohokoli, pokud si tutéž práci může provést dotyčný člen klanu v potu tváře, v průběhu mnoha let a o to méně kvalitně.

Proto mě hluboce zasáhlo Blížencovo sdělení, že se rozhodl natřít náš dům. Představa, jak víkend tráví na desetimetrovém žebříku a pomoc mu poskytují naši dva sousedi (stejně šílení jako Blíženec) mi opravdu zahnala úsměv ze rtu.

A víte jak to dopadlo? Špatně.

Blíženec si na tuto práci najal profesionála, ten to během odpoledne natřel a vůbec, ale vůbec nic se nestalo. Seděli jsme venku se sousedy, sledovali ho při práci a vůbec si udělali další pouliční happening.

Jestli není zábavnější dědeček se sekerou v hlavě, což?

Ráno bylo úžasné. Dnes tu bylo volné pondělí a tak jsme si ho hodlali užít. Blíženec se poněkud nemohl probrat a tak se rozhodl, že si ještě do snídaně pohoví na gauči a bude se věnovat mazlení našeho kočičího božstva. Já plná energie a dobré nálady naběhla do své milované kuchyně. Rozhodla jsem se, že palačinky jsou na sváteční snídani to pravé. Že jsem raději nešla bruslit!

Blíženec hladil vrnícího koče a z kuchyně se k němu nesly uspokojivé zvuky. Ťukání misek, klapání ledničky... a pak se ozvala kovová rána, dupot, několik tupých úderů a konečné, definitivní žuchnutí. A po chvíli mrtvého ticha poněkud přízemní: „Do prdele, já jsem spadla?!"

Když se vřítil do kuchyně, uzřel něco, co by v souvislosti s mírumilovnými palačinkami překvapilo i Buddhu – Kryska seděla na zemi, s nohama toporně nataženýma k lince (tedy ve směru k výbuchu), celá hojně zasypaná moukou. Ostatně mouka byla všude. A když říkám všude, myslím to upřímně.

Ale asi nejvíc musel Blížence vyděsit můj stav – po minutách strnulého a naprostého ticha jsem se totiž začala lehce pochechtávat, pak jsem se naplno smála, abych vzápětí přešla do zalykavého řehotu. A nemohla jsem přestat.

Ne, nebyl to hysterický záchvat. A šok z toho, co se mohlo stát, přišel, až když mě opustila vlna adrenalinu. Já si jen uvědomila, že jsem se skoro zmrzačila při naprosto bohulibé, tiché a pastorální činnosti, jakou bezesporu příprava palačinek je. Ten rozpor mezi poklidem slunečného svátečního jitra a příšernou řinčící katastrofou, jež znenadání dopadla na mou ubohou osobu, mě složil.

Taky mi napadlo, že nemám ani tak naraženou kostrč, jako spíš za-raženou kostrč. A od toho byl už jen krůček k pomyšlení, že kdybych měla místo vypolštářované zadní části moderní kostnatě pojatou karoserii, mohla jsem si teď sbírat pánev do igelitky a Blíženec už mohl objednávat nové dlaždičky do kuchyně, aby nahradil ty staré, roztříštěné.

Seděla jsem tedy na zemi, šíleně se smála a zároveň se modlila, aby se nic nestalo mimískovi. A taky jsem se snažila upamatovat, co se to vlastně událo. Naposledy jsem se totiž pamatovala, že jsem stála u linky, v pravé ruce držela krabici s moukou a levým rukávem zavadila o poklici k papiňáku. Poklice se začala pomalu sunout dolů z linky a já po ní (pořád beze spěchu) hmátla, aby nespadla na dlaždičky a nerozbila je.

Pak se stalo víc věcí najednou. Poklici jsem nechytila a tak jsem jí nastavila nohu, pod průhlednou záminkou, že noha mi sroste, ale kdo má vysekávat prasklou potvoru? No a poklice mi na levý nárt s břinknutím dopadla, potud dobrý. Jenže zároveň jsem dostala poněkud „Jánošíkoidní" pocit – nožičky se mi rozjížděly do ladného provazu bez ohledu na protesty mých stehen. Náhle se mi zajiskřilo před očima a pak už jsem seděla na zemi, dobře dva metry od linky, skrytá pod závějí mouky a obitá jak galeona po útoku bukanýrů.

Jediné, co mě zajímalo, bylo, jestli je v pořádku můj malý nájemník, ale se zjišťováním se muselo chvíli počkat. Má páteř není v nejlepším stavu ani normálně, ale takovéto zacházení ji rozběsnilo – vypadalo to, že mě zvedne leda jeřáb. Blíženec ze mě ometl mouku, pak mi pomohl otočit se na všechny čtyři a nemohl pochopit, proč se po té, co jsem hépla na zadek, držím za lícní kost.

Po srdcervoucích vteřinách kdy jsem čekala, jestli bude krev nebo ne (štěstí stálo při nás), jsme přistoupili k rekonstrukci. Takže vážení, ačkoli jsem z rodiny extravagantních padačů a snad každý můj příbuzný umírá touhou předvést co nejvýstřednější show, tudíž mě hned tak něco nenadchne, můj dnešní pád byl opravdu jedinečný.

Zatímco jsem levou nohu nastavila pod poklici (jeden naražený nárt), z krabice mouky jsem si usypla pod nohy kopeček mouky, na kterém se mi hned v zápětí rozjely nohy jedna radost (jedna natažená šlacha na vnitřní straně stehna a namožené svaly). Snaha zachovat rovnováhu na tomto improvizovaném kluzišti mě donutila hodit trupem dopředu za soustavného pohybu těla k podlaze, takže jsem lícní kostí narazila plnou silou do hrany pracovní desky a čelem shodila krabici s moukou definitivně na sebe a všechno kolem (naražený obličej a namožený krk). Ovšem úder do linky mě odrazil dozadu, takže jsem si z výšky sedla na zadek a přisedla si ruku. (Bolavé zápěstí, naražený zadek, páteř v troskách.)

A teď se naskýtá otázka – tohle byly jen palačinky, co by se mi probůh stalo, kdybych hodlala vařit něco složitějšího???

***

Když mi odtrnulo a vize jízdy na pohotovost se začala vzdalovat, Blíženec nadnesl dotaz, jestli nemá jít palačinky dodělat sám. Zeptala jsem se ho, jestli se odvažuje něčeho tak riskantního, jako je vstup do kuchyně a zda-li má platnou pojistku na úrazy a život?

P.S.
Opravdu doufám, že kromě toho, že jsem omlácená jak cikánská chatrč, je vše v pořádku. Snad už by se to projevilo :o(((

(Pořád mě napadají šílené hlášky – co bych asi tak řekla doktorovi: „Jsem nezodpovědná těhule, která nepřizpůsobila přípravu snídaně svému stavu..."

No a pak se nemám smát jako magor, ačkoli se klepu hrůzou.)

Ráno jsem se rozhodla, že nastal správný den, abych Blíženci objednala dárky k narozeninám. Vzhledem k našemu umístění na maloměstě je levnější zaplatit Amazonu poštovný, než se potajmu kodrcat do Dublinu, obrážet knihkupectví a doufat, že objevím něco zajímavého.

Bylo ovšem třeba jít na Amazon až po šestnáctým, aby se nákup neobjevil na každoměsíčním výpisu kreditky – Blíženec není žádný béčko a pálí mu to nebezpečně rychle. (A vidí i přes olověnou zeď... ovšem tehdy a jen tehdy, když nemá.)

Mé finanční transakce na internetu jsou vždy velice vypečené. Už mám několik zářezů v motherboardu za akutně zapomenutá hesla. Další zářezy jsou za hesla spletená (dobrý je přepnout si klávesnici na anglickou nebo vypnout NumLock). A taky mám na kontě několik pádů jak elektrické tak internetové sítě právě ve chvíli, kdy jsem slavnostně zamáčkla enter, jakože vyplněný formulář může opustit můj monitor (ne neodeslalo se to, ano hapalo to).

Nejmírnějším následkem mých bezhotovostních transakcí bylo zaslání knih na starou, Dublinskou adresu, kde už to neměl kdo převzít. Naštěstí se vše povedlo vyřešit několika mejly. Ty ovšem už datloval Blíženec, bo já se už navždy rozhodla internetově-platebně abstinovat.

No a s touto smrtelnou diagnózou jsem klusala na Amazon, že tentokrát budu zase za blba. Připravila jsem si kreditku, kyblíček na nervy a jela jsem. Se svými sympatiemi k Amazonu jsem se svěřila už dříve, takže nebudu plýtvat místem. Výběr v pohodě, mačkám tlačítko zaplatit, na mejl mi dochází potvrzení... Až pak mi došlo, že kreditku si můžu strčit... a číslem napřed.

Hergot co je zas tohle? Proč to po mě nechce platit?

Vytáčím Blížence a lstivě se jej vyptávám na platbu přes Amazon. Prej tam je nějakej kód odminula, takže kartu už nepotřebují. Hurá. Tajemství bude zachováno. Nadšeně se uculuju, když v tom:
„Jo, Krysko moje, je to děsně jednoduchý. Jenom jsem tam nedávno nastavil bezpečnostní heslo u naší banky pro internetové platby...."
„Cooooo?" krákorám.
„No, prostě se Ti otevře okno s dialogem, kde vyplníš heslo pro naši banku a potvrdíš jim, že jsi tu platbu opravdu chtěla. Jsem Tě s tím nezatěžoval, protože ty přes net nic nekupuješ..."

Aúúúúúúúú.

Žádná taková stránka se mi nezjevila. (A i kdyby zjevila, tak heslo stejně neznám.)

Zkonzultovala jsem to s mediálně známým internetovým odborníkem. Potvrdil mi, že bude lepší, když se Blíženci přiznám a nechám ho zkontrolovat, co se vlastně dělo. Ach jo. (Prej jsem naivní, když před svým mužem, programátorem, chci zatajit cokoli, co na internetu provádím :o)))

***
Po této vyčerpávající činnosti jsem dostala hlad. V lednici na mě čekala koprovka. Moje milovaná, z čerstvého kopru uvařená... Chuťové buňky tančily čardáš jen při pouhé myšlence na zbyteček té lahůdky, odpočívající v kastrůlku.

Nábožně jsem kydla hmotu na talířek. Ještě pláteček masa. Tááák. Knedlíky (pravý český) si ohřeju zvlášť. Ještě to zaklopím umělohmotnou pokličkou, by to neztratilo šmak. Už se to hřeje, už se to točí! Minutka dvě těšení. Cink!

Vytahuju talíř, netrpělivě mlaskám. Zvedám pokličku.... PRÁSK!

Mha přede mnou, mha za mnou. Nálety?

Utírám brejličky z nejhoršího a smutně civím na zašpiněný talířek. Omáčka změnila svou prostorovou orientaci a já teď můžu na maškarní za koprovku.

Nevesele, truchlivě usedám na gauč a tiše medituji nad tím, že již vím, jaké to je, když člověku něco vybuchne do obličeje. Koč se raduje a pečlivě slízává omáčku a kousky masa z mého tělesna.

Knedlíky s vajíčkem taky nejsou špatný.

***

Kompletně převlečená a osprchovaná sedím u počítače a snažím se tvářit, že se učím. Za stolem vidím svítit nabíječku. Aha, máme nabito, vytáhnu to ze zdi. Natahuju se přes stůl. Ve chvíli, kdy mám obličej přesně nad profilovaným rohem stolu, přepadne mě neskutečně prudké kýchnutí.

Jediný na co myslím je, že jestli praštím obličejem o stůl, zmasakruju si brejle. Z posledních sil pootáčím hlavu...

Jsem zprofilovaná. Modřina na lícní kosti vypadá docela drsňácky. Kérka to není, ale taky dobrý :o)

***

Den jako malovaný, což?

Pokud se chcete zeptat jakej pytel, tak takovej ten, co se v něm nosí brambory. Převázanej provázkem. Bylo v něm něco, co velikostí i váhou připomínalo mrtvýho králíka. Kočka se k pytli vrhala tak, že jsem fakt začala mít podezření, že někdo vyslyšel Blížencova zbožná přání o tom, že chce králíka na smetaně.

Nedůvěřivě jsem rozvazovala zakluntanej provázek a podvědomě hlídala,  jestli se v pytli něco nehne. Nehlo.

V duchu jsem probírala seznam známých, dostatečně šílených na to, aby mám posílali cokoli v pytli od brambor. Konce seznamu jsem nedohlédla.

Nakonec byla v pytli kniha. Skoro tříkilovej macek. Napsal ji Charles Petzold... Programming Windows. Takže kdepak králík, divočina!

BTW

Jak jsem zjistila pečlivou dedukcí, kniha byla v pytli proto, že se jí cestou polorozpadl původní obal. Irská pošta je roztomile starosvětská a pečlivá – přece nepřiveze adresátovi zásilku vrozšoupnutém kartonu, ne? Co kdyby z toho něco vypadlo? 

Tak ležíme s Blížencem v posteli. Tma, ticho, klid... Spánek pomalu přebírá vládu a starosti dne se rozpouštějí v útrobách královny noci.

BÁC!!!

Z kočičí ložnice se rozlehne příšerná rána, evokující, že něco zvící kostelních varhan teď leží na podlaze ve svých vlastních troskách.

Po chvíli bezdechého ticha a mrtvičného civění do temnoty silou vůle vrátím krevní oběh tam, kam patří a uklidňujícím tónem sděluji vedle ležícímu Blíženci:

K: To je dobrý, na kočku asi spadla postel. Jestli jí spadla na ocas, máme doma bobra.
B: Jo a jestli jí spadla na čumák, máme ptakopyska...

A tak jsem pak nemohla dočkat rána, bych zvěděla co to vlastně pěstujeme (byla jsem líná vstát a jít to kontrolovat ihned). Docela mě zklamalo, když mi ráno šla naproti zase jen kočka.

Ve středu večer jsme šli spát jako jindy kolem půlnoci. Blíženec ještě na poslední chvíli vylezl z teploučké postele, protože zapomněl pustit alarm. Pak už jsme klidně spali.

Íííííííííííííáááááááááááíííííííííííííííííííááááááááááááíííííííííííííííáááááááááááááááíííííííííííííííííáááááááá


Tahle zběsilost mě probrala takovým tempem, že jsem se samým leknutím málem zakousla do stropu. Blíženec docela briskně vstal (normálně procitá až tak v polovině pracovní doby), ale co s člověkem neudělá alarm v pět ráno, že?

Odkráčel do spodního patra vypnout tu předehru k apokalypse a poprat se s případnými narušiteli našeho soukromí. Já se držela za hrudní košík a snažila se přesvědčit sama sebe, že vůbec nemám infarkt.

Po chvíli se Blíženec vrátil s tím, že nikde nikdo, všechno zamčený a v pořádku. Ale stejně jsem do rána už neusnula a každý šelest, každé zapraskání mi připadalo jako plíživá chůze vraha. A zvuk ventilů v topení se náhle proměnil v tiché startování motorové pily.

Už jsem zažila příjemnější zahájení dne.

Ráno jsem vyklusala na zahradu. (Samozřejmě až za světla a s kladivem v ruce.) Dřevěné dílce plotu, které naší předchůdci používali místo branek, byly na zemi. Napřed jsem podezřívala vítr. Jenže ne nadarmo jsem četla ta kvanta detektivních příběhů! Dedukce je pro mě starou vestou a indukuji i ve spánku. Lovecký instinkt má přezdívku „Kryska“ a Scotland Yard mě obtýden prosí na kolenou, abych rozšířila jejich řady a pomohla jim s nevyřešenými případy.

Zkrátka a dobře – z polohy oněch „pseudobranek“ jsem neomylně vyčetla, že vítr je položit rozhodně nemohl. Pokud tedy vítr nemá dvoje ruce a šikovné prsty.

Zatrnulo mi. Velmi mi zatrnulo. Ačkoli mě Blíženec přesvědčoval, že to jen nějaký bezdomovec zkoušel štěstí, jestli jsme náhodou nezapomněli zamknout patiové dveře, stejně jsem začala mít pocit hrozícího nebezpečí.

***

V pondělí večer už ze mě strach spadl. Už jsem ani nezamkla před spaním ložnici.

Poplach v pět ráno mi tentokrát nezpůsobil nic, než trochu rychlejší tep. Jako dobře secvičená dvojka jsme s Blížencem vyletěli z postelí. On vyrazil dolů po schodech, já k oknu – jestli náhodou neuvidím utíkajícího hajzlíka.

Neviděla.

A z naší parodie na zahradní branky by tentokrát nic nezjistil ani Vinetou, rudý to gentleman. O víkendu k nám totiž nakoukla menší vichřice a zrušila velkou část plotů (branky vzala jen tak mimochodem, aby neurazila).

Takže jsem teď trochu neklidná. Se značným zaujetím bádám nad tím, proč se někdo tak zoufale snaží dostat k nám domů? Vypadáme snad na boháče, kterým se doma válí hroudy zlata?

A taky mě trápí, že jednou může mít onen desperát poklidného škubání za prosklené dveře dost a použije sílu, Lůku…

Ještě víc než jindy toužím po střelné zbrani.

Od jisté doby mám podezření, že také já v noci místo odpočinku zaměstnávám svaly víc než by mi bylo milo. Letos v ČR jsem měla u rodičů pokoj sama pro sebe, takže mi nikdo nemohl prozradit, co dělám v noci. Nicméně mě ráno pobolíval celý člověk a čas od času jsem si po těle nacházela modřiny, kterých jsem si den před tím rozhodně nevšimla.

Každopádně vím, že v noci ze spaní povídám. Občas tak vzbudím sama sebe a také Blíženec mi semtam ráno vypráví, že jsem mu zase něco „vyprávěla". (Zrovna tento víkend to byla storka o prasátku s černým ocáskem :o)

Dnes ráno jsem ovšem překvapila sama sebe docela fest. Včera jsem šla spát s ponožkami na nohou – je tu už trochu zimno. V noci mě probudil jednak slušnej rachot (když trochu víc prší, směřuje proud vody, který tryská z rozbité rýny, přímo do našeho okna) a taky mě probudilo to, že mi je zima na levou nohu. V tu chvíli jsem si laxně pomyslela, že mi holt ponožka sklouzla z nohy.

Ráno jsem pečlivě ohledávala okolí postele, ale ponožka nikde. Blíženec mi doporučil, ať nezbúzňám kolem jak Sherlock po fetu, ať si vezmu čistý ponožky a basta fidli. Prostě tu v noci řádil hladový ponožkožrout a ať prý jsem ráda, že mě nerafl do nohy. Mužskej!

Před chvíli jsem přestýlala postel a ponožku jsem konečně našla. Ležela mi pod polštářem. Poskládaná...

Takže nejen, že v noci povídám a trochu se otloukám, to už mi není dost. Teď si v noci kradu ponožky a schovávám si je pod polštářem!

Také zvěř byla ze zdravého způsobu života vyjmuta, protože jak známo, jediný rozdíl mezi psem a vlkem je jedna miska jídla. To, že oba naši dravci měli dohromady pět kilo maminku (zkušenou chovatelku) nijak neukolébalo.

Maminčin tehdejší recept na tělesnou i duševní regeneraci spočíval v tom, že budeme jíst co nejméně a pokud nebude zbytí, budeme konzumovat celozrnné výrobky, naklíčené obilky a luštěniny, nedokořeněné dušené kuřecí maso a k mému značnému zoufalství i zeleninu.

Rozhodnutí proběhlo jednoho letního večera. Matinka tehdy odložila knihu, vyrvala mi z ruky Nutelu a zakázala mi stěžovat si, řkouc, že jsem jen primitivní otrok svého žaludku. Svůj prolog k dietě zakončila známou moudrostí, že nežijeme proto abychom jedli, ale jíme abychom žili. Pak se odebrala na lože a mě začaly krušné časy.

Jednoho dne jsme se maminka rozhodla, že obměníme jídelníček těstovinami. Také jsme se maminka rozhodla, že to budou těstoviny celozrnné. Jedny jsme doma měly z doby, kdy jsem se zase pro změnu já nechala nadchnout vidinou zdravé anorektické linie.

Zašmátraly jsme ručkou v přecpané spížce a nic. Zašmátraly jsme znovu, zase nic. Že bychom si existenci dietních těstovin v hladovém poblouznění vybájily? Ne! Byly tam! Stačilo jen hrábnout ještě hlouběji. Na světlo bóží se dostal podezřelý balíček v celofánu. Hnědé nudle se v něm přesýpaly sem a tam. Vypadaly nebezpečně. Tak nějak jsem měla pocit, jako by dlouhým skladováním jaksi ztmavly či co.

Návod už na celofánovém pytlíku přečíst nešel. Takže jsme vzaly vodu, zahřály ji k bodu varu, šouply do ní poněkud nevábně čpící těstoviny a těšily se na něco k snědku. Dvacet minut jsme meditovaly nad hrncem, jestli to bude k jídlu, nebo ne. Po stanovené době varu jsme ochutnaly. Kolínka byla tvrdá jak křemen. Vařily jsme dalších dvacet minut a vzájemně se ujišťovaly, že nudle, to je akorát voda a mouka, na tom se přece nemá co zkazit...

Nakonec jsme je po hodině vaření přecedily a hladové jak koncentráčnice se vrhly na zeleninu s takzvanými grahamovými nudlemi. Že by nějak změkly, to se tvrdit nedalo. Také se nedalo tvrdit, že by důkladný var jakkoli zjemnil jejich svébytné aroma.

Nad kouřícími talíři jsme se usnesly, že tyto nudle musí být opravdu hodně zdravé, když to chutná jak špatně vydělaná kůže z hyeny. Tu jsme sice nikdy neochutnaly, ale shodly jsme se, že to musí být něco takového. Pak už jsme jen žvýkaly a přály si, aby nás nikdy nenapadlo žít zdravě.

Jak jsem si plnila teřich zeleninou a hladem ztýraný mozek se mi dostával do obrátek, začalo cosi ťukat na mé neurony. Taková stará, dávno zasutá vzpomínka se jmula bojovat o mou pozornost. V mé hlavě se samovolně spustil film. Jak jsme s mámou u veterináře a radíme se s ním o vhodné stravě pro naše psy. Kupujeme nějaké vitamíny a jako bonus dostáváme dva sáčky s psími nudlemi...

Naši psi ty nudle nikdy ani neochutnali. Když jsme jim je daly do misky, protestně se odvrátili a odešli. My s matkou jsme tedy daleko odvážnější strávníci než naše smečka.

Složení oněch nudlí: kostní moučka, krev, zbytky masa a popel. (Možná v tom byla i ta špatně vydělaná kůže z hyeny, kdo ví?)

Pěkně uhozená teorie, že? Tak jest.

Kamarádka takhle kdysi přišla domů z práce, unavená totálně na šrot. Přišla do bytu, hodila sebou na postel a okamžitě usnula. Náhle ji probudil děsivý skřek. Otevřela oči a poslouchala. Kolem ticho. Tak spala dál. Po nějaké době se ukázalo, že v patře pod nimi toho dne chlap ubodal svou družku. C´est la vie.

Mou teorii také nabouralo to, že jednoho krásného dne nebo spíš jedné hluboké noci, jsem se strašně lekla svého kocoura. (Někde jsem to tu už popisovala.) Bylo to v mém pokoji, který těsně souvisí s pokojem mých rodičů. Leknutím jsem řvala jako tur, ale mí drazí rodičové se ani neprobudili, natož aby mi přispěchali ku pomoci.

Poslední hřebíček do rakve mé teorii zatloukl onehdá Blíženec. Bylo to před měsícem, v době, kdy jsem laskavě hostila angínu a kdy má tělesná teplota setrvale přesahovala 38°C. Mé myšlenky byly neustále zastřeny horečnatým závojem a tak mě napadaly samý pakoniny. Hlava mě bolela jako střep, usnout jsem nedokázala a tak jsem se různě vrtáčela v pelechu a snažila se přece jen zalomit.

Bylo něco kolem páté ráno. Na chvilku jsem usnula a náhle mě probudil ledový pocit, že v ložnici nejsem sama. No jasně – vedle mě spokojeně pochrupoval Blíženec, o tom žádná, ale já si byla jistá, že v pokoji je ještě NĚCO jiného.

Nejsem američanka a tak jsem se po vzoru holywoodských filmů neposadila zprudka v posteli a nezačala se zmateně rozhlížet. Ve skutečnosti jsem se probudila, uvědomila si pocit nebezpečí, aktivovala svaly a pak teprve začala nenápadně otevírat oči. Pořád jsem byla relativně v klidu, protože jsem si byla jistá, že můj Ochránce chrní vedle mě a v případě nebezpečí bych ho pořádným kopancem dokázala aktivovat.

Takže jsem otevřela oči. Ležela jsem na zádech a podle svých předpokladů jsem v kalném ranním světle měla vidět strop. Strop jsem tedy v kalném ranním světle opravdu viděla. To hej. Jenže na tom stropě, přímo nad mou hlavou, bylo i něco jiného. Něco jako krabice. Strašně jsem se lekla, že mi to spadne na hlavu. Zaječela jsem jako smyslů zbavená, reflexivně si zakryla hlavu rukama a zavřela oči.

Chvíli se nic nedělo. Ale zato potom… se taky nic nedělo. Opatrně jsem otevřela oko. Na stropě nic. Otevřela jsem druhé oko. Strop zachovával stále stejný odstup i tvářnost. To mi hrabe?

Po chvíli jsem se rozhodla, že přičtu onen zrakový klam na vrub horečce. Co mě ovšem stále nenechává chladnou je to, že ačkoli jsem opravdu zařvala jak siréna, můj drahý a jediný nejen, že se neprobudil, ale ani nezměnil rytmus chrápání. No to je teda Ochránce!

Vypadá to, že dám vale teoriím o pomoci zvenčí.  K tomu, abych se zase začala cítit v bezpečí, ať už v lůně své rodiny, či v náruči svého vyvoleného, budu asi muset nějaký čas věnovat studiu karate a do postele si budu brát odjištěnou luparu :o)

Jednou jsem kupříkladu trénovala různé způsoby řízeného sesedání a naskakování za jízdy, až jsem trochu nevystihla rychlost a snažila se lehce seskočit s kola, o kterém jsem se domnívala, že jede krokem (ano, zase jednou jsem se dívala víc pod nohy než kolem sebe). Kolo jelo nepoměrně rychleji než jsem předpokládala, takže jakmile jsem se dotkla nohama země, okamžitě jsem se skácela k zemi a kolo, které jsem držela za řidítka, jsem moc hezky přihodila na sebe.

Tuto esteticky vytříbenou valnou hromadu jsem vytvořila přesně na místě, kde tatínek zkoušel své stojky nad kanálem a maminka se měnila v řízenou střelu. Asi jsou v tom místě nějaké patogenní zóny, či co. Každopádně i já měla své publikum. Zatímco mí rodiče se spokojili s účastí rodinných přátel, já si zajistila účast velkého množství učnic, znuděně vyhlížejících z okna svého internátu. (Rozplácla jsem se jim přímo pod okny.)

Nosový hlas jedné z učnic mám navždy zarytý v mozku: „Jé hele, holkýýýý! Poďte sem, to je hlína, ty vole! Tady si nějaký děcko perfektně rozbilo držkůůůů!“

Jde zkrátka o to, vybrat si opravdu vděčné publikum, že? :o)

***

Po dlouhém přesvědčování se mi jednoho dne konečně povedlo zagitovat tátu, aby mi zapůjčil svého favorita s beranama, se štanglí a s přehazovačkou. Bylo mi šestnáct a cítila jsem se jako královna, když jsem poprvé vedla to vysněné kolo k vrátkům a už se viděla jak brázdím silnice s takovým božským FAVORITEM.

Mělo to pouze jeden zádrhel – táta je asi o dvacet centimetrů vyšší než já a má také o kousek delší nohy. Hned u vrátek jsem tudíž musela sundat sedlo, jak nejníž to šlo. I tak to bylo o trochu výš, než by pro mě bylo ideální. Dokonce i štangle byla o trochu výš než mi bylo milo.

Ve svých snech jsem viděla sama sebe, jak před vrátky chytám kolo za berany, jednu nohu kladu na pedál, druhou nohou se odrážím a ladným obloučkem ji přehazuji přes sedlo – Miss velocipéd konce dvacátého století… V reálu to bylo trochu jinak. To kolo mi bylo opravdu velké. Abych přehodila nohu přes sedlo (klidně i neladně), musela bych být aspoň o deset centimetrů vyšší.

Nakonec jsem se tedy na favoritku spíš instalovala, než že bych nasedala. Sklopila jsem kolo, přehodila nohu přes štangli a nasunula ji na pedál. Pak jsem se nějak odrazila a vyjela dobýt svět se svým favoritem. No, popravdě řečeno – dobila jsem akorát sama sebe.

Pedály byly jaksi nízko, berany byly moc daleko, přehazovačka nepřehazovala a za mnou se ozývalo neustálé chichotání mé matinky, která se stále ještě bavila mým nasedáním a nedala jinak, než že pojede se mnou, protože „chci být u toho, až si zase natlučeš.“

Hned na první křižovatce se její chichotání změnilo v řehot. To jsem totiž plasticky pocítila bolest, o které jsem si myslela, že ji může zažít jen muž. Na své esce jsem před křižovatkou vždy zastavovala tak, že jsem dobrzdila a pak seskočila se sedla, stála oběma nohama na zemi a kolo držela mezi koleny. Neuvědomila jsem si, že favorit má onu vysněnou štangli. A že ta štangle je poněkud výš, než můj rozkrok, pokud stojím oběma nohama na zemi… Au au au.

Maminka se měla čím bavit po celou dobu projížďky. Ovšem zlatým hřebem bylo sesedání na konci cesty. V mé hlavě bylo totiž zafixováno, že jediný správný způsob sesednutí s kola je následující – za jízdy se vysune pravá noha ze šlapky, přehodí se přes sedlo, takže člověk chvíli dělá takovou pojízdnou a velmi estetickou holubičku a pak dá obě nohy na jedné straně kola k sobě a lehce dobrzdí před vrátky. Tak přesně takhle jsem chtěla zastavit i já. Cha cha…

Už jsem vytáhla nohu ze šlapky, když tu jsem si uvědomila, že tento způsob sesedání (který jsem měla na své esce v malíčku) je na favoritce nemožný. Ano, opět jsem byla příliš malá. Jenže to jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy jsem už nohu vytáhla z pedálu a mávala jí ve vzduchu. A v tu chvíli mě posedlo něco nepochopitelného. Dostala jsem nápad. Když to nejde zadem, zkusím to předem…

Přátelé, bylo to velmi neortodoxní sesednutí s kola. To jsem vzala svou pravou nohu a zvedla ji z pedálu. Narovnala jsem ji ve směru jízdy a vypnula koleno. Pak jsem se pustila pravou rukou řidítek a nohu si vsunula doprostřed řidítek, takže mi trčela kupředu vstříc přibližujícím se vrátkům jako středověké beranidlo. Pak jsem se pustila levou rukou  řidítek (zatímco pravou jsem brzdila ostošest) a pravou nohu vysunula na levou stranu. Holubička se nekonala, ale zato jsem konečně měla nohy u sebe.

Kupodivu jsem tehdy s kola nespadla já, ale moje matka. Smála se tak, že nedokázala zastavit a svalila se vedle kola. Ani jí to nemám moc za zlé. :o)) Po této zkušenosti jsem se s láskou vrátila ke své esce a nedám na ni dopustit. I když je bez štangle, bez beranů a bez přehazovačky.

PS Tak jsem se zase nedostala ke svému nejlepšímu pádu s kola! Ten pád je tak tajný, že o něm doposud ví jen Blíženec. Chtěla jsem na sebe napráskat, jak úžasně akční kousek se mi zdařil, ale zase mi nevybylo místo! :o(((

Poprvé to příliš veselé nebylo. Tehdy si vzala do hlavy, že nechá pořádně proběhnout našeho dalmatina a protože ten den neměla náladu na přespolní běh, vzala si (ke své škodě) kolo. Stalo se to, právě když se vraceli ze své projížďky a máma už viděla naše vrátka. Dalmatin nezaregistroval vrátka, ale kočku. Bez přemýšlení za ní vyrazil.

Tak se stalo, že máma k našim vrátkům nedojela, ale doletěla. Díky hodně drtivému dopadu přišla o novou teplákovku, o zdraví a o iluzi, že z toho psího dacana někdy bude pes vhodný k běhání u kola. Dodnes na svůj pád nezapomněla, protože její koleno (s efektním kouskem štěrku pod kůží) umí předvídat počasí. Jak říkám, tento výstup se jí moc nepovedl.

Za to druhý pád už měl všechny atributy povedeného klaunského čísla. Shodou okolností svůj výstup provedla přesně v místě tátovy stojky na předních řidítkách. Ovšem jí nebyl osudným kanál, ale kabelka, kterou si pověsila na řidítka, a která vyčkala vhodné příležitosti, aby se skřípla do předního kola, utrhla si dno a rozhodila svůj obsah po silnici za současné proměny mé rodičky v raketu „země-země“ s plochou drahou letu. Hodně plochou.

A stejně jako otec, i má matka měla hojné obecenstvo, sestávající z asi čtyř sousedek, se kterými se původně halasně zdravila, když tu kabelka zahájila svou diverzní akci.

Ovšem ve všech jiných případech dávala maminka najevo naprostý nezájem o všechny situace, limitně se blížící k pádu s kola. Snad proto nikdy nepochopila, proč se právě já musím chopit jakékoli možnosti pádu, popřípadě si tuto možnost sama vytvořit.

Dodnes vidím, jak nade mnou nechápavě stála, když jsem asi týden po té, co jsem se naučila jezdit na kole, ležela ve škarpě u cesty a právě jsem si, po zvlášť vydařeném pádu, počítala kosti. Mé vysvětlení, že jsem ještě nikdy s kola nespadla, tudíž jsem si to chtěla vyzkoušet, ji příliš neuspokojilo. Taky ji nijak nenadchlo, že jsem hned napoprvé neuvěřila jejímu přesvědčování, že na obrubník se musí najíždět kolmo. Zkusila jsem to jinak a matka mě pak deset minut sbírala po chodníku, na který jsem se přece jen nějak dostala, ačkoli kolo zůstalo ležet na silnici.

Jednou jsme takhle jely z nákupů. Ona na své zlatavé esce, já na svém hráškově zeleném dětském kole. Cesta před námi byla přehledná, rovná, místy suchá, viditelnost byla celkem dobrá a máma udržovala konstantní rychlost, proč bych se tedy dívala kam jedu? Sledovala jsem, jak se hezky otáčí mé přední kolo a trochu mě trápilo, že to při pozorném pohledu vypadalo, jako by mělo malilinkatou osmičku.

Z této příjemné meditace mě probrala šílená rána a tma. Pak si pamatuju, že nade mnou stála maminka a nadávala nějakému pánovi, aby mě nelitoval a pořádně mi vynadal. Pán (shodou okolností její kamarád) byl zelený skoro stejně jako moje kolo. Jeho barva mi připomněla, že svůj bicykl jaksi postrádám. Rozhlédla jsem se a shledala, že leží o kousek dál a přední kolo vykazuje tvar evokující nekonečno teď už na první pohled.

Ten pán dodnes vypráví historku, kterak zaparkoval svou dvanáctsettrojku v protisměru u jednoho domku, a čekal v autě na svého kolegu. Už zdálky viděl kamarádku, která projížděla kolem se svou malou dcerou. Kamarádka mu zamávala a objela jeho auto ladným obloukem. Její dcera šlapala do pedálů jako maniak a nekoukala nalevo ani napravo, pohříchu ani dopředu… Dcera se blížila a blížila a než on, ztuhlý za volantem, dokázal i jen pohnout malíčkem, narazila mu do auta napřed kolem a hned v zápětí ji síla nárazu vymrštila na přední sklo, kde se prý hezky rozplácla.

(Povšimněte si prosím, jaká jsem šikulka! Komu se povede, aby jen tak mimochodem bicyklem čelně naboural stojící auto! :o)

Matka k této historii podotkla pouze jediné – prý okamžitě, jakmile uslyšela tu příšernou ránu, naprosto bezpečně věděla, co se mi přihodilo. Sama za sebe nemohu dodat nic, protože si z té havárie nic nepamatuju. Dokonce ani to, jaké to je, letět vstříc čelnímu sklu, za nímž sedí hrůzou ztuhlý dospělák a nevěřícně sleduje váš rozplácávající se obličej. Dodnes však soucítím se všemi hmyzáky, když jejich tělesné pozůstatky umývám z předního skla našeho auta.

Uff, koukám, že už je to zase pořádně dlouhý, takže o tom, jak je to s mým osobitým sesedáním s kola dopíšu až zítra, ju?

Samozřejmě nejveselejší mi vždy připadaly pády jiných. Asi nejvíc ty tatínkovy. Z práce přijížděl odpoledne, na své modré favoritce a velmi elegantně vždy seskakoval s kola před vrátky. Jednou takhle pořád nejel, až už jsme s mámou trochu znervózněly, když tu – ze zatáčky se vynořil jakýsi zaprášený a pomlácený bezdomovec, který nesl na rameni tátovo kolo.

A nebyl to lecjaký bezdomovec, byl to tatínek. Ale to se ukázalo až po té, co jsme přestaly fascinovaně zírat na přední kolo, trochu nezvykle ohnuté do pravého úhlu a zaměřily jsme se na kolonosiče, jenž ze všeho nejvíc připomínal veterána hned několika vyhlazovacích válek.

Dlouho jsme z tatínka nemohly vymámit, co se mu vlastně stalo, i když je pravda, že ono přední kolo hovořilo jasnou řečí. Tatínkovo spartakiádní vystoupení se však naštěstí odehrálo už v naší ulici a to za poměrně hojné účasti našich sousedů, takže jsme se vše dozvěděly i s pikantními podrobnostmi.

Tatínek prý právě zahnul do naší ulice, když v tom se mu do cesty postavil sveřepý kanál. A to ne lecjaký kanál. Tento kanál (takový ten čtvercový) nějaká dobrá duše otevřela, ale už nedala poklop na správné místo, takže na jedné straně vznikla úzká dlouhá mezera, tak právě ideální k tomu, aby do ní hezky zapadla nějaká ta galuska.

Táta nic zlého netuše, v plné rychlosti najel na kanál. Tam mu zapadlo přední kolo a zůstalo stát. Ne tak tatínek a zadní kolo. Očití svědkové do jednoho tvrdí, že tak půvabnou stojku na řidítkách ještě neviděli. Ovšem ani perfektní svalová souhra tátu nezachránila, protože přední kolo nevydrželo ten tlak a jelikož nemohlo dopředu ani dozadu, zlomilo se do pravého úhlu a složilo k zemi celý zbytek kola i s tatínkem.

Tatínek tento příběh obohatil pouze delší úvahou o tom, že si dodnes není jistý, co bylo tehdy horší – zda posbírat své tělesné ostatky, nebo vypáčit kolo z kanálu, oboje za tiché a poněkud strnulé účasti přihlížejících známých.

Jeho další veselé laškování s kolem bylo poněkud kurióznější, protože sebou praštil ještě dříve, než se rozjel. A kdyby jen jednou!

To bylo ráno a on odjížděl do zaměstnání. Každý den vyvedl kolo před vrátka, položil jednu nohu na pedál, druhou nohu přehodil přes sedadlo, načež šlápl do pedálů a rozjel se. Bylo to velmi efektní.

Ten den měl smůlu. Kdyby se předtím nedohadoval s mámou, která mu z okna vysvětlovala, co má odpoledne koupit, odehrála by se jeho kulturní vložka v soukromí. Takto jsme jeho nezvyklé počínání sledovaly v přímém přenosu.

Vyvedl kolo před branku, položil jednu nohu na pedál, odrazil se a přehodil druhou nohu přes sedadlo, načež šlápl do pedálů. Kolo zůstalo na místě a pomalu se s něžným žuchnutím složilo na stranu. Tatínek zrudl hanbou a snažil se co nejrychleji posbírat sebe i kolo a zmizet z dohledu našeho okna, za kterým jsme nevěřícně pozorovaly jeho dehonestaci. Jako nejrychlejší se mu v tu chvíli jevilo sednout na kolo a odjet.

Postavil tedy kolo, položil jednu nohu na pedál, druhou přehodil (již ne tak ladným) obloučkem přes sedlo, načež šlápl do pedálů. Kolo se poslušně svalilo na druhý bok. Tentokrát už se táta raději podíval, proč jeho oř odmítá poslušnost. Jo, jo, se spadlým řetězem jezdí kola o hodně hůř…

No a vzhledem k tomu, že geny só svině, mám i já ve sbírce pár revuálních představení na svém bicyklu, ale o tom zase příště.

Nemůžu říct, že bych nikdy nespadla z postele. To v žádném případě. Jsem od přírody obdařena divokými sny a tudíž se čas od času budím na podlaze.

Asi nejfrekventovanější noc jsem zažila po té, co jsem si jednoho sychravého podzimního dne přestěhovala postel z jednoho rohu do druhého a tudíž jsem měla zeď na druhé straně postele než jsem byla zvyklá.

Tu první noc jsem se ze země sbírala třikrát, druhou noc už jen jednou. Pak už jsem se cítila relativně v bezpečí a třetí noc jsem proto šla spát bezstarostně. To, že noc změním v bojovku i svým rodičům, mě opravdu nenapadlo.

Tehdy jsem ještě bydlela u rodičů a svůj pokoj jsem měla hned vedle jejich ložnice. Vlastně ke zdi, jež oba pokoje dělila, jsem měla přistěhovanou postel. Byl chladný podzim, já měla rýmu a to byl ten problém.

V noci mě připrobudilo lechtání v nose. Takové to: „Buď si kýchneš, nebo exploduješ.“ Ještě oblblá spánkem, zapomněla jsem, že zeď mám na druhé straně, než dosavadních osmnáct let svého žití. Měla jsem pocit, že mi nic nebrání v tom, pořádně si kýchnout.

Zaklonila jsem hlavu a PRÁSK! V mozku mi explodovala barevnými světýlky zdůrazněná bolest. Určitě mám otřes mozku! Nebo jsem si ho zrovna vyrazila z hlavy! Jak poznám, že ještě žiju? Musím si spočítat prsty!

Donutila jsem se pootevřít oči. Kolem mě tančily rudé kruhy a v hlavě mi hučelo jak ve stoce po povodni. Pokoušela jsem si strčit před oči prsty, abych si je mohla spočítat. Když jsem si málem vypíchla prostředníčkem oko, došlo mi, že na počítání bych si napřed musela rozsvítit lampičku. Zdrceně jsem ležela ve své posteli a počítala alespoň hvězdičky, které jsem stále ještě viděla všude kolem.

Do hučení v hlavě se začal mísit další zvuk. Napřed jsem si myslela, že to dodatečně praská zeď, do které jsem naprala čelem. Teprve po chvilce mi to došlo – probudila jsem spící psy a ti teď dávají najevo svou ostražitost. Doufala jsem, že nikoho neprobudí.

Doufala jsem marně. Slyšela jsem vrznout dveře ložnice a vzápětí se chodbou neslo nejisté ťapkání bosých nožek. Protože mého otce hned tak něco neprobere, bylo mi jasné, že to maminka vylezla z vyhřáté postele, aby se pokusila bránit bezpečí rodinného sídla.

Chvíli ťapkala kolem vstupních dveří, ale nakonec zabrousila i do mého pokoje.
„Krysííí? Spíš?“
„Huh… hrchrr... Nee.“
„Neslyšela jsi nic?“
„A co bych měla slyšet?“
„Tý, já slyšela něco děsnýho, jako by se nám někdo snažil probourat do baráku!“
Všechno jsem popřela.

Jenže tohle všechno bylo pochopitelný. Je pochopitelný i to, že jsem semtam spadla z naší současné úzké postele a zasekla se mezi zeď a postel. (To už se mi nestane, nacpala jsem si mezi postel a zeď tři krabice od banánů.)

Ale jak jsem spadla z postele tentokrát, to se snad ani nedá vypsat. To ani nebyl pád. Spíš skok plavmo, kombinovaný s kraulem, mám-li věřit Blížencovu chatrnému popisu.

Sběhlo se to takto. Právě jsme se odhodlali vstávat. Blíženec už stál u skříně a oblékal se. Mezitím mě peskoval, že jsem ještě ve vyhřáté posteli. Klečela jsem v rohu postele a koukala na něho. Pak jsem se rukama opřela o polštář, který jsem měla před sebou.

Ouha! Polštář se smekl z postele a já nechtěla spadnout za ním.
Udělala jsem několik nekoordinovaných pohybů, cítila jsem, že letím a pak už jsem ležela na drsném koberci docela značný kus od postele. Počítala jsem si kosti a doufala, že tu podivně zkroucenou ruku ještě někdy narovnám.

Blíženec na mě konsternovaně zíral a prohlašoval něco o vystřelené ocelové pružině.

Strašně by mě zajímalo, co se to se mnou vlastně stalo, ale na rekonstrukci nemám zatím dost odvahy.

Tak jsem si tak otypla vlasy na „podzimní únavu“. Roztřepené, nehezké, přeschlé. Co s tím? Kdybych si je ustřihla, Blíženec by mě zabil. Takže je čas na extrémní řešení – udělám si vlasový zábal. Co třeba „žloutkový zábal“? Fajn. Vajíčka jsou. Tak jo, napřed tu uklidím, pak si dám relax a vlasovou masku. OK.

Začnu ložnicí. Utřu prach a vyluxuju. (Pohled z okna.) Jé, pan domácí si taky uklízí dvoreček. To je škoda, že kácí všechny ty keře, co tu vyrostly. Jejda, já sem slepoň! To není pan domácí, to je nějakej vietnámek. Asi levná pracovní síla. A docela mu to odsejpá.

(Po hodině. Jdu do ložnice uklidit poskládané oblečení.)

Ten vietnámek pořád jede jak šroubek. Ještě, že mě přes záclonu nevidí. Kruciš, tady začíná být zima. Že bych zavřela okno? Ale ne, jen ať se tu po tom luxování vyvětrá. Tak jsem hotová. Teď ten vlasový zábal.

Hňácám si žlutou hmotu na vlas. Přes to si chci dát igelit. O-ou. Žádný jsem si nenachystala. Plížím se do kuchyně jak madam Butterfly, žloutek mi teče všude. Všechny igeliťáky si dnes daly volno. Sláva! Tady je jeden. Červenobíle pruhovaný.

Vracím se do koupelny. Je mi zima. Přes barevný sáček si uvazuju ručník. Zelený. Pořád je mi zima. No jo, tričko s krátkým rukávem nestačí. Ale teď už si přes hlavu nic nepřetáhnu. Hážu si modrošedou mikinu přes záda. Její rukávy mi visí přes ramena dopředu. Koukám na sebe do zrcadla. Docela barevnej mišmaš. Šílená běloška s turbanem na hlavě. Červenobílé pruhy se derou ven, jak jen to jde. Z hlavy mi trčí v podivných úhlech cípy sáčku a ručníku.

Kráčím do ložnice. Kruci tady je ale zima. Přistupuju k oknu. Odhrnuju záclonu. Vietnámek je ke mně zády a tuží se s lopatou. Zavírám okno. Cvak!
Otáčí se za zvukem. Jen tak zběžně. Uvidí mě a strne. Stojím za oknem a civím na něho. Pokus o úsměv.

Napřahuje směrem ke mně lopatu a udělá tři kroky zpátky. Zírá.
Spouštím záclonu jako oponu za životní tragédií.

(A pak se půl hodiny válím smíchy, když si představuju, CO v tom okně uviděl :o))))

Vypečené diskuze tohoto typu miluju. Blíženec by je mohl vyučovat na Univerzitě. Třeba včera u snídaně. Diskutovali jsme o rodinných vztazích. Jen tak, všeobecně. Náhle má nevinná poznámka vyvolala brainstorming.

K: Hele, ty máš docela štěstí, že si tě můj táta oblíbil, hned při tvé první návštěvě u nás.“
B: A proč jako? Myslíš, že by si jinak zřídil kulometné hnízdo u vás na balkoně?
K: To je houby strategický místo! Jak mu jednou někdo proběhne pod balkon, je namydlenej – jeden granát a je vyřízený!
B: Skvěle střílí, tomu skrz palbu neproběhne nikdo.
K: No jo, ale někdo by mohl oběhnout barák…
B: To by si tvoje máma musela udělat stanoviště v ložnici a kosit to sapíkem. Určitě by zvládla hájit zadní stěnu baráku. A nezapomeň na to, že ještě máte na střeše vikýř.
K: Vikýř si zamlouvám já! Vezmu si tam snajperku.
B: Ale musíš si to tam trochu zabarikádovat. Jak tam nebudeš pořádně krytá, tak tě tam nepustím. Z té ulice nad váma by tě moh´ někdo lehce sejmout.“
K: A co budeš dělat ty?
B: No napřed domluvím se sousedama, že jim na zahradách uděláme minový pole a vymyslím, jak udělat minový pole i na vaší zahradě. A taky zatluču okna ve sklepě a pak si udělám jisticí stanoviště na chodbě nad schodištěm. Tam sejmu každého, kdo by se dostal až dovnitř.
K: Ale ještě musíme vzít do party někoho, kdo nám bude zajišťovat přísun proviantu.
B: Vycvičíme vaše psy… No to asi ne, čivavák je menší, než zásobník do devítky. Tak ukecáš nějakou kamarádku.
K: Nebo použijeme vašeho retrívra – tak rád nosí tašky s nákupem! Bude nám nosit střelivo.
B: A pivo. Hele. Víš ve které části vašeho baráku je nejslabší místo?
K: ???
B: No přece okno do prádelny! Tamtudy se protáhne dospělá kočka! To by mohl nepřítel využít a vysílat kočky s minama.
K: Minonosky?
B: Jo! Měly by je na nose a jak by zabořily nos do misky s granulema…
K: Proti tomu je jednoduchá obrana! Prostě bychom z kočičí bedýnky s pískem udělali obrněnou bednu, kam bychom je nalákali na žrádlo a nechali je, aby se odpálily samy! Anebo bychom v té bedýnce napřed nechali chvíli stát kočku v říji – všichni nepřátelští kocouři by se předháněli, kdo bude v bedýnce první…
B: To ne, kocouři se v armádě používat nesmí. Jen kočky. Na kocoury se vztahuje ta ženevská konvence o zákazu chemických zbraní…

A takhle to pokračuje pořád dál a dál. Tyhle diskuze jsou solí země :o)))

Táta tehdy potřeboval nějaký vercajk a my s mámou chtěly obohatit naši domácnost, takže jsme naplánovali celodenní výlet do Makra. Ráno jsme vyjeli směr nejbližší velké město a bylo to fajn. Aspoň ze začátku.

Cestou se začalo zatahovat. Nikoli venku, ale u nás, v autě. Výjimečně se neškaredil táta, který nenávidí nakupování, ale humor docházel naší mamince.
Zádumčivě koukala z okýnka do rozjásaného jarního dne a odpovídala pouze jednoslabičně. Pak už neodpovídala vůbec a znovu se rozpovídala teprve na parkovišti.

„Kam jste mi dali můj seznam? Vy jste nevzali seznam? A kdo má desetikačku na košík? Cože???? My nemáme ani tu desetikačku?“

Nalezli jsme desetikačku i seznam, ale nebylo nám to nic platné. Když se máma rozjede, je jak kapající kohoutek.
„Kam jdeš? Co že to chceš kupovat? To je pěkná blbost. Jak se to tváříš? Jste oba strašní!!!! Tváříte se jak u mučení. Když jste do toho Makra nechtěli, měli jste to říct rovnou. Jsem si mohla přispat a nemusela jsem vás vypravovat.“

Takhle to pokračovalo asi dvě hodiny. Máti se držela vozíku, my s tátou byli vysíláni mezi regály a pomalu jsme se šinuli napříč Makrem. Byla to křížová cesta. Zvláště poté, co tátovi spadly brýle a jedno sklíčko se rozprsklo kolem. Je něco velice dojemného na člověku, který je bez brýlí ztracený a teď mžourá na svět skrz jedno sklíčko a to druhé chybí.

Ovšem naše máma byla v ráži. Zcela jasně pochopila, že to byl mrzký pokus o zesměšnění její osoby!
„Co to tady děláš? To máš z toho, že jsi naštvaný! Jak je člověk v nenáladě, hned se mu něco stane! A jak to, že nemáš náhradní brýle?“

Za této tyrády jsme dosupěli skrz oddělení mléčných výrobků až k nápojům. S pocitem úlevy jsem odběhla pro své oblíbené jablečné džusy. Chvíli mi trvalo než jsem je našla (taky jsem si počítala do padesáti, abych přestala pěnit) a pak jsem naše nemohla objevit. Až jsem došla ke stánku s ochutnávkou alkoholu.

Nevím, co to bylo za podivný „ankohól“, ale na stánku měli několik stejně tvarovaných flašek, ovšem s různě barevným obsahem. Bylo to průhledné, ostře červené, zelené jak krev mimozemšťana a modré jak plynová stanice. Každý si k ochutnávce mohl vybrat, kterou barvu chtěl.

Máma chtěla všechny. Kopla do sebe od každého druhu jednoho panáka a chvíli jen tak stála a pomrkávala. Najednou se jí pusa roztáhla od ucha k uchu, prohlásila, že už ví, co koupí kamarádce k narozeninám, papla jednu z barevných flašek a šli jsme.

Tlačila košík a vesele štěbetala o tom, že jsme úplně zapomněli koupit tátovi nové pracovní boty, takže musíme zpátky přes celou halu, ještě přihodila do košíku dvoukilový pytlík s lískovýma oříškama pro mě a dokonce začala tátu utěšovat, že mu ty brýle nechá opravit, aby se s tím nemusel zdržovat. Prostě naše zlatá maminečka jak ze žurnálu byla zpět!

Když jsme s tátou na chvíli odběhli od košíku, spiklenecky na mě mrknul: „Příště sebou beru plácačku a máti si bude muset preventivně cvaknout hned na parkovišti!“

I tuto neděli jsem musela volat domů. Již od pátku (jenž se rafinovaně tvářil jako čtvrtek) jsem byla kapku neklidná a hlavou mi probíhaly všechny jobovky, které jsem se při podobných příležitostech dozvídala téměř v přímém přenosu. Ne, že bych zavolala domů až ve chvíli, kdy se to pěkně přežene, postižení si přepočítají kosti a všeobecně se zjistí, že to vlastně dopadlo ještě dobře. Ne! Volám zásadně ve chvíli, kdy ještě nejsou spočítáni padlí a ranění dosud sténají na bojišti.

Sobota večer. Zvedám sluchátko, hledám telefonní číslo a sakruju. Blíženec se tváří, že se neusmívá. Spojení nelze navázat.

Neděle odpoledne. Neskrývám svou nervozitu. Hledám telefon. Hledám číslo. Po pěti minutách poslouchání „faxu“ mi dochází, že jsem neshodila internet. Sakruju. Opakuju pokus. Doma mi to zvedá záznamník. Tak zase nic.

Neděle večer. Plížím se k telefonu. Čekám, kdy mě ta obluda kousne. Blíženec se nepokrytě baví. Sluchátko, internet, telefonní číslo. Zvoní. Okamžité zvednutí. Táta.
„Ale nazdárek!“
Polykám a snažím se, aby můj hlas zněl normálně: „Uff frrrrchrchly fuuu….se máte?“ Ani nedutám a čekám na odpověď.
„No, já se mám skvěle, ale máti… no ona ti  to řekne sama.“ Klapání sluchátka, předávání.
„Ahoj, to je fajn, že voláš, víš co se mi stalo?“ V hlase má vítězoslávu poraněného, ale přeživšího. Listuju si v hlavě seznamem zranění, za která by se ani kaskadér nemusel stydět a kterými (toť pouze mé soukromé podezření) mí příbuzní prošli extraspeciál jen proto, aby se mi měli čím chlubit do telefonu.
„Co se ti zase stalo?“
„Zrovna mě kousl sršeň! Do prstu!“
„Seš na to alergická?“
„Nevím. Ale vzala jsem si antihistaminika.“
„Máš na tom led?“
„Jo.“
„A jak seš oteklá?“ Totálně zapomínám, že je sama doktorka, takže je v odborných rukách.
„No jenom ten prst a lopatku.“ Ta lopatka mě zarazila.
„Ty seš oteklá NA LOPATCE?“
„No, mě tam ještě chvíli před tím píchla vosa…“

Co dodat. Ve zbytku telefonátu jsme ještě probrali to, že má neteř byla právě odvezena do nemocnice, bo dostala náhlé vysoké teploty a podivné otoky. Nikdo neví proč.

Kruci písek – jak mí příbuzní vědí, kdy budu volat a kdy si teda mají začít ubližovat?

BTW – Blíženec tvrdí, že mám raději přestat telefonovat domů, dokud je čas...

Včera jsem potkala článek u Tokugawy o zajímavém začátku dne. Rozhodně nebyl tak zajímavý, jak ten můj dnešní.

Probrala jsem se totiž nárazem. Rána do hlavy. Na nohách mi kdosi seděl a ruku jsem měla v nepřirozeném úhlu zkroucenou pod tělem. To vše jsem jen cítila. Neviděla jsem nic, než světelný kaleidoskop – záblesk světla, stín, světlo, stín…

Teprve po chvíli mi došlo, že tohle není přepadení. To jsem pouze zapadla do půlmetrové škvíry mezi postelí a zdí. Na nohách mi taky nikdo neseděl. Měla jsem je zamotané do peřiny tak pečlivě, že jsem nedokázala pohnout ani palcem, natož nohou. A ty světelné záblesky? Jak jsem se padala, máchla jsem rukou a zamotala si ji do okenních závěsů.

Fajn. Nikdo mě nevraždí. Jenže co teď? S nohama pohnout nešlo, na jedný ruce jsem si ležela a druhou jsem vymotávala ze závěsů. Tělo jsem měla šprajcnutý ve škvíře. Bylo mi zima a těsno.

Nakonec jsem z tý díry vylezla spíš silou vůle než pomocí svalů. Dorazil mě Blíženec. Celou dobu mého urputného osvobozeneckého boje sladce spal. Jakmile jsem se zase vyhrabala na postel a snažila se vytáhnout za sebou i peřinu, nespokojeně se zavrtěl, otevřel jedno oko azřetelně pronesl:

„Zase jsi viděla ruku?“ Po té opět urychleně usnul, ačkoli měl už dávno odcházet do práce.

Rozhodla jsem se, že když už nespím já, nebude ani on. Začala jsem ho budit. Ze msty mě zamotal do mojí peřiny, z té své na mě vytvořil jakousi homolici a v závěru na mě nalepil samolepku z ponožek.

To je prosím začátek dne! :o)

V posledních dnech jsem chořela. Můj nos si pronajalo kvarteto rýn a mé krční mandle připomínají pinpongáče. Ještě, že jsem si z ČR přivlekla banánovou krabici k prasknutí narvanou knížkami. A ne jen tak ledajakými! Mám tu Herriota, Durrella, Frýbovou, také něco děl philosophických, etických a vzdělávacích. To se hned radostněji choří!

Má to jedinou nevýhodu. Ostrované neumí udělat pohodlnou postel. Nejen, že letiště tu mají rozměr 135 cm × 190 cm, ale matrace jsou vymýšleny jako mučicí (a pohříchu i mučící) nástroj. Blééé. Dnes jsem musela z postele v sebeobraně vylézt, bo bych měla tělesnou schránku plnou podlitin.

Může mi někdo říct, proč si na sebe ostrované upletli takovýto bič? Nejprve jsem si myslela, že velikost, či spíše malost postele jde výhradně a pouze na vrub spořivosti našeho pana domácího. Pohled do katalogů místních obchoďáků mě zcela vyvedl z omylu. Velikost 190 cm na dél a 135 cm na šíř (na úž) je zcela běžný rozměr manželského lože. Pro kverulanty tu mají velikost 200 × 150 (king size) a 200 ×180 (super king size) je již pro naprosto ztracené případy. Tyto větší rozměry postelí jsou k mání pouze výjimečně.

Musím podotknout, že ačkoli měřím jen 165 cm, délka postele 190 cm je pro mě nedostačující a stále se kopu do zdi. A to ani nemluvím o tom, že máme oba s Blížencem značně aktivní spánek, takže do sebe stále narážíme a bijeme se. Včera jsem ho třikrát nakopla a on mi vrazil loket do ledvin (bolelo to jak prase)…

Ó s jakou láskou vzpomínám na naše letiště v ČR! Super king size letiště se zdravotními matracemi od Klinmanna!

Tím se dostávám k ostrovním matracím. Pružinová epopej, proti níž je zkáza Brittanicu pouhou dětskou hrou. Mám podezření, že tyto matrace vymyslela nějaká teroristická organizace jako nástroj k totální destrukci psychické kontinuity vyslýchaných vězňů.

Na tento vynález zkázy nelze ulehnout, aby do těla ubohého mučedníka nebyly surově zaraženy nejméně tři pružiny na obzvlášť bolestivých místech. Snaha minimalizovat počet zaražených pružin pomocí převalování je medvědí službou naší, již tak trpící, tělesné schránce. Jednak je naše tělo neustále atakováno novými a novými pružinami, jednak (díky již zmíněné miniaturizaci manželského ložečka) člověk velice záhy narazí na převalujícího se spolunocležníka, jenž trpě co zvíře, těžce chápe případná slova, byť by bylamíněna jako omluva.

A to nemluvím o zvukové kulise, která se při sebenší změně polohy ozývá! Ani sbor nemocných papoušků by něčeho takového nebyl schopen! Pera naříkají, vzdychají, třou se o sebe a drnčí. Snad i úpějící duše zatracenců by ve srovnání s naší matrací mohly jen stydlivě šoupat nožkou! A to nemluvím o tom, když si kýchnu... Tu kovovou ozvěnu plnou výhružného sténání by nám mohl závidět i Hitchcock!

I u matrace jsem předpokládala, že její (ne)kvalita je v jasné souvislosti s šetrností našeho landlorda. Nicméně po té, co jsem matraci vysávala a lépe si ji prohlédla, do duše mé byla zaseta semena nedůvěry – na matraci je jasně napsáno, že se jedná o matraci ZDRAVOTNÍ. Jak tedy musí vypadat ty „nezdravotní“?

Když jsem svou nejistotu stran matrace konzultovala s Blížencem, bylo mi sděleno, že naprosto nevidí žádný rozpor v nápisech na matraci a jejím devastujícím působením na naše tělesné schránky. Na můj nechápavý pohled odvětil, že matrace jistě zdravotní je, ale asi ne pro normální smrtelníky. Pro takového nemocného fakíra musí být poležení na těchto matracích naprostým požehnáním.

No, ať už je to jak chce, tyto matrace by měla rozdávat zdravotní pojišťovna zadarmo. Po 48 hodinách, strávených v této zahradě masochistických potěšení jsem ochotná podepsat, že jsem naprosto zdravá, už jen proto, abych mohla vylézt a aspoň na chvíli relaxovat na kancelářské židli u počítače.

Prvním spouštěčem je mé vlastní křestní jméno, které mi vybral hádejte kdo. Když ono klaté jméno slyším, nedštím sice síru, ani se moc nevztekám, mám jen neodbytný pocit blížícího se prů…švihu.

Ono to je totiž tak – jmenuji se stejně jako má matička, takže nás bylo třeba v rámci rodiny rozlišit. Tudíž se mi doma odjakživa přezdívalo „mladá“ a mé křestní jméno se používalo jen ve vypjatých chvílích, kdy vzduch páchl výpraskem.

Dalším spouštěčem je hláška: „To JÁ, když jsem byl malý, tak…“ Ano. Tatínkova oblíbená. Aplikuje ji na cokoli, co se kolem jen šustne. Většinou tím mě či máti dává najevo, že to, co předvádíme, je naprosto, ale naprosto zbytečné, protože dřív se to dělalo jinak a lépe.

Tím jsme se dostali k další hlášce. „To (co říkáš, děláš…) je naprosto, ale NAPROSTO ZBYTEČNÉ. (Volně zaměnitelné s „All your base are belong to us!“) Tatínek tak přiléhavě glosoval veškeré mé pubertální počínání. Tehdy jsem se mohla vzteky v kozí roh obrátit. Dnes tuto větu používám se sadistickým potěšením sama.:o))

Na závěr jsem si nechala hlášku, na kterou můj hypotalamus reaguje dodnes. „JÁ to dělám tak!“ S touto větou mám spojeného svého tatíka, kterak k někomu přistupuje a s těmito slovy se pouští do činností, které viděl dělat naposledy v minulém životě a to ještě z jedoucího vlaku (kde si četl noviny).

Jestli budu někdy ležet na operačním sále, bez známek srdeční činnosti, nemusí mě křísit elektrickými šoky. Myslím, že v běžném provozu postačí, když nad mým bezvědomým tělem někdo prohlásí s patřičným důrazem: „JÁ to dělám tak.“

Během pár sekund budu mít tlak 240/150 a puls 140. :o)))

Několik let špatně tekla voda a Myšáček, při představě jak předělává komplet celý rozvod vody, tvrdil, že problém je v kohoutcích. I trvala Myšička na tom, že je tedy na čase kohoutky vyměnit. Myšáček nesouhlasil, kohoutky litoval a tak se spolu handrkovali, měli se rádi a čas běžel.

Po čase také na WC přestala voda proudit tak, jak by bylo třeba. Za to kohoutci jistě nemohli. Oba spokojeně běhali po dvorku a radovali se, že výměna jim nehrozí. Nespokojená byla Myšička. Myší domeček potřebuje vylepšit a Myšák o tom nechce ani slyšet! Nakonec se rozhodla. Je třeba WC vyměnit a celý domeček zmodernizovat.

Myšáčkovi se myšlenka na inovaci nakonec zalíbila. Jakmile jednou připustil změnu, hned viděl další možnosti. Například ty luxfery. Nad schodištěm měli veliké luxferové okno, které sice hezky prosvětlovalo halu, ale v zimě, když vítr severák zabouřil, v hale se nanuky a jiné mražené výrobky mohly uchovávat.

Padl tedy návrh, že luxfery budou vybourány a díra zasklena vakuovým sklem. Myšička – zimomřivka zajásala. A hned ji napadlo další vylepšení – co vchodové dveře? Ošklivé jsou až běda, chatrné, že sebemenší kopanec je vylomí a tak zkroucené, že v zimě škvírami profukuje sníh a ona musí každé ráno odmrazovat dveře a vyhazovat závěje sněhu z chodbičky, aby mohla na zahradu vyjít, otočit kohoutkem a pod slepičkou vajíčko najít.

Myšáček, zblblý přehršlí změn zajásal. Ano ano. Tak to udělají. Myšička bude spokojená, za topení se v zimě ušetří, hezké to bude a on si bude moci v klidu své červené, vymodlené autíčko v garáži leštit.

Myšička oběhala firmy, nechala si poradit a WC byly k všeobecné spokojenosti vyměněny.  Dál už to bylo horší. Firma, která měla předělat okno i dveře, byla založena podle teorií vzniklých na Farmě zvířat a tak se sice moderně tvářila, nicméně na termíny nedbala a smlouvy neplnila. Jednoho dne konečně vyměnili dveře. Okno je nezajímalo a teprve po několika měsících se ohlásili. „Přijedeme zítra v osm ráno.“

Myšáček tedy zůstal doma a očekával pracovníky. Nikde nikdo. Ve dvanáct hlásili, že přijdou ve dvě. Ve tři ohlásili že přijdou ve čtyři. Přišli v pět a vymlátili luxfery. Vymlátili je hezky, to ano, ale na schody pokryté zánovní plovoucí podlahou, kterou ostré a těžké střepy zničily.

Myšička hořce zaplakala a zavolala majiteli firmy. Ten se nad kvalitou práce svých zaměstnanců velmi podivil a kupodivu chybu uznal. Ovšem s poukazem, že nezná nikoho, kdo by plovoucí podlahu pokládal, požádal Myšičku, aby sama firmu najala, schody si předělat nechala a jemu fakturu zaslala.

Myšička se upokojila, ale do budoucnosti už nehleděla s radostí. To ji zase čekají časy! Všude spousta prachu a cizí myši v domě… Myšáček se na to díval pragmatičtěji. Byl rád, že to dopadlo takhle. Šel do garáže a tam obdivoval své čisťounké autíčko, na které tolik let šetřil a ještě déle o něm snil.

Při tom ho napadlo, že je škoda nechat staré dveře za domem, kde se jistě zkroutí a budou k nepotřebě. Jenže kam s nimi? Zrak mu padl do temného kouta garáže. Ano! Tam je místa dost.

Za týden, v čas pravidelné koupele auta, kdy byla garáž prázdná a auto na dvoře, vydal se za dům. Myšička byla zvědavá, co s dveřmi chce dělat, protože předpokládala, že jediné další smysluplné využití pro vysloužilá dvířka je odvoz na smetiště. Myšáček odmítl dveře vydat. Nedbal ani na Myšiččinu výpravnou báseň o pokroucených starých mrchách, které tak leda někoho ve svých troskách pohřbí a neochvějně s dveřmi směřoval ke garáži.

Bohužel tam nedospěl. Opřel dveře o dům a kochal se nad ladností svého autíčka. Zadul severák přestrašný. Zvedl dveře přízračné. A jebl s nima o auto.

Plakala Myšička i s Myšáčkem.

Jednoho dne přišla maminka a vyprávěla, jak sousedům ukradli auto přímo ze zahrádky. Kryska špicovala ouška a umiňovala si, že bude rodinného žigulíka hlídat jako oko v hlavě.

Hned druhý den přijel tatínek z práce a nezaparkoval v garáži, anóbhrž na zahradě, přímo u vrat. Oh lala, řekla si Kryska. Zkusila dveře od auta a zjistila, že nejsou zamčené. Klíče sice neměla, ale jako zkušená členka Svazarmu si uměla poradit i v takto zapeklité situaci. Zacvakala dvířka zevnitř a zabouchla je. Všechny.

Právě když si mnula pacičky nad dobře vykonanou prací, vyšli z domu její rodiče, v rukou tašky, že se pojede na víkendový nákup. Kryska se samozřejmě hned pochlubila, jak je bdělá a ostražitá a nestačila se divit, když tatínek, místo radostného křepčení, jakého má chytroučkého potomka, zbledl a horečně se vrhl k autu.

Ano. Tatínek, protože věděl, že hned v zápětí bude odjíždět, nejenže nechal odemčenou bránu i auto, ale také nechal klíčky v zapalování. Voilá.

Na nákup jela maminka s Kryskou na kolech a tatínek, který sice tušil, že někde doma má náhradní klíče, ale už netušil kde, se pustil do hledání. Hledal celý pátek, hledal i celou sobotu. Už nebyl bledý. Byl brunátný jako řepa a bublal si pro sebe ošklivá slova, které Kryska dobře znala od svých spolužáků, ale nikdy, nikdy by je nedokázala vyslovit. (Tehdy.)

Maminka seděla na zahradě, koukala na auto a zapřísahala Krysku, aby tatínkovi nechodila na oči. Na Krysčino ublížené: „Ale teď nám auto nikdo neukrade!“, pronesla něco ve stylu: „Kdyby tak šel kolem nějaký zloděj aut, hned bych ho poprosila, jestli by nám nepomohl.“

Malá vsuvka: Když byli Krysčini příbuzní na návštěvě Slovenska, cestou (tuším, že v Bratislavě) se jim stalo totéž – zabouchli si klíčky od auta v autě. Sice na rozdíl od Kryskových přesně věděli, kde mají náhradní klíče schované (doma v almaře), ale v Bratislavě jim ta znalost příliš nepomohla. Nakonec zašli na okrsek Policie, že neví, co mají dělat. Tam je jeden mladý orgán vyslechl a s úsměvem jim sdělil: „Vy parkujete na XXX ulici? Ale to je v klidu. Ve vedlejším bloku bydlí XY, to je nejlepší zloděj aut, jakého tu máme. Zazvoňte u něho, určitě vám pomůže.“ A bylo to tak. Příbuzní zazvonili, poprosili a během necelé minuty mohli odjet. :o)))

V našem příběhu to tak veselé nebylo. Byla neděle, auto stále zamčené a netečné na dvorku. Když si máma vzpomněla na zážitek příbuzných v Bratislavě, vůbec ji to neuklidnilo. Naopak. Při představě, jak nějaký zloděj přijde, odemkne si dvířka a nalezne klíče v zapalování, nabývala barev skoro jako tatínek. Nakonec se jala obíhat kolem auta, díky čemuž si všimla, že jedno z okének je nedovřené. Trošku ho stáhla a zevnitř se vyvalilo vedro.

Nebudu to dramatizovat. Krysčina maminka má štíhlé ručky, tatínek zase sbírku drátů – spojenými silami se jim během slabých čtyř hodin povedlo odblokovat dveře a dostat se dovnitř. Jako zloději aut by se tedy rozhodně neuživili.

Kupodivu to Krysce dodnes neodpustili a ačkoli žigulík už je bůhví kde a bůhví s kým, Kryska má pořád ještě zakázáno manipulovat s jakýmkoli autem, které se nachází na dvorečku. A přitom jen díky Krysce a její bdělosti mají rodiče náhradní klíče od auta vždy v pohotovostní poloze.

Nechápu, proč kolem toho bylo tolik povyku, protože bylo léto, všechna okna otevřená a můj pokojík je ve zvýšeném přízemí. Od samého začátku stačilo na zahradě sbalit žebřík, přistrčit ho k mému oknu a byl klid.

Další z obecných pravidel pro „nacházení se na špatné straně dveří“ je to, že nejčastěji upadávají kliky u dveří na WC. I to jsem samozřejmě musela vyzkoušet. Bylo to na jednom soustředění. Právě nastala přestávka mezi bloky přednášek. Dámské toalety byly v přednáškové budově přeplněné ženskými a tak jsem se sebrala a zaběhla jsem si do vedle stojící ubytovny. Tam nebyl nikdo.

Vlítla jsem na WC, třískla za sebou dveřmi a v tom cink, cink, kliky na zemi. Na mé straně dveří ležela samozřejmě ta část kliky, která je v podobných případech na houby. Při pohledu na hodinky mi bylo jasné, že další hodinu a půl sem nikdo nezabrousí – další přednáška právě začala. Probrala jsem obsah kapes a našla balíček papírových kapesníků. Tak nic. Kabinky byly jako na potvoru dozděné až ke stropu, takže tudy cesta taky nevedla.

Nakonec mě zachránila kolegyně, která měla „řídký případ s hustým běháním“ a tak zůstala na ubytovně a pendlovala mezi svým pokojem a toaletami. Ale ta potupa, když jsem musela bušit na dveře a volat o pomoc… Hnus!

I když to, co se stalo kamarádce bylo daleko potupnější. Její přítel ji pozval na víkend k rodičům, aby ji představil. V noci se probudila a močový měchýř hlásil akutní potřebu. Nemohla najít papuče a tak se vydala do světa bosky, jen v noční košili. Byl prosinec a příběh se odehrával v rodinném domku.

Ťapkala po studené podlaze, až se doťapkala na záchod. Zavřela za sebou dveře, cink, cink, kliky dole. Ledové kachličky, netěsnící okénko propouštějící pořádnou zimu a ona, majitelka pěkné klaustrofobie. Seděla na míse a uvažovala, co teď. Je to holka jemná, distingovaná a představa jak zbouří celý dům jen proto, že je uvězněná na záchodě, jí způsobovala mrákotné stavy. Nakonec ji zima a děs z uzavřených prostor udolaly.

Začala jemně ťukat na dveře a polohlasně volat jméno svého milého.: „Pavlíííí, Pavlííííí, pomóóóc!“  Ticho. Dům v hlubokém spánku.“Pavlíííííííí, jsem tu zavřená!“ Hrobové ticho. Zase přidala volume. A zase nic. Nakonec samozřejmě probudila všechny. Kromě Pavla.

Kapitola sama o sobě jsou zvířata na špatné straně dveří (co se koček týče, jsou na tuto činnost zvlášť dobře vybaveny – ad Terry Pratchett „Nefalšovaná kočka“). Další kapitolou jsou potom zabouchnutá auta. Původně to mělo být všechno v jednom příspěvku, ale koukám, že už teď je to kapku delší. Takže to, co jsem provedla s naším žigulíkem, popíšu až v dalším příspěvku.

Blíženec vlastně ani žádné situace nenastražuje – úplně stačí, že se vyskytuje někde, kde ho nečekám. Sedím u počítače a nevím, že je v místnosti za mnou. On na mě promluví a já většinou vyletím tak, že se praštím o strop. Nebo vycházím z koupelny a on stojí přímo přede dveřma (to sem se fakt málem po...).

Ale nejvíc jsem se lekla ještě v dobách, kdy jsme spolu bydleli v jedné malilinkaté garsonce 2+kk. Vypadalo to tam následovně. Člověk vešel do minipředsíňky. Vlevo byla koupelna, přímo před nosem dveře do kuchyňobýváku. Pokud tam člověk vstoupil, měl okamžitě přehled o celé místnosti.  Vlevo byl kuchyňský koutek, přes místnost dveře na balkón a u balkónových dveří vpravo dveře do pidiložničky. Jediný vypínač pro obývák byl hned u dveří z předsíňky.

Byla noc, něco kolem jedné a my se rozhodli, že jdeme spát. Odkráčela jsem do koupelny a Blíženec si ještě četl. Vrátila jsem se zpátky do obýváku. Stála jsem ve dveřích z předsíně a viděla celý prázdný a tichý obývák. Blíženec nikde. Otevřenými dveřmi do ložnice jsem viděla, že je tam tma. Balkon zavřený.

Kde kruci je? Asi je v ložnici a ještě si tam nerozsvítil. Hmm. Tak tady zhasnu. Natáhla jsem ruku k vypínači, zhasla jsem a udělala dva tiché kroky směrem k ložnici. Vnímala jsem, že v celém bytě se nic nepohnulo. A najednou se ze tmy v obýváku zhmotnilo něco vlhce teplého a šáhlo to na mě.

Vymrštila jsem se do vzduchu a ječela jak hyena. Dopadla jsem na zem a ještě pořád ječela. Znovu jsem vystřelila ke stropu a pro změnu napodobovala parní lokomotivu. Mezitím Blíženec rozsvítil a šokovaně na mě koukal. Sedla jsem si na zem a koukala ne něho jak puk.

Nemohla jsem pochopit, kde se v tom malinkým obýváku tak zničehonic vzal. On zase nemohl pochopit, jak to, že jsem ho neviděla. Stál prý celou dobu u balkónových dveří. Nakonec mě ukecal, že se opravdu neumí dělat neviditelným. Prý zapracovala moje „slepá skvrna“, ale kdo ví? Každopádně od té doby vím, že mám srdce jako zvon. Mít sebemenší srdeční vadu, jsem na prkně.

Zdravím Gaiu Tokugawovou, protože zmínka o její lekavosti mi připomněla tuto příhodu. :o)

Možná je to celé jinak, jisto však je, že když mého otce kdysi brzy z jara při vyhrabávání svahu rafla zmije do kotníku, odmítl se nechat ošetřit, nechal si uvařit kotel čaje a odešel v klidu zemřít. Nakonec zemřela zmije (on ji táta dost přišlápnul) a táta měl dva dny ošklivé teploty a pak s budovatelskou písní na rtech vyšel do zapadajícího slunce k lepším zítřkům. Od té doby ho s mámou štveme špičkováním na téma jeho jedovaté krve, která usmrtila i ubohou zmiječku.

Jindy zase pod tatínkem křupl shnilý žebř a podle pozdějších výzkumů si nalomil obratel (ne-li přerazil). Odmítl jakoukoli pomoc, kterou jsme mu vnucovaly, nechal si uvařit kotel čaje a odešel v klidu zemřít. Záda ho sice pobolívají pořád, ale jinak je živ a v rámci možností i zdráv.

Když jsem tuto historku vyprávěla Blíženci, pobavil mě sdělením, že nejen můj otec raději zemře, než by si prohlédl ordinaci zevnitř. Také pod Blížencovým tatínkem praskl žebřík (v práci) a on si jen na nějakou chvilku odpočinul a pak to šel dodělat. A pak ho ta záda pořád bolela. Ani vyspat se nemohl, ani sednout za volant. Nakonec ho Blížencova mutter dokopala k cestě za doktorkou.

„Dobrý den pane Blížencův tatínku! Copak vás bolí?“

„Záda.“

„Copak se vám stalo?“

„Ále, žebř pode mnou praskl…“

„To se vám stalo dnes nebo už včera?“

„Nó, někdy touto dobou, minulý rok…“

Že ho lékařka nehnala svinským krokem za strašného spílání přes celé město, ale jen přes nemocnici na rentgen, to svědčí o jejích nesporných osobních kvalitách.

V létě mi Blížencův tatínek vyprávěl svým rozšafným způsobem další veselou historku. Něco mu na stavbě podávali do okna, on se vyklonil přes parapet a najednou cítil, jak mu cosi křuplo v náprsní kapse. Zasakroval, že si o parapet zlomil oblíbenou propisku a pokračoval v činnosti.

Až večer zjistil, že propiska je celá, ale že se mu nějak špatně dýchá. Když se mu v průběhu dalšího týdne dýchalo čím dál hůř, nakonec byl opět dovlečen na rentgen. Propiska je tedy celá, ale žebra Blížencova tatínka ne.

Ráda bych skončila své vyprávění sdělením, že tyhle divný móresy mají jen chlapi, protože jsou prostě od přirození divní. Jenže si musím napřed zamést před vlastním prahem – když se mi jednoho krásného dne podařil úžasný výkon hodný nejlepšího kaskadéra, taky jsem odmítla odbornou pomoc. Sice mám od té doby jedno rameno značně níž než druhé a jsou dny, kdy mě levá noha prostě neposlouchá, ale přece ze sebe nebudu dělat debila před nějakým doktorem, né?

Například můj kamarád Rambo. Napřed se vrátil z války, aby zjistil, že doma je úplně stejný brajgl jako na frontě, tak bojoval proti větrným mlýnům. (Mají vůbec v Americe větrné mlýny? Tak ne, tak teda proti větrným elektrárnám.) Nakonec ho zabili a měl pokoj. Víte, jak byl ve svém literárním důchodu štastnej? Byl starej mazák, celebrita – byl hrdinou bestselleru, tak si mohl leccos dovolit.Pak se jednoho dne probudil a byl zase živej a zas musel střílet a bojovat a vůbec být akční. Ještě dva díly ho autor štval po všech čertech a ďáblech.

A co Misery? Stephen Kingů jí slíbil, že to bude jenom povídečka. Prej – pošlu ti tam spisovatele, ty ho donutíš napsat román a nakonec ho zabiješ a do jeho kůže necháš svázat ten jeho román. Cha! Nakonec to bylo několik set stran neustálých strkanic a onen spisovatel dokonce zabil ji – umlátil ji psacím strojem. Kdo by chtěl umřít? Navíc takhle!

Dlouho jsem si myslela, že mě se to netýká. Já přece nejsem žádná románová postava. Pravda, jsem tak trošku virtuální a nějakou dobu jsem z toho měla mindráky – dokud jsem si nepřečetla pojednání o skutečné podstatě slova virtuální :o). Ale nikdy jsem to nebrala jako skutečnou tragédii.

Jsem Kryska, ženská, co má svého Blížence a žije s ním na krásném zeleném ostrově (i s nějakýma těma palmama) a pak najednou přijde autor. Prej: „Krysenko,“ (je na mě velice hodný) „víš, už nemám tolik času, Sandru už jsem pustil, idnes stejně nikdo nečte, takže je jedno, co za nesmysly tam píšu a Zapíchnuté vidle jsem přepustil Skrndě. Víš, asi už tě nebudu stíhat psát!“

Napřed jsem se zasmušila a namítala, že má ještě další blogy, které může zrušit, třeba Azure, ale vysvětlil mi, že psát po slovensky je pro něj pořád ještě výzva. Nakonec jsem se se vším smířila. Vlastně mi bude v literárním důchodu dobře. Můžeme si s Blížencem udělat turistické kolečko po známých knihách. Osobně bych chtěla zažít některé pasáže z knihy „Sedm let v Tibetu“, protože film mě, narozdíl od knihy, nezaujal. Taky bych se chtěla na chvíli stát slečnou Marplovou a Blížence zase láká literatura faktu.

Aspoň bych se mohla přestat trápit s angličtinou a s migrénama. A nemusela bych držet dietu! Vau!

Takže jsem se na toho 1. dubna moc těšila. Jaká jsem to najivka! Jako by mě Rambík se Scarlett O´Harovic nevarovali!

Dnes jsme se s Blížencem zrovna chtěli pustit do Tarzana z rodu opů (hádejte, kdo měl být Tarzan a kdo Jane :o)) a najednou vzkaz od šéfa. „Sbalte kufry a alou zpátky do Dopěte. A okamžitě se přestaň cpát tou čokoládou, musíš být do jara sexy.“ Bééééé. Kde je ta tlustá šňůra? Kde je ten provaz, co jsem měla dostat?

Od dnešního dne zakládám hnutí „Literární postavy za rovnoprávnost!“ My chceme také zasloužený důchod! A aspoň tři týdny dovolené. A nemocenské! A právo ošetřovat členy rodiny.  A když už nás někdo zabije, ať nás laskavě přestane do nekonečna oživovat. Vždyť je to na provaz!

Vlastně jsem to původně chtěl udělat jinak, skončit tiše a bez velkých problémů. Prostě jen zmizet. Už se neozvat. Jen pár zbytečných odkazů by se třepotalo pod mým posledním článkem. Jenže jsem asi příliš četl Shana a Enimena. Zkrátka – načuchl jsem morálním cítěním. To, co z počátku byl jen vtípek, šprajc a pokus stát se na nějakou chvíli ženou s obyčejnými „ženskými problémy“ se mi nyní jeví v úplně jiném světle.

Nejprve jsem se opravdu jen chtěl stát někým jiným. Zůstat sám sebou a psát o šedivých dnech chlápka středního věku, mi přišlo zoufale nudné. Takových už tu je – Zwířetník, Převážně neškodný či Ten Neznámý (promiň Stalkere, musím Tě prozradit – slíbil jsem pravdu). Ani mé stálé deprese by jistě nikoho nezaujaly (to jsem ještě neznal Neurotika). A tak vznikl plán. Stanu se mladou, hezkou slečnou. Veselou a sečtělou a divokou.

Zpočátku se mi vše dařilo. Sem tam mi na stránkách někdo nechal odkaz a nikdo neodhalil, že jsem vlastně chlap.(První byla Márinka :o) To každodenní radostné vzrušení ze snahy použít správný rod i reálie! Mnou vytvořená slečna Kryska raději neužívala makeup a opovrhovala oděvním průmyslem. Jen tak jsem měl naději, že se má intelektuální rekonstrukce ženského vidění světa nestane podezřelou.

Jak vzrušující bylo pouštět se na tenký led „ženských otázek“. Každý článek byl adrenalinovým zážitkem – dokážu nespáchat fatální chybu? Nestanu se podezřelým? Děkuji Májo, Arsinoe, Léno a Řetězko! Kolik nocí jsem strávil nad vašimi deníčky a zjišťoval, jak se má chovat správná dáma! Jaké názory by měla vypouštět do světa, jak by na ni měl okolní svět působit a co by ji mělo trápit. Speciální dík patří milému deníčku Brněnského draka a Peťulce – u nich jsem našel správný tip na to, jak má žena prožívat menstruaci. Technické údaje jsem si zjistil jinde a vzhledem k reakcím na můj zasvěcený článek o dámských potřebách, jsem to opravdu dokázal! Podařilo se mi ošálit všechny ženy. I Loba! (Lobo, jestli stále toužíš po ozkoušení, jaké to je, mít menstruaci, doporučuji Ti stránky, odkázané pod slovy „technické údaje“.)

Zpočátku mi stačil pouze maňásek Kryska, ale později jsem musel její svět nějak zabydlit. Tak se narodil Blíženec a spousta dalších. Ale i to se mi časem stalo fádním. Zdálo se mi, že reálie ČR jsou příliš svazující. Proto se Kryska vydala na Ostrov. Kdyby někoho zajímalo jaký, tak nad Ohří. Ale ani to mi už nestačilo! Proto vznikly Zapíchnuté vidle.

Zdálo by se, že bych měl být šťastný. Dosáhl jsem všech svých met. Mé deníčky dosahují v počtu návštěvníků stále lepších výsledků (zvláště pak Sandra nebo iDnes). Nikdo nepoznal, že je píše ta samá osoba. Dokonce ani to, že je píše chlap. Je pravda, že pouze proto mě neurazilo, že jsem nebyl Kostějem vyzván, abych na motivy jeho písanky napsal bestseller „Jsem fakt inteligent!!“

Ale ne. Pryč s falešným optimismem. Sám na sobě jsem zjistil, že splnění všech snů je to nejhorší, co se člověku může stát. Krysčino Doupě už pro mě nadále není výzvou. Ani plnění Bublajícího bahna vymyšlenými historkami neexistujících životů. Mé masky mě už začínají táhnout k zemi příliš. Snad jsem neměl zabíhat do duchovních otázek. Nevím. Téměř mě donutily k odpovědím, které se mi vůbec nelíbí. A tak končím.

Končím s veškerou šalbou a podvody. Nejsem Kryska, Zapíchnuté vidle, Sandra a dokonce ani Azure. (Ale ta slovenština je skvělá, ne? Studoval jsem u Ronyho...)

Ale ruku na srdce -  byly to hezké příběhy, které jsem Krysčiným jménem psal, že? Na vaši chválu a ocenění se těším na svých pravých a nyní už jediných stránkách, kde vše hrdě přijmu a poté můžeme za vším udělat tlustou, ale fakt tlustou šňůru.

PS: O Žertvovi ale nevím fakt vůbec nic!

Jak už jsem se několikrát zmínila, moji rodiče mají domek. Původně dvougenerační. V dnešní době se do něj taktak vejdou mí dva předkové se svou zvířecí suitou. Není to tím, že by se domek smršťoval. Je to tím, že ho mají narvaný k prasknutí.

Tátovo životní krédo: „Přece to nevyhodím, něco z toho by se mohlo hodit!“

Mámino ŽK: „Za tu cenu to přece nemůžu nekoupit! Mohlo by se to k něčemu hodit!“

Dohromady je to smrtelná kombinace. Výsledkem je, že domek praská ve švech díky:

1. starým nefunkčním zgarbům, z nichž by se časem dal upotřebit třeba i celý jeden šroubek. Ovšem pouze v případě, že onen zgarb bude v záplavě jiných zgarbů nalezen.
2. novým zgarbům, pro které v současnosti není upotřebení, ale krásně se promíchají s těmi starými zgarby, takže nejlepší by bylo, vyhodit to všechno do kontajneru. (Dvouhlasné „Zbláznila ses?“)

Navíc oba rádi nakupují za „akční ceny“. V případě věcí jako je jídlo, nebo drogerie, proč ne*.

Horší je to, když podlehnou a zakoupí třeba akční sadu superostrých nožů vhodných pro šéfkuchaře z pravého hliníku. („Přes tu umělou hmotu to nešlo poznat...“) Ale stejně nikdy nedají na výhodné koupě dopustit. Je fakt, že spousta akčních věcí je v pořádku a funguje. Jen člověk nesmí počítat, kolik peněz se vyhodilo za ty, které jsou k ničemu.

Situace se přiostřila ve chvíli, kdy jsem odešla z domu. Svůj pokoj přece využívám jen jednou do měsíce, to si tam zatím mohou „odložit“ některé věci. Takže pokaždé, když přijedu domů, je můj relativně prostorný pokoj narván věcmi tak, že mnohdy ani nevidím od dveří k oknu a neotevřu žádnou skříňku.

Nejvíc mě meine mutter dorazila, když si ke mně přestěhovala část své sekáčové garderoby, která už se jinam nevešla. Z nějakého mně neznámého důvodu jsem taky měla police plné marmelády a na stole trůnil citroník s rozpětím větví dva metry (změřeno), takže jsem kolem něj musela chodit v uctivém předklonu (má trny, hajzlík). A na zemi ležely hromady letáků s akčními cenami. Jak symbolické.

Zobyvatelnění mého pokoje je pak záležitost dvou dnů, kdy se s máti do krve hádáme o každý papírek a každý hadřík, že si ho tam přece můžu nechat. A než dorazím na nádraží, můžu si být jistá, že můj pokoj už je zase pod vládou imperiální mocnosti Zgarbyvšem.

A že až příště přijedu, budeme opět s mámou bádat nad všemi těmi akčními letáky, co skvělého kde prodávají za tak bezkonkurenční ceny. No nekup to!

* Ovšem u drogerie už mám své výhrady – máme doma asi deset kilo toaletních mýdel a zajímalo by mě proč, když všichni používáme mýdla tekutá. No jo, jenomže během posledních deseti let byla mýdla často v akci...

Kdysi, za dob mého trampství nebyl trampem, kdo neměl vojenskou čutoru po rusákách, kanady, orvanou celtu a půlmetrovej kinžál. No, a nejuznávanějším trampíkem, před kterým by Ernest Thompson Seton musel smeknout, byl takový nenápadný kluk v džínách a ve flanelce. No.

A dnes jsem viděla něco, co se snažilo, seč mohlo, ukázat VŠEM, že je to pankerče. Už zdálky jsem věděla, že se něco blíží. Zvuky řetězů, jako by upoutaný Prométheus dělal v kamenné hrobce dýdžeje kostroušům. Vstup pouze v brnění, samozřejmě.

Ani jsem se nemusela moc rozhlížet, odkud se co žene. Kousek ode mně se davem prodíralo drobné stvořeníčko s barvou vlasů, která všem majitelům nemovitostí jasně připomínala důležitost prevence požáru a včasnou kontrolu hasicích zařízení. Měla tři culíky, dva na bocích hlavy a jeden uprostřed, jako vodotrysk. Rudou mikinu, koženou sukýnku omotanou řetězy, které musely vážit nejmíň jednou tolik, co ona, a díravé punčochy.

To všechno dobrý. Proč ne. Můj obdiv a zvýšenou pozornost si vysloužila až další částí své garderoby. Na nohách měla kanady. Rozšněrovaný. Jestli jste někdo museli jít v rozšněrovaných kanadách pár metrů, víte, proč mluvím o obdivu. Sama s tím měla, chudák, dost práce, udržet se ve vypřímené pozici.

A teď nevím, to je nějaký nový pankerský nařízení, že se musí chodit v rozšněrovaných botách? Sex Pistols je mívali zavázaný, aspoň co jsem si všimla, ale je mi jasné, že pokrok zastavit nelze. Je to teda echt pankerský nebo to je prostě jenom frikulínská paráda ve stylu: „Dobře vám tak, že jsem si zlomila nohu!“?

Stalo se to před pár lety. Byla jsem na víkendu u kamarádů a když jsem se v neděli vrátila, nevěřila jsem svým očím. Máma měla vlasy umně sčesané „na patku“, ale monokla a bouli jako dům se jí ukrýt nepovedlo.Zírala jsem na ni dost nevěřícně a pak mi to nedalo a otázala jsem se, kde k té parádě přišla. Ušklíbla se. „To mi udělal tvůj otec!“

Vykulená jak pangejt po srážce s tankem, otočila jsem se na tatínka. Byl jakýsi schlíplý, ani nic neřekl. Zato máti se začala pochechtávat a toto mi vyprávěla:

„Potřebovala jsem ve skleníku vysázet kedlubny a tak jsem poprosila otce, aby mi uhrabal hlínu. Vzal hrábě a chvilku uhrabával. Když měl jeden řádek hotový, dřepla jsem si a začala přesazovat. V tom se zarazil, vykřikoval něco o tom, že úplně zapomněl na schůzi a vyletěl ze skleníku. Dopřesazovala jsem ten jeden řádek, mezitím se lehce setmělo a já, jak jsem byla zrovna na kraji záhonku, jsem se zvedla a otočila, že půjdu domů. Udělala jsem krok... a obklopila mě tma. Jako by na mě spadl skleník. Copak jsem mohla tušit, že ten vůl, co nás všechny věčně buzeruje, abysme všechno nářadí uklízeli, mi ty svoje pitomý hrábě hodí zrovna pod nohy?“

Ano, maminka knokautovala sama sebe hráběmi. A jako by toho nebylo dost, vzala střep zrcadla a nožík na okrajování zeleniny a ačkoli mi celý život sugerovala, že boule se nikdy nezamačkávají, masírovala si hlavu tím nejblbějším žabikuchem, jaký ve skleníku našla. Ptala jsem s jí, jestli jí přeskočilo a jestli jí ta dodatečná bolest stála za to. Říkala, že žádnou bolest necítila, protože si celou dobu představovala jak bude s těma hráběma honit tatínka po zahradě, jen co doleze ze schůze. Bylo to prý lepší anestetikum než morfium.

A proto jim pro jistotu každý měsíc volám – jen tak, pro všechny případy. Jestli ještě žijí.

Vlastně jsem si to zavinila svou posedlostí příručkama. Chci paličkovat? Objednám si knihu. Chci se naučit zacházet s Photoshopem? Seženu si na internetu příručku. Asi to máme v rodině. Má sestřenice (systémová analytička) dosáhla patrně mezní hodnoty této úchylky, když v porodnici, po té co jí na pokoj přinesli její novorozeně, dožadovala se kromě dítěte ještě manuálu k témuž.

Já kdysi v nějaké pochybné psychologické literatuře četla, že je chybou žen domnívat se, že muži nemají erotogenních zón. Respektive, že mají erotogenní zónu pouze jedinou. Je prý na kvalitě vztahu, aby si partneři věnovali takovou pozornost, aby dokázali objevit milostné zóny na těle partnera.

Nedávno jsem si na onu poučku, bohužel pro Blížence, vzpomněla a otřásla se hrůzou nad jednostranností našeho vztahu! O zónách (jakýchkoli) na jeho těle nevím nic. Pravda – on to má jednodušší – mě stačí pošimrat po vnější straně kotníku, kdežto já když ho pošimrám kdekoli, začne se svíjet, hihňat a posléze prát. Bez dostatečné výzbroje a zklidňujících prostředků není tedy hledání jeho zón žádnou maličkostí. (Ale co když je to jen alibistická výmluva? Pravda totiž může být krutá – nebuduji dostatečně náš vztah!)

Takto znepokojena jsem se pustila do dalších zoufalých pokusů o nalezení oněch pramenů správného, recipročního a uspokojujícího partnerství. Po dalších tragických nezdarech končících všeobecným hihňáním jsem se odhodlala pro krajní řešení. Potupně jsem přiznala, že na něj nečekám s provazem v ruce, abych ho napřed znehybnila a pak ulechtala k smrti, ale že se pouze snažím zachránit náš debaklem hrozící vztah.

Po té jsem se odhodlaně dotázala, kde tedy ony klaté zóny vlastně ukrývá. Nezastrašen koncem Giordana Bruna popřel, že by se někdy něco takového na jeho těle vyskytovalo. Říkal to tónem, který mě přiměl věřit, že kdyby někdy něco takového u sebe objevil, s křikem by se odebral na kožní s žádostí o antibiotika, nebo rovnou na plastickou chirurgii.

A mě nezbývá, než se smířit s krachem našeho, doteď plně funkčního vztahu. Po té, co mi skoro ulomil malíček, už nemám do dalších objevů sdostatek odvahy a pokud své zóny neukrývá ve skříni za košilemi, nemám absolutně žádnou šanci je objevit.

Pokud tedy muži vůbec něco takového mají!

Hned na začátku musím připomenout, že svým luzným zjevem bych omráčila Mánese, ale v dnešní době nejsem právě in. Naštěstí nejsem, co se oblečení týče, náročná a stačí mi džíny a mikina. Horší je to už s těmi částmi oblečení, které ačkoli nejsou vidět, jsou nutné. Zvlášť od velikostí 70C výš.

Celá léta trpím syndromem jara, kdy si  chodím (resp. měla bych si jít) vybrat vhodné nové podprsenky. Ten pohled prodavačky na mé přednosti, který mi jasně nedává právo na jiný typ „hrudní“ podpěry, než je útočný pancíř pro slona (ať už je na visačce napsáno jakékoli jiné označení), mě deptá. Dodnes jsem si myslela, že je to proto, že jsem blbě rostlá.

Ovšem Mája a hlavně ty, které se zvěčnily v komentářích na Vše o ženě, mi dávají naději. Možná jsem úplně normální. Jen by mě zajímalo, pro koho se tedy ona oděvní součást vyrábí? Podle komentářů to vypadá, že nesedí nikomu.  To si milí výrobcové vzali míry od emzáků?

Nikdy nezapomenu na minulý rok, kdy jsem byla natolik troufalá, že jsem projevila nesmělé přání, pořídit si pod černý outfit také novou černou podprsenku. Ouha! V mé velikosti měli pouze cosi, co bylo buď tyrkysově modré, anebo černobílé. Zato v módním, tygrovaném stylu. Brrrr!

Po mé zoufalé prosbě prohledala prodavačka typu „vypadám jako hodná mamina, ale ještě po mě něco budeš chtít a já se proměním v Godzillu“ pult a slavnostně vytáhla krabičku s černou podprsenkou značky Triumph. Předala mi ji jako svátost, řkouc, že je poslední a že JE ZMENŠOVACÍ! Po tomto výroku jsem asi měla omámeně omdlít, protože když jsem jen nedůvěřivě koukala na balíček, zatáhla se jak bouřkový mrak a nahnala mě do kabinky, kde za mnou rezolutně zatáhla plentu. Bylo mi jasné, že bez zkoušky mě z krámu nepustí.

Narvala jsem se do oné záležitosti, která  sice byla černá, ale o dvě čísla menší, než co jsem požadovala. Zmenšovací proces způsobil, že ozdoba mé hrudi zmizela a místo  ní se objevil jakýsi měkký beztvarý pancíř a já chvíli uvažovala, kam se asi ty mé šprýmařky poděly. Po chvíli urputného hledání jsem zjistila, že se patrně snažily emigrovat z hrudi na záda, ale nakonec se usadily v podpaží. Děs.

V tu chvíli rezolutní ruka odtáhla plentu a se slovy: „No vidíte, jak vám sedí!“ dotyčná ženština ustoupila, aby si mě mohli prohlédnout také všichni nakupující. Připadala jsem si jak Rodinovo zpodobnění agonie. V tom svěráku jsem nebyla sto ani zatáhnout závěs, a když už jsme u toho, připažení bylo pro mně také sci –fi. Ani nevím, jak jsem se z území oné dominy dostala. Dodnes mě překvapuje, že jsem tu výjimečnou koupi nakonec přece jen dokázala odmítnout.

A v tuto chvíli mě čeká další kolo. Tentokrát na Ostrově. Ale aspoň vím, že v tom nejsem sama.

Připoměl mi to včerejší Jurův článek.Byl mimo jiné i tom, jaký je rozdíl praštit sebou do sněhu a do čvachtanice.Kdybych dokázala uletět ještě jeden metr, byla bych zvládla ten sníh. Ale místo toho dopadu, jaký jsem měla, bych byla vzala zavděk i tou čvachtanicí...

Stalo se to asi před rokem. Zima až praštělo, námrazy, místo cest klouzačky. Tehdy jsem pracovala ve středu jistého městečka přímo u jedné z hlavních silnic. Tramvaje, auta… A schránka na druhé straně ulice, to není nějaká lecjaká věc. Zvláště, když máte vyskakovací kotník. Prostě nakročíte, kosti se neshodnou (respektive kosti, co jsou v lýtku už znovu nesednou do kloubu v kotníku) a pak už jen překvapeně sedíte na zemi. Jo, sportem k trvalé invaliditě.

A tak jsem vyrazila přes onu širokou cestu ke schránce. V průvodu aut se udělala mezírka a já vystartovala. Hned druhý krok nedopadl dobře, ale to jsem ještě zachránila tím, že jsem zrychlila a vyrovnala to dopadem na druhou nohu. Ani další došlap nebyl právě v pořádku a já zrychlila podruhé, takže už jsem měla tělo téměř rovnoběžně s vozovkou. Se střelnou modlitbičkou jsem došlápla potřetí a to už to křuplo definitivně. Ale já se ještě i za cenu bolavého kotníku dokázala odrazit k poslednímu skoku plavmo.

 
A pak se pro mě zastavil  čas i zvuk. Bulletime v přímém přenosu.  Periferním viděním jsem zaregistrovala, jak se chodci zarazili a civí na mě. A přímým viděním jsem registrovala tramvaj. Přímo před sebou, protože jsem právě letěla přes koleje a měla pootočenou hlavu. Druhá tramvaj mi čuchala k zádům. Nakonec jsem s jedním mezipřistáním na zdravé noze skončila až  u obrubníku. No, vlastně, NA obrubníku – s  mohutným zafuněním jsem si vyrazila dech.Zůstala jsem ležet a počítala si žebra. Měla jsem pocit, že jich poněkud přibylo, ale mým útrapám pořád nebyl konec.

Zvuk i čas se vrátily do svých kolejí, tramvaje v nich zůstaly a s pekelným zvoněním odšupajdily a mě přišel zvedat a zachraňovat jakýsi velice atraktivní mladík (na kterého bych normálně chtěla udělat dojem coby dáma a ne jako ubohé oválené, odřené a funící cosi, k čemu je záhodno blížit se hodně obezřele). To byla smrtelná rána mé důstojnosti. Stále beze slova, ale s efektním lapáním po dechu, jsem ho od sebe odehnala a odplížila se do lékárny, u jejíhož vchodu jsem beztak ležela.

Kdybych věděla, jak můj pokus o nové, akčnější, provedení úkolu  „Mohla byste tu poštu, prosím, odnést do schránky?“ dopadne, vybíhala jsem do silnice s mohutným „Urrrrrráááááá!“ a dávkou ze samopalu. Víc obdivu už jsem stejně sklidit nemohla.

Jsem zdravý cholerik po tatínkovi. Tatínek možná není ani tak zdravý cholerik, jako Bytostný Cholerik. Ticho, klídek a najednou vybuchne jak sopka. Poslední dobou se mi to zdá lepší, ale asi jen proto, že žiju mnoho kilometrů daleko. Kromě jiných věcí NEMÁ RÁD nakupování. Snažíme se mu to utrpení zmírňovat zastávkami v knihkupectvích, ale někdy to nestačí.

Jednou jsem takhle dojela domů, bylo to v zimě (zlé jazyky tvrdí, že tam, odkud pocházím, je buď zima, nebo kurevská zima) a táta byl obitý jak Napoleonova busta. A máma se jen pochechtávala. Nakonec to z nich vypadlo. Nebyl to úraz z běžek, jak jsem původně předpokládala.

Mamuša mu potřebovala koupit nějaké nové zimní oblečení a tak ho vyštvala do města. Vše měli nakoupeno k naprosté spokojenosti a tak se cestou k autu zastavili v malém knihkupectví , v jedné nenápadné uličce vedoucí z náměstí. Ta ulička je naprosto rovná, úzká, jsou tam pouze dva obchůdky, ale je hojně frekventovaná. Do obchodu se vstupuje po dvou strmých schodech, pak ještě překročit dubový práh a už jsme v království knih. Prodává tam známá mých rodičů a tak si povídali, bylo jim fajn a venku zase začalo sněžit.

Najednou se táta splašil, beze slova sebral svůj kufřík, podivně se zašklebil a se slovy : „Tak já tedy jdu“, nechal obě šokované ženy u pultu. (Znám tátu – při těchto záchvatech je roztomilý jak prst v oku.) Ale ve svém amoku nepočítal s jednou věcí. S dubovým prahem. Rozehnal se ke dveřím, rozevlátě si otevřel a zakopl. Ruka s kufříkem mu vyletěla nad hlavu a on vyletěl z obchodu jak Superman, co se dal na marketing. A zmizel.

Má striktně rozumová matka spočítala výši schodů, šířku uličky i startovní rychlost a došla k názoru, že to nemohl přežít.

Kupodivu přežil. Ležel natažený v čerstvém sněhu a kolem něj obsah jeho kufříku, klobouk a rukavice. Ani nenarazil do protější zdi. Když máma viděla, že se začíná sesbírávat a zkontrolovala, že je celý a s patřičným počtem kostí, s typicky ženskou škodolibostí si představila, jak musel šokovat náhodné chodce v uličce.

Představte si, že kráčíte zimním šerem tichou uličkou, když tu uslyšíte zvuk zvonečku nad otevíranými dveřmi a jakýsi muž skočí s rozběhem šipku ze schodů do čerstvě napadaného prašanu.

Ententýky dva špalíky, čert vyletěl z elektriky, bez klobouku, bos, narazil si nos.

Znáte tu hru, kdy si jeden myslí nějaké slovo a vy se snažíte zjistit, co si to vlastně myslí a on může jen odpovídat „ano“ nebo „ne“? „Rostlina, zvíře nebo věc“ jsme tomu říkali. Někdy to hrajeme s Blížencem, abychom se potrénovali v angličtině. Jednou si on myslel něco, na co jsem fakt nemohla přijít. Tvrdil, že je to věc denní potřeby, že to používám denně, hlavně, když se vracím domů, nebo odcházím. Když jsem se ho zeptala, jestli by doma ostatní poznali, kdybych to při návratu nepoužila, dostal naprosto nezvladatelný záchvat smíchu. Myslel tehdy „dveře“.

Mí rodiče žijí v poměrně rozlehlém domě a to bylo pro mě, velice aktivní dítko, velkým požehnáním. Dům se většinou chvěl v základech buď mou přítomností nebo mou hudbou (jó, Iron Maiden, AC/DC, Led Zeppelin, Nirvána… to vše a na plný pecky dokázalo mé rodiče uklidit do bezpečné vzdálenosti a já si v klidu mohla po telefonu domlouvat rande, chi chi).

Mimo jiné jsem byla stále v poklusu. Proč jít krokem, když to jde vzít tryskem? Rodiče nade mnou někdy v šestnácti zlomili hůl a začali se věnovat rozjímání nad přínosem Atilly do pedagogických věd a myslím, že si se slzou v oku připomínali, že prevence je základem plánovaného rodičovství.

Mně dávali najevo, že jsou ochotní se mnou o čemkoli diskutovat teprve ve chvíli, kdy jim přinesu diplom z VŠ a budu se sama schopna uživit. Slovo dodrželi, dnes už mě vážně přijímají jako člověka, ale tehdy v šestnácti mi to připadalo jako synonymum pro nikdy. Toto vše líčím proto, aby bylo jasné, s jakým despektem jsem byla přijímána a s jakou skepsí byly posuzovány všechny mé skutky.

Mám dveře do svého pokoje přímo naproti kuchyni přes chodbu. Když jsem si pro něco z kuchyně běžela a naši seděli u stolu, viděli mě po celou mou cestu až do mého pokoje. Měla jsem to perfektně natrénované. Rozběhla jsem se, co to dalo, levou rukou jsem bouchla do kliky, tělem rozrazila dveře a brzdila až v pokojíku. Samozřejmě, že se mi to nevyplatilo.

 Rozběhla jsem se jako obvykle na plné pecky a opět uhodila levičkou do kliky. D´oh! Měla jsem mokrou ruku a klika se smekla. Jediné, co jsem před čelným nárazem do dveří mého pokoje v plné rychlosti stihla, bylo, že jsem pootočila hlavu, takže jsem si o dveře nerozmašírovala xichtík. Náraz byl drtivý. Ležela jsem naplno přitisknutá na dveře, dech vyražený a levým uchem, přitištěným na dveřích (víc než mi bylo milé) jsem slyšela jak dveře tiše drnčí na protest. Nedokázala jsem se vůbec pohnout. (Dodnes chápu ubohého, na dveřích rozpláclého Toma, když mu Jerry přibouchne před nosem a ze solidarity se nesměju.)

Po té šílené ráně, která se nesla celým domem, se rozhostilo hrobové ticho. A pak jsem uslyšela svého tatínka, který situaci jasně shrnul pro všechny, kteří by náhodou nepochopili onu zvukovou pointu mého běhu. Tatínek naprosto omráčeně, ale trefně poznamenal : „Ona je úplně blbá! Ona to naprala přímo do zavřených dveří!“

Takže – ostatní skutečně poznají, když nepoužiju dveře :o). Ovšem tátův samozřejmý předpoklad, že jsem ten děsivý náraz měla po celou dobu běhu v úmyslu, mě omráčil víc, než ten náraz. Že mě pokládá za Kamikadze ve výcviku, jsem opravdu do té chvíle netušila.

Dnes jsem chtěla seknout se svými starými, nefunkčními programy a nastolit nový, zdravý životní styl. Tak nevím. Buď mý tělo už nemůže dál a já mám nejvyšší čas jednat, nebo se rozhodlo veškeré mé snahy o ozdravění bojkotovat.

Včera večer jsem si plánovala, že půjdu brzo spát a ráno se lehce proběhnu, ale když jsem ještě ve tři ráno koukala do stropu, začalo mi být jasné, že s tím startem do nového týdne to asi nebude tak žhavé. Postupně jsem vyzkoušela všechny prostředky na spaní, co vlastním, ale asi byly značně retardované, protože zabraly až těsně nad ránem. Zato všechny. Když o půl sedmý zvonil můj příšerně uřvaný budík, leknutím jsem se vznesla skoro ke stropu. Mít slabší srdce, už bych teď relaxovala v márnici. (Vlastně ne, on by si asi nikdo nevšiml, že něco není v pořádku, takže bych si mohla ještě tak měsíc v klidu poležet doma.)

Už od první chvíle jsem věděla, že je něco prohnilého ve státě dánském. Napřed jsem si myslela, že okolní šero má nějakou divnou barvu, ale pak jsem zjistila, že všechno kolem vidím prismatem jemného fialkového oparu. To je nejspíš to stabilní čučení na monitor. Pak jsem postupně začala zjišťovat, že největší chybou mého plíživota bylo vůbec se probudit. Nebudu zabíhat do intimních podrobností, ale měla jsem co dělat, abych se donutila aspoň napít čaje. Nakonec jsem vyrazila na tramvajku a proklínala život. Jo, to mi bylo ještě blaze.

Nedávno jsem tady vyhrožovala, že se začnu chovat dle svých citů. Na nástup do tramvaje jsem toto přání rozhodně aplikovala  – nastoupila jsem přesně dle svých aktuálních pocitů, a to po čtyřech. Nějak jsem nepočítala s posledním schodkem. Rozmázla jsem se tam jak holubinka po dešti. Takže jsem si něco udělala s nohou a zbytek cesty si mě prohlíželi jak úchyla. Tolik ke sportovnímu vyžití.

Kostrbatá cesta mi ještě dodala a tak jsem do práce dorazila pěkně popelavá. Na schodech se seskupili kamarádi z vedlejší firmy. Všichni se předháněli v líčení svých víkendových oslav, ale když mě viděli, došli okamžitě k jednotnému názoru, že já za sebou musím mít něco opravdu velkolepého. Zelená, krhavé zraky, kulhající jak nemocný čert a oválená (ale měli byste vidět schody v té tramvaji – čisté, jako vyprané v Perwolu). Mou snahu o vysvětlení, že to není následek prohýřené noci, vzali jako pokus o žert. Jsem pro tento týden „Miss pařba“. Jo, nevím sice z čeho, ale kocovinu mám skutečně jako bych vychlastala celý bar.

Zkušenosti z mé sportovní minulosti mi napověděly, že bych neměla nechat nohu ztuhnout, protože i tak už získala zdravou modrou barvu a dvojnásobný objem. A tak jsem se pod průhlednou záminkou odplížila na poštu. Říkala jsem si, že mi trocha ranního smogu rozproudí to, co mám v žilách místo krve. (Typovala bych to na ropu.)

Na poště byla otevřená dvě okénka. U jedné asi čtyři lidi, u druhého jeden mladík. Zařadila jsem se za něj a šmátrala po peněžence. Náhle kde se vzala, tu se vzala, blondýnka. A rovnou k právě uvolněnému okýnku a chrst tam asi třicet formulářů. Zmohla jsem se jen na rezignované: „Ale vy jste se předběhla!“ a ona na mě vykulila bezchybně nalíčená modrá kukadla. Prý si mě nevšimla.

Tedy já nejsem zrovna monument, ale aby si mě nevšimla taková Lolitka v kapesním vydání? To si mě jako spletla s pangejtem? Působím snad jako zarážka do dveří? Přesně typ děvčátka, co mi pije krev. (Můj kamarád jim říká „jak nahoře, tak dole“ a vůbec nikdo nechtějte vědět proč, ale na Smaragdovou desku tím opravdu neodkazuje!) Bezchybná, upravená, křehounká a všechno na ní bylo miniaturní (kromě podpatků, nehtů a výstřihu). Posupně jsem se odplížila k vedlejšímu okýnku a pomstychtivě si představovala, jak někdo v řadě za ní kýchne a tlaková vlna ji přerazí vejpůl.

Den jako malovaný. Že by Guernica?

Všechno souvisí se vším. K zemi se sklání uschlé lodyhy... Na cestu padají barevné listy... A mě na balkón spadly bavlněné slipy. Podotýkám, že cizí. Tak jsem se tak rozhlídla po dalších balkónech a zjistila jsem, že

1. balkónů přicházejících v úvahu, je víc
2. nemám nervy zjišťovat, komu zmíněná část pánské garderoby patří.

Představa, jak brousím po domě se slipy v hrsti a vyptávám se, komuže přináležejí, mě nenaplňuje štěstím. Tak jsem se rozhodla pro metodu mrtvého brouka a nechala jsem je tam ležet – možná se někdo ozve.

Slipy mi ale nedávají pokoj – nemám přece jen najít majitele? Tak jsem se rozhodla ulevit duševní tenzi a povyprávěla to svým kamarádům. Sice pořád nevím, co s tím, ale zato jsem o pár historek bohatší.

Pokrevní sestra Mauglí měla podobný zážitek jako já, ovšem zažitý z opačné strany. Jednoho nedávného dne oprala a při věšení jí jeden kus uletěl na balkón o patro níž. Věc vypadala jednoduše. Až na to, že soused o patro níž je tak trochu mysogin, je mu asi čtyřicet, vypadá na dobrých třicet (a hlavně atraktivních). A ten kousek, co jí uletěl, byly kalhotky. Ne právě krajkové a ne právě nové. Prý se k nim už nikdy neměla chuť přihlásit.

Další kamarád zase ležel doma s chřipkou, když tu – zvonek! I zašel ke dveřím, a když otevřel, strnul. Jakási dobře živená dáma s dobře metrovým klackem v ruce. Jak otevřel, hned měl klacek pod nosem. Paní nebyla příliš hovorná. "Ten povlak!", ucedila. Kamarád se nezmohl na nic, než slabomyslné "He?", za což byl poprávu odsouzen studeným pohledem.

Později se vysvětlilo, že paní upadl na vedlejší balkón povlak z polštáře, a protože u sousedů nebyl nikdo doma, správně usoudila, že kamarád za pomoci klacku dosáhne na druhý balkón a vytoužený povlak osvobodí.

Asi nejšílenější zážitek však měla naše kamarádka Ťunťa. Žije v bytě s maminkou. Jednou se opět rozdrnčel zvonek a ve dveřích stanul soused. Jen pro vysvětlení podotýkám, že popisovaný panelák je ve tvaru L, a že to byli sousedi z bytu, který má okna a balkon kolmo k Ťuntinu.

Soused měl v ruce dalekohled a zdvořile se otázal, zda se může na něco podívat. No, a po té co byl vpuštěn, začal chodit od okna k oknu a zjišťoval, co všechno z jeho bytu Ťunťa s maminkou vidí, když se náhodou podívají z okna. Jeho manželka byla doma a v pravidelných intervalech u nich v bytě rozvěcovala televizi a různé lampičky, aby se její manžel mohl přesvědčit, jak hluboko do jejich soukromí Ťunťa vidí.